Soudní dvůr Evropských společenství, C-255/97, [Soudní rozhledy 7/2001 str. 246]
čl. 30, 52 Smlouvy ES
§ 9 zákona proti nekalé soutěži (UWG)
Nekalá soutěž, jakožto jedna z forem nepatřičného jednání v rámci hospodářské soutěže, je z hlediska právní regulace komunitárním právem oblastí vedlejšího významu a tím i zájmu. Důvodem této skutečnosti je nejen méně škodlivý účinek nekalosoutěžních právních úprav jednotlivých členských států na fungování jednotného vnitřního trhu, ale zejména i určité koncepční rozdíly v nazírání na to, co se nekalou soutěží rozumí, odlišný přístup členských států ke konstrukci nekalosoutěžních právních úprav, jakož i například různorodá hodnotová měřítka v rozhodovací praxi soudů při posuzování některých obchodních praktik v rámci konkurenčního boje. Menší význam právní úpravy nekalé soutěže pro naplňování cílů evropské integrace se následně i odrazil v její „pouhé“ harmonizaci na úrovni jednotlivých členských států a nikoliv již v existenci přímé právní úpravy, tak jak tomu je u práva kartelového a antimonopolního, tedy druhé větve soutěžního práva. Harmonizace na poli dané právní materie se přitom navíc nezaměřuje na celou tradiční oblast nekalé soutěže, ale jen na její některé části, zejména na sblížení podmínek právního postihu klamavé reklamy a tím i ochrany spotřebitele.
Přestože Smlouva ES v žádném svém ustanovení pojem nekalé soutěže výslovně nezmiňuje, Evropský soudní dvůr se již ve své bohaté a tvořivé soudně aplikační praxi problematikou nekalé soutěže několikrát zabýval, a to především v souvislosti s volným pohybem zboží․ Esenciální funkcí právní úpravy nekalé soutěže je předcházet vzniku, resp. postihovat „patologické“ jevy spočívající ve zneužití kvalitativního výkonu soutěžní svobody. Primárním objektem její ochrany je tedy čistota a slušnost v jednání osob účastnících se hospodářské soutěže. Zmíněná funkce norem práva nekalé soutěže není komunitárním právem nijak zpochybňována, v konfrontaci s cíli a záměry Evropského společenství směřujícími k vybudování jednotného vnitřního trhu však jejich realizace může za určitých okolností přivodit újmu zejména bezbariérovému, ničím neomezovanému pohybu zboží mezi členskými státy. Národní nekalosoutěžní právní úprava tak může získat přívlastek netarifní překážky volného pohybu zboží, blíže specifikované jako kvantitativní omezení dovozu či opatření s rovnocenným účinkem, která jsou podle článku 28 Smlouvy ES mezi členskými státy zakázána.
Evropský soudní dvůr ve své rozhodovací praxi při posuzování národních právních předpisů regulujících nekalou soutěž dochází v konkrétních případech k různým právním závěrům. Převažující většina případů je přitomhodnocena ve světle judikatury Dassonville, Cassis de Dijon či Keck a Mithouard. Některé právní úpravy Evropský soudní dvůr považuje, jak již bylo výše uvedeno, za opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení obchodu, zaměřené proti dovozu zboží z jiného členského státu, kde bylo zboží zpravidla řádně vyrobeno a uvedeno na trh, a článkem 28 Smlouvy ES tedy zakázané. V jiném případě se přiklání k právní nezávadnosti konkrétní právní úpravy přijaté s cílem potlačovat nekalé soutěžní praktiky, a to za podmínky, že se týká modalit prodeje a je bez rozdílu aplikovatelná na všechny na daném území působící ekonomické operátory. K závěru o kompatibilitě s komunitárním právem a k nadřazenosti nad požadavkem volného pohybu zboží Evropský soudní dvůr dochází i u ustanovení národního právního řádu vztahujícího se na nekalou soutěž, které prima facie omezuje interkomunitární výměnu zboží, které je však nezbytné k tomu, aby bylo možné vyhovět tzv. kategorickým požadavkům členského státu spadajících do oblasti veřejného zájmu, mimo jiné požadavkům ochrany spotřebitele či zásadě slušnosti v obchodním styku, a kdy předmětné ustanovení je nezbytné k dosažení požadovaného cíle. Některá ustanovení národních nekalosoutěžních předpisů též mohou požívat výjimky článku 30 Smlouvy ES, je-li to odůvodněno ochranou specifického obsahu průmyslového a obchodního vlastnictví. Zde bude záležet zejména na tom, zda se nekalosoutěžní aspekty posuzovaného jednání budou též vztahovat k zákonem chráněným předmětům průmyslového a obchodního vlastnictví a zda užití předmětného národního ustanovení nebude sloužit jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. Vedle požadavku na ochranu volného pohybu zboží se někteří účastníci řízení s cílem zpochybnit národní právní úpravu a vyhnout se tak hrozícímu postihu za nekalosoutěžní jednání nezřídka dovolávají i svobody podnikání zakotvené v článku 52 až 58 Smlouvy ES. Na určitou národní nekalosoutěžní právní úpravu je tak možné nahlížet i z toho pohledu, zda tato nepřekáží svobodné realizaci práva na výkon samostatné podnikatelské činnosti včetně možnosti zakládání a řízení společností.
Způsobů, jak přistoupit k určité právní úpravě nekalé soutěže, zejména z pohledu ochrany volného pohybu zboží, a jak ji tedy právně kvalifikovat, má Evropský soudní dvůr, jak naznačuje shora uvedený příkladmý výčet, několik. I zde se při volbě právní kvalifikace toho kterého národního ustanovení uplatní maxima práva proti nekalé soutěži, tedy, že vždy bude záležet na konkrétních okolnostech daného případu.
V níže předkládaném rozhodnutí se Evropský soudní dvůr musel zabývat otázkou, zda zákaz podle rakouského zákona proti nekalé soutěži zdržet se z důvodu nebezpečí záměny užívání obchodního jména jakožto zvláštního označení podniku je v rozporu články 30 a 52 Smlouvy ES. To vše za situace, kdy nebezpečí záměny bylo před národním soudem prokázáno a kdy předmětné obchodní jméno užívané žalovanou společností bylo zákonně užíváno v jiných členských státech, a to skupinou společností, k nimž žalovaná společnost přísluší.
Články 30 a 52 Smlouvy ES neodporují národnímu ustanovení, které z důvodu nebezpečí záměny zakazuje užívat obchodní jméno jakožto zvláštní označení podniku.
Evropský soudní dvůr - rozsudek ze dne 11. 5. 1999 v právní věci C-255/97 - Pfeiffer Großhandel GmbH v. Löwa Warenhandel GmbH
K věci:
K Soudnímu dvoru byla Obchodním soudem ve Vídni (Handelsgericht Wien) vznesena na základě článku 177 Smlouvy ES (nyní článek 234 Smlouvy ES) předběžná otázka týkající se výkladu článků 30 a 52 Smlouvy ES (nyní články 28 a 43 Smlouvy ES).
Tato předběžná otázka byla vznesena v rámci právniho sporu vzniklého na základě žaloby podané společností Pfeiffer Großhandel GmbH (dále jen „Pfeiffer“) proti společnosti Löwa Warenhandel GmbH (dále jen „Löwa“), kterou se Pfeiffer domáhá, aby společnosti Löwa bylo zakázáno používat určité obchodní jméno.
Pfeiffer provozuje od roku 1969 rozsáhlý obchodní dům se samoobsluhou v Paschingu, v Rakousku, pod obchodním jménem „Plus KAUF PARK“. Toto označení bylo zaregistrováno u rakouského Patentového úřadu (Patentamt) jako slovní a obrazová ochranná známka s prioritou od 5. srpna 1969. Pfeiffer prodává různé zboží, zejména v potravinářském úseku, pod ochrannou známkou „Plus wir bieten mehr“, registrovanou v Rakousku s prioritou od 22. září 1989.
Löwa v Rakousku provozuje 139 obchodních domů se sníženými cenami, ve kterých nabízí k prodeji zboží stejné povahy jako je zboží nabízené v obchodním domě se samoobsluhou provozovaném Pfeifferem. Mateřská společnost Löwy, německá společnost Tangelmann Warenhandelsgesellschaft (dále jen „Tangelmann“), je majitelem mezinárodní ochranné známky „Plus“ s prioritou od 15. listopadu 1989. Jiná pobočka Tangelmannu, německá společnost Plus Warenhandelsgesellschaft mbH & Co., je majitelem slovní a obrazové ochranné známky „Plus prima leben und sparen“, registrované v Rakousku s prioritou od 18. prosince 1979. Löwa sama je majitelem slovní a obrazové ochranné známky „Pluspunkt“, registrované v Rakousku s prioritou od 18. dubna 1994.
Tangelmann a Plus Warenhandelsgesellschaft provozují činnost na úseku obchodních domů se sníženými cenami v Německu, v Itálii, ve Španělsku, v České republice a Maďarsku pod obchodním jménem „Plus“. Tangelmann usiluje o jednotnou prezentaci svých obchodních domů v celé Evropě, což by na evropské úrovni umožňovalo stejnou reklamu a další rozvoj „corporate identity“.
Löwa za tím účelem začala v roce 1994 komercionalizovat zboží pod označením „Plus“ a změnila jméno 17 ze 139 supermarketů, které provozuje v Rakousku, takovým způsobem, že z „Zielpunkt“ se stalo „Plus prima leben und sparen“, jehož grafická prezentace odpovídá slovní a obrazové ochranné známce její sesterské společnosti a odlišuje se od obchodního jména Pfeifferu různými slovními dodatky a zevní prezentací.
V rámci sporu se Pfeiffer na základě § 9 Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (zákon proti nekalé soutěži - dále jen „UWG“) domáhá, aby společnosti Löwa bylo v zemích Dolního Rakouska, Horního Rakouska a v Salzburgu zakázáno provozovat maloobchody určené konečným spotřebitelům pod obchodním jménem „Plus“, s nebo bez přidání jiných dodatků.
§ 9 odst. 1 UWG umožňuje zakázat užívání názvů společností, obchodních jmen nebo zvláštních označení podniků, jestliže je způsobilé vyvolat záměnu s názvy společností, obchodními jmény nebo zvláštními označeními užívanými po právu jinou osobou. Podle § 9 odst. 3 UWG jsou zvláštnímu označení podniku rovnocenné registrované ochranné známky a obchodní označení, která utvářejí charakteristiku podniku v oblasti dané ekonomické činnosti, jakož i jiné prvky určené k odlišení daného podniku od jiných podniků.
Obchodní soud ve Vídni ve svém rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí vyzdvihuje
- že rakouská judikatura vykládá § 9 UWG v tom smyslu, že jak ochranné známky, tak i zvláštní označení podniku požívají ochrany podle tohoto ustanovení, jestliže mají rozlišující způsobilost, tedy že mají něco zvláštního, individuálního, co je již svojí povahou způsobilé odlišit toho, kdo jej nese, od jiných osob nebo jestliže získaly rozlišovací sílu, nezávisle na jejich původu, z důvodu jejich všeobecné známosti v obchodním světě;
- že podle této judikatury, „Plus“, jakožto označení podniku, který v supermarketech komercionalizuje zboží velmi rozdílné povahy (nejen potravinářské výrobky, ale také jiné zboží běžné spotřeby), je původní a ne pouze popisné a jako takové způsobilé k ochraně, a
- že v důsledku toho užívání obchodního jména „Plus“ Löwou, s nebo bez přidání jiných dodatků, porušuje § 9 UWG, poněvadž Pfeiffer požívá prioritu.
Obchodní soud ve Vídni se nicméně domnívá, že zdržující se příkaz, který by byl nucen na základě § 9 UWG vůči společnosti Löwa vyslovit, by vyloučil interkomunitární obchod. Za těchto podmínek se rozhodl rozhodnutí odložit a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je vhodné vykládat články 30 nebo 52 a následující Smlouvy ES v tom smyslu, že odporují aplikaci národních ustanovení, která ukládají v případě ochranných známek nebo zvláštních označení podniků podléhajících nebezpečí záměny chránit tu s nejstarší prioritou, a tedy zakázat podniku ve třech zemích Rakouské republiky užití ochranné známky nebo zvláštního označení podniku, pod kterým společnosti náležející ke stejné skupině legálně působí v jiných členských státech?“
Z odůvodnění: 11. Předně je vhodné poznamenat, že národní soud shledal, že nebezpečí záměny, o které žalobkyně v soudním řízení opírá návrh, aby žalované bylo v soudním řízení podle národního ustanovení týkajícího se nekalé soutěže zakázáno užívat obchodní jméno, bylo prokázáno. Národní soud se proto svojí otázkou v podstatě dotazuje, zda články 30 a 52 Smlouvy ES odporují národnímu ustanovení, které z důvodu nebezpečí záměny zakazuje užívání obchodního jména jakožto zvláštního označení podniku.
12. Pfeiffer, opírající se především o judikaturu Soudního dvora týkající se ochrany ochranných známek podle článků 30 a 36 Smlouvy ES (poslední článek nyní, po změně, článek 30 ES), navrhuje odpovědět na tuto otázku záporně. Uvádí, že § 9 odst. 1 UWG, jakožto národní ustanovení, které se týká výlučně modalit prodeje, a ne výrobků, a které je bez rozdílu aplikovatelné na všechny dotčené ekonomické operátory, ať jsou nebo nejsou rakouskými státními příslušníky, je slučitelné s článkem 30 Smlouvy a nepoškozuje svobodu podnikání stanovenou v článku 52 Smlouvy.
13. Löwa v podstatě uvádí, že zákaz bránící společnosti v užívání stejného označení na části rakouského území jako toho, užívaného v jiných členských státech společnostmi příslušejícími ke stejné skupině, způsobuje újmu volnému pohybu zboží v tom, že překáží skupině společností v realizaci jednotného reklamního konceptu na komunitární úrovni a nutí tedy dovozce rozdílně upravovat prezentace jejich výrobků podle místa komercionalizace. Löwa rovněž tvrdí, že zákaz užívat obchodní jméno by zároveň mohl nepřípustným způsobem omezit svobodu podnikání ve smyslu článku 52 Smlouvy.
14. Rakouská vláda, která tvrdí, že slučitelnost rakouské legislativy s komunitárním právem se posuzuje podle První směrnice č. 89/104/ EHS Rady z 21. prosince 1988 ke sblížení zákonů členských států o ochranných známkách (JO 1989, L 40, s. 1), uvádí, že § 9 odst. 1 UWG tím, že zajišťuje ochranu starších ochranných známek, je v souladu s ustanoveními této směrnice.
15. Komise uvádí, že článek 52 Smlouvy neodporuje ustanovení jako je § 9 odst. 1 UWG v míře, kdy toto ustanovení se přímo netýká možnosti a modalit podnikání a nemá tedy vztah nebo přinejmenším vztah dostatečný ke svobodě podnikání. Komise dodává, že v každém případě rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí nikterak neodůvodňuje závěr, že § 9 odst. 1 UWG, jeho aplikace v praxi nebo národní judikatura v dané věci způsobují přímou nebo nepřímou diskriminaci mezi rakouskými podniky a podniky, které se usazují v Rakousku.
16. Podle Komise článek 30 Smlouvy také neodporuje ustanovení jako je § 9 odst. 1 UWG, neboť jestliže na základě judikatury Keck et Mithouard (rozsudek z 24. listopadu 1993, C-267/91 a C-268/91, Rec. p. I-6097) jsou modality prodeje vyloučeny z rozsahu aplikace článku 30 Smlouvy, a fortiori tomu musí být stejně v případě ustanovení nezakotvujících žádnou modalitu prodeje, ať je jakékoliv povahy.
17. Na prvním místě je nutné posoudit, zda zákaz, jako je ten, o který jde ve výchozím soudním řízení, je v rozporu s článkem 52 Smlouvy, který předvídá zrušení omezení svobody podnikání ve Společenství. Podle žalované příkaz požadovaný proti ní by v Rakousku omezil svobodu podnikání skupiny, ke které přísluší, poněvadž by tam vyloučil užití označení užívaného v jiných členských státech, obzvláště ve státě, kde je zřízena její mateřská společnost.
18. Je důležité připomenout, že právo podnikání předvídané v článku 52 Smlouvy, spolu s článkem 48 ES (ex-článek 58), je přiznáno jak fyzickým osobám, které jsou státními příslušníky členského státu Společenství, tak i právnickým osobám ve smyslu článku 48 ES. S výhradou blíže stanovených výjimek a podmínek zahrnuje přístup na území každého jiného členského státu ke všem druhům samostatně výdělečných činností a jejich výkonu, jakož i zřízení a vedení podniků, zřizování zastoupení, poboček a dceřiných společností.
19. Národní opatření přijatá v členském státě, kde jsou usazeny společnosti z jiného členského státu, vytvářejí omezení práva podnikání, jestliže jsou způsobilá umisťovat tyto společnosti za méně výhodné faktické a právní situace než společnosti z členského státu usazení (viz rozsudek z 16. června 1997, Sodemare e. a., C-70/95, Rec. p. I-3395, bod 33). Takové omezení je v rozporu s článkem 52 Smlouvy, spolu s článkem 48 ES, i když je aplikovatelné nediskriminatorním způsobem, pokud není odůvodněno naléhavými požadavky veřejného zájmu, které jsou způsobilé zajistit realizaci sledovaného cíle a které nejdou za to, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle (viz rozsudek z 30. listopadu 1995, Gebhard, C-55/94, Rec. p. I-4165, bod 37).
20. Zákaz požadovaný žalobkyní v soudním řízení znevýhodňuje podniky mající své sídlo v jiném členském státě, ve kterém zákonně užívají obchodní jméno, které by chtěly užívat mimo tento členský stát. Takový zákaz je způsobilý překážet realizaci jednotného reklamního konceptu těmito podniky na komunitární úrovni, poněvadž je může nutit rozdílně upravovat prezentaci jejich obchodních záležitostí podle místa usazení.
21. Takové omezení práva podnikání vyplývající z národního ustanovení, které chrání zejména obchodní jména proti nebezpečí záměny, je nicméně ospravedlněno naléhavými požadavky veřejného zájmu směřujícího k ochraně průmyslového a obchodního vlastnictví (viz v tomto smyslu rozsudek z 18. března 1980, Coditel, C-62/79, Rec. p. 881, bod 15).
22. Ochrana poskytnutá národním právem proti nebezpečí záměny by neměla být vyloučena na základě komunitárního práva, jestliže odpovídá specifickému obsahu ochrany obchodního jména, kterým je chránit majitele proti nebezpečí záměny (viz ve stejném smyslu rozsudek z 30. listopadu 1993, Deutsche Renault, C-317/91, Rec. p. I-6227, bod 37).
23. Dále je vhodné poznamenat, tak jak to učinil generální advokát v bodech 63 až 68 svých závěrů, že zdržující se příkaz požadovaný Pfeifferem v soudním řízení je způsobilý zajistit realizaci sledovaného cíle a nejít za to, co je nezbytné pro jeho dosažení, jestliže národní soud dojde na základě národního práva k závěru, že nebezpečí záměny skutečně existuje.
24. Článek 52 Smlouvy tedy neodporuje zákazu, jako je ten, který může být proti společnosti Löwa vydán v soudním řízení.
25. Na druhém místě je vhodné posoudit, zda takový zákaz je v rozporu s článkem 30 Smlouvy, podle kterého kvantitativní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou zakázána mezi členskými státy.
26. Tak jak bylo poznamenáno v bodech 17 až 24 tohoto rozsudku, zákaz, který národní soud zamýšlí vynést, i kdyby omezoval možnosti podniků usazených v jiných členských státech užívat stejná obchodní jména v daném členském státě, není v rozporu s článkem 52 Smlouvy, jelikož je odůvodněn naléhavými požadavky. V důsledku toho by mohl být v rozporu s článkem 30 Smlouvy týkajícího se volného pohybu zboží, jen jestliže, a v míře, kdy omezuje volný pohyb zboží mezi členskými státy jinak, než nepřímo omezením svobody podnikaní.
27. V daném případě za předpokladu, že popírané opatření omezovalo volný pohyb zboží, nic nenaznačuje, že se nejedná o omezení vyplývající nepřímo z omezení svobody podnikání.
28. Článek 30 Smlouvy tedy také neodporuje zákazu, jako je ten, který může být vydán proti společnosti Löwa v soudním řízení.
29. S ohledem na shora uvedené je vhodné odpovědět na předběžnou otázku, že články 30 a 52 Smlouvy neodporují národnímu ustanovení, které z důvodu nebezpečí záměny zakazuje užívat obchodní jméno jakožto zvláštní označení podniku.
čl. 30, 52 Smlouvy ES
§ 9 zákona proti nekalé soutěži (UWG)
Nekalá soutěž, jakožto jedna z forem nepatřičného jednání v rámci hospodářské soutěže, je z hlediska právní regulace komunitárním právem oblastí vedlejšího významu a tím i zájmu. Důvodem této skutečnosti je nejen méně škodlivý účinek nekalosoutěžních právních úprav jednotlivých členských států na fungování jednotného vnitřního trhu, ale zejména i určité koncepční rozdíly v nazírání na to, co se nekalou soutěží rozumí, odlišný přístup členských států ke konstrukci nekalosoutěžních právních úprav, jakož i například různorodá hodnotová měřítka v rozhodovací praxi soudů při posuzování některých obchodních praktik v rámci konkurenčního boje. Menší význam právní úpravy nekalé soutěže pro naplňování cílů evropské integrace se následně i odrazil v její „pouhé“ harmonizaci na úrovni jednotlivých členských států a nikoliv již v existenci přímé právní úpravy, tak jak tomu je u práva kartelového a antimonopolního, tedy druhé větve soutěžního práva. Harmonizace na poli dané právní materie se přitom navíc nezaměřuje na celou tradiční oblast nekalé soutěže, ale jen na její některé části, zejména na sblížení podmínek právního postihu klamavé reklamy a tím i ochrany spotřebitele.
Přestože Smlouva ES v žádném svém ustanovení pojem nekalé soutěže výslovně nezmiňuje, Evropský soudní dvůr se již ve své bohaté a tvořivé soudně aplikační praxi problematikou nekalé soutěže několikrát zabýval, a to především v souvislosti s volným pohybem zboží․ Esenciální funkcí právní úpravy nekalé soutěže je předcházet vzniku, resp. postihovat „patologické“ jevy spočívající ve zneužití kvalitativního výkonu soutěžní svobody. Primárním objektem její ochrany je tedy čistota a slušnost v jednání osob účastnících se hospodářské soutěže. Zmíněná funkce norem práva nekalé soutěže není komunitárním právem nijak zpochybňována, v konfrontaci s cíli a záměry Evropského společenství směřujícími k vybudování jednotného vnitřního trhu však jejich realizace může za určitých okolností přivodit újmu zejména bezbariérovému, ničím neomezovanému pohybu zboží mezi členskými státy. Národní nekalosoutěžní právní úprava tak může získat přívlastek netarifní překážky volného pohybu zboží, blíže specifikované jako kvantitativní omezení dovozu či opatření s rovnocenným účinkem, která jsou podle článku 28 Smlouvy ES mezi členskými státy zakázána.
Evropský soudní dvůr ve své rozhodovací praxi při posuzování národních právních předpisů regulujících nekalou soutěž dochází v konkrétních případech k různým právním závěrům. Převažující většina případů je přitomhodnocena ve světle judikatury Dassonville, Cassis de Dijon či Keck a Mithouard. Některé právní úpravy Evropský soudní dvůr považuje, jak již bylo výše uvedeno, za opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení obchodu, zaměřené proti dovozu zboží z jiného členského státu, kde bylo zboží zpravidla řádně vyrobeno a uvedeno na trh, a článkem 28 Smlouvy ES tedy zakázané. V jiném případě se přiklání k právní nezávadnosti konkrétní právní úpravy přijaté s cílem potlačovat nekalé soutěžní praktiky, a to za podmínky, že se týká modalit prodeje a je bez rozdílu aplikovatelná na všechny na daném území působící ekonomické operátory. K závěru o kompatibilitě s komunitárním právem a k nadřazenosti nad požadavkem volného pohybu zboží Evropský soudní dvůr dochází i u ustanovení národního právního řádu vztahujícího se na nekalou soutěž, které prima facie omezuje interkomunitární výměnu zboží, které je však nezbytné k tomu, aby bylo možné vyhovět tzv. kategorickým požadavkům členského státu spadajících do oblasti veřejného zájmu, mimo jiné požadavkům ochrany spotřebitele či zásadě slušnosti v obchodním styku, a kdy předmětné ustanovení je nezbytné k dosažení požadovaného cíle. Některá ustanovení národních nekalosoutěžních předpisů též mohou požívat výjimky článku 30 Smlouvy ES, je-li to odůvodněno ochranou specifického obsahu průmyslového a obchodního vlastnictví. Zde bude záležet zejména na tom, zda se nekalosoutěžní aspekty posuzovaného jednání budou též vztahovat k zákonem chráněným předmětům průmyslového a obchodního vlastnictví a zda užití předmětného národního ustanovení nebude sloužit jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. Vedle požadavku na ochranu volného pohybu zboží se někteří účastníci řízení s cílem zpochybnit národní právní úpravu a vyhnout se tak hrozícímu postihu za nekalosoutěžní jednání nezřídka dovolávají i svobody podnikání zakotvené v článku 52 až 58 Smlouvy ES. Na určitou národní nekalosoutěžní právní úpravu je tak možné nahlížet i z toho pohledu, zda tato nepřekáží svobodné realizaci práva na výkon samostatné podnikatelské činnosti včetně možnosti zakládání a řízení společností.
Způsobů, jak přistoupit k určité právní úpravě nekalé soutěže, zejména z pohledu ochrany volného pohybu zboží, a jak ji tedy právně kvalifikovat, má Evropský soudní dvůr, jak naznačuje shora uvedený příkladmý výčet, několik. I zde se při volbě právní kvalifikace toho kterého národního ustanovení uplatní maxima práva proti nekalé soutěži, tedy, že vždy bude záležet na konkrétních okolnostech daného případu.
V níže předkládaném rozhodnutí se Evropský soudní dvůr musel zabývat otázkou, zda zákaz podle rakouského zákona proti nekalé soutěži zdržet se z důvodu nebezpečí záměny užívání obchodního jména jakožto zvláštního označení podniku je v rozporu články 30 a 52 Smlouvy ES. To vše za situace, kdy nebezpečí záměny bylo před národním soudem prokázáno a kdy předmětné obchodní jméno užívané žalovanou společností bylo zákonně užíváno v jiných členských státech, a to skupinou společností, k nimž žalovaná společnost přísluší.
Články 30 a 52 Smlouvy ES neodporují národnímu ustanovení, které z důvodu nebezpečí záměny zakazuje užívat obchodní jméno jakožto zvláštní označení podniku.
Evropský soudní dvůr - rozsudek ze dne 11. 5. 1999 v právní věci C-255/97 - Pfeiffer Großhandel GmbH v. Löwa Warenhandel GmbH
K věci:
K Soudnímu dvoru byla Obchodním soudem ve Vídni (Handelsgericht Wien) vznesena na základě článku 177 Smlouvy ES (nyní článek 234 Smlouvy ES) předběžná otázka týkající se výkladu článků 30 a 52 Smlouvy ES (nyní články 28 a 43 Smlouvy ES).
Tato předběžná otázka byla vznesena v rámci právniho sporu vzniklého na základě žaloby podané společností Pfeiffer Großhandel GmbH (dále jen „Pfeiffer“) proti společnosti Löwa Warenhandel GmbH (dále jen „Löwa“), kterou se Pfeiffer domáhá, aby společnosti Löwa bylo zakázáno používat určité obchodní jméno.
Pfeiffer provozuje od roku 1969 rozsáhlý obchodní dům se samoobsluhou v Paschingu, v Rakousku, pod obchodním jménem „Plus KAUF PARK“. Toto označení bylo zaregistrováno u rakouského Patentového úřadu (Patentamt) jako slovní a obrazová ochranná známka s prioritou od 5. srpna 1969. Pfeiffer prodává různé zboží, zejména v potravinářském úseku, pod ochrannou známkou „Plus wir bieten mehr“, registrovanou v Rakousku s prioritou od 22. září 1989.
Löwa v Rakousku provozuje 139 obchodních domů se sníženými cenami, ve kterých nabízí k prodeji zboží stejné povahy jako je zboží nabízené v obchodním domě se samoobsluhou provozovaném Pfeifferem. Mateřská společnost Löwy, německá společnost Tangelmann Warenhandelsgesellschaft (dále jen „Tangelmann“), je majitelem mezinárodní ochranné známky „Plus“ s prioritou od 15. listopadu 1989. Jiná pobočka Tangelmannu, německá společnost Plus Warenhandelsgesellschaft mbH & Co., je majitelem slovní a obrazové ochranné známky „Plus prima leben und sparen“, registrované v Rakousku s prioritou od 18. prosince 1979. Löwa sama je majitelem slovní a obrazové ochranné známky „Pluspunkt“, registrované v Rakousku s prioritou od 18. dubna 1994.
Tangelmann a Plus Warenhandelsgesellschaft provozují činnost na úseku obchodních domů se sníženými cenami v Německu, v Itálii, ve Španělsku, v České republice a Maďarsku pod obchodním jménem „Plus“. Tangelmann usiluje o jednotnou prezentaci svých obchodních domů v celé Evropě, což by na evropské úrovni umožňovalo stejnou reklamu a další rozvoj „corporate identity“.
Löwa za tím účelem začala v roce 1994 komercionalizovat zboží pod označením „Plus“ a změnila jméno 17 ze 139 supermarketů, které provozuje v Rakousku, takovým způsobem, že z „Zielpunkt“ se stalo „Plus prima leben und sparen“, jehož grafická prezentace odpovídá slovní a obrazové ochranné známce její sesterské společnosti a odlišuje se od obchodního jména Pfeifferu různými slovními dodatky a zevní prezentací.
V rámci sporu se Pfeiffer na základě § 9 Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (zákon proti nekalé soutěži - dále jen „UWG“) domáhá, aby společnosti Löwa bylo v zemích Dolního Rakouska, Horního Rakouska a v Salzburgu zakázáno provozovat maloobchody určené konečným spotřebitelům pod obchodním jménem „Plus“, s nebo bez přidání jiných dodatků.
§ 9 odst. 1 UWG umožňuje zakázat užívání názvů společností, obchodních jmen nebo zvláštních označení podniků, jestliže je způsobilé vyvolat záměnu s názvy společností, obchodními jmény nebo zvláštními označeními užívanými po právu jinou osobou. Podle § 9 odst. 3 UWG jsou zvláštnímu označení podniku rovnocenné registrované ochranné známky a obchodní označení, která utvářejí charakteristiku podniku v oblasti dané ekonomické činnosti, jakož i jiné prvky určené k odlišení daného podniku od jiných podniků.
Obchodní soud ve Vídni ve svém rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí vyzdvihuje
- že rakouská judikatura vykládá § 9 UWG v tom smyslu, že jak ochranné známky, tak i zvláštní označení podniku požívají ochrany podle tohoto ustanovení, jestliže mají rozlišující způsobilost, tedy že mají něco zvláštního, individuálního, co je již svojí povahou způsobilé odlišit toho, kdo jej nese, od jiných osob nebo jestliže získaly rozlišovací sílu, nezávisle na jejich původu, z důvodu jejich všeobecné známosti v obchodním světě;
- že podle této judikatury, „Plus“, jakožto označení podniku, který v supermarketech komercionalizuje zboží velmi rozdílné povahy (nejen potravinářské výrobky, ale také jiné zboží běžné spotřeby), je původní a ne pouze popisné a jako takové způsobilé k ochraně, a
- že v důsledku toho užívání obchodního jména „Plus“ Löwou, s nebo bez přidání jiných dodatků, porušuje § 9 UWG, poněvadž Pfeiffer požívá prioritu.
Obchodní soud ve Vídni se nicméně domnívá, že zdržující se příkaz, který by byl nucen na základě § 9 UWG vůči společnosti Löwa vyslovit, by vyloučil interkomunitární obchod. Za těchto podmínek se rozhodl rozhodnutí odložit a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je vhodné vykládat články 30 nebo 52 a následující Smlouvy ES v tom smyslu, že odporují aplikaci národních ustanovení, která ukládají v případě ochranných známek nebo zvláštních označení podniků podléhajících nebezpečí záměny chránit tu s nejstarší prioritou, a tedy zakázat podniku ve třech zemích Rakouské republiky užití ochranné známky nebo zvláštního označení podniku, pod kterým společnosti náležející ke stejné skupině legálně působí v jiných členských státech?“
Z odůvodnění: 11. Předně je vhodné poznamenat, že národní soud shledal, že nebezpečí záměny, o které žalobkyně v soudním řízení opírá návrh, aby žalované bylo v soudním řízení podle národního ustanovení týkajícího se nekalé soutěže zakázáno užívat obchodní jméno, bylo prokázáno. Národní soud se proto svojí otázkou v podstatě dotazuje, zda články 30 a 52 Smlouvy ES odporují národnímu ustanovení, které z důvodu nebezpečí záměny zakazuje užívání obchodního jména jakožto zvláštního označení podniku.
12. Pfeiffer, opírající se především o judikaturu Soudního dvora týkající se ochrany ochranných známek podle článků 30 a 36 Smlouvy ES (poslední článek nyní, po změně, článek 30 ES), navrhuje odpovědět na tuto otázku záporně. Uvádí, že § 9 odst. 1 UWG, jakožto národní ustanovení, které se týká výlučně modalit prodeje, a ne výrobků, a které je bez rozdílu aplikovatelné na všechny dotčené ekonomické operátory, ať jsou nebo nejsou rakouskými státními příslušníky, je slučitelné s článkem 30 Smlouvy a nepoškozuje svobodu podnikání stanovenou v článku 52 Smlouvy.
13. Löwa v podstatě uvádí, že zákaz bránící společnosti v užívání stejného označení na části rakouského území jako toho, užívaného v jiných členských státech společnostmi příslušejícími ke stejné skupině, způsobuje újmu volnému pohybu zboží v tom, že překáží skupině společností v realizaci jednotného reklamního konceptu na komunitární úrovni a nutí tedy dovozce rozdílně upravovat prezentace jejich výrobků podle místa komercionalizace. Löwa rovněž tvrdí, že zákaz užívat obchodní jméno by zároveň mohl nepřípustným způsobem omezit svobodu podnikání ve smyslu článku 52 Smlouvy.
14. Rakouská vláda, která tvrdí, že slučitelnost rakouské legislativy s komunitárním právem se posuzuje podle První směrnice č. 89/104/ EHS Rady z 21. prosince 1988 ke sblížení zákonů členských států o ochranných známkách (JO 1989, L 40, s. 1), uvádí, že § 9 odst. 1 UWG tím, že zajišťuje ochranu starších ochranných známek, je v souladu s ustanoveními této směrnice.
15. Komise uvádí, že článek 52 Smlouvy neodporuje ustanovení jako je § 9 odst. 1 UWG v míře, kdy toto ustanovení se přímo netýká možnosti a modalit podnikání a nemá tedy vztah nebo přinejmenším vztah dostatečný ke svobodě podnikání. Komise dodává, že v každém případě rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí nikterak neodůvodňuje závěr, že § 9 odst. 1 UWG, jeho aplikace v praxi nebo národní judikatura v dané věci způsobují přímou nebo nepřímou diskriminaci mezi rakouskými podniky a podniky, které se usazují v Rakousku.
16. Podle Komise článek 30 Smlouvy také neodporuje ustanovení jako je § 9 odst. 1 UWG, neboť jestliže na základě judikatury Keck et Mithouard (rozsudek z 24. listopadu 1993, C-267/91 a C-268/91, Rec. p. I-6097) jsou modality prodeje vyloučeny z rozsahu aplikace článku 30 Smlouvy, a fortiori tomu musí být stejně v případě ustanovení nezakotvujících žádnou modalitu prodeje, ať je jakékoliv povahy.
17. Na prvním místě je nutné posoudit, zda zákaz, jako je ten, o který jde ve výchozím soudním řízení, je v rozporu s článkem 52 Smlouvy, který předvídá zrušení omezení svobody podnikání ve Společenství. Podle žalované příkaz požadovaný proti ní by v Rakousku omezil svobodu podnikání skupiny, ke které přísluší, poněvadž by tam vyloučil užití označení užívaného v jiných členských státech, obzvláště ve státě, kde je zřízena její mateřská společnost.
18. Je důležité připomenout, že právo podnikání předvídané v článku 52 Smlouvy, spolu s článkem 48 ES (ex-článek 58), je přiznáno jak fyzickým osobám, které jsou státními příslušníky členského státu Společenství, tak i právnickým osobám ve smyslu článku 48 ES. S výhradou blíže stanovených výjimek a podmínek zahrnuje přístup na území každého jiného členského státu ke všem druhům samostatně výdělečných činností a jejich výkonu, jakož i zřízení a vedení podniků, zřizování zastoupení, poboček a dceřiných společností.
19. Národní opatření přijatá v členském státě, kde jsou usazeny společnosti z jiného členského státu, vytvářejí omezení práva podnikání, jestliže jsou způsobilá umisťovat tyto společnosti za méně výhodné faktické a právní situace než společnosti z členského státu usazení (viz rozsudek z 16. června 1997, Sodemare e. a., C-70/95, Rec. p. I-3395, bod 33). Takové omezení je v rozporu s článkem 52 Smlouvy, spolu s článkem 48 ES, i když je aplikovatelné nediskriminatorním způsobem, pokud není odůvodněno naléhavými požadavky veřejného zájmu, které jsou způsobilé zajistit realizaci sledovaného cíle a které nejdou za to, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle (viz rozsudek z 30. listopadu 1995, Gebhard, C-55/94, Rec. p. I-4165, bod 37).
20. Zákaz požadovaný žalobkyní v soudním řízení znevýhodňuje podniky mající své sídlo v jiném členském státě, ve kterém zákonně užívají obchodní jméno, které by chtěly užívat mimo tento členský stát. Takový zákaz je způsobilý překážet realizaci jednotného reklamního konceptu těmito podniky na komunitární úrovni, poněvadž je může nutit rozdílně upravovat prezentaci jejich obchodních záležitostí podle místa usazení.
21. Takové omezení práva podnikání vyplývající z národního ustanovení, které chrání zejména obchodní jména proti nebezpečí záměny, je nicméně ospravedlněno naléhavými požadavky veřejného zájmu směřujícího k ochraně průmyslového a obchodního vlastnictví (viz v tomto smyslu rozsudek z 18. března 1980, Coditel, C-62/79, Rec. p. 881, bod 15).
22. Ochrana poskytnutá národním právem proti nebezpečí záměny by neměla být vyloučena na základě komunitárního práva, jestliže odpovídá specifickému obsahu ochrany obchodního jména, kterým je chránit majitele proti nebezpečí záměny (viz ve stejném smyslu rozsudek z 30. listopadu 1993, Deutsche Renault, C-317/91, Rec. p. I-6227, bod 37).
23. Dále je vhodné poznamenat, tak jak to učinil generální advokát v bodech 63 až 68 svých závěrů, že zdržující se příkaz požadovaný Pfeifferem v soudním řízení je způsobilý zajistit realizaci sledovaného cíle a nejít za to, co je nezbytné pro jeho dosažení, jestliže národní soud dojde na základě národního práva k závěru, že nebezpečí záměny skutečně existuje.
24. Článek 52 Smlouvy tedy neodporuje zákazu, jako je ten, který může být proti společnosti Löwa vydán v soudním řízení.
25. Na druhém místě je vhodné posoudit, zda takový zákaz je v rozporu s článkem 30 Smlouvy, podle kterého kvantitativní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou zakázána mezi členskými státy.
26. Tak jak bylo poznamenáno v bodech 17 až 24 tohoto rozsudku, zákaz, který národní soud zamýšlí vynést, i kdyby omezoval možnosti podniků usazených v jiných členských státech užívat stejná obchodní jména v daném členském státě, není v rozporu s článkem 52 Smlouvy, jelikož je odůvodněn naléhavými požadavky. V důsledku toho by mohl být v rozporu s článkem 30 Smlouvy týkajícího se volného pohybu zboží, jen jestliže, a v míře, kdy omezuje volný pohyb zboží mezi členskými státy jinak, než nepřímo omezením svobody podnikaní.
27. V daném případě za předpokladu, že popírané opatření omezovalo volný pohyb zboží, nic nenaznačuje, že se nejedná o omezení vyplývající nepřímo z omezení svobody podnikání.
28. Článek 30 Smlouvy tedy také neodporuje zákazu, jako je ten, který může být vydán proti společnosti Löwa v soudním řízení.
29. S ohledem na shora uvedené je vhodné odpovědět na předběžnou otázku, že články 30 a 52 Smlouvy neodporují národnímu ustanovení, které z důvodu nebezpečí záměny zakazuje užívat obchodní jméno jakožto zvláštní označení podniku.