V médiích nedávno proběhla informace, že Soudní dvůr EU vydal průlomové rozhodnutí omezující provozovatele e-shopů v možnosti nárokovat na spotřebitelích náklady na dopravu zboží v případě, že spotřebitel uplatní své právo odstoupit od smlouvy, která byla uzavřena tzv. na dálku, například přes internet. Ačkoli byla uvedená informace prezentována jako velmi čerstvá, ve skutečnosti se jedná o rozhodnutí již z dubna roku 2010. O co ve věci šlo a jaké byly závěry Soudního dvora?
Německý případ
Soudní dvůr byl německým soudem požádán o výklad tzv. předběžné otázky, konkrétně otázky, jak mají být vykládána ustanovení směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, a to ve vztahu k německému právu, které kupujícímu výslovně nepřiznává právo na vrácení nákladů na dopravu objednaného zboží. Stalo se tak přitom v rámci sporu zahájeného německým sdružením na ochranu spotřebitelů proti zásilkové společnosti, která si ve svých prodejních podmínkách stanovila, že spotřebitel nese za dopravu paušální částku cca pět eur a v případě odstoupení od smlouvy si společnost tuto částku ponechá. Německý soud dospěl k závěru, že výklad německého práva a dotčené směrnice nelze s jistotou určit, řízení proto přerušil a dotázal se na výklad dotčených ustanovení Soudního dvora. Ten dospěl s ohledem na celkovou systematiku a účel směrnice k závěru, že tato brání vnitrostátní úpravě, která dodavateli zboží umožňuje, aby ve smlouvě uzavřené na dálku požadoval po spotřebiteli náklady na dopravu zboží v případě, že tento uplatní své právo od smlouvy bez udání důvodu a bez sankcí odstoupit. Pokud by spotřebitel musel nést uvedené dopravné, mohlo by jej to podle soudu odradit od uplatnění jeho práva od smlouvy odstoupit, což by bylo v rozporu s cílem směrnice zajistit, aby právo spotřebitele odstoupit od smlouvy nemělo pouze formální charakter. V případě, že spotřebitel od smlouvy uzavřené na dálku odstoupí, směrnice opravňuje dodavatele k tomu, aby po spotřebiteli požadoval pouze skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží.
Svůdné ke zneužívání
Komentované rozhodnutí představuje další příspěvek k výkladu spotřebitelského práva. Nutno poznamenat, že ochrana spotřebitele je na komunitární úrovni předmětem hojného harmonizačního počínání, zejména formou směrnic. Jejich zřetelným cílem je zvýšit ochranu spotřebitelů. Je však nutné upozornit, že závěry Soudního dvora, který tyto směrnice v praxi pak vykládá, nelze mechanicky a bezmyšlenkovitě přebírat. To samozřejmě platí i pro národní soudy a jiné orgány státní správy (u nás například ČOI). Vždy je nutné se primárně ptát, zda takto vykládaná směrnice byla implementována do právního řádu toho kterého členského státu a v jaké podobě. Pokud nikoli, nelze se jí bez dalšího dovolávat. To platí zejména tehdy, pokud by tímto postupem měla být ve vztahu k jednotlivci (zde provozovateli e-shopů) dovozována nějaká povinnost. V tomto je komunitární rozhodovací praxe vcelku jasná. České právo výše uvedenou směrnici v dotčené části implementovalo, a to v roce 2006 skrze novelu občanského zákoníku. Závěry Soudního dvora lze tak využít i v poměrech našeho právního řádu. Nelze je však nedůvodně rozšiřovat nad rámec situace, jež byla v dané věci řešena. Předmětné rozhodnutí Soudního dvora totiž neřeší všechny v úvahu přicházející situace. Například otázku, jak by měl provozovatel e-shopu postupovat, když spotřebiteli s koupí zboží současně nabídne zprostředkování dopravy zboží, dopravné ale inkasuje až samotná dopravní společnost při předání zboží spotřebiteli a následně si je ponechá. Měl by i tehdy provozovatel e-shopu spotřebiteli dopravné vracet, když spotřebitel v zákonné lhůtě od smlouvy odstoupí? Podle mého názoru nikoli, když nemůže vracet něco, co od spotřebitele nepřijal. Právní úprava bezdůvodného obohacení, jež se zde pro případ odstoupení od smlouvy aplikuje, by toto řešení neměla připouštět. Závazný výklad tohoto případu však mohou samozřejmě poskytnout až soudy. Možnost odstoupení od smlouvy by spotřebiteli neměla být zneužívána. Nabízí se příklady, kdy si spotřebitel zboží záměrně objedná přes internet, aby ho pro nějaký účel krátce užíval, a pak využije možnosti odstoupení a zboží vrátí. Provozovatel e-shopu pak fakticky působí jako půjčovna. Pokud by spotřebitel zboží poškodil či jinak znehodnotil a uvedený úmysl si je vlastně natrvalo neopatřit by mu byl prokázán, toto znehodnocení by měl provozovateli e-shopu nahradit. Tak již ostatně rozhodly některé soudy členských států Evropské unie. Zvýšená ochrana spotřebitele by tak v tomto případě neměla být na prvním místě. Měl by převládnout zájem na spravedlivém vyřešení dotčené situace a vypořádání předmětného právního vztahu. Spotřebitelské právo by nemělo sloužit jako nástroj podpory nekalých úmyslů.
Článek byl publikován v časopise Euro č.: 49/2011
Autor článku: Pavel Utěšený
Německý případ
Soudní dvůr byl německým soudem požádán o výklad tzv. předběžné otázky, konkrétně otázky, jak mají být vykládána ustanovení směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, a to ve vztahu k německému právu, které kupujícímu výslovně nepřiznává právo na vrácení nákladů na dopravu objednaného zboží. Stalo se tak přitom v rámci sporu zahájeného německým sdružením na ochranu spotřebitelů proti zásilkové společnosti, která si ve svých prodejních podmínkách stanovila, že spotřebitel nese za dopravu paušální částku cca pět eur a v případě odstoupení od smlouvy si společnost tuto částku ponechá. Německý soud dospěl k závěru, že výklad německého práva a dotčené směrnice nelze s jistotou určit, řízení proto přerušil a dotázal se na výklad dotčených ustanovení Soudního dvora. Ten dospěl s ohledem na celkovou systematiku a účel směrnice k závěru, že tato brání vnitrostátní úpravě, která dodavateli zboží umožňuje, aby ve smlouvě uzavřené na dálku požadoval po spotřebiteli náklady na dopravu zboží v případě, že tento uplatní své právo od smlouvy bez udání důvodu a bez sankcí odstoupit. Pokud by spotřebitel musel nést uvedené dopravné, mohlo by jej to podle soudu odradit od uplatnění jeho práva od smlouvy odstoupit, což by bylo v rozporu s cílem směrnice zajistit, aby právo spotřebitele odstoupit od smlouvy nemělo pouze formální charakter. V případě, že spotřebitel od smlouvy uzavřené na dálku odstoupí, směrnice opravňuje dodavatele k tomu, aby po spotřebiteli požadoval pouze skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží.
Svůdné ke zneužívání
Komentované rozhodnutí představuje další příspěvek k výkladu spotřebitelského práva. Nutno poznamenat, že ochrana spotřebitele je na komunitární úrovni předmětem hojného harmonizačního počínání, zejména formou směrnic. Jejich zřetelným cílem je zvýšit ochranu spotřebitelů. Je však nutné upozornit, že závěry Soudního dvora, který tyto směrnice v praxi pak vykládá, nelze mechanicky a bezmyšlenkovitě přebírat. To samozřejmě platí i pro národní soudy a jiné orgány státní správy (u nás například ČOI). Vždy je nutné se primárně ptát, zda takto vykládaná směrnice byla implementována do právního řádu toho kterého členského státu a v jaké podobě. Pokud nikoli, nelze se jí bez dalšího dovolávat. To platí zejména tehdy, pokud by tímto postupem měla být ve vztahu k jednotlivci (zde provozovateli e-shopů) dovozována nějaká povinnost. V tomto je komunitární rozhodovací praxe vcelku jasná. České právo výše uvedenou směrnici v dotčené části implementovalo, a to v roce 2006 skrze novelu občanského zákoníku. Závěry Soudního dvora lze tak využít i v poměrech našeho právního řádu. Nelze je však nedůvodně rozšiřovat nad rámec situace, jež byla v dané věci řešena. Předmětné rozhodnutí Soudního dvora totiž neřeší všechny v úvahu přicházející situace. Například otázku, jak by měl provozovatel e-shopu postupovat, když spotřebiteli s koupí zboží současně nabídne zprostředkování dopravy zboží, dopravné ale inkasuje až samotná dopravní společnost při předání zboží spotřebiteli a následně si je ponechá. Měl by i tehdy provozovatel e-shopu spotřebiteli dopravné vracet, když spotřebitel v zákonné lhůtě od smlouvy odstoupí? Podle mého názoru nikoli, když nemůže vracet něco, co od spotřebitele nepřijal. Právní úprava bezdůvodného obohacení, jež se zde pro případ odstoupení od smlouvy aplikuje, by toto řešení neměla připouštět. Závazný výklad tohoto případu však mohou samozřejmě poskytnout až soudy. Možnost odstoupení od smlouvy by spotřebiteli neměla být zneužívána. Nabízí se příklady, kdy si spotřebitel zboží záměrně objedná přes internet, aby ho pro nějaký účel krátce užíval, a pak využije možnosti odstoupení a zboží vrátí. Provozovatel e-shopu pak fakticky působí jako půjčovna. Pokud by spotřebitel zboží poškodil či jinak znehodnotil a uvedený úmysl si je vlastně natrvalo neopatřit by mu byl prokázán, toto znehodnocení by měl provozovateli e-shopu nahradit. Tak již ostatně rozhodly některé soudy členských států Evropské unie. Zvýšená ochrana spotřebitele by tak v tomto případě neměla být na prvním místě. Měl by převládnout zájem na spravedlivém vyřešení dotčené situace a vypořádání předmětného právního vztahu. Spotřebitelské právo by nemělo sloužit jako nástroj podpory nekalých úmyslů.
Článek byl publikován v časopise Euro č.: 49/2011
Autor článku: Pavel Utěšený