Vážení klienti a obchodní přátelé,
světová pandemie koronavirové infekce způsobující onemocnění COVID-19 zasáhla téměř všechny sféry běžné lidské činnosti, a to napříč celým světem Českou republiku nevyjímaje. Naším cílem a snahou je pak v tomto období poskytnout našim klientům (v mezích vyplývajících z nutnosti ochrany zdraví a přijatých krizových opatřeních) nejen právní služby, ale i základní informace vztahující se k současným právním dopadům aktuální situace včetně přijatých krizových opatření na jejich postavení a činnost. Za tímto účelem se pak mimo jiné rozhodla průběžně zveřejňovat v rubrice Publikace články vztahující se k tomuto tématu. Tyto články budou zachycovat a odrážet právní názor členů naší advokátní kanceláře ke dni jejich zveřejnění. Jelikož je stávající situace velmi dynamická, budeme se snažit tyto právní názory případně i aktualizovat a doplňovat, a to v návaznosti na legislativní, judikatorní a odborně názorový stav věci. Dovolujeme si současně uvést, že informace a právní názory obsažené v jednotlivých článcích nenahrazují právní službu jako takovou a není to ani jejich cílem. Vlastní právní službu naším klientům poskytujeme až po posouzení všech dostupných informací a podkladů v každém jednotlivém případě. Věříme, že díky našim odborným znalostem, dlouholeté praxi a individuálnímu přístupu budeme schopni našim klientům pomoci. Uděláme pro to maximum.
V rámci tohoto prvního článku jsme se pak rozhodli poskytnout vstupní informaci, zda je možné se nějakým způsobem domáhat odškodnění za omezení a ztráty (škody) způsobené přijatými krizovými opatřeními. Jak jistě víte, k omezení či dokonce k uzavření provozů jednotlivých obchodních činností a odvětví nedošlo samovolně. Obchodní ztráty jsou pro některé subjekty natolik kritické, že již nyní lze hovořit o jejich likvidaci. Další existence mnoha subjektů se ocitla v bezprostředním ohrožení. Zůstane tento zásah státní moci do soukromé sféry bez náhrady? Otázka, která zajímá nejen toho, kdo musel uzavřít celý podnik, restauraci či jen stánek, ale každého z nás.
K omezení či dokonce paralyzování obchodní činnosti na území ČR došlo v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, když Vláda ČR vyhlásila z důvodu ohrožení zdraví koronavirovou infekcí (označovanou jako SARS Cov-2) nouzový stav pro území České republiky na dobu 30 dnů, který počal dne 12. března 2020 od 14:00 hodin. Od tohoto data a hodiny tedy na území ČR platí zvláštní režim a vláda může jednotlivými opatřeními pružně reagovat a upravovat rozmanité oblasti lidské činnosti. Od vyhlášení nouzového stavu pak došlo k přijetí množství krizových opatření sloužících k globálnímu řešení vzniklé krizové situace, jenž mají život a činnosti obyvatelstva na území ČR dočasně upravit (jde například o krizové opatření o zákazu pořádání kulturních, sportovních a dalších akcí s účastí nad 30 osob, o zákazu školní docházky, vzdělávacích a volnočasových aktivit ve školství, o zákazu vstupu cizinců a výjezdu občanů České republiky do zahraničí, o zákazu přítomnosti veřejnosti ve vybraných provozovnách a tržištích, o zákazu maloobchodního prodeje a služeb, a nakonec i o zákazu volného pohybu osob na území celé České republiky a další).
Tato jednotlivá krizová opatření po dobu trvání nouzového stavu vláda přijímá v souladu s § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (tzv. krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, a ve své podstatě mají sloužit k řešení vzniklé krizové situace a pouze ve veřejnému zájmu. Krizová opatření přijatá v situaci stavu nouze tak zcela pomíjí zájmy soukromé, a to bez rozdílu zájmů ekonomických, kulturních či společenských. Stručně řečeno, jde o předpis, který umožňuje státu v případě vyhlášení mimořádného stavu upřednostnit zájmy veřejné a potlačit zájmy soukromé. Vzniká logická otázka – KDO ZAPLATÍ ŠKODY SOUKROMÉHO SEKTORU?
Stranou přitom ponechme, že se vláda snaží zmírnit následky veřejnoprávního zásahu přijetím některých opatření zejména daňového charakteru (např. daňová opatření v souvislosti s mimořádnou událostí způsobenou šířením koronaviru ze dne 15. března 2020 nebo opatření o finančním příspěvku pro osoby samovolně výdělečně činné (OSVČ) ze dne 19. března 2020) či spuštěním úvěrových programů bezúročného financování podnikatelů zasažených vládními opatřeními. Jedná se totiž o opatření, která vzniklé škody poškozeným osobám plně nenahradí. Pouze mohou vést ke zmírnění dopadů současné situace na jejich činnost.
Odpověď na posledně uvedenou otázku pak opět najdeme v krizovém zákoně. Tento předpis totiž kromě veřejnoprávního oprávnění „zakázat“ či „omezit“ stanoví i v § 36 povinnost státu k náhradě škody, která by byla způsobená jakékoliv právnické a fyzické osobě v příčinné souvislosti s přijímanými krizovými opatřeními. Informovanost občanů a právnických osob ze strany státu o této možnosti náhrady škody vzniklé v důsledku krizových opatření je však z našeho pohledu velice zanedbaná. Jaká je tedy právní povaha této odpovědnosti státu za škodu způsobenou v důsledku přijetí krizových opatření?
Z ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona jednoznačně plyne, že stát odpovídá za škodu objektivně, tj. bez ohledu na zavinění. Jinými slovy řečeno, stát odpovídá za výše uvedenou škodu bez ohledu na to, zda se na jeho straně jednalo o zaviněné či nezaviněné jednání. Rovněž se při posuzování škodní odpovědnosti státu podle krizového zákona neuplatní kritéria správnosti/zákonnosti, jak je známe ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Je tak z hlediska odpovědnosti státu irelevantní, zda stát (resp. konkrétní orgán krizového řízení) při nařízení krizového opatření a jeho provádění jednal v souladu se zákonem a zda objektivně nemohl postupovat jinak.
K závěru o odpovědnosti státu podle § 36 odst. 1 krizového zákona pak postačuje současné (kumulativní) naplnění těchto 3 bodů (zákonných předpokladů): 1. bylo provedeno krizové opatření, 2. vznikla škoda určité fyzické či právnické osobě, 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vzniklou škodou. Při splnění těchto 3 bodů, které ale prokazuje poškozená fyzická či právnická osoba, nese stát plnou odpovědnost. Této se může zprostit (liberovat se z ní) jedině tím, pokud prokáže, že si škodu poškozený zavinil sám (§ 36 odst. 1 krizového zákona) nebo, že poškozený zavinil vznik škodné události (§ 36 odst. 6 krizového zákona).
Z výše uvedeného tedy plyne, že poškozené osobě ze zákona přísluší možnost, jak se na státu náhrady škody domoci. V našem dalším článku se pak budeme blíže věnovat tomu, jakým způsobem může poškozená osoba jí vzniklou škodu uplatnit (nárokovat), v jaké lhůtě a u koho.
Článek byl publikován dne 22.3.2020
Advokátní kancelář Rytikov & Utěšený Legal s.r.o.
světová pandemie koronavirové infekce způsobující onemocnění COVID-19 zasáhla téměř všechny sféry běžné lidské činnosti, a to napříč celým světem Českou republiku nevyjímaje. Naším cílem a snahou je pak v tomto období poskytnout našim klientům (v mezích vyplývajících z nutnosti ochrany zdraví a přijatých krizových opatřeních) nejen právní služby, ale i základní informace vztahující se k současným právním dopadům aktuální situace včetně přijatých krizových opatření na jejich postavení a činnost. Za tímto účelem se pak mimo jiné rozhodla průběžně zveřejňovat v rubrice Publikace články vztahující se k tomuto tématu. Tyto články budou zachycovat a odrážet právní názor členů naší advokátní kanceláře ke dni jejich zveřejnění. Jelikož je stávající situace velmi dynamická, budeme se snažit tyto právní názory případně i aktualizovat a doplňovat, a to v návaznosti na legislativní, judikatorní a odborně názorový stav věci. Dovolujeme si současně uvést, že informace a právní názory obsažené v jednotlivých článcích nenahrazují právní službu jako takovou a není to ani jejich cílem. Vlastní právní službu naším klientům poskytujeme až po posouzení všech dostupných informací a podkladů v každém jednotlivém případě. Věříme, že díky našim odborným znalostem, dlouholeté praxi a individuálnímu přístupu budeme schopni našim klientům pomoci. Uděláme pro to maximum.
V rámci tohoto prvního článku jsme se pak rozhodli poskytnout vstupní informaci, zda je možné se nějakým způsobem domáhat odškodnění za omezení a ztráty (škody) způsobené přijatými krizovými opatřeními. Jak jistě víte, k omezení či dokonce k uzavření provozů jednotlivých obchodních činností a odvětví nedošlo samovolně. Obchodní ztráty jsou pro některé subjekty natolik kritické, že již nyní lze hovořit o jejich likvidaci. Další existence mnoha subjektů se ocitla v bezprostředním ohrožení. Zůstane tento zásah státní moci do soukromé sféry bez náhrady? Otázka, která zajímá nejen toho, kdo musel uzavřít celý podnik, restauraci či jen stánek, ale každého z nás.
K omezení či dokonce paralyzování obchodní činnosti na území ČR došlo v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, když Vláda ČR vyhlásila z důvodu ohrožení zdraví koronavirovou infekcí (označovanou jako SARS Cov-2) nouzový stav pro území České republiky na dobu 30 dnů, který počal dne 12. března 2020 od 14:00 hodin. Od tohoto data a hodiny tedy na území ČR platí zvláštní režim a vláda může jednotlivými opatřeními pružně reagovat a upravovat rozmanité oblasti lidské činnosti. Od vyhlášení nouzového stavu pak došlo k přijetí množství krizových opatření sloužících k globálnímu řešení vzniklé krizové situace, jenž mají život a činnosti obyvatelstva na území ČR dočasně upravit (jde například o krizové opatření o zákazu pořádání kulturních, sportovních a dalších akcí s účastí nad 30 osob, o zákazu školní docházky, vzdělávacích a volnočasových aktivit ve školství, o zákazu vstupu cizinců a výjezdu občanů České republiky do zahraničí, o zákazu přítomnosti veřejnosti ve vybraných provozovnách a tržištích, o zákazu maloobchodního prodeje a služeb, a nakonec i o zákazu volného pohybu osob na území celé České republiky a další).
Tato jednotlivá krizová opatření po dobu trvání nouzového stavu vláda přijímá v souladu s § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (tzv. krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, a ve své podstatě mají sloužit k řešení vzniklé krizové situace a pouze ve veřejnému zájmu. Krizová opatření přijatá v situaci stavu nouze tak zcela pomíjí zájmy soukromé, a to bez rozdílu zájmů ekonomických, kulturních či společenských. Stručně řečeno, jde o předpis, který umožňuje státu v případě vyhlášení mimořádného stavu upřednostnit zájmy veřejné a potlačit zájmy soukromé. Vzniká logická otázka – KDO ZAPLATÍ ŠKODY SOUKROMÉHO SEKTORU?
Stranou přitom ponechme, že se vláda snaží zmírnit následky veřejnoprávního zásahu přijetím některých opatření zejména daňového charakteru (např. daňová opatření v souvislosti s mimořádnou událostí způsobenou šířením koronaviru ze dne 15. března 2020 nebo opatření o finančním příspěvku pro osoby samovolně výdělečně činné (OSVČ) ze dne 19. března 2020) či spuštěním úvěrových programů bezúročného financování podnikatelů zasažených vládními opatřeními. Jedná se totiž o opatření, která vzniklé škody poškozeným osobám plně nenahradí. Pouze mohou vést ke zmírnění dopadů současné situace na jejich činnost.
Odpověď na posledně uvedenou otázku pak opět najdeme v krizovém zákoně. Tento předpis totiž kromě veřejnoprávního oprávnění „zakázat“ či „omezit“ stanoví i v § 36 povinnost státu k náhradě škody, která by byla způsobená jakékoliv právnické a fyzické osobě v příčinné souvislosti s přijímanými krizovými opatřeními. Informovanost občanů a právnických osob ze strany státu o této možnosti náhrady škody vzniklé v důsledku krizových opatření je však z našeho pohledu velice zanedbaná. Jaká je tedy právní povaha této odpovědnosti státu za škodu způsobenou v důsledku přijetí krizových opatření?
Z ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona jednoznačně plyne, že stát odpovídá za škodu objektivně, tj. bez ohledu na zavinění. Jinými slovy řečeno, stát odpovídá za výše uvedenou škodu bez ohledu na to, zda se na jeho straně jednalo o zaviněné či nezaviněné jednání. Rovněž se při posuzování škodní odpovědnosti státu podle krizového zákona neuplatní kritéria správnosti/zákonnosti, jak je známe ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Je tak z hlediska odpovědnosti státu irelevantní, zda stát (resp. konkrétní orgán krizového řízení) při nařízení krizového opatření a jeho provádění jednal v souladu se zákonem a zda objektivně nemohl postupovat jinak.
K závěru o odpovědnosti státu podle § 36 odst. 1 krizového zákona pak postačuje současné (kumulativní) naplnění těchto 3 bodů (zákonných předpokladů): 1. bylo provedeno krizové opatření, 2. vznikla škoda určité fyzické či právnické osobě, 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vzniklou škodou. Při splnění těchto 3 bodů, které ale prokazuje poškozená fyzická či právnická osoba, nese stát plnou odpovědnost. Této se může zprostit (liberovat se z ní) jedině tím, pokud prokáže, že si škodu poškozený zavinil sám (§ 36 odst. 1 krizového zákona) nebo, že poškozený zavinil vznik škodné události (§ 36 odst. 6 krizového zákona).
Z výše uvedeného tedy plyne, že poškozené osobě ze zákona přísluší možnost, jak se na státu náhrady škody domoci. V našem dalším článku se pak budeme blíže věnovat tomu, jakým způsobem může poškozená osoba jí vzniklou škodu uplatnit (nárokovat), v jaké lhůtě a u koho.
Článek byl publikován dne 22.3.2020
Advokátní kancelář Rytikov & Utěšený Legal s.r.o.