[Soudní rozhledy 8/2001, s. 257]
V nedávné době byl Parlamentem České republiky schválen nový zákon o ochraně hospodářské soutěže. Potřeba přijetí nového zákona regulujícího veřejnoprávní větev našeho soutěžního práva je odůvodňována zajištěním plné kompatibility se soutěžněprávní úpravou Evropského společenství, kdy dosavadní právní úprava obsažená v zákoně č. 63/1991 Sb. požadavky plné harmonizace splňovala jen zčásti.
Změny, které s sebou nová právní úprava přináší, se dotýkají i práv duševního vlastnictví (práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví), a to v části zákona obsahujícího úpravu dohod vylučujících, omezujících nebo jinak narušujících hospodářskou soutěž. Zde dochází k určitému zpřesnění právního režimu dohod, jejichž předmětem je převod nebo licenční poskytnutí některých předmětů výše zmíněných práv, a to z pohledu možného narušení hospodářské soutěže. Navíc se počítá i s doplněním této zákonné úpravy ve formě vyhlášky vydanou obecnou výjimkou, jež bude transponovat blokovou výjimku o převodu technologií obsaženou v Nařízení Komise ES č. 240/96.
Nový zákon mimo jiné dále i zpřesňuje definiční vymezení dominantního postavení, a to v souladu s již ustáleným pojetím tržní dominance v soutěžním právu Evropského společenství, tak jak bylo judikováno zejména v rozhodnutích Evropského soudního dvora ve věcech United Brands a Hoffman La Roche. Dominantní postavení tak již nadále nebude vymezováno jen na základě podílu dodávek soutěžitele na relevantním trhu, ale na principu tržní síly, která je kombinací více kritérií, jež jsou vedle tržního podílu příkladmo uvedena. Zároveň se zavádí princip kolektivní, společné dominance a rozšiřuje se demonstrativní výčet jednotlivých skutkových podstat zneužívání dominantního postavení, a to zejména o odmítnutí přístupu jiným soutěžitelům k tzv. podstatným zařízením (essential facilities) na posuzovaném trhu dominantního soutěžitele.
I přes původní záměr nová právní úprava existenční ochrany hospodářské soutěže neobsahuje vyčerpávající úpravu vzájemného vztahu mezi existencí a výkonem práv duševního vlastnictví na straně jedné a právem kartelovým, resp. antimonopolním na straně druhé. Stejně tak jak tomu bylo u dřívější právní úpravy obsažené v zákoně č. 63/1991 Sb., i zde jsou soutěžněprávní aspekty tohoto vztahu explicitně řešeny jen parciálně, a to v rámci dohod narušujících hospodářskou soutěž, nikoli však již v souvislosti se zneužitím dominantního postavení na trhu.
V případě dohod narušujících hospodářskou soutěž se při řešení dané problematiky vychází z již klasické komunitární teorie rozlišení mezi existencí a výkonem práv duševního vlastnictví, kdy zákon se nedotýká vzniku a existence práv duševního vlastnictví, jejich výkon však podrobuje své působnosti, a to v případě, že dohody o převodu práv nebo poskytnutí licencí na vymezené předměty těchto práv ukládají jejich nabyvateli omezení jdoucí nad rámec jejich příslušné zákonné ochrany (tzv. limited licence theory)1․ Zákon pak tyto dohody prohlašuje za zakázané, podle dřívějšího znění za neplatné. Výslovně zákonem stanovená možnost subsumpce výkonu práv duševního vlastnictví jejich nositelem pod jakousi obecně zastřešující generální klauzuli, která by upravovala právní důsledky tohoto výkonu v případě jeho protisoutěžních účinků, nebo pod některou z konkrétních skutkových podstat zneužití dominantního postavení, však v nové právní úpravě chybí. K soutěžněprávnímu postihu zneužívajícího výkonu práv duševního vlastnictví jejich nositelem, odůvodněného zejména výlučnou povahou těchto práv (umožňující hovořit o postavení analogickém postavení monopolnímu či dominantnímu), tak bude nutné v konkrétním případě dojít podřazením tohoto výkonu buď pod generální klauzuli obecně postihující zneužití dominantního postavení na trhu, nebo pod některou z jeho demonstrativně uvedených skutkových podstat. To však samozřejmě jen tehdy, budou-li splněny všechny zákonné podmínky svědčící o tomto zneužití a jeho zákazem bude současně naplněn základní cíl zákona vyjádřený v § 1 odst. 1, tedy ochrana hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb proti jejímu narušení.
Vzhledem k tomu, že nezbytnost přijetí nové právní úpravy ochrany hospodářské soutěže je odůvodňována dosažením souladnosti s evropským soutěžním právem, je nepochybné, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, popř. soudy vrchní v rámci soudního přezkumu jeho rozhodnutí, budou v rámci své rozhodovací praxe usilovat o takovou aplikaci našeho soutěžního práva, která bude konzistentní s rozhodovací praxí orgánů evropských. Rozhodnutí těchto orgánů se tak stanou velmi vhodnou instruktivní pomůckou při aplikaci a interpretaci našeho soutěžního práva. Platí to i o problematice vzájemného vztahu výkonu práv duševního vlastnictví a práva antimonopolního, a to právě s ohledem na shora uvedené, dřívější ani platnou právní úpravou výslovně neřešené aspekty tohoto vztahu. Evropská judikatura, opírající se v této oblasti o články 28, 30, 81 a 82 Smlouvy ES (ex články 30, 36, 85 a 86 - před vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost), je již velmi rozvinutá a v posledních letech prošla velmi zajímavým vývojem. S ohledem na absenci harmonizace na poli této právní materie je přitom primárním zdrojem informací. Je proto jistě užitečné se s ní blíže seznámit.
Stručně na začátku uveďme, že v evropské rozhodovací praxi již panuje obecná shoda o tom, že samotná existence práv duševního vlastnictví, která poskytují svému nositeli jisté výlučné postavení ve vztahu ke třetím osobám, nezakládá ipso facto dominantní postavení ve smyslu článku 82 Smlouvy ES.1 Existence těchto práv může být zpravidla pouze jednou ze skutečností, která spolu s ostatními vede k závěru o tomto postavení na relevantním trhu.3 Vzhledem k tomu, že práva duševního vlastnictví tedy mohou být jedním z prvků vedoucích v konečné fázi pro účely článku 82 Smlouvy ES k vytvoření dominantního postavení, vyvstává otázka, zda následný výkon těchto práv představuje jeho zneužití a zda může být tedy na základě zmíněného článku zakázán. Podle dřívější judikatury Evropského soudního dvora výkon práv duševního vlastnictví nezakládal zneužití dominantního postavení a byl tak slučitelný se společným trhem, byl-li tento výkon nutný k ochraně „specifického obsahu práva“ (specific subject matter, objet spécifique).4 Co se rozumí tímto obsahem práva, je přitom v judikatuře definováno pro jednotlivé typy těchto práv s přihlédnutím k jím vlastní funkci a povaze.
Snaha evropských rozhodovacích orgánů minimalizovat škodlivý dopad teritoriální a výlučné povahy národních práv duševního vlastnictví na nerušený chod hospodářské soutěže v rámci společného trhu nakonec vedla i k omezení samotné teorie specifického obsahu práva. Počínaje rozhodnutím ve věci Volvo AB v. Erick Veng (UK) Ltd výkon práva, který spadá do ochrany specifického obsahu práva, může nabýt „kvality“ zneužívajícího chování (abusive conduct), je-li výlučné právo vykonáno za určitých okolností. V daném případě podle Evropského soudního dvora těmito okolnostmi mohlo být svévolné odmítnutí dodávat náhradní díly na části karoserie automobilu nezávislým opravnám, stanovení nepřiměřených cen náhradních dílů či rozhodnutí pro určitý model již nevyrábět náhradní díly, přestože značný počet vozidel tohoto typu byl ještě v provozu, to vše za předpokladu, že tato jednání byla způsobilá vyloučit obchod mezi členskými státy. V judikatuře se tak vůbec poprvé výslovně objevuje argumentace na základě existence určitých protisoutěžních faktorů, které spolu s výkonem práva duševního vlastnictví mohou přivodit kvalifikaci tohoto výkonu jako zneužití dominantního postavení na trhu.
Ve svých úvahách, zda výkon práv duševního vlastnictví může narušit účinnou soutěž v rámci společného trhu a spadat tak do působnosti článku 82 Smlouvy ES, Evropský soudní dvůr pokračoval v rozhodnutí ve věci Magill.5 V posuzovaném případě se tři irské televizní společnosti dovolávaly národního autorského práva s cílem zabránit jiné společnosti vydávat časopis obsahující s týdenním předstihem informace o programech vysílaných v daném týdnu všemi třemi televizními společnostmi, a to za situace, kdy na daném trhu žádný podobný časopis s týdenním přehledem programů zatím neexistoval a kdy po tomto výrobku existovala trvalá poptávka ze strany spotřebitelské veřejnosti. Poté, co Evropský soudní dvůr znovu připomněl, že pouhé vlastnictví práva duševního vlastnictví nezakládá samo o sobě dominantní postavení, uvedl, že při absenci komunitárního sjednocení nebo sblížení národních právních řádů, stanovení podmínek a způsobů ochrany práva duševního vlastnictví závisí na ustanoveních národních předpisů. Výlučné právo rozmnožovat autorsky chráněné dílo je podle něj součástí výsad autora, takže odmítnutí poskytnout licenci na zveřejnění týdenních programových informací pokrytých tímto výlučným právem, i kdyby bylo učiněno podnikem s dominantním postavením, by nemělo zakládat per se zneužití tohoto postavení. Nicméně, „výkon výlučného práva vlastníkem může za výjimečných okolností představovat zneužívající chování“. Výjimečné okolnosti (exceptional circumstances), jejichž existence podle Evropského soudního dvora může vést ke změně kvalifikace soutěžním právem aprobovaného výkonu práva duševního vlastnictví na výkon tímto právem reprobovaný, byly spatřovány v následujícím. Za prvé, odmítnutí ze strany předmětných televizní společností s dominantním postavením na trhu poskytnout základní informace, které bylo odůvodněno autorskými národními předpisy, zabránilo zavedení nového výrobku, úplného televizního přehledu televizních programů, které tyto společnosti nenabízely a po kterých existovala potencionální poptávka ze strany spotřebitelů. Za tento výrobek neexistovala na trhu skutečná nebo potencionální náhrada. Za druhé, toto odmítnutí nebylo ospravedlněno ani činností televizního vysílání ani vydáváním televizních časopisů těmito společnostmi. Za třetí, televizní společnosti si vyhradily sekundární trh, tedy trh týdenních přehledů televizních programů, vylučující tím jakoukoli soutěž na tomto trhu, neboť odepřely přístup k základním informacím, nezbytnému prvotnímu materiálu pro vytvoření takového televizního přehledu.6
Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Magill bylo ze strany odborné veřejnosti přijato se smíšenými pocity. Někteří jej vítají, a to s ohledem na jeho prosoutěžní charakter, například část francouzské doktríny se naopak k němu vyjadřuje spíše kriticky, kdy zejména obránci práv duševního vlastnictví v něm spatřují vážnou hrozbu pro ochranu jednotlivých autorů.7 Obecně shrnuto, podstatou jejich negativního stanoviska je tvrzení, že předmětné rozhodnutí vede ve svých důsledcích k tomu, že za situace, kdy si třetí osoba přeje užít autorsky chráněné dílo pro vytvoření nového výrobku, autorské právo jakožto zákonem chráněný monopol ustupuje do pozadí, a to před požadavkem na zajištění řádného fungování společného trhu a nerušené soutěže na něm. Tím dochází k posvěcení omezující koncepce základní funkce autorského práva.8
Rozhodnutí je dále kritizováno pro přílišnou obecnost a vágnost vymezení výjimečných okolností, za kterých jinak komunitárním právem akceptovaný výkon specifického obsahu práva přivozuje nežádoucí chování v podobě zneužití dominantního postavení na příslušném trhu. Ve vztahu k těmto okolnostem rozhodnutí nedalo zcela jasnou odpověď především na následující otázky: kdy je základní informace dost nezbytná pro třetí osobu přející si vstoupit na sekundární trh, jakým způsobem je měřena spotřebitelská poptávka, kdy je výrobek dostatečně nový, do jaké míry musí být sekundární trh nevyužitý a jaké jsou možné důvody objektivního ospravedlnění odmítnutí poskytnout licenci třetí osobě. Evropský soudní dvůr též výslovně neuvedl, zda odmítnutí licence představuje zneužívající chování, jen když ke bránění vstupu nového výrobku na trh a monopolizaci sekundárního trhu dochází současně, tedy zda tyto výjimečné okolnosti musí existovat kumulativně, nebo zda tyto okolnosti jsou odděleným základem zneužití.9
První možnost vyjádřit se k některým nevyjasněným otázkám, které vyvstaly v souvislosti s rozhodnutím ve věci Magill, a blíže tak upřesnit meze aplikovatelnosti „evropského“ soutěžního práva na výkon národních práv duševního vlastnictví, dostali evropské rozhodovací orgány v souvislosti s případem, jež byl předmětem rozhodnutí Soudu prvního stupně z 12. 6. 1997 v právní věci T-504/93 Tiercé Ladbroke SA v. Komise ES.10 Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí u nas dosud nebylo publikováno, podívejme se na něj trochu blížeji. Jeho skutkové okolnosti jsou následující. Pari mutuel urbain francais (dále jen „PMU“) je ekonomickým zájmovým seskupením založeným hlavními francouzskými dostihovými společnostmi, které má ve Francii exkluzivitu v organizování přijímání sázek mimo závodiště na koňské dostihy pořádané k tomu oprávněnými dostihovými společnostmi. PMU zároveň vlastní výlučná práva pro příjem sázek v zahraničí na dostihy pořádané ve Francii a pro příjem sázek ve Francii na dostihy organizované v zahraničí. Pari mutuel international (dále jen „PMI“) je francouzskou akciovou společností kontrolovanou PMU, jejímž cílem je zhodnocovat mimo území Francie televizní obrázky a informace z koňských dostihů organizovaných ve Francii. S účinností od 1. 8. 1989 PMU smluvně převedla PMI pro území Rakouska a NSR práva komercionalizovat televizní obrázky a zvukové komentáře z dostihů, které pořádají dostihové společnosti, jež tato práva původně postoupila PMU. Dne 25. 8. 1989 PMI uzavřela smlouvu s německou společností Deutscher Sportverlag Kurt Stoof GmbH & Co. (dále jen „DSV“), která se specializuje na vydávání novin z dostihů a zejména z dostihů francouzských. PMI na základě této smlouvy poskytla DSV výlučné právo na využívání zvukových komentářů a televizních obrázků z francouzských dostihů (dále jen „francouzské komentáře a obrázky“) v SRN a Rakousku. V září 1989 belgická společnost Tiercé Ladbroke SA (dále jen „Ladbroke“), která se v Belgii zaměřuje na příjem sázek pro dostihy pořádané v zahraničí, požádala DSV o povolení v Belgii vysílat francouzské komentáře a obrázky. DSV v říjnu téhož roku tuto žádost odmítla, a to z toho důvodu, že smlouva s PMI jí francouzské komentáře a obrázky mimo území SRN a Rakouska vysílat zakazuje. Vzhledem k tomu, že Ladbroke se svojí žádostí neuspěla ani u PMI, PMU či u jednotlivých dostihových společností, a to s jejich odůvodněním, že s příslušnými právy nedisponují, obrátila se v říjnu 1990 s žalobou podle článku 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 17 Rady z 6. února 1962, první nařízení k provedení článků 85 a 86 smlouvy (JO 1962, 13, p. 204, dále jen „nařízení č. 17“) na Komisi ES. Předmětnou žalobou Ladbroke Komisi ES požádala, aby tato svým rozhodnutím ukončila porušování článku 86 Smlouvy ES, kterého se hlavní francouzské dostihové společnosti, PMU, PMI a DSV dopouštějí, a o vydání předběžných opatření. Ladbroke v žalobě uvedla, že jí dostihové společnosti, PMU a PMI přímo a DSV nepřímo odmítly poskytnout francouzské komentáře a obrázky. Vzhledem k tomu, že chování DSV spočívalo pouze v respektování smluvních omezení, která jí byla uložena ostatními žalovanými společnostmi, Ladbroke připustila, že tato nenese za porušování článku 86 Smlouvy ES a nařízení č. 17 stejnou odpovědnost jako zmíněné společnosti.
Žalobkyně se v rámci své žaloby též dovolávala porušení článku 85 odst. 1 Smlouvy ES. S ohledem na věcné zaměření článku se však tímto aspektem žaloby nebudeme blíže zabývat.11
Ve vztahu k domnělému porušení článku 86 Smlouvy ES Ladbroke argumentovala, že hlavní dostihové společnosti samy nebo s PMU a PMI zaujímají společné dominantní postavení pro vysílání francouzských komentářů a obrázků na společném trhu a v každém členském státě. Společné dominantní postavení bylo podle Ladbroke přitom založeno smlouvou, kterou jednotlivé francouzské dostihové společnosti postoupily PMU televizní vysílací práva týkající se jimi organizovaných dostihů, a kterou tak mezi smluvními stranami vzniklo ekonomické spojení ve smyslu rozsudku Soudu prvního stupně vydaného ve společných právních věcech T-68, 77 & 78/89 Societŕ Italiana Vetro SpA e.a. v. Komise [1992] E.C.R. II-1403 (známé jako případ Flat Glass či Verres plats). Jejich přímé odmítnutí poskytnout francouzské komentáře a obrázky mělo podle Ladbroke založit zneužití společného dominantního postavení, které vzniklo bez objektivního ospravedlnění, neboť pro PMU a PMI bylo technicky možné poskytnout jí tyto komentáře a obrázky oproti zaplacení rozumného poplatku, PMU a PMI byly připraveny poskytnout je konkurentům Ladbroke v Belgii, hlavní dostihové společnosti již měly povolení vysílat francouzské komentáře a obrázky ve Francii a SRN, zmíněné odmítnutí zabránilo na úkor belgických sázkových kanceláří vstupu nového výrobku na trh, a nakonec, dostihové společnosti jakožto majitelé práv k francouzským komentářům a obrázkům nebyly oprávněny je užívat zneužívajícím způsobem. Na podporu dvou posledních argumentů se Ladbroke přímo dovolávala rozhodnutí Komise ES č. 89/205/CEE z 12. 12. 1988 v právní věci Magill TV Guide v. ITP, BBC a RTE. K závěru o zneužití dominantního postavení Ladbroke došla i u nepřímého odmítnutí u DSV.
Komise ES žalobu Ladbroke zamítla. Tato proto podala do zamítajícího rozhodnutí Komise ES odvolání, a to k Soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně (dále jen „Soud“) se v odůvodnění svého rozhodnutí nejdříve zabýval vymezením relevantního trhu. Z hlediska jeho prostorové charakteristiky připomněl již konstantní judikaturu, podle které může být prostorový relevantní trh definován jako území, na kterém jsou všichni dotčení ekonomičtí operátoři vystaveni objektivním soutěžním podmínkám, které jsou stejnorodé nebo dostatečně homogenní. V posuzovaném případě podle Soudu podmínky soutěže existující na trhu zvukových komentářů a televizních obrázků musí být posuzovány ve vztahu k sázkovým kancelářím, které tvoří poptávkou stranu na trhu těchto komentářů a obrázků s cílem nabídnout je formou vysílání konečným spotřebitelům, tedy sázkařům. Na rozdíl od názoru Ladbroke trh zvukových komentářů a televizních obrázků nepředstavuje autonomní trh, ale spíše trh vedlejší (ancillary market, marché auxiliaire - „downstream“), vytvořený jako důsledek hlavního trhu sázek (principal market, marché principal - „upstream“), jehož činnost směřuje k ovlivňování a řízení volby sázkařů při sázení na vysílaných dostizích, sázkařů, kteří jsou konečnými spotřebiteli jak na hlavním trhu sázek, tak na vedlejším trhu zvukových komentářů a televizních obrázků. Soud tak svým tvrzením, že trh zvukových komentářů a televizních obrázků je trhem vedlejším k národnímu trhu sázek, omezil prostorový relevantní trh též na trh národní, a to belgický trh zvukových komentářů a televizních obrázků vysílaných z koňských dostihů. Tím potvrdil názor Komise ES, podle nějž definice tohoto trhu v daném případě závisela nikoli na technické možnosti vysílat francouzské komentáře a obrázky v rámci celého Společenství, ale na několika jiných skutečnostech, jako jsou zvyky sázkařů, typ nabízených sázek a státy, ve kterých jsou dostihy organizovány. Rozhodující tak byla struktura nabídky a poptávky, ovlivněná samotnými hlavními trhy sázek a rozdíly v předmětných národních legislativách.12
V souvislosti s tímto prostorovým vymezením relevantního trhu je upozorňováno na určitou terminologickou nejasnost, kdy z rozhodnutí není zcela zřejmé, zda vedlejší trh je ve skutečnosti trhem odvozeným13 nebo oddělenou funkční vrstvou. Stejně tak zůstává nejasné, kdy vlastně vedlejší trh existuje a proč byl Soudem trh komentářů a obrázků vymezen jako „downstream“, když z funkčního hlediska by tento trh měl být spíše „upstream“. Byly to totiž komentáře a obrázky, které byly dodávány příjemcům sázek pro užití na hlavním trhu sázek a které tak určovaly dění na tomto trhu, nikoli naopak - tedy že podmínky na vedlejším trhu byly určovány trhem hlavním, tak jak to naznačuje Soud.14
Co se týče věcného (výrobkového) relevantního trhu, Soud jej stejně jako Komise ES vymezil nikoli jako trh francouzských komentářů a obrázků (tak, jak uváděla Ladbroke), ale jako trh zvukových komentářů a televizních obrázků z koňských dostihů obecně. Komise ES v této souvislosti před Soudem popřela názor Ladbroke, podle nějž francouzské komentáře a obrázky a zvukové komentáře a televizní obrázky z jiných dostihů nebyly vzájemně nahraditelné z toho důvodu, že sázkaři jakožto koneční spotřebitelé měli potřebu vidět jen televizní obrázky z dostihů, na kterých sázeli. Z tohoto pohledu je podle Komise ES pravdou, že volba sázek na různé dostihy, například francouzské nebo anglické, není bez souvislosti k zálibám a koňským znalostem sázkařů, avšak v jejich očích jsou tyto dostihy konkurenty, pokud jde o sázení na ně, a to bez ohledu na to, zda jsou vysílány či nikoli.
Při posouzení, zda hlavní dostihové společnosti samy nebo s PMU a PMI zaujímaly společné dominantní postavení, se Soud omezil na pouhé sdělení, že i kdyby předmětné společnosti jakožto nositelé autorských práv byly posuzovány jako společně dominantní, takové konstatování by mohlo odůvodnit zrušení napadeného rozhodnutí, jen jestliže by odmítnutí těchto společností poskytnout Ladbroke licenci na vysílání francouzských komentářů a obrázků naplňovalo podmínky zneužívajícího chování ve smyslu článku 86 Smlouvy ES. Soud tak neposoudil, zda nositelé autorských práv mohli být skrze poskytování dostihových záběrů do Belgie dominantní, ačkoli na belgickém území nebyli činní. Na rozdíl od Soudu byla Komise ES při posouzení otázky dominantního postavení sdílnější. Tato odmítla argument Ladbroke, že na základě smlouvy ze dne 9. 1. 1990 uzavřené mezi jednotlivými francouzskými dostihovými společnostmi a PMU vzniklo ekonomické spojení umožňující přiznat jim společné dominantní postavení ve smyslu rozsudku Societŕ Italiana Vetro SpA e.a. v. Komise.15 Oprávnění PMU spravovat televizní vysílací práva týkající se společnostmi organizovaných dostihů podle Komise ES vyplývalo nikoli ze zmíněné smlouvy, ale z francouzské národní úpravy týkající se sázení mimo závodiště. Mimo to, dostihové společnosti i nadále zůstaly nositeli práv duševního vlastnictví ve vztahu k francouzským komentářům a obrázkům.
Ačkoli se Soud nezabýval posouzením dominantního postavení, vyjádřil se k otázce jeho možného zneužití. Vzhledem k tomu, že dostihové společnosti neposkytly pro území Belgie žádnou licenci, jejich odmítnutí poskytnout licenci Ladbroke podle něj nezaložilo diskriminaci mezi operátory na belgickém trhu. Sama skutečnost, že dostihové společnosti podle Ladbroke nabídly belgickým kancelářím poskytnutí francouzských komentářů a obrázků, nemůže vést k závěru o diskriminačním využívání práv duševního vlastnictví ve smyslu článku 86 Smlouvy ES. Odmítnutí poskytnout licenci Ladbroke nemůže být podle Soudu posuzováno jako zneužívající chování ani z toho důvodu, že dostihové společnosti stejnou licenci udělily kancelářím působícím na trhu německém. Mezi dostihovými kancelářemi v Belgii a v SRN neexistoval soutěžní vztah. Jelikož v daném případě byl prostorový relevantní trh rozčleněn na různé trhy národní, odmítnutí licenčně postoupit televizní vysílací práva pro území Belgie nemohlo vést k rozdělení společného trhu. Vzhledem k tomu, že němečtí a belgičtí příjemci sázek tedy nebyli soutěžiteli, poskytnutí licence na francouzské komentáře a obrázky subjektům působícím na německém trhu a odmítnutí poskytnout stejnou licenci Ladbroke pro území Belgie, nevykazovalo znaky diskriminace, jinak postižitelné článkem 86 Smlouvy ES.
Soud dále uvedl, že fakt, že Ladbroke byla připravena za vysílací licenci zaplatit rozumný poplatek, neznamená, že odmítnutí licence při absenci diskriminačního chování ze strany dostihových společností bylo svévolné (arbitrary). Pro posouzení svévolného charakteru odmítnutí poskytnout práva duševního vlastnictví pro území Belgie bylo podle Soudu nepodstatné hodnotit licenční politiku jednotlivých dostihových společností na jiných různých prostorových trzích. Ani absence technických překážek pro vysílání francouzských komentářů a obrázků v Belgii, ani skutečnost, že Ladbroke mohla být v daném případě z globálního pohledu posuzována jako potencionální soutěžitel dostihových společností, nestačily k prokázání zneužití dominantního postavení. Důvodem toho byla jednak nepřítomnost dostihových společností na belgickém trhu, jednak neposkytnutí licence jiným operátorům na tomto trhu.
Podle názoru Soudu a stejně tak Komise ES se Ladbroke nemůže pro prokázání existence zneužití dominantního postavení účinně dovolávat ani rozhodnutí ve věci Magill. Oproti tomuto případu, ve kterém odmítnutí poskytnout licenci žalobci zabránilo vstupu hlavního přehledu televizních programů na trh, v dané věci Ladbroke je nejenom přítomna, ale také zaujímá největší část hlavního trhu sázek, na kterém je daný výrobek, a to komentáře a obrázky, nabízen konečným spotřebitelům. Dostihové společnosti jakožto nositelé práv duševního vlastnictví na tomto trhu přitom nejsou přítomny. V důsledku toho, že tyto společnosti na belgickém trhu nevyužívají, ať již přímo nebo nepřímo, svých práv, jejich odmítnutí by nemělo omezovat soutěž na tomto trhu. I když přítomnost dostihových společností na belgickém trhu komentářů a obrázků není v daném případě určujícím prvkem pro účely použití článku 86 Smlouvy ES, toto ustanovení by podle Soudu v tomto případě nemělo být aplikováno. Odmítnutí poskytnout licenci by mohlo být podřízeno působnosti článku 86 Smlouvy ES a tedy zakázáno, jestliže by se týkalo výrobku nebo služby, která je buď podstatná pro výkon dané činnosti, v tom smyslu, že neexistuje žádná skutečná nebo potencionální náhrada, nebo výrobku nového, jehož zavedení by bylo zabráněno, a to i přes zvláštní, trvalou a pravidelnou potencionální poptávku ze strany spotřebitelů. Ačkoli televizní vysílání koňských dostihů bylo doplňkovou, a dokonce i vhodnou službou nabízenou sázkařům, nebylo samo o sobě nezbytné pro výkon hlavní činnosti příjemců sázek, tedy příjem sázek. Podle Soudu televizní vysílání mimo to není nezbytné v případě, že se uskutečňuje po přijetí sázek a kdy jeho nedostatek tak sám o sobě neovlivňuje volbu sázkařů a tudíž nemůže bránit příjemcům sázek v provádění jejich obchodní činnosti.
Ze stejných důvodů se Ladbroke podle Soudu nemůže dovolávat ani rozhodnutí ve věci London European v. Sabena, ICI a Commercial Solvents Corp. v. Komise ES a CBEM, tedy rozhodnutí, která v evropské rozhodovací praxi představují základ doktríny essential facility. Odmítnutí poskytnout licenci nevyloučilo Ladbroke z trhu, kde tyto dostihové společnosti působily. Dostihové společnosti nebyly přítomny jak na hlavním trhu sázek, tak na belgickém trhu francouzských komentářů a obrázků a tento trh si nevyhradily.
Zhodnotíme-li rozhodnutí ve věci Tiercé Ladbroke, jeho hlavním přínosem je jednak alespoň zčásti upřesňující, resp. zužující výklad kritérií svědčících o zneužívajícím chování subjektu s dominantním postavením na trhu, které vytvořila „evropská“ judikatura v rámci Magill případu, jednak odmítnutí aplikovat původem americkou antitrustovou doktrínu essential facility na výkon práva duševního vlastnictví.
Rozhodnutí ve věci Magill naznačilo, že o zneužití dominantního postavení se může jednat v případě, kdy si podnik, který má dominantní postavení na trhu charakterizovaném jako „upstream“ („proti proudu“), vyhradí trh charakterizovaný jako „downstream“ („po proudu“). Tento slovní obrat, pocházející z rozhodnutí ve věci Commercial Solvents implikuje, že dominantní podnik musí být na posledně uvedeném trhu přítomen, a snad i dokonce dominantní.16 Není-li tento předpoklad splněn, nelze ve světle ostatních skutečností uvažovat o možném zneužívajícím chování ve smyslu článku 82 Smlouvy ES. Bez ohledu na to, zda dostihové společnosti tedy byly v posuzovaném případě dominantní na hlavním trhu sázek či nikoli, vzhledem k tomu, že nebyly přítomny na belgickém trhu francouzských komentářů a obrázků, který byl v daném případě vymezen jako „downstream“ (a nebylo ani posouzeno, zda zde mohly být tržně dominantní), nebylo možno dojít k závěru o jeho vyhrazení a v důsledku toho o zneužívajícím chování či o jednom ze znaků svědčícím v celkovém souhrnu o něm.
V případu Magill si televizní společnosti vyhradily sekundární trh prostřednictvím odmítnutí přístupu k základním informacím, které představovaly nezbytný prvotní materiál (indispensable raw material) pro vytvoření nového výrobku, a to týdenního televizního přehledu. Televizní společnosti tak využily de facto monopolního postavení na hlavním trhu, spočívajícího v podstatném vstupu nebo zařízení, k udržení monopolu na sekundárním, závislém trhu.17 Evropský soudní dvůr odůvodněním svého závěru o zneužití dominantního postavení na základě výše uvedené úvahy tak vůbec poprvé výslovně posvětil aplikaci doktríny essential facility, velmi silně prosazované v evropském hospodářském prostoru zejména Komisí ES, na oblast realizace práv duševního vlastnictví. Soud ve věci Tiercé Ladbroke tuto doktrínu nevyužil. Jak již bylo výše uvedeno, důvodem byl podle něj pouhý doplňkový charakter televizních dostihových záběrů pro hlavní činnost příjemců sázek (Ladbroke tedy mohla na hlavní trh vstoupit a působit na něm i bez nich)18 a absence jejich vlivu na volbu sázkařů, uskutečňovalo-li se jejich vysílání po přijetí sázek. Při vymezení tohoto druhého důvodu však Soud opomenul tu skutečnost, že v daném případě relevantní chování konečného spotřebitele (sázkaře) spočívající v jeho rozhodnutí vsadit na konkrétní dostih mohlo být ovlivňováno, resp. podmiňováno současným sledováním televizí vysílaných dostihových záběrů.19 Závěr Soudu o neaplikovatelnosti doktríny essential facility na daný případ je pro nositele práv duševního vlastnictví a jejich zejména ekonomické zájmy jistě vítaným důsledkem rozhodnutí. To v tomto bodu potvrdilo, že zmíněná doktrína by na výkon práv duševního vlastnictví měla být aplikována jen zcela výjimečně. I nadále by tedy měl platit obecný předpoklad, že práva duševního vlastnictví by neměla být prima facie posuzována jako essential facilities. Až existence vážné překážky pro nerušený způsob soutěže mezi díly nositelů práv duševního vlastnictví může těmto právům přiznat charakter podstatných zařízení.20 Jak již naznačil případ Magill, bude se in concreto jednat zejména o situaci, kdy nositel práva duševního vlastnictví bude jediným zdrojem podstatného materiálu, tento materiál bude nezbytný pro vytvoření nového výrobku ze strany jeho potencionálních soutěžitelů a odmítnutí přístupu k němu bez objektivního ospravedlnění povede k vyhrazení si odvozeného trhu, kontrolovaného tímto nositelem.
Soud blíže neupřesnil, zda odmítnutím poskytnout licenci bylo zabráněno zavedení „nového“ výrobku na trh. Podobně jako Evropský soudní dvůr ve věci Magill, ani Soud v tomto případě tedy explicitně nezakotvil určitá kritéria pro posuzování „novosti“ výrobku. K této otázce se však vyslovila Komise ES. Tato přitom došla k závěru, že francouzské komentáře a obrázky nebyly nové, a to z toho důvodu, že byly v podstatě pouze další, od příjmu sázek odlišnou, službou poskytovanou sázkařům. Lze souhlasit s tím, že tento názor Komise ES nemůže být měřítkem „novosti“, když tato by měla být obecně posuzována zejména z pohledu stupně nahraditelnosti potencionálně nového výrobku s výrobky již na trhu existujícími a z pohledu rozsahu možné spotřebitelské poptávky. Že bude spotřebitelské hledisko a hledisko nahraditelnosti pro posouzení „novosti“ výrobku zřejmě rozhodujícím činitelem, naznačil již případ Magill. Ačkoli se zde služba poskytovaná úplným týdenním přehledem televizních programů „zásadně nelišila“ od služby poskytované existujícími týdenními časopisy, vzhledem k tomu, že televizní přehled nabízený společností Magill byl úplný a existovala po něm silná spotřebitelská poptávka, byl považován za nový výrobek.21
Již výše bylo zmiňováno, že rozhodnutí ve věci Magill bylo kritizováno pro nejasnost, co se týče způsobu posouzení prvního a třetího závěru Evropského soudního dvora o zneužití dominantního postavení, tedy, zda se v daném případě jednalo o jedno či dvě zneužití. Rozhodnutí Soudu ve věci Tiercé Ladbroke při posouzení, zda zabránění nového výrobku v jeho zavedení na trh a monopolizace sekundárního trhu představují oddělené základy zneužití či nikoli, dalo zřejmě odpověď, a to v tom směru, že nikoli. Tato protitržní chování by tedy neměla být posuzována jako nezávislá zneužití. Na tento fakt je usuzováno z toho důvodu, že se Soud otázkou zabránění nového výrobku v zavedení na trh nezabýval odděleně od otázky monopolizace sekundárního trhu. To tedy naznačuje, že se domnívá, že zabránění vstupu nového výrobku na trh nebylo nezávislým základem zneužití.22 I přes tento závěr je nutné konstatovat, že judikatura by se v této otázce měla vyslovit zcela jednoznačně. Jen tak lze nositeli práv duševního vlastnictví poskytnout jistotu, pokud jde o charakter a důsledky jím zamýšleného výkonu práva.
Trend nastolený v námi sledované oblasti rozhodnutími ve věci Volvo, Magill a Tiercé Ladbroke potvrdilo i nedávné rozhodnutí Soudu prvního stupně ve věci T-198/98 Micro Leader Business v. Komise ES. V této věci Soud odkázal na to, že výkon autorského práva, jako zákaz dovážet určité výrobky z nekomunitárního území do členského státu Společenství, může za určitých výjimečných okolností vyvolávat zneužívající chování. Výjimečné okolnosti však na rozdíl od skutkového výkonu autorského práva, obsaženého v dané právní větě (bod 56), následně v textu rozsudku blíže vymezeny nejsou.23 Z této skutečnosti je možné vyvodit dvojí závěr. Za prvé, evropské rozhodovací orgány již považují teorii výjimečných okolností, jež může v konkrétním případě přivodit aplikaci soutěžního práva na výkon práv duševního vlastnictví, za stabilní základ své rozhodovací praxe. Za druhé, nebezpečí paušalizovaného užití této teorie ve všech do budoucna posuzovaných případech. Bez toho, že by rozhodovací orgán pečlivě zvážil a upřesnil, v čem spatřuje výjimečné okolnosti, za nichž výkon práva duševního vlastnictví vede ke zneužití dominantního postavení na trhu, by jeho rozhodnutí mohlo vést k tvrdému a objektivně neospravedlnitelnému postihu jednotlivých nositelů práv duševního vlastnictví, resp. ke snížení ekonomického zhodnocení jejich tvůrčího úsilí. Tímto postupem by zároveň docházelo i ke snižování jejich právní jistoty, pokud jde o soutěžněprávní důsledky jejich chování.
Závěrem lze vyslovit obecnou tezi, že za podmínek směřujících k vytvoření systému, který nebrání účinné soutěži v rámci jednotného vnitřního trhu, evropské rozhodovací orgány přistupují k výkonu práv duševního vlastnictví ze strany jejich nositelů restriktivním způsobem. Z jejich judikatury je zcela zřejmá snaha o teleologický výklad příslušných ustanovení Smlouvy ES opírající se zejména o teorii specifického obsahu práva a teorii existence výjimečných okolností, na jejich základě zmíněné orgány již vytvořily určitý právně myšlenkový model, na němž stojí řešení části problému soužití národních práv duševního vlastnictví a “evropského“ soutěžního práva. Důsledkem jeho aplikace v praxi je pak následně ta skutečnost, že jednotliví nositelé práv duševního vlastnictví musejí v podmínkách fungování jednotného vnitřního trhu mnohem obezřetněji, než je tomu v rámci národního trhu, vážit, zda jejich odmítnutí licence na výrobek, ve vztahu k němuž neexistují žádné substituční možnosti na nabídkové straně výrobkového trhu, který není předmětem jeho současného výkonu práva a po kterém existuje ze strany spotřebitelské veřejnosti alespoň potencionální poptávka trvalejšího charakteru, nepřivodí bez objektivního ospravedlnění zneužívající chování, článkem 82 Smlouvy ES zakázané. Jakým směrem se v této souvislosti bude dále vyvíjet evropská rozhodovací praxe, ukáží až další rozhodnutí. Již nyní lze však říci, že zejména rozhodnutí ve věci Tiercé Ladbroke ve vztahu k vymezení až dosud ne zcela jasné hranice mezi legitimním výkonem práv duševního vlastnictví a možným zneužitím dominantního postavení leccos napovědělo.
Mgr. Pavel Utěšený, Brno
Poznámky:
1 Viz Dolmans, M., Odriozola, M. Site Licence, Right Licence? Site Licence Under E.C. Competition Law. European Competition Law Review, Issue 8, London: Sweet Maxwell, 1998, s. 493-494.
Teorie rozlišení existence a výkonu práva je často kritizována pro svou právněteoretickou neodůvodnitelnost. Například Korah v této souvislosti uvádí, že „s výjimkou krajností je nemožné stanovit hranici mezi existencí a výkonem. Analyticky, existence práva spočívá ve všech způsobech, kterými může být vykonáno.“ - Korah, V. An Introductory Guide to EC Competition Law and Practice. 5. vydání. London: Sweet & Maxwell, 1994, s. 190. Shodně viz Kirk, E. Encryption and Competition in the Information Society. Intellectual Property Quarterly, Issue 1, London: Sweet & Maxwell, 1999, s. 47. U nás srov. Knap, K., Kunz, O., Opltová, M. Průmyslová práva v mezinárodních vztazích. Praha: Academica, 1998, s. 237-238.
2 Poprvé tak bylo Evropským soudním dvorem judikováno v rozhodnutí ve věci C-78/70 Deutche Grammophon Gesellschaft GmbH v. Metro-SB-Großmärkte GmbH & Co. KG [1971] E.C.R. 487, když se v něm uvádí: „Výrobce zvukových nosičů, kterému náleží práva příbuzná právu autorskému, nezaujímá dominantní postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy pouze výkonem svého výlučného práva na distribuci chráněných výrobků.“
V obecné rovině k charakteristice práv duševního vlastnictví jako monopolů srov. Müller-Henneberg, H., Schwartz, G. Gesetz gegen Wettbewerbeschränkungen und Europäisches Kartellrecht. 3. vydání. Carl Heymanns Verlag KG, 1978, s. 47-49., Littman, A. N. Monopoly, Competition and Other Factors in Determining Patent Infrigement Damages. 38 IDEA: The Journal of Law and Technology, 1997, č. 1, s. 5-6, nebo Maniatis, S. M. Competition and the Economics of Trade Marks. Perspectives on Intellectual Property. Volume 2. Intellectual Property and Market Freedom. London: Sweet Maxweell, 1997, s. 119-120.
3 K vymezení podmínek, za kterých existence práv duševního vlastnictví může vést k založení dominantního postavení, došlo poprvé v kontextu s ochrannými známkami, a to v rozhodnutí ve věci C-40/70 Sirena Srl v. Eda Srl [1971] E.C.R. 69. Evropský soudní dvůr zde uvedl, že pro konstituování dominantního postavení je nezbytné, aby majitel ochranné známky měl „možnost zabránit zachování účinné soutěži na větší části daného trhu, berouc v úvahu zejména možnou existenci a postavení výrobce nebo distributora, který distribuuje obdobné nebo nahraditelné výrobky.“ Shodně viz závěrečný návrh generálního advokáta Mischo ve věci C-238/87 Volvo AB v. Erick Veng (UK) Ltd [1988] E.C.R. 6211, který navíc dodal, že v okamžiku, kdy se na daném trhu neobjevují žádné náhradní díly na části karoserie automobilu, majitel průmyslového vzoru k těmto částem karoserie drží dominantní pozici, jakmile začal vykonávat práva z tohoto průmyslového vzoru spočívající v odmítnutí licence třetí osobě - in: Korah, V., op. cit. sub 1, s. 227. Vyjádřeno též jinými slovy, jakmile na relevantním trhu neexistuje žádný substituční výrobek, výkon práva duševního vlastnictví ze strany jeho nositele „aktivuje“ jeho stávající výsadní postavení na postavení dominantní, míněno ve smyslu soutěžněprávní terminologie. A contrario, dokud se na relevantním trhu vyskytují vzájemně zastupitelné výrobky, neumožňuje výkon práva duševního vlastnictví kvalifikovat postavení jeho nositele jako dominantní. Dominance je ze soutěžněprávního hlediska jen latentní, podmíněná budoucí věcnou (výrobkovou) situací na trhu a eventuálním výkonem práva.
4 A. K. Sanders pro tento výkon používá výstižní výraz „imunní výkon“ (immune exercice) - in: Sanders, A. K. Unfair Competition Law. The Protection of Intellectual and Industrial Creativity. Oxford: Clarendon Press, 1997, s. 116.
5 C-241 a 242/91 Radio Telefis Eirann a Independent Television Publications v. Komise ES [1995] E.C.R. I-743.
6 Viz bod 53-56 rozhodnutí.
7 In: Blaise, J.-B., Idot, L. Concurrence. RTD eur. 32 (4), oct.-déc., 1996, s. 748. Ke kritice tohoto stanoviska, opírající se o chybné posouzení důvodu založení dominantního postavení televizních společností srov. tamtéž.
8 Pojem základní funkce (essential function) práv duševního vlastnictví se v evropské rozhodovací praxi objevuje vedle pojmu specifický obsah práva. Rozdíl mezi nimi přitom není vždy zcela zřejmý. Co se týče autorského práva, jeho základní funkcí je „zajistit morální ochranu díla a odměnu za úsilí tvůrce“ - viz rozhodnutí Soudu prvního stupně z 10. 7. 1991 ve věci T-70/1989 BBC v. Komise ES. Podle komentářových výkladů zmíněné tvůrčí úsilí „není rozhodující pro stanovení hranice vlivu principu volného pohybu zboží, ale pro určení, kde může výkon autorského práva založit zneužití dominantního postavení: základní funkce ukládá, podle něj (rozuměj Soudu prvního stupně), použití článku 86 Smlouvy.“ - in: Goldman, B., Caen, L., Vogel, L. Droit commercial européen. 5. vydání. Paris: Dalloz, 1994, s. 511. Podle tohoto pojetí je tedy úloha základní funkce autorského práva redukována jen na pouhé měřítko soutěžněprávní závadnosti konkrétního jednání autora ve smyslu čl. 82 Smlouvy ES (ex článek 86). Jejím účelem tak není stanovit meze nutné ochrany autora z hlediska možného narušení volného pohybu zboží podle článku 30 Smlouvy ES.
9 Fitzgerald, D. Magill revisited. European Intellectual Property Review, Issue 4, London: Sweet Maxweell, 1998, s. 154-155. Tento autor odkazuje na články jiných autorů, a to Lugard, H. ECJ Upholds Magill: It Sounds Nice in Theory, But How Does It Work in Practice? (1996) 6 E.B.L.R. 231., a van Melle, A. I. Refusals to License Intellectual Property Rights: the Impact of RTE v. EC Commission (Magill) on Australian and New Zealand Competition Law (1997) 25 A.B.L.R. 4., kteří uvádějí, že Evropský soudní dvůr implicitně stanovil, že zabránění novému výrobku v zavedení na trh a monopolizace sekundárního trhu jsou oddělenými základy zneužití. Lze se však setkat i s opačným názorem, opírajícím se především o jazykový výklad rozhodnutí, zejména pak jeho bodu 57, kde se uvádí: „Ve světle všech těchto okolností Soud prvního stupně právně nepochybil, když určil, že chování odvolatelů bylo zneužitím dominantního postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy.“
10 Rozhodnutí bude s ohledem na podané odvolání ještě předmětem přezkoumání ze strany Evropského soudního dvora (viz právní věc C-300/97 P). S ohledem na okolnosti případu však radikální změnu v jeho rozhodnutí, pokud jde o právní posouzení možného porušení článku 86 Smlouvy ES, nelze očekávat.
11 Jen krátce uveďme, že porušení předmětného článku žalobkyně spatřovala jednak v závazku uloženém DSV, zakazujícím mu ve smlouvách s německými příjemci sázek klauzuli o vysílání francouzských komentářů a obrázků mimo území SRN a Rakouska, jednak v odmítnutí poskytnout jí licenci ze strany jednotlivých dostihových společností, která měla založit dohodu a/nebo vzájemně sladěný postup mezi každou z těchto společností a/nebo rozhodnutí sdružení podniků.
12 Ke kritice tohoto omezení relevantního trhu pouze na trh národní srov. Korah, V. The Ladbroke Saga. European Competition Law Review, Issue 3, London: Sweet & Maxwell, 1998, s. 170.
13 Viz rozhodnutí Soudu prvního stupně T-69/89 ve věci RTE v. Komise ES (Magill případ), bod 74. Zde Soud užil v anglické verzi pojem market derivate, ve francouzské verzi pak marché derivé. Následný rozsudek Evropského soudního dvora v této věci pak zmiňuje v anglické verzi pojem secondary market (bod 56), ve francouzském znění však, stejně jako Soud, pojem marché derivé.
14 Op. cit. sub 9, s. 160.
15 Soud prvního stupně v tomto případě uvedl, že „V zásadě nelze vyloučit, aby dvě nebo více nezávislých hospodářských entit byly na jednom specifickém trhu spojeny ekonomickými vztahy a aby na základě této skutečnosti spolu zaujímaly dominantní postavení vzhledem k jiným operátorům na stejném trhu.“ Jako příklad ekonomického vztahu pak Soud prvního stupně zmínil dohody nebo licence, na základě kterých podniky získávají technický náskok, jež jim ve značném rozsahu umožňuje jednat nezávisle vůči jejich soutěžitelům, zákazníkům a spotřebitelům. Srov. Monti, G. The Scope of Collective Dominance under Articles 82 EC. Common Market Law Review, Volume 38, Number 1, Kluwer Law International, 2001, s. 132 a násl.
16 Doherty, B. Just what are Essential Facilities. Common Market Law Review, Volume 38, Number 2, Kluwer Law International, 2001, s. 408.
17 Srov. Anderman, S. EC Competition Law and Intellectual Property Rights. The Regulation of Innovation, Oxford: Clarendon Press, 1998, s. 208-214.
18 Zde se Soud ve své úvaze odchýlil od rozhodnutí ve věci Magill, kde televizní programové informace byly nezbytným prvotním materiálem pro vytvoření nového výrobku, který byl až důsledkem hlavní činnosti televizních společností, jímž bylo televizní vysílání.
19 Shodně též op.cit. sub 9, s. 161.
20 Ridyard, D. Essential Facilities and the Obligation to Supply Competitors under UK and EC Competiton Law. European Competition Law Review, Issue 8, London: Sweet & Maxwell, 1996, s. 445.
21 Op. cit. sub 9, s. 162.
22 Tamtéž.
23 Z předchozího textu rozsudku lze vyvodit, že Soud za ně zřejmě považuje ovlivňování prodejních cen výrobků značky Microsoft na francouzském, resp. komunitárním trhu. Konkrétně se pak mělo jednat o chování Microsoftu spočívající v aplikaci pro rovnocenné transakce cen slabších na trhu kanadském než na trhu komunitárním a přemrštěnost komunitárních cen.
V nedávné době byl Parlamentem České republiky schválen nový zákon o ochraně hospodářské soutěže. Potřeba přijetí nového zákona regulujícího veřejnoprávní větev našeho soutěžního práva je odůvodňována zajištěním plné kompatibility se soutěžněprávní úpravou Evropského společenství, kdy dosavadní právní úprava obsažená v zákoně č. 63/1991 Sb. požadavky plné harmonizace splňovala jen zčásti.
Změny, které s sebou nová právní úprava přináší, se dotýkají i práv duševního vlastnictví (práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví), a to v části zákona obsahujícího úpravu dohod vylučujících, omezujících nebo jinak narušujících hospodářskou soutěž. Zde dochází k určitému zpřesnění právního režimu dohod, jejichž předmětem je převod nebo licenční poskytnutí některých předmětů výše zmíněných práv, a to z pohledu možného narušení hospodářské soutěže. Navíc se počítá i s doplněním této zákonné úpravy ve formě vyhlášky vydanou obecnou výjimkou, jež bude transponovat blokovou výjimku o převodu technologií obsaženou v Nařízení Komise ES č. 240/96.
Nový zákon mimo jiné dále i zpřesňuje definiční vymezení dominantního postavení, a to v souladu s již ustáleným pojetím tržní dominance v soutěžním právu Evropského společenství, tak jak bylo judikováno zejména v rozhodnutích Evropského soudního dvora ve věcech United Brands a Hoffman La Roche. Dominantní postavení tak již nadále nebude vymezováno jen na základě podílu dodávek soutěžitele na relevantním trhu, ale na principu tržní síly, která je kombinací více kritérií, jež jsou vedle tržního podílu příkladmo uvedena. Zároveň se zavádí princip kolektivní, společné dominance a rozšiřuje se demonstrativní výčet jednotlivých skutkových podstat zneužívání dominantního postavení, a to zejména o odmítnutí přístupu jiným soutěžitelům k tzv. podstatným zařízením (essential facilities) na posuzovaném trhu dominantního soutěžitele.
I přes původní záměr nová právní úprava existenční ochrany hospodářské soutěže neobsahuje vyčerpávající úpravu vzájemného vztahu mezi existencí a výkonem práv duševního vlastnictví na straně jedné a právem kartelovým, resp. antimonopolním na straně druhé. Stejně tak jak tomu bylo u dřívější právní úpravy obsažené v zákoně č. 63/1991 Sb., i zde jsou soutěžněprávní aspekty tohoto vztahu explicitně řešeny jen parciálně, a to v rámci dohod narušujících hospodářskou soutěž, nikoli však již v souvislosti se zneužitím dominantního postavení na trhu.
V případě dohod narušujících hospodářskou soutěž se při řešení dané problematiky vychází z již klasické komunitární teorie rozlišení mezi existencí a výkonem práv duševního vlastnictví, kdy zákon se nedotýká vzniku a existence práv duševního vlastnictví, jejich výkon však podrobuje své působnosti, a to v případě, že dohody o převodu práv nebo poskytnutí licencí na vymezené předměty těchto práv ukládají jejich nabyvateli omezení jdoucí nad rámec jejich příslušné zákonné ochrany (tzv. limited licence theory)1․ Zákon pak tyto dohody prohlašuje za zakázané, podle dřívějšího znění za neplatné. Výslovně zákonem stanovená možnost subsumpce výkonu práv duševního vlastnictví jejich nositelem pod jakousi obecně zastřešující generální klauzuli, která by upravovala právní důsledky tohoto výkonu v případě jeho protisoutěžních účinků, nebo pod některou z konkrétních skutkových podstat zneužití dominantního postavení, však v nové právní úpravě chybí. K soutěžněprávnímu postihu zneužívajícího výkonu práv duševního vlastnictví jejich nositelem, odůvodněného zejména výlučnou povahou těchto práv (umožňující hovořit o postavení analogickém postavení monopolnímu či dominantnímu), tak bude nutné v konkrétním případě dojít podřazením tohoto výkonu buď pod generální klauzuli obecně postihující zneužití dominantního postavení na trhu, nebo pod některou z jeho demonstrativně uvedených skutkových podstat. To však samozřejmě jen tehdy, budou-li splněny všechny zákonné podmínky svědčící o tomto zneužití a jeho zákazem bude současně naplněn základní cíl zákona vyjádřený v § 1 odst. 1, tedy ochrana hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb proti jejímu narušení.
Vzhledem k tomu, že nezbytnost přijetí nové právní úpravy ochrany hospodářské soutěže je odůvodňována dosažením souladnosti s evropským soutěžním právem, je nepochybné, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, popř. soudy vrchní v rámci soudního přezkumu jeho rozhodnutí, budou v rámci své rozhodovací praxe usilovat o takovou aplikaci našeho soutěžního práva, která bude konzistentní s rozhodovací praxí orgánů evropských. Rozhodnutí těchto orgánů se tak stanou velmi vhodnou instruktivní pomůckou při aplikaci a interpretaci našeho soutěžního práva. Platí to i o problematice vzájemného vztahu výkonu práv duševního vlastnictví a práva antimonopolního, a to právě s ohledem na shora uvedené, dřívější ani platnou právní úpravou výslovně neřešené aspekty tohoto vztahu. Evropská judikatura, opírající se v této oblasti o články 28, 30, 81 a 82 Smlouvy ES (ex články 30, 36, 85 a 86 - před vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost), je již velmi rozvinutá a v posledních letech prošla velmi zajímavým vývojem. S ohledem na absenci harmonizace na poli této právní materie je přitom primárním zdrojem informací. Je proto jistě užitečné se s ní blíže seznámit.
Stručně na začátku uveďme, že v evropské rozhodovací praxi již panuje obecná shoda o tom, že samotná existence práv duševního vlastnictví, která poskytují svému nositeli jisté výlučné postavení ve vztahu ke třetím osobám, nezakládá ipso facto dominantní postavení ve smyslu článku 82 Smlouvy ES.1 Existence těchto práv může být zpravidla pouze jednou ze skutečností, která spolu s ostatními vede k závěru o tomto postavení na relevantním trhu.3 Vzhledem k tomu, že práva duševního vlastnictví tedy mohou být jedním z prvků vedoucích v konečné fázi pro účely článku 82 Smlouvy ES k vytvoření dominantního postavení, vyvstává otázka, zda následný výkon těchto práv představuje jeho zneužití a zda může být tedy na základě zmíněného článku zakázán. Podle dřívější judikatury Evropského soudního dvora výkon práv duševního vlastnictví nezakládal zneužití dominantního postavení a byl tak slučitelný se společným trhem, byl-li tento výkon nutný k ochraně „specifického obsahu práva“ (specific subject matter, objet spécifique).4 Co se rozumí tímto obsahem práva, je přitom v judikatuře definováno pro jednotlivé typy těchto práv s přihlédnutím k jím vlastní funkci a povaze.
Snaha evropských rozhodovacích orgánů minimalizovat škodlivý dopad teritoriální a výlučné povahy národních práv duševního vlastnictví na nerušený chod hospodářské soutěže v rámci společného trhu nakonec vedla i k omezení samotné teorie specifického obsahu práva. Počínaje rozhodnutím ve věci Volvo AB v. Erick Veng (UK) Ltd výkon práva, který spadá do ochrany specifického obsahu práva, může nabýt „kvality“ zneužívajícího chování (abusive conduct), je-li výlučné právo vykonáno za určitých okolností. V daném případě podle Evropského soudního dvora těmito okolnostmi mohlo být svévolné odmítnutí dodávat náhradní díly na části karoserie automobilu nezávislým opravnám, stanovení nepřiměřených cen náhradních dílů či rozhodnutí pro určitý model již nevyrábět náhradní díly, přestože značný počet vozidel tohoto typu byl ještě v provozu, to vše za předpokladu, že tato jednání byla způsobilá vyloučit obchod mezi členskými státy. V judikatuře se tak vůbec poprvé výslovně objevuje argumentace na základě existence určitých protisoutěžních faktorů, které spolu s výkonem práva duševního vlastnictví mohou přivodit kvalifikaci tohoto výkonu jako zneužití dominantního postavení na trhu.
Ve svých úvahách, zda výkon práv duševního vlastnictví může narušit účinnou soutěž v rámci společného trhu a spadat tak do působnosti článku 82 Smlouvy ES, Evropský soudní dvůr pokračoval v rozhodnutí ve věci Magill.5 V posuzovaném případě se tři irské televizní společnosti dovolávaly národního autorského práva s cílem zabránit jiné společnosti vydávat časopis obsahující s týdenním předstihem informace o programech vysílaných v daném týdnu všemi třemi televizními společnostmi, a to za situace, kdy na daném trhu žádný podobný časopis s týdenním přehledem programů zatím neexistoval a kdy po tomto výrobku existovala trvalá poptávka ze strany spotřebitelské veřejnosti. Poté, co Evropský soudní dvůr znovu připomněl, že pouhé vlastnictví práva duševního vlastnictví nezakládá samo o sobě dominantní postavení, uvedl, že při absenci komunitárního sjednocení nebo sblížení národních právních řádů, stanovení podmínek a způsobů ochrany práva duševního vlastnictví závisí na ustanoveních národních předpisů. Výlučné právo rozmnožovat autorsky chráněné dílo je podle něj součástí výsad autora, takže odmítnutí poskytnout licenci na zveřejnění týdenních programových informací pokrytých tímto výlučným právem, i kdyby bylo učiněno podnikem s dominantním postavením, by nemělo zakládat per se zneužití tohoto postavení. Nicméně, „výkon výlučného práva vlastníkem může za výjimečných okolností představovat zneužívající chování“. Výjimečné okolnosti (exceptional circumstances), jejichž existence podle Evropského soudního dvora může vést ke změně kvalifikace soutěžním právem aprobovaného výkonu práva duševního vlastnictví na výkon tímto právem reprobovaný, byly spatřovány v následujícím. Za prvé, odmítnutí ze strany předmětných televizní společností s dominantním postavením na trhu poskytnout základní informace, které bylo odůvodněno autorskými národními předpisy, zabránilo zavedení nového výrobku, úplného televizního přehledu televizních programů, které tyto společnosti nenabízely a po kterých existovala potencionální poptávka ze strany spotřebitelů. Za tento výrobek neexistovala na trhu skutečná nebo potencionální náhrada. Za druhé, toto odmítnutí nebylo ospravedlněno ani činností televizního vysílání ani vydáváním televizních časopisů těmito společnostmi. Za třetí, televizní společnosti si vyhradily sekundární trh, tedy trh týdenních přehledů televizních programů, vylučující tím jakoukoli soutěž na tomto trhu, neboť odepřely přístup k základním informacím, nezbytnému prvotnímu materiálu pro vytvoření takového televizního přehledu.6
Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Magill bylo ze strany odborné veřejnosti přijato se smíšenými pocity. Někteří jej vítají, a to s ohledem na jeho prosoutěžní charakter, například část francouzské doktríny se naopak k němu vyjadřuje spíše kriticky, kdy zejména obránci práv duševního vlastnictví v něm spatřují vážnou hrozbu pro ochranu jednotlivých autorů.7 Obecně shrnuto, podstatou jejich negativního stanoviska je tvrzení, že předmětné rozhodnutí vede ve svých důsledcích k tomu, že za situace, kdy si třetí osoba přeje užít autorsky chráněné dílo pro vytvoření nového výrobku, autorské právo jakožto zákonem chráněný monopol ustupuje do pozadí, a to před požadavkem na zajištění řádného fungování společného trhu a nerušené soutěže na něm. Tím dochází k posvěcení omezující koncepce základní funkce autorského práva.8
Rozhodnutí je dále kritizováno pro přílišnou obecnost a vágnost vymezení výjimečných okolností, za kterých jinak komunitárním právem akceptovaný výkon specifického obsahu práva přivozuje nežádoucí chování v podobě zneužití dominantního postavení na příslušném trhu. Ve vztahu k těmto okolnostem rozhodnutí nedalo zcela jasnou odpověď především na následující otázky: kdy je základní informace dost nezbytná pro třetí osobu přející si vstoupit na sekundární trh, jakým způsobem je měřena spotřebitelská poptávka, kdy je výrobek dostatečně nový, do jaké míry musí být sekundární trh nevyužitý a jaké jsou možné důvody objektivního ospravedlnění odmítnutí poskytnout licenci třetí osobě. Evropský soudní dvůr též výslovně neuvedl, zda odmítnutí licence představuje zneužívající chování, jen když ke bránění vstupu nového výrobku na trh a monopolizaci sekundárního trhu dochází současně, tedy zda tyto výjimečné okolnosti musí existovat kumulativně, nebo zda tyto okolnosti jsou odděleným základem zneužití.9
První možnost vyjádřit se k některým nevyjasněným otázkám, které vyvstaly v souvislosti s rozhodnutím ve věci Magill, a blíže tak upřesnit meze aplikovatelnosti „evropského“ soutěžního práva na výkon národních práv duševního vlastnictví, dostali evropské rozhodovací orgány v souvislosti s případem, jež byl předmětem rozhodnutí Soudu prvního stupně z 12. 6. 1997 v právní věci T-504/93 Tiercé Ladbroke SA v. Komise ES.10 Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí u nas dosud nebylo publikováno, podívejme se na něj trochu blížeji. Jeho skutkové okolnosti jsou následující. Pari mutuel urbain francais (dále jen „PMU“) je ekonomickým zájmovým seskupením založeným hlavními francouzskými dostihovými společnostmi, které má ve Francii exkluzivitu v organizování přijímání sázek mimo závodiště na koňské dostihy pořádané k tomu oprávněnými dostihovými společnostmi. PMU zároveň vlastní výlučná práva pro příjem sázek v zahraničí na dostihy pořádané ve Francii a pro příjem sázek ve Francii na dostihy organizované v zahraničí. Pari mutuel international (dále jen „PMI“) je francouzskou akciovou společností kontrolovanou PMU, jejímž cílem je zhodnocovat mimo území Francie televizní obrázky a informace z koňských dostihů organizovaných ve Francii. S účinností od 1. 8. 1989 PMU smluvně převedla PMI pro území Rakouska a NSR práva komercionalizovat televizní obrázky a zvukové komentáře z dostihů, které pořádají dostihové společnosti, jež tato práva původně postoupila PMU. Dne 25. 8. 1989 PMI uzavřela smlouvu s německou společností Deutscher Sportverlag Kurt Stoof GmbH & Co. (dále jen „DSV“), která se specializuje na vydávání novin z dostihů a zejména z dostihů francouzských. PMI na základě této smlouvy poskytla DSV výlučné právo na využívání zvukových komentářů a televizních obrázků z francouzských dostihů (dále jen „francouzské komentáře a obrázky“) v SRN a Rakousku. V září 1989 belgická společnost Tiercé Ladbroke SA (dále jen „Ladbroke“), která se v Belgii zaměřuje na příjem sázek pro dostihy pořádané v zahraničí, požádala DSV o povolení v Belgii vysílat francouzské komentáře a obrázky. DSV v říjnu téhož roku tuto žádost odmítla, a to z toho důvodu, že smlouva s PMI jí francouzské komentáře a obrázky mimo území SRN a Rakouska vysílat zakazuje. Vzhledem k tomu, že Ladbroke se svojí žádostí neuspěla ani u PMI, PMU či u jednotlivých dostihových společností, a to s jejich odůvodněním, že s příslušnými právy nedisponují, obrátila se v říjnu 1990 s žalobou podle článku 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 17 Rady z 6. února 1962, první nařízení k provedení článků 85 a 86 smlouvy (JO 1962, 13, p. 204, dále jen „nařízení č. 17“) na Komisi ES. Předmětnou žalobou Ladbroke Komisi ES požádala, aby tato svým rozhodnutím ukončila porušování článku 86 Smlouvy ES, kterého se hlavní francouzské dostihové společnosti, PMU, PMI a DSV dopouštějí, a o vydání předběžných opatření. Ladbroke v žalobě uvedla, že jí dostihové společnosti, PMU a PMI přímo a DSV nepřímo odmítly poskytnout francouzské komentáře a obrázky. Vzhledem k tomu, že chování DSV spočívalo pouze v respektování smluvních omezení, která jí byla uložena ostatními žalovanými společnostmi, Ladbroke připustila, že tato nenese za porušování článku 86 Smlouvy ES a nařízení č. 17 stejnou odpovědnost jako zmíněné společnosti.
Žalobkyně se v rámci své žaloby též dovolávala porušení článku 85 odst. 1 Smlouvy ES. S ohledem na věcné zaměření článku se však tímto aspektem žaloby nebudeme blíže zabývat.11
Ve vztahu k domnělému porušení článku 86 Smlouvy ES Ladbroke argumentovala, že hlavní dostihové společnosti samy nebo s PMU a PMI zaujímají společné dominantní postavení pro vysílání francouzských komentářů a obrázků na společném trhu a v každém členském státě. Společné dominantní postavení bylo podle Ladbroke přitom založeno smlouvou, kterou jednotlivé francouzské dostihové společnosti postoupily PMU televizní vysílací práva týkající se jimi organizovaných dostihů, a kterou tak mezi smluvními stranami vzniklo ekonomické spojení ve smyslu rozsudku Soudu prvního stupně vydaného ve společných právních věcech T-68, 77 & 78/89 Societŕ Italiana Vetro SpA e.a. v. Komise [1992] E.C.R. II-1403 (známé jako případ Flat Glass či Verres plats). Jejich přímé odmítnutí poskytnout francouzské komentáře a obrázky mělo podle Ladbroke založit zneužití společného dominantního postavení, které vzniklo bez objektivního ospravedlnění, neboť pro PMU a PMI bylo technicky možné poskytnout jí tyto komentáře a obrázky oproti zaplacení rozumného poplatku, PMU a PMI byly připraveny poskytnout je konkurentům Ladbroke v Belgii, hlavní dostihové společnosti již měly povolení vysílat francouzské komentáře a obrázky ve Francii a SRN, zmíněné odmítnutí zabránilo na úkor belgických sázkových kanceláří vstupu nového výrobku na trh, a nakonec, dostihové společnosti jakožto majitelé práv k francouzským komentářům a obrázkům nebyly oprávněny je užívat zneužívajícím způsobem. Na podporu dvou posledních argumentů se Ladbroke přímo dovolávala rozhodnutí Komise ES č. 89/205/CEE z 12. 12. 1988 v právní věci Magill TV Guide v. ITP, BBC a RTE. K závěru o zneužití dominantního postavení Ladbroke došla i u nepřímého odmítnutí u DSV.
Komise ES žalobu Ladbroke zamítla. Tato proto podala do zamítajícího rozhodnutí Komise ES odvolání, a to k Soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně (dále jen „Soud“) se v odůvodnění svého rozhodnutí nejdříve zabýval vymezením relevantního trhu. Z hlediska jeho prostorové charakteristiky připomněl již konstantní judikaturu, podle které může být prostorový relevantní trh definován jako území, na kterém jsou všichni dotčení ekonomičtí operátoři vystaveni objektivním soutěžním podmínkám, které jsou stejnorodé nebo dostatečně homogenní. V posuzovaném případě podle Soudu podmínky soutěže existující na trhu zvukových komentářů a televizních obrázků musí být posuzovány ve vztahu k sázkovým kancelářím, které tvoří poptávkou stranu na trhu těchto komentářů a obrázků s cílem nabídnout je formou vysílání konečným spotřebitelům, tedy sázkařům. Na rozdíl od názoru Ladbroke trh zvukových komentářů a televizních obrázků nepředstavuje autonomní trh, ale spíše trh vedlejší (ancillary market, marché auxiliaire - „downstream“), vytvořený jako důsledek hlavního trhu sázek (principal market, marché principal - „upstream“), jehož činnost směřuje k ovlivňování a řízení volby sázkařů při sázení na vysílaných dostizích, sázkařů, kteří jsou konečnými spotřebiteli jak na hlavním trhu sázek, tak na vedlejším trhu zvukových komentářů a televizních obrázků. Soud tak svým tvrzením, že trh zvukových komentářů a televizních obrázků je trhem vedlejším k národnímu trhu sázek, omezil prostorový relevantní trh též na trh národní, a to belgický trh zvukových komentářů a televizních obrázků vysílaných z koňských dostihů. Tím potvrdil názor Komise ES, podle nějž definice tohoto trhu v daném případě závisela nikoli na technické možnosti vysílat francouzské komentáře a obrázky v rámci celého Společenství, ale na několika jiných skutečnostech, jako jsou zvyky sázkařů, typ nabízených sázek a státy, ve kterých jsou dostihy organizovány. Rozhodující tak byla struktura nabídky a poptávky, ovlivněná samotnými hlavními trhy sázek a rozdíly v předmětných národních legislativách.12
V souvislosti s tímto prostorovým vymezením relevantního trhu je upozorňováno na určitou terminologickou nejasnost, kdy z rozhodnutí není zcela zřejmé, zda vedlejší trh je ve skutečnosti trhem odvozeným13 nebo oddělenou funkční vrstvou. Stejně tak zůstává nejasné, kdy vlastně vedlejší trh existuje a proč byl Soudem trh komentářů a obrázků vymezen jako „downstream“, když z funkčního hlediska by tento trh měl být spíše „upstream“. Byly to totiž komentáře a obrázky, které byly dodávány příjemcům sázek pro užití na hlavním trhu sázek a které tak určovaly dění na tomto trhu, nikoli naopak - tedy že podmínky na vedlejším trhu byly určovány trhem hlavním, tak jak to naznačuje Soud.14
Co se týče věcného (výrobkového) relevantního trhu, Soud jej stejně jako Komise ES vymezil nikoli jako trh francouzských komentářů a obrázků (tak, jak uváděla Ladbroke), ale jako trh zvukových komentářů a televizních obrázků z koňských dostihů obecně. Komise ES v této souvislosti před Soudem popřela názor Ladbroke, podle nějž francouzské komentáře a obrázky a zvukové komentáře a televizní obrázky z jiných dostihů nebyly vzájemně nahraditelné z toho důvodu, že sázkaři jakožto koneční spotřebitelé měli potřebu vidět jen televizní obrázky z dostihů, na kterých sázeli. Z tohoto pohledu je podle Komise ES pravdou, že volba sázek na různé dostihy, například francouzské nebo anglické, není bez souvislosti k zálibám a koňským znalostem sázkařů, avšak v jejich očích jsou tyto dostihy konkurenty, pokud jde o sázení na ně, a to bez ohledu na to, zda jsou vysílány či nikoli.
Při posouzení, zda hlavní dostihové společnosti samy nebo s PMU a PMI zaujímaly společné dominantní postavení, se Soud omezil na pouhé sdělení, že i kdyby předmětné společnosti jakožto nositelé autorských práv byly posuzovány jako společně dominantní, takové konstatování by mohlo odůvodnit zrušení napadeného rozhodnutí, jen jestliže by odmítnutí těchto společností poskytnout Ladbroke licenci na vysílání francouzských komentářů a obrázků naplňovalo podmínky zneužívajícího chování ve smyslu článku 86 Smlouvy ES. Soud tak neposoudil, zda nositelé autorských práv mohli být skrze poskytování dostihových záběrů do Belgie dominantní, ačkoli na belgickém území nebyli činní. Na rozdíl od Soudu byla Komise ES při posouzení otázky dominantního postavení sdílnější. Tato odmítla argument Ladbroke, že na základě smlouvy ze dne 9. 1. 1990 uzavřené mezi jednotlivými francouzskými dostihovými společnostmi a PMU vzniklo ekonomické spojení umožňující přiznat jim společné dominantní postavení ve smyslu rozsudku Societŕ Italiana Vetro SpA e.a. v. Komise.15 Oprávnění PMU spravovat televizní vysílací práva týkající se společnostmi organizovaných dostihů podle Komise ES vyplývalo nikoli ze zmíněné smlouvy, ale z francouzské národní úpravy týkající se sázení mimo závodiště. Mimo to, dostihové společnosti i nadále zůstaly nositeli práv duševního vlastnictví ve vztahu k francouzským komentářům a obrázkům.
Ačkoli se Soud nezabýval posouzením dominantního postavení, vyjádřil se k otázce jeho možného zneužití. Vzhledem k tomu, že dostihové společnosti neposkytly pro území Belgie žádnou licenci, jejich odmítnutí poskytnout licenci Ladbroke podle něj nezaložilo diskriminaci mezi operátory na belgickém trhu. Sama skutečnost, že dostihové společnosti podle Ladbroke nabídly belgickým kancelářím poskytnutí francouzských komentářů a obrázků, nemůže vést k závěru o diskriminačním využívání práv duševního vlastnictví ve smyslu článku 86 Smlouvy ES. Odmítnutí poskytnout licenci Ladbroke nemůže být podle Soudu posuzováno jako zneužívající chování ani z toho důvodu, že dostihové společnosti stejnou licenci udělily kancelářím působícím na trhu německém. Mezi dostihovými kancelářemi v Belgii a v SRN neexistoval soutěžní vztah. Jelikož v daném případě byl prostorový relevantní trh rozčleněn na různé trhy národní, odmítnutí licenčně postoupit televizní vysílací práva pro území Belgie nemohlo vést k rozdělení společného trhu. Vzhledem k tomu, že němečtí a belgičtí příjemci sázek tedy nebyli soutěžiteli, poskytnutí licence na francouzské komentáře a obrázky subjektům působícím na německém trhu a odmítnutí poskytnout stejnou licenci Ladbroke pro území Belgie, nevykazovalo znaky diskriminace, jinak postižitelné článkem 86 Smlouvy ES.
Soud dále uvedl, že fakt, že Ladbroke byla připravena za vysílací licenci zaplatit rozumný poplatek, neznamená, že odmítnutí licence při absenci diskriminačního chování ze strany dostihových společností bylo svévolné (arbitrary). Pro posouzení svévolného charakteru odmítnutí poskytnout práva duševního vlastnictví pro území Belgie bylo podle Soudu nepodstatné hodnotit licenční politiku jednotlivých dostihových společností na jiných různých prostorových trzích. Ani absence technických překážek pro vysílání francouzských komentářů a obrázků v Belgii, ani skutečnost, že Ladbroke mohla být v daném případě z globálního pohledu posuzována jako potencionální soutěžitel dostihových společností, nestačily k prokázání zneužití dominantního postavení. Důvodem toho byla jednak nepřítomnost dostihových společností na belgickém trhu, jednak neposkytnutí licence jiným operátorům na tomto trhu.
Podle názoru Soudu a stejně tak Komise ES se Ladbroke nemůže pro prokázání existence zneužití dominantního postavení účinně dovolávat ani rozhodnutí ve věci Magill. Oproti tomuto případu, ve kterém odmítnutí poskytnout licenci žalobci zabránilo vstupu hlavního přehledu televizních programů na trh, v dané věci Ladbroke je nejenom přítomna, ale také zaujímá největší část hlavního trhu sázek, na kterém je daný výrobek, a to komentáře a obrázky, nabízen konečným spotřebitelům. Dostihové společnosti jakožto nositelé práv duševního vlastnictví na tomto trhu přitom nejsou přítomny. V důsledku toho, že tyto společnosti na belgickém trhu nevyužívají, ať již přímo nebo nepřímo, svých práv, jejich odmítnutí by nemělo omezovat soutěž na tomto trhu. I když přítomnost dostihových společností na belgickém trhu komentářů a obrázků není v daném případě určujícím prvkem pro účely použití článku 86 Smlouvy ES, toto ustanovení by podle Soudu v tomto případě nemělo být aplikováno. Odmítnutí poskytnout licenci by mohlo být podřízeno působnosti článku 86 Smlouvy ES a tedy zakázáno, jestliže by se týkalo výrobku nebo služby, která je buď podstatná pro výkon dané činnosti, v tom smyslu, že neexistuje žádná skutečná nebo potencionální náhrada, nebo výrobku nového, jehož zavedení by bylo zabráněno, a to i přes zvláštní, trvalou a pravidelnou potencionální poptávku ze strany spotřebitelů. Ačkoli televizní vysílání koňských dostihů bylo doplňkovou, a dokonce i vhodnou službou nabízenou sázkařům, nebylo samo o sobě nezbytné pro výkon hlavní činnosti příjemců sázek, tedy příjem sázek. Podle Soudu televizní vysílání mimo to není nezbytné v případě, že se uskutečňuje po přijetí sázek a kdy jeho nedostatek tak sám o sobě neovlivňuje volbu sázkařů a tudíž nemůže bránit příjemcům sázek v provádění jejich obchodní činnosti.
Ze stejných důvodů se Ladbroke podle Soudu nemůže dovolávat ani rozhodnutí ve věci London European v. Sabena, ICI a Commercial Solvents Corp. v. Komise ES a CBEM, tedy rozhodnutí, která v evropské rozhodovací praxi představují základ doktríny essential facility. Odmítnutí poskytnout licenci nevyloučilo Ladbroke z trhu, kde tyto dostihové společnosti působily. Dostihové společnosti nebyly přítomny jak na hlavním trhu sázek, tak na belgickém trhu francouzských komentářů a obrázků a tento trh si nevyhradily.
Zhodnotíme-li rozhodnutí ve věci Tiercé Ladbroke, jeho hlavním přínosem je jednak alespoň zčásti upřesňující, resp. zužující výklad kritérií svědčících o zneužívajícím chování subjektu s dominantním postavením na trhu, které vytvořila „evropská“ judikatura v rámci Magill případu, jednak odmítnutí aplikovat původem americkou antitrustovou doktrínu essential facility na výkon práva duševního vlastnictví.
Rozhodnutí ve věci Magill naznačilo, že o zneužití dominantního postavení se může jednat v případě, kdy si podnik, který má dominantní postavení na trhu charakterizovaném jako „upstream“ („proti proudu“), vyhradí trh charakterizovaný jako „downstream“ („po proudu“). Tento slovní obrat, pocházející z rozhodnutí ve věci Commercial Solvents implikuje, že dominantní podnik musí být na posledně uvedeném trhu přítomen, a snad i dokonce dominantní.16 Není-li tento předpoklad splněn, nelze ve světle ostatních skutečností uvažovat o možném zneužívajícím chování ve smyslu článku 82 Smlouvy ES. Bez ohledu na to, zda dostihové společnosti tedy byly v posuzovaném případě dominantní na hlavním trhu sázek či nikoli, vzhledem k tomu, že nebyly přítomny na belgickém trhu francouzských komentářů a obrázků, který byl v daném případě vymezen jako „downstream“ (a nebylo ani posouzeno, zda zde mohly být tržně dominantní), nebylo možno dojít k závěru o jeho vyhrazení a v důsledku toho o zneužívajícím chování či o jednom ze znaků svědčícím v celkovém souhrnu o něm.
V případu Magill si televizní společnosti vyhradily sekundární trh prostřednictvím odmítnutí přístupu k základním informacím, které představovaly nezbytný prvotní materiál (indispensable raw material) pro vytvoření nového výrobku, a to týdenního televizního přehledu. Televizní společnosti tak využily de facto monopolního postavení na hlavním trhu, spočívajícího v podstatném vstupu nebo zařízení, k udržení monopolu na sekundárním, závislém trhu.17 Evropský soudní dvůr odůvodněním svého závěru o zneužití dominantního postavení na základě výše uvedené úvahy tak vůbec poprvé výslovně posvětil aplikaci doktríny essential facility, velmi silně prosazované v evropském hospodářském prostoru zejména Komisí ES, na oblast realizace práv duševního vlastnictví. Soud ve věci Tiercé Ladbroke tuto doktrínu nevyužil. Jak již bylo výše uvedeno, důvodem byl podle něj pouhý doplňkový charakter televizních dostihových záběrů pro hlavní činnost příjemců sázek (Ladbroke tedy mohla na hlavní trh vstoupit a působit na něm i bez nich)18 a absence jejich vlivu na volbu sázkařů, uskutečňovalo-li se jejich vysílání po přijetí sázek. Při vymezení tohoto druhého důvodu však Soud opomenul tu skutečnost, že v daném případě relevantní chování konečného spotřebitele (sázkaře) spočívající v jeho rozhodnutí vsadit na konkrétní dostih mohlo být ovlivňováno, resp. podmiňováno současným sledováním televizí vysílaných dostihových záběrů.19 Závěr Soudu o neaplikovatelnosti doktríny essential facility na daný případ je pro nositele práv duševního vlastnictví a jejich zejména ekonomické zájmy jistě vítaným důsledkem rozhodnutí. To v tomto bodu potvrdilo, že zmíněná doktrína by na výkon práv duševního vlastnictví měla být aplikována jen zcela výjimečně. I nadále by tedy měl platit obecný předpoklad, že práva duševního vlastnictví by neměla být prima facie posuzována jako essential facilities. Až existence vážné překážky pro nerušený způsob soutěže mezi díly nositelů práv duševního vlastnictví může těmto právům přiznat charakter podstatných zařízení.20 Jak již naznačil případ Magill, bude se in concreto jednat zejména o situaci, kdy nositel práva duševního vlastnictví bude jediným zdrojem podstatného materiálu, tento materiál bude nezbytný pro vytvoření nového výrobku ze strany jeho potencionálních soutěžitelů a odmítnutí přístupu k němu bez objektivního ospravedlnění povede k vyhrazení si odvozeného trhu, kontrolovaného tímto nositelem.
Soud blíže neupřesnil, zda odmítnutím poskytnout licenci bylo zabráněno zavedení „nového“ výrobku na trh. Podobně jako Evropský soudní dvůr ve věci Magill, ani Soud v tomto případě tedy explicitně nezakotvil určitá kritéria pro posuzování „novosti“ výrobku. K této otázce se však vyslovila Komise ES. Tato přitom došla k závěru, že francouzské komentáře a obrázky nebyly nové, a to z toho důvodu, že byly v podstatě pouze další, od příjmu sázek odlišnou, službou poskytovanou sázkařům. Lze souhlasit s tím, že tento názor Komise ES nemůže být měřítkem „novosti“, když tato by měla být obecně posuzována zejména z pohledu stupně nahraditelnosti potencionálně nového výrobku s výrobky již na trhu existujícími a z pohledu rozsahu možné spotřebitelské poptávky. Že bude spotřebitelské hledisko a hledisko nahraditelnosti pro posouzení „novosti“ výrobku zřejmě rozhodujícím činitelem, naznačil již případ Magill. Ačkoli se zde služba poskytovaná úplným týdenním přehledem televizních programů „zásadně nelišila“ od služby poskytované existujícími týdenními časopisy, vzhledem k tomu, že televizní přehled nabízený společností Magill byl úplný a existovala po něm silná spotřebitelská poptávka, byl považován za nový výrobek.21
Již výše bylo zmiňováno, že rozhodnutí ve věci Magill bylo kritizováno pro nejasnost, co se týče způsobu posouzení prvního a třetího závěru Evropského soudního dvora o zneužití dominantního postavení, tedy, zda se v daném případě jednalo o jedno či dvě zneužití. Rozhodnutí Soudu ve věci Tiercé Ladbroke při posouzení, zda zabránění nového výrobku v jeho zavedení na trh a monopolizace sekundárního trhu představují oddělené základy zneužití či nikoli, dalo zřejmě odpověď, a to v tom směru, že nikoli. Tato protitržní chování by tedy neměla být posuzována jako nezávislá zneužití. Na tento fakt je usuzováno z toho důvodu, že se Soud otázkou zabránění nového výrobku v zavedení na trh nezabýval odděleně od otázky monopolizace sekundárního trhu. To tedy naznačuje, že se domnívá, že zabránění vstupu nového výrobku na trh nebylo nezávislým základem zneužití.22 I přes tento závěr je nutné konstatovat, že judikatura by se v této otázce měla vyslovit zcela jednoznačně. Jen tak lze nositeli práv duševního vlastnictví poskytnout jistotu, pokud jde o charakter a důsledky jím zamýšleného výkonu práva.
Trend nastolený v námi sledované oblasti rozhodnutími ve věci Volvo, Magill a Tiercé Ladbroke potvrdilo i nedávné rozhodnutí Soudu prvního stupně ve věci T-198/98 Micro Leader Business v. Komise ES. V této věci Soud odkázal na to, že výkon autorského práva, jako zákaz dovážet určité výrobky z nekomunitárního území do členského státu Společenství, může za určitých výjimečných okolností vyvolávat zneužívající chování. Výjimečné okolnosti však na rozdíl od skutkového výkonu autorského práva, obsaženého v dané právní větě (bod 56), následně v textu rozsudku blíže vymezeny nejsou.23 Z této skutečnosti je možné vyvodit dvojí závěr. Za prvé, evropské rozhodovací orgány již považují teorii výjimečných okolností, jež může v konkrétním případě přivodit aplikaci soutěžního práva na výkon práv duševního vlastnictví, za stabilní základ své rozhodovací praxe. Za druhé, nebezpečí paušalizovaného užití této teorie ve všech do budoucna posuzovaných případech. Bez toho, že by rozhodovací orgán pečlivě zvážil a upřesnil, v čem spatřuje výjimečné okolnosti, za nichž výkon práva duševního vlastnictví vede ke zneužití dominantního postavení na trhu, by jeho rozhodnutí mohlo vést k tvrdému a objektivně neospravedlnitelnému postihu jednotlivých nositelů práv duševního vlastnictví, resp. ke snížení ekonomického zhodnocení jejich tvůrčího úsilí. Tímto postupem by zároveň docházelo i ke snižování jejich právní jistoty, pokud jde o soutěžněprávní důsledky jejich chování.
Závěrem lze vyslovit obecnou tezi, že za podmínek směřujících k vytvoření systému, který nebrání účinné soutěži v rámci jednotného vnitřního trhu, evropské rozhodovací orgány přistupují k výkonu práv duševního vlastnictví ze strany jejich nositelů restriktivním způsobem. Z jejich judikatury je zcela zřejmá snaha o teleologický výklad příslušných ustanovení Smlouvy ES opírající se zejména o teorii specifického obsahu práva a teorii existence výjimečných okolností, na jejich základě zmíněné orgány již vytvořily určitý právně myšlenkový model, na němž stojí řešení části problému soužití národních práv duševního vlastnictví a “evropského“ soutěžního práva. Důsledkem jeho aplikace v praxi je pak následně ta skutečnost, že jednotliví nositelé práv duševního vlastnictví musejí v podmínkách fungování jednotného vnitřního trhu mnohem obezřetněji, než je tomu v rámci národního trhu, vážit, zda jejich odmítnutí licence na výrobek, ve vztahu k němuž neexistují žádné substituční možnosti na nabídkové straně výrobkového trhu, který není předmětem jeho současného výkonu práva a po kterém existuje ze strany spotřebitelské veřejnosti alespoň potencionální poptávka trvalejšího charakteru, nepřivodí bez objektivního ospravedlnění zneužívající chování, článkem 82 Smlouvy ES zakázané. Jakým směrem se v této souvislosti bude dále vyvíjet evropská rozhodovací praxe, ukáží až další rozhodnutí. Již nyní lze však říci, že zejména rozhodnutí ve věci Tiercé Ladbroke ve vztahu k vymezení až dosud ne zcela jasné hranice mezi legitimním výkonem práv duševního vlastnictví a možným zneužitím dominantního postavení leccos napovědělo.
Mgr. Pavel Utěšený, Brno
Poznámky:
1 Viz Dolmans, M., Odriozola, M. Site Licence, Right Licence? Site Licence Under E.C. Competition Law. European Competition Law Review, Issue 8, London: Sweet Maxwell, 1998, s. 493-494.
Teorie rozlišení existence a výkonu práva je často kritizována pro svou právněteoretickou neodůvodnitelnost. Například Korah v této souvislosti uvádí, že „s výjimkou krajností je nemožné stanovit hranici mezi existencí a výkonem. Analyticky, existence práva spočívá ve všech způsobech, kterými může být vykonáno.“ - Korah, V. An Introductory Guide to EC Competition Law and Practice. 5. vydání. London: Sweet & Maxwell, 1994, s. 190. Shodně viz Kirk, E. Encryption and Competition in the Information Society. Intellectual Property Quarterly, Issue 1, London: Sweet & Maxwell, 1999, s. 47. U nás srov. Knap, K., Kunz, O., Opltová, M. Průmyslová práva v mezinárodních vztazích. Praha: Academica, 1998, s. 237-238.
2 Poprvé tak bylo Evropským soudním dvorem judikováno v rozhodnutí ve věci C-78/70 Deutche Grammophon Gesellschaft GmbH v. Metro-SB-Großmärkte GmbH & Co. KG [1971] E.C.R. 487, když se v něm uvádí: „Výrobce zvukových nosičů, kterému náleží práva příbuzná právu autorskému, nezaujímá dominantní postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy pouze výkonem svého výlučného práva na distribuci chráněných výrobků.“
V obecné rovině k charakteristice práv duševního vlastnictví jako monopolů srov. Müller-Henneberg, H., Schwartz, G. Gesetz gegen Wettbewerbeschränkungen und Europäisches Kartellrecht. 3. vydání. Carl Heymanns Verlag KG, 1978, s. 47-49., Littman, A. N. Monopoly, Competition and Other Factors in Determining Patent Infrigement Damages. 38 IDEA: The Journal of Law and Technology, 1997, č. 1, s. 5-6, nebo Maniatis, S. M. Competition and the Economics of Trade Marks. Perspectives on Intellectual Property. Volume 2. Intellectual Property and Market Freedom. London: Sweet Maxweell, 1997, s. 119-120.
3 K vymezení podmínek, za kterých existence práv duševního vlastnictví může vést k založení dominantního postavení, došlo poprvé v kontextu s ochrannými známkami, a to v rozhodnutí ve věci C-40/70 Sirena Srl v. Eda Srl [1971] E.C.R. 69. Evropský soudní dvůr zde uvedl, že pro konstituování dominantního postavení je nezbytné, aby majitel ochranné známky měl „možnost zabránit zachování účinné soutěži na větší části daného trhu, berouc v úvahu zejména možnou existenci a postavení výrobce nebo distributora, který distribuuje obdobné nebo nahraditelné výrobky.“ Shodně viz závěrečný návrh generálního advokáta Mischo ve věci C-238/87 Volvo AB v. Erick Veng (UK) Ltd [1988] E.C.R. 6211, který navíc dodal, že v okamžiku, kdy se na daném trhu neobjevují žádné náhradní díly na části karoserie automobilu, majitel průmyslového vzoru k těmto částem karoserie drží dominantní pozici, jakmile začal vykonávat práva z tohoto průmyslového vzoru spočívající v odmítnutí licence třetí osobě - in: Korah, V., op. cit. sub 1, s. 227. Vyjádřeno též jinými slovy, jakmile na relevantním trhu neexistuje žádný substituční výrobek, výkon práva duševního vlastnictví ze strany jeho nositele „aktivuje“ jeho stávající výsadní postavení na postavení dominantní, míněno ve smyslu soutěžněprávní terminologie. A contrario, dokud se na relevantním trhu vyskytují vzájemně zastupitelné výrobky, neumožňuje výkon práva duševního vlastnictví kvalifikovat postavení jeho nositele jako dominantní. Dominance je ze soutěžněprávního hlediska jen latentní, podmíněná budoucí věcnou (výrobkovou) situací na trhu a eventuálním výkonem práva.
4 A. K. Sanders pro tento výkon používá výstižní výraz „imunní výkon“ (immune exercice) - in: Sanders, A. K. Unfair Competition Law. The Protection of Intellectual and Industrial Creativity. Oxford: Clarendon Press, 1997, s. 116.
5 C-241 a 242/91 Radio Telefis Eirann a Independent Television Publications v. Komise ES [1995] E.C.R. I-743.
6 Viz bod 53-56 rozhodnutí.
7 In: Blaise, J.-B., Idot, L. Concurrence. RTD eur. 32 (4), oct.-déc., 1996, s. 748. Ke kritice tohoto stanoviska, opírající se o chybné posouzení důvodu založení dominantního postavení televizních společností srov. tamtéž.
8 Pojem základní funkce (essential function) práv duševního vlastnictví se v evropské rozhodovací praxi objevuje vedle pojmu specifický obsah práva. Rozdíl mezi nimi přitom není vždy zcela zřejmý. Co se týče autorského práva, jeho základní funkcí je „zajistit morální ochranu díla a odměnu za úsilí tvůrce“ - viz rozhodnutí Soudu prvního stupně z 10. 7. 1991 ve věci T-70/1989 BBC v. Komise ES. Podle komentářových výkladů zmíněné tvůrčí úsilí „není rozhodující pro stanovení hranice vlivu principu volného pohybu zboží, ale pro určení, kde může výkon autorského práva založit zneužití dominantního postavení: základní funkce ukládá, podle něj (rozuměj Soudu prvního stupně), použití článku 86 Smlouvy.“ - in: Goldman, B., Caen, L., Vogel, L. Droit commercial européen. 5. vydání. Paris: Dalloz, 1994, s. 511. Podle tohoto pojetí je tedy úloha základní funkce autorského práva redukována jen na pouhé měřítko soutěžněprávní závadnosti konkrétního jednání autora ve smyslu čl. 82 Smlouvy ES (ex článek 86). Jejím účelem tak není stanovit meze nutné ochrany autora z hlediska možného narušení volného pohybu zboží podle článku 30 Smlouvy ES.
9 Fitzgerald, D. Magill revisited. European Intellectual Property Review, Issue 4, London: Sweet Maxweell, 1998, s. 154-155. Tento autor odkazuje na články jiných autorů, a to Lugard, H. ECJ Upholds Magill: It Sounds Nice in Theory, But How Does It Work in Practice? (1996) 6 E.B.L.R. 231., a van Melle, A. I. Refusals to License Intellectual Property Rights: the Impact of RTE v. EC Commission (Magill) on Australian and New Zealand Competition Law (1997) 25 A.B.L.R. 4., kteří uvádějí, že Evropský soudní dvůr implicitně stanovil, že zabránění novému výrobku v zavedení na trh a monopolizace sekundárního trhu jsou oddělenými základy zneužití. Lze se však setkat i s opačným názorem, opírajícím se především o jazykový výklad rozhodnutí, zejména pak jeho bodu 57, kde se uvádí: „Ve světle všech těchto okolností Soud prvního stupně právně nepochybil, když určil, že chování odvolatelů bylo zneužitím dominantního postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy.“
10 Rozhodnutí bude s ohledem na podané odvolání ještě předmětem přezkoumání ze strany Evropského soudního dvora (viz právní věc C-300/97 P). S ohledem na okolnosti případu však radikální změnu v jeho rozhodnutí, pokud jde o právní posouzení možného porušení článku 86 Smlouvy ES, nelze očekávat.
11 Jen krátce uveďme, že porušení předmětného článku žalobkyně spatřovala jednak v závazku uloženém DSV, zakazujícím mu ve smlouvách s německými příjemci sázek klauzuli o vysílání francouzských komentářů a obrázků mimo území SRN a Rakouska, jednak v odmítnutí poskytnout jí licenci ze strany jednotlivých dostihových společností, která měla založit dohodu a/nebo vzájemně sladěný postup mezi každou z těchto společností a/nebo rozhodnutí sdružení podniků.
12 Ke kritice tohoto omezení relevantního trhu pouze na trh národní srov. Korah, V. The Ladbroke Saga. European Competition Law Review, Issue 3, London: Sweet & Maxwell, 1998, s. 170.
13 Viz rozhodnutí Soudu prvního stupně T-69/89 ve věci RTE v. Komise ES (Magill případ), bod 74. Zde Soud užil v anglické verzi pojem market derivate, ve francouzské verzi pak marché derivé. Následný rozsudek Evropského soudního dvora v této věci pak zmiňuje v anglické verzi pojem secondary market (bod 56), ve francouzském znění však, stejně jako Soud, pojem marché derivé.
14 Op. cit. sub 9, s. 160.
15 Soud prvního stupně v tomto případě uvedl, že „V zásadě nelze vyloučit, aby dvě nebo více nezávislých hospodářských entit byly na jednom specifickém trhu spojeny ekonomickými vztahy a aby na základě této skutečnosti spolu zaujímaly dominantní postavení vzhledem k jiným operátorům na stejném trhu.“ Jako příklad ekonomického vztahu pak Soud prvního stupně zmínil dohody nebo licence, na základě kterých podniky získávají technický náskok, jež jim ve značném rozsahu umožňuje jednat nezávisle vůči jejich soutěžitelům, zákazníkům a spotřebitelům. Srov. Monti, G. The Scope of Collective Dominance under Articles 82 EC. Common Market Law Review, Volume 38, Number 1, Kluwer Law International, 2001, s. 132 a násl.
16 Doherty, B. Just what are Essential Facilities. Common Market Law Review, Volume 38, Number 2, Kluwer Law International, 2001, s. 408.
17 Srov. Anderman, S. EC Competition Law and Intellectual Property Rights. The Regulation of Innovation, Oxford: Clarendon Press, 1998, s. 208-214.
18 Zde se Soud ve své úvaze odchýlil od rozhodnutí ve věci Magill, kde televizní programové informace byly nezbytným prvotním materiálem pro vytvoření nového výrobku, který byl až důsledkem hlavní činnosti televizních společností, jímž bylo televizní vysílání.
19 Shodně též op.cit. sub 9, s. 161.
20 Ridyard, D. Essential Facilities and the Obligation to Supply Competitors under UK and EC Competiton Law. European Competition Law Review, Issue 8, London: Sweet & Maxwell, 1996, s. 445.
21 Op. cit. sub 9, s. 162.
22 Tamtéž.
23 Z předchozího textu rozsudku lze vyvodit, že Soud za ně zřejmě považuje ovlivňování prodejních cen výrobků značky Microsoft na francouzském, resp. komunitárním trhu. Konkrétně se pak mělo jednat o chování Microsoftu spočívající v aplikaci pro rovnocenné transakce cen slabších na trhu kanadském než na trhu komunitárním a přemrštěnost komunitárních cen.