Soudní dvůr Evropských společenství, C-61/97, [Soudní rozhledy 6/2000 str. 188]
čl. 30, 36, 85, 86 Smlouvy ES
směrnice č. 92/100/ Rady ES z 19. 11. 1992
Žalobcem v rámci výchozího dánského řízení je dánské sdružení videodistributorů Foreningen af danske Videogramdistributorer, které se vůči žalovanému, dánskému podniku Laserdisken, dovolává zákazu pronájmu rozmnoženin kinematografických děl zachycených na videodiscích, jež jsou dováženy z Velké Británie, kde byl pronájem těchto rozmnoženin povolen. Žalovaný uvádí, že souhlas k pronájmu udělený v jednom členském státu přivozuje vyčerpání výlučného práva zakázat pronájem rozmnoženin kinematografického díla na území jiného členského státu a že případné užití takového práva za níže uvedených podmínek je neslučitelné s čl. 30 a 36 Smlouvy ES, jakož i cílem směrnice, kterým je zejména vytvoření prostoru bez vnitřních hranic. Evropský soudní dvůr, který byl požádán o předběžné rozhodnutí v dané věci, se tak zabýval aplikací principu komunitárního vyčerpání práva v souvislosti s výkonem práva na pronájem a půjčování upravených směrnice č. 92/100/Rady ES. Na pozadí čl. 30 a 36 Smlouvy ES potom svým rozhodnutím podal výklad příslušných ustanovení této směrnice, a to zejména čl. 1 a 9. Potvrdil přitom svoji dřívější rozhodovací praxi založenou rozsudkem ze dne 17. 5. 1988 v právní věci C-158/86 - Warner Brothers and Metronome Video ApS v. Chrisiansen, které bezprostředně ovlivnilo přijetí předmětné směrnice.1
Články 30 a 36 Smlouvy ES a směrnice č. 92/100/Rady ES z 19․ 11. 1992 o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví nebrání tomu, aby nositel výlučného práva na pronájem zakázal v jednom členském státě pronájem rozmnoženin kinematografického díla, když pronájem těchto rozmnoženin byl povolen na území jiného členského státu.
Evropský soudní dvůr - rozsudek z 22. 8. 1998, právní věc C-61/97 - Foreningen af danske Videogramdistributorer, jednající pro Egmont Film A/S, Buena Vista Home Entertainment A/S, Scanbox Danmark A/S, Metronome Video A/S, Polygram Records A/S, Nordisk Film Video A/S, Irish Video A/S, Warner Home Video Inc. v. Laserdisken, Hans Kristian Pedersen, podporován Sammenslutningen af Danske Filminstruktorer, Michael Viuf Christiansen, Pioneer Elektronics Denmark A/S, Videoforhandler Ove Jensen
K věci:
K Evropskému soudnímu dvoru byly Soudem prvního stupně z Alborgu (Retten i Alborg)v rámci sporu řešeného před soudy v Dánsku vzneseny na základě čl. 177 Smlouvy ES (ve znění Amsterodamské smlouvy čl. 234 - pozn. překl.) dvě předběžné otázky týkající se výkladu čl. 30, 36, 85, 86 Smlouvy ES (ve znění Amsterodamské smlouvy čl. 28, 30, 81, 82 - pozn. překl.) a směrnice č. 92/100/Rady ES z 19. 11. 1992 o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví (OJ 1992 L 346, s. 61, 25 IIC 553 (1994), dále jen „směrnice“).
Tyto předběžné otázky byly vzneseny v rámci právního sporu vzniklého mezi žalujícím Foreningen af danske Videogramdistributorer (dánské sdružení videodistributorů, dále jen „FDV“) jednajícího pro Egmont Film A/S a ostatní, a dánským podnikem Laserdisken specializujícím se na komercionalizaci kinematografických děl vydávaných na videodiscích, jako žalovaným na straně druhé, a týkajícího se pronájmu těchto výrobků, dovezených z Velké Británie, v Dánsku.
Podle dánského práva je nabídka kinematografického díla k pronájmu podřízena svolení nositele autorských práv (čl. 23 odst. 3 autorského zákona, ve znění z roku 1989). Ustanovení stejné povahy bylo s účinností od 1. srpna 1989 zavedeno do anglického práva (zákon z roku 1988 o právech autorských, modelech a patentech, oddíl 16 až 18).
Čl. 1 odst. 1 směrnice ukládá členským státům stanovit právo udílet svolení nebo zakázat pronájem a půjčování originálů a rozmnoženin děl chráněných podle práva autorského a jiných předmětů. Na základě odst. 4 stejného článku se takto stanovená práva nevyčerpávají prodejem nebo jiným aktem šíření. Kromě toho z čl. 9 směrnice vyplývá, že bez újmy speciálním ustanovením týkajících se práva na pronájem a půjčování, a obzvláště těch z čl. 1 odst. 4 směrnice, právo na rozšiřování, které je výlučným právem zpřístupňovat veřejnosti prodejem nebo jiným způsobem předměty ochrany, se vyčerpává jen v případě prvního prodeje takového předmětu ochrany ve Společenství nositelem práva nebo s jeho souhlasem.
Laserdisken, který od roku 1985 prodává v Dánsku videodisky dovezené z Velké Británie, zároveň začal od roku 1987, jakožto opatření směřující ke zvýšení prodeje těchto výrobků, nabízet k pronájmu takové filmy, které jsou zřetelně dražší než filmy na videokazetách a které jsou převážně kupovány spotřebiteli, kteří již dané dílo dobře znají. Z rozhodnutí o postoupení vyplývá, že, jestliže nositelé autorských práv mlčky akceptovali nabízení k pronájmu těchto videodisků ve Velké Británii, neudělili svolení k takové nabídce k pronájmu vně tohoto členského státu.
V roce 1992 byl Laserdisken soudně stíhán pro nezákonný pronájem, který byl v rozporu s čl. 23 odst. 3 autorského zákona a, za současného předložení záruky FDV za škody, které by mohly z tohoto zákazu vzniknout, byl zakázán pronájem kinematografických děl, u nichž práva na výrobu a rozšiřování v Dánsku náležela členům z tohoto sdružení. Tento zákaz byl vysloven v daném sporu k vydání zatímního rozhodnutí ustanoveným soudcem (Fogedret) a byl potvrzen v odvolacím řízení Západním oblastním soudem (Vestre Landsret).
V rámci řízení o ospravedlnění žádosti o zákaz se Retten i Alborg, vycházejíc z toho, že vyřešení sporu závisí na výkladu komunitárního práva, rozhodl předložit Evropskému soudnímu dvoru předběžné otázky. V konečné verzi byly předložené otázky formulovány takto:
1) Vytváři čl. 30 ve spojení s čl. 36, jakož i čl. 85 a 86 Smlouvy ES překážku tomu, aby osoba, na kterou nositel výlučných práv ke kinematografickému dílu převedl výlučné právo výroby a rozšiřování rozmnoženin tohoto díla v jednom členském státě, mohla udělit svůj souhlas k pronájmu jejích vlastních výrobků a současně zakázat pronájem dovezených výrobků, uvedených na trh v jiném členském státě, kde nositel výlučných práv na výrobu a rozšiřování rozmnoženin převedl vlastnictví k těmto rozmnoženinám mlčky akceptujíc, že tyto rozmnoženiny jsou v tomto posledním státě pronajímány?
2) S ohledem na to, že v platnost vstoupila směrnice č. 92/100/Rady ES o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví, je stejná otázka pokládána na základě předpokladu, že tato směrnice je příslušná k odpovědi.
Z odůvodnění:
8. Těmito dvěma předběžnými otázkami se národní soud dotazuje Evropského soudního dvora, zda uvedené články Smlouvy ES a směrnice brání tomu, aby nositel výlučného práva na pronájem zakázal v jednom členském státě nabídku pronájmu rozmnoženin kinematografického díla, když nabídka pronájmu těchto rozmnoženin byla povolena na území jiného členského státu.
9. Předběžně je třeba uvést, že, jestliže rozhodnutí o postoupení zmiňuje čl. 85 a 86 Smlouvy ES mezi ustanoveními komunitárního práva, jejichž výklad požaduje národní soud, neuvádí žádné upřesnění důvodů, které ho vedly k dotazování se na dosah těchto článků v rámci daného případu a práva ve sporu. Absence tohoto upřesnění národním soudem, tak, jak to uvedl generální advokát v bodě 17 svých závěrů, neumožňuje, aby Evropský soudní dvůr poskytl užitečný výklad předmětných článků.
10. Za těchto podmínek, v souladu s konstantní judikaturou, jejíž požadavky platí obzvláště v oblasti soutěže, charakterizované komplexem faktických a právních situací (viz zejména rozsudek ve spojených právních věcech C-320/90, C-321/90 a C-322/90 Telemarsicabruzzo e. a. (1993) ECR I-393, bod 6 a 7, a právní věc C-157/92 Pretore di Genova v. Banchareo (1993) ECR I-1085, bod 4 a 5), otázky předložené národním soudem musí být brány v úvahu jako nepřijatelné v míře, v jaké se vztahují k výkladu čl. 85 a 86 Smlouvy ES. V důsledku toho tyto otázky mohou být projednány jen co se týče výkladu čl. 30 a 36 Smlouvy ES, jakož i směrnice.
11. Z tohoto pohledu FDV, Warner Home Video Inc., dánská, francouzská, finská vláda a Velká Británie, stejně jako Komise navrhují Evropskému soudnímu dvoru odpovědět na otázky národního soudu negativně. V podstatě uvádějí, že ze směrnice a judikatury Evropského soudního dvoru vyplývá (rozsudek v právní věci C-158/86 Warner Brothers e. a. v. Christiansen (1988) ECR 2605), že právo udílet svolení nebo zakázat pronájem filmu je přirovnatelné k právu veřejného provozování a že oproti právu na rozšiřování se nevyčerpává prvním výkonem.
12. Laserdisken a strany vystupující v řízení na jeho podporu naproti tomu uvádějí, že souhlas k pronájmu přivozuje vyčerpání výlučného práva zakázat pronájem rozmnoženin kinematografického díla a že užití takového práva za uvedených podmínek je neslučitelné s čl. 30 a 36 Smlouvy ES, jakož i cílem směrnice, který sleduje zejména vytvoření prostoru bez vnitřních hranic.
13. Tak jak Evropský soudní dvůr připomněl v bodě 14 rozsudku v právní věci C-200/96 Metronome Musik v. Music Point Hokamp (1998) ECR I-1953, princip vyčerpání práv na rozšiřování v případě nabídky děl chráněných autorským právem k prodeji, nositelem práva nebo s jeho souhlasem, vyplývá z konstantní judikatury, podle které, jestliže čl. 36 dovoluje výjimku z volného pohybu zboží z důvodu ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví, tyto výjimky jsou přípustné jen v míře, kdy jsou ospravedlněné zachováním práv, která tvoří specifický obsah tohoto vlastnictví. Avšak, výlučné právo garantované legislativou jednoho členského státu ve vztahu k průmyslovému a obchodnímu vlastnictví vyčerpalo své účinky, jestliže výrobek byl dovoleně rozšířen na trh v jiném členském státě, a to nositelem tohoto práva nebo s jeho souhlasem (viz zejména spojené právní věci C-55/80 a 57/80 Musik-Vertrieb Membram and KTel International v. Gema (1981) ECR 147, bod 10 a 15, a právní věc C-58/80 Dansk Supermarked v. Imerco (1981) ECR 181, bod 11).
14. Nicméně jak zároveň připomněl Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 17. května 1988, Warner Brothers e. a. v. Christiansen, literární a umělecká díla mohou být předmětem obchodního využití, buď cestou veřejných provozování, nebo cestou rozmnožování a uváděním do oběhu hmotných nosičů je zachycujících. Tak je tomu například u pronájmu videokazet, který se dotýká veřejnosti rozdílně od jejich prodeje a který tvoří důležitý potencionální zdroj příjmů pro autory filmů.
15. Z tohoto pohledu Evropský soudní dvůr vyzdvihl, že povolení vybírat autorskoprávní honoráře jen v případě povolených jednotlivých vlastních prodejů a prodejů pronajímatelům videokazet neumožňuje zajistit autorům filmů odměnu, která by byla úměrná počtu pronájmů skutečně realizovaných a která by zajistila těmto autorům uspokojivý podíl na trhu s pronájmem videokazet. Proto národní legislativy, které zakotvily speciální ochranu práva na pronájem, lze považovat za ospravedlněné z důvodu ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví ve smyslu čl. 36 smlouvy (rozsudek ze dne 17. května 1988, Warner Brothers e. a. v. Christiansen, bod 15 a 16).
16. V bodě 17 a 18 stejného rozsudku Evropský soudní dvůr na druhé straně odmítl argument, že autor, který nabídl k prodeji videokazety filmu v jednom členském státě, kde mu právní úprava nepřiznává žádné výlučné právo na pronájem, musí přijmout důsledky svého výběru a vyčerpání svého práva bránit se pronájmu těchto videokazet v jiném členském státě. Jestliže národní právní úprava přiznává autorům speciální právo na pronájem videokazet, tak toto právo bude bezvýznamné, jestliže jeho nositel nebude moci udílet svolení k nabídkám pronájmu.
17. Uvedení zvukových a obrazových nosičů do oběhu nemůže být tedy per definitione zákonně provedeno jinými akty využití chráněného díla, tak jako pronájem, které mají rozdílnou povahu od prodeje nebo jiného zákonného aktu rozšiřování. Tak jako právo veřejného provozování cestou veřejného přednesu díla (viz v této souvislosti rozsudek ze dne 13. července 1989 v právní věci C-395/87 Ministere Public v. Tournier (1989) ECR 2521, bod 12 a 13), právo na pronájem zůstává jedním z práv autora a výrobce mimo prodej hmotného nosiče, který obsahuje dílo (rozsudek z 28. srpna 1998, Metronome Musik, bod 18).
18. Stejná úvaha musí být sledována ve vztahu k účinkům nabídky pronájmu. Jak poznamenal generální advokát v bodě 15 svých závěrů, výlučné právo na pronájem různých rozmnoženin díla obsaženého na videogramu může být z důvodu své povahy využíváno pomocí opakovaných výkonů a potencionálně neomezeně, přičemž každý výkon zahrnuje právo na odměnu. Speciální právo udílet svolení nebo zakázat pronájem bude bezvýznamné, jestliže bude vyčerpáno samotným faktem první nabídky k pronájmu.
19. Pokud jde o směrnici, je třeba konstatovat, že události, které jsou původem sporu, jsou předešlé datu jejího přijetí. Avšak řízení u národního soudu pokračující po jejím přijetí začalo vyvolávat právní důsledky v členských státech a národní soud se správně z tohoto důvodu dotázal Evropského soudního dvora, zda odpověď na jeho žádost o výklad musí být zároveň podána na základě směrnice.
20. Z tohoto pohledu je třeba připomenout, že, jestliže se směrnice ve třetím odstavci preambule odvolává, pro ospravedlnění odstranění rozdílů mezi národními právními úpravami, na cíl formulovaný v čl. 8 a Smlouvy ES, kterým je vytvořit prostor bez vnitřních hranic, má za předmět úpravy, jak vyzdvihl Evropský soudní dvůr v bodě 22 rozsudku z 28. srpna 1998, Metronome Musik, zřídit harmonizovanou právní ochranu ve Společenství ve vztahu k právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví. V tomto rámci provádí rozlišení mezi speciálním právem na pronájem a půjčování, upraveným ve svém čl. 1, a právem na rozšiřování spravovaným jejím čl. 9 a definovaným jako výlučné právo zpřístupňovat předměty ochrany veřejnosti převážně prodejem. Když právo na pronájem není vyčerpáno prodejem nebo jiným aktem šíření tohoto předmětu, právo na rozšiřování je naproti tomu vyčerpáno v případě prvního prodeje v rámci Společenství nositelem práva nebo s jeho souhlasem (rozsudek z 28. srpna 1998, Metronome Musik, bod 19).
21. Směrnice tedy výslovně vylučuje, aby právo na pronájem oproti právu na rozšiřování mohlo být vyčerpáno jakýmkoliv aktem šíření jeho předmětu. Jak bylo uvedeno v bodě 18 tohoto rozsudku, takové vyloučení je ospravedlněné povahou samotného práva na pronájem, které bude bezvýznamné, jestliže bude vyčerpáno samotným faktem první nabídky k pronájmu.
22. Tedy, oproti tomu co podporovala žalovaná strana a strany intervenující v její prospěch, vyplývá nejen z výkladu čl. 30 a 36 Smlouvy ES ve vztahu k ochraně autorských práv, ale také z výkladu směrnice, že výlučné právo udílet svolení nebo zakázat pronájem filmu není vyčerpáno z důvodu jeho prvního výkonu v jednom z členských států Společenství. Užití takového práva za podmínek popsaných v rozhodnutí o postoupení není tedy v rozporu s těmito ustanoveními.
23. Je proto namístě odpovědět národnímu soudu, že čl. 30 a 36 Smlouvy ES a směrnice nebrání tomu, aby nositel výlučného práva na pronájem zakázal v jednom členském státě pronájem rozmnoženin kinematografického díla, když pronájem těchto rozmnoženin byl povolen na území jiného členského státu.
Mgr. Pavel Utěšený, Brno
__________
1 O významu tohoto rozhodnutí pro přijetí směrnice č. 92/100/Rady ES z 19. 11. 1992 o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví viz např. Reinbothe, J., von Levinski, S. The E. C. Directive on Rental and Lending Rights and on Piracy. London: Sweet & Maxwell, 1993, s. 8., nebo Jehoram, H. C. Rapport sur le droit d'auteur et les droits voisins dans les directives de la CEE. ALAI - Economie et les droits d'auteur dans les conventions internationales. Journées d'études a Geneve, 1994, s. 126.
čl. 30, 36, 85, 86 Smlouvy ES
směrnice č. 92/100/ Rady ES z 19. 11. 1992
Žalobcem v rámci výchozího dánského řízení je dánské sdružení videodistributorů Foreningen af danske Videogramdistributorer, které se vůči žalovanému, dánskému podniku Laserdisken, dovolává zákazu pronájmu rozmnoženin kinematografických děl zachycených na videodiscích, jež jsou dováženy z Velké Británie, kde byl pronájem těchto rozmnoženin povolen. Žalovaný uvádí, že souhlas k pronájmu udělený v jednom členském státu přivozuje vyčerpání výlučného práva zakázat pronájem rozmnoženin kinematografického díla na území jiného členského státu a že případné užití takového práva za níže uvedených podmínek je neslučitelné s čl. 30 a 36 Smlouvy ES, jakož i cílem směrnice, kterým je zejména vytvoření prostoru bez vnitřních hranic. Evropský soudní dvůr, který byl požádán o předběžné rozhodnutí v dané věci, se tak zabýval aplikací principu komunitárního vyčerpání práva v souvislosti s výkonem práva na pronájem a půjčování upravených směrnice č. 92/100/Rady ES. Na pozadí čl. 30 a 36 Smlouvy ES potom svým rozhodnutím podal výklad příslušných ustanovení této směrnice, a to zejména čl. 1 a 9. Potvrdil přitom svoji dřívější rozhodovací praxi založenou rozsudkem ze dne 17. 5. 1988 v právní věci C-158/86 - Warner Brothers and Metronome Video ApS v. Chrisiansen, které bezprostředně ovlivnilo přijetí předmětné směrnice.1
Články 30 a 36 Smlouvy ES a směrnice č. 92/100/Rady ES z 19․ 11. 1992 o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví nebrání tomu, aby nositel výlučného práva na pronájem zakázal v jednom členském státě pronájem rozmnoženin kinematografického díla, když pronájem těchto rozmnoženin byl povolen na území jiného členského státu.
Evropský soudní dvůr - rozsudek z 22. 8. 1998, právní věc C-61/97 - Foreningen af danske Videogramdistributorer, jednající pro Egmont Film A/S, Buena Vista Home Entertainment A/S, Scanbox Danmark A/S, Metronome Video A/S, Polygram Records A/S, Nordisk Film Video A/S, Irish Video A/S, Warner Home Video Inc. v. Laserdisken, Hans Kristian Pedersen, podporován Sammenslutningen af Danske Filminstruktorer, Michael Viuf Christiansen, Pioneer Elektronics Denmark A/S, Videoforhandler Ove Jensen
K věci:
K Evropskému soudnímu dvoru byly Soudem prvního stupně z Alborgu (Retten i Alborg)v rámci sporu řešeného před soudy v Dánsku vzneseny na základě čl. 177 Smlouvy ES (ve znění Amsterodamské smlouvy čl. 234 - pozn. překl.) dvě předběžné otázky týkající se výkladu čl. 30, 36, 85, 86 Smlouvy ES (ve znění Amsterodamské smlouvy čl. 28, 30, 81, 82 - pozn. překl.) a směrnice č. 92/100/Rady ES z 19. 11. 1992 o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví (OJ 1992 L 346, s. 61, 25 IIC 553 (1994), dále jen „směrnice“).
Tyto předběžné otázky byly vzneseny v rámci právního sporu vzniklého mezi žalujícím Foreningen af danske Videogramdistributorer (dánské sdružení videodistributorů, dále jen „FDV“) jednajícího pro Egmont Film A/S a ostatní, a dánským podnikem Laserdisken specializujícím se na komercionalizaci kinematografických děl vydávaných na videodiscích, jako žalovaným na straně druhé, a týkajícího se pronájmu těchto výrobků, dovezených z Velké Británie, v Dánsku.
Podle dánského práva je nabídka kinematografického díla k pronájmu podřízena svolení nositele autorských práv (čl. 23 odst. 3 autorského zákona, ve znění z roku 1989). Ustanovení stejné povahy bylo s účinností od 1. srpna 1989 zavedeno do anglického práva (zákon z roku 1988 o právech autorských, modelech a patentech, oddíl 16 až 18).
Čl. 1 odst. 1 směrnice ukládá členským státům stanovit právo udílet svolení nebo zakázat pronájem a půjčování originálů a rozmnoženin děl chráněných podle práva autorského a jiných předmětů. Na základě odst. 4 stejného článku se takto stanovená práva nevyčerpávají prodejem nebo jiným aktem šíření. Kromě toho z čl. 9 směrnice vyplývá, že bez újmy speciálním ustanovením týkajících se práva na pronájem a půjčování, a obzvláště těch z čl. 1 odst. 4 směrnice, právo na rozšiřování, které je výlučným právem zpřístupňovat veřejnosti prodejem nebo jiným způsobem předměty ochrany, se vyčerpává jen v případě prvního prodeje takového předmětu ochrany ve Společenství nositelem práva nebo s jeho souhlasem.
Laserdisken, který od roku 1985 prodává v Dánsku videodisky dovezené z Velké Británie, zároveň začal od roku 1987, jakožto opatření směřující ke zvýšení prodeje těchto výrobků, nabízet k pronájmu takové filmy, které jsou zřetelně dražší než filmy na videokazetách a které jsou převážně kupovány spotřebiteli, kteří již dané dílo dobře znají. Z rozhodnutí o postoupení vyplývá, že, jestliže nositelé autorských práv mlčky akceptovali nabízení k pronájmu těchto videodisků ve Velké Británii, neudělili svolení k takové nabídce k pronájmu vně tohoto členského státu.
V roce 1992 byl Laserdisken soudně stíhán pro nezákonný pronájem, který byl v rozporu s čl. 23 odst. 3 autorského zákona a, za současného předložení záruky FDV za škody, které by mohly z tohoto zákazu vzniknout, byl zakázán pronájem kinematografických děl, u nichž práva na výrobu a rozšiřování v Dánsku náležela členům z tohoto sdružení. Tento zákaz byl vysloven v daném sporu k vydání zatímního rozhodnutí ustanoveným soudcem (Fogedret) a byl potvrzen v odvolacím řízení Západním oblastním soudem (Vestre Landsret).
V rámci řízení o ospravedlnění žádosti o zákaz se Retten i Alborg, vycházejíc z toho, že vyřešení sporu závisí na výkladu komunitárního práva, rozhodl předložit Evropskému soudnímu dvoru předběžné otázky. V konečné verzi byly předložené otázky formulovány takto:
1) Vytváři čl. 30 ve spojení s čl. 36, jakož i čl. 85 a 86 Smlouvy ES překážku tomu, aby osoba, na kterou nositel výlučných práv ke kinematografickému dílu převedl výlučné právo výroby a rozšiřování rozmnoženin tohoto díla v jednom členském státě, mohla udělit svůj souhlas k pronájmu jejích vlastních výrobků a současně zakázat pronájem dovezených výrobků, uvedených na trh v jiném členském státě, kde nositel výlučných práv na výrobu a rozšiřování rozmnoženin převedl vlastnictví k těmto rozmnoženinám mlčky akceptujíc, že tyto rozmnoženiny jsou v tomto posledním státě pronajímány?
2) S ohledem na to, že v platnost vstoupila směrnice č. 92/100/Rady ES o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví, je stejná otázka pokládána na základě předpokladu, že tato směrnice je příslušná k odpovědi.
Z odůvodnění:
8. Těmito dvěma předběžnými otázkami se národní soud dotazuje Evropského soudního dvora, zda uvedené články Smlouvy ES a směrnice brání tomu, aby nositel výlučného práva na pronájem zakázal v jednom členském státě nabídku pronájmu rozmnoženin kinematografického díla, když nabídka pronájmu těchto rozmnoženin byla povolena na území jiného členského státu.
9. Předběžně je třeba uvést, že, jestliže rozhodnutí o postoupení zmiňuje čl. 85 a 86 Smlouvy ES mezi ustanoveními komunitárního práva, jejichž výklad požaduje národní soud, neuvádí žádné upřesnění důvodů, které ho vedly k dotazování se na dosah těchto článků v rámci daného případu a práva ve sporu. Absence tohoto upřesnění národním soudem, tak, jak to uvedl generální advokát v bodě 17 svých závěrů, neumožňuje, aby Evropský soudní dvůr poskytl užitečný výklad předmětných článků.
10. Za těchto podmínek, v souladu s konstantní judikaturou, jejíž požadavky platí obzvláště v oblasti soutěže, charakterizované komplexem faktických a právních situací (viz zejména rozsudek ve spojených právních věcech C-320/90, C-321/90 a C-322/90 Telemarsicabruzzo e. a. (1993) ECR I-393, bod 6 a 7, a právní věc C-157/92 Pretore di Genova v. Banchareo (1993) ECR I-1085, bod 4 a 5), otázky předložené národním soudem musí být brány v úvahu jako nepřijatelné v míře, v jaké se vztahují k výkladu čl. 85 a 86 Smlouvy ES. V důsledku toho tyto otázky mohou být projednány jen co se týče výkladu čl. 30 a 36 Smlouvy ES, jakož i směrnice.
11. Z tohoto pohledu FDV, Warner Home Video Inc., dánská, francouzská, finská vláda a Velká Británie, stejně jako Komise navrhují Evropskému soudnímu dvoru odpovědět na otázky národního soudu negativně. V podstatě uvádějí, že ze směrnice a judikatury Evropského soudního dvoru vyplývá (rozsudek v právní věci C-158/86 Warner Brothers e. a. v. Christiansen (1988) ECR 2605), že právo udílet svolení nebo zakázat pronájem filmu je přirovnatelné k právu veřejného provozování a že oproti právu na rozšiřování se nevyčerpává prvním výkonem.
12. Laserdisken a strany vystupující v řízení na jeho podporu naproti tomu uvádějí, že souhlas k pronájmu přivozuje vyčerpání výlučného práva zakázat pronájem rozmnoženin kinematografického díla a že užití takového práva za uvedených podmínek je neslučitelné s čl. 30 a 36 Smlouvy ES, jakož i cílem směrnice, který sleduje zejména vytvoření prostoru bez vnitřních hranic.
13. Tak jak Evropský soudní dvůr připomněl v bodě 14 rozsudku v právní věci C-200/96 Metronome Musik v. Music Point Hokamp (1998) ECR I-1953, princip vyčerpání práv na rozšiřování v případě nabídky děl chráněných autorským právem k prodeji, nositelem práva nebo s jeho souhlasem, vyplývá z konstantní judikatury, podle které, jestliže čl. 36 dovoluje výjimku z volného pohybu zboží z důvodu ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví, tyto výjimky jsou přípustné jen v míře, kdy jsou ospravedlněné zachováním práv, která tvoří specifický obsah tohoto vlastnictví. Avšak, výlučné právo garantované legislativou jednoho členského státu ve vztahu k průmyslovému a obchodnímu vlastnictví vyčerpalo své účinky, jestliže výrobek byl dovoleně rozšířen na trh v jiném členském státě, a to nositelem tohoto práva nebo s jeho souhlasem (viz zejména spojené právní věci C-55/80 a 57/80 Musik-Vertrieb Membram and KTel International v. Gema (1981) ECR 147, bod 10 a 15, a právní věc C-58/80 Dansk Supermarked v. Imerco (1981) ECR 181, bod 11).
14. Nicméně jak zároveň připomněl Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 17. května 1988, Warner Brothers e. a. v. Christiansen, literární a umělecká díla mohou být předmětem obchodního využití, buď cestou veřejných provozování, nebo cestou rozmnožování a uváděním do oběhu hmotných nosičů je zachycujících. Tak je tomu například u pronájmu videokazet, který se dotýká veřejnosti rozdílně od jejich prodeje a který tvoří důležitý potencionální zdroj příjmů pro autory filmů.
15. Z tohoto pohledu Evropský soudní dvůr vyzdvihl, že povolení vybírat autorskoprávní honoráře jen v případě povolených jednotlivých vlastních prodejů a prodejů pronajímatelům videokazet neumožňuje zajistit autorům filmů odměnu, která by byla úměrná počtu pronájmů skutečně realizovaných a která by zajistila těmto autorům uspokojivý podíl na trhu s pronájmem videokazet. Proto národní legislativy, které zakotvily speciální ochranu práva na pronájem, lze považovat za ospravedlněné z důvodu ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví ve smyslu čl. 36 smlouvy (rozsudek ze dne 17. května 1988, Warner Brothers e. a. v. Christiansen, bod 15 a 16).
16. V bodě 17 a 18 stejného rozsudku Evropský soudní dvůr na druhé straně odmítl argument, že autor, který nabídl k prodeji videokazety filmu v jednom členském státě, kde mu právní úprava nepřiznává žádné výlučné právo na pronájem, musí přijmout důsledky svého výběru a vyčerpání svého práva bránit se pronájmu těchto videokazet v jiném členském státě. Jestliže národní právní úprava přiznává autorům speciální právo na pronájem videokazet, tak toto právo bude bezvýznamné, jestliže jeho nositel nebude moci udílet svolení k nabídkám pronájmu.
17. Uvedení zvukových a obrazových nosičů do oběhu nemůže být tedy per definitione zákonně provedeno jinými akty využití chráněného díla, tak jako pronájem, které mají rozdílnou povahu od prodeje nebo jiného zákonného aktu rozšiřování. Tak jako právo veřejného provozování cestou veřejného přednesu díla (viz v této souvislosti rozsudek ze dne 13. července 1989 v právní věci C-395/87 Ministere Public v. Tournier (1989) ECR 2521, bod 12 a 13), právo na pronájem zůstává jedním z práv autora a výrobce mimo prodej hmotného nosiče, který obsahuje dílo (rozsudek z 28. srpna 1998, Metronome Musik, bod 18).
18. Stejná úvaha musí být sledována ve vztahu k účinkům nabídky pronájmu. Jak poznamenal generální advokát v bodě 15 svých závěrů, výlučné právo na pronájem různých rozmnoženin díla obsaženého na videogramu může být z důvodu své povahy využíváno pomocí opakovaných výkonů a potencionálně neomezeně, přičemž každý výkon zahrnuje právo na odměnu. Speciální právo udílet svolení nebo zakázat pronájem bude bezvýznamné, jestliže bude vyčerpáno samotným faktem první nabídky k pronájmu.
19. Pokud jde o směrnici, je třeba konstatovat, že události, které jsou původem sporu, jsou předešlé datu jejího přijetí. Avšak řízení u národního soudu pokračující po jejím přijetí začalo vyvolávat právní důsledky v členských státech a národní soud se správně z tohoto důvodu dotázal Evropského soudního dvora, zda odpověď na jeho žádost o výklad musí být zároveň podána na základě směrnice.
20. Z tohoto pohledu je třeba připomenout, že, jestliže se směrnice ve třetím odstavci preambule odvolává, pro ospravedlnění odstranění rozdílů mezi národními právními úpravami, na cíl formulovaný v čl. 8 a Smlouvy ES, kterým je vytvořit prostor bez vnitřních hranic, má za předmět úpravy, jak vyzdvihl Evropský soudní dvůr v bodě 22 rozsudku z 28. srpna 1998, Metronome Musik, zřídit harmonizovanou právní ochranu ve Společenství ve vztahu k právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví. V tomto rámci provádí rozlišení mezi speciálním právem na pronájem a půjčování, upraveným ve svém čl. 1, a právem na rozšiřování spravovaným jejím čl. 9 a definovaným jako výlučné právo zpřístupňovat předměty ochrany veřejnosti převážně prodejem. Když právo na pronájem není vyčerpáno prodejem nebo jiným aktem šíření tohoto předmětu, právo na rozšiřování je naproti tomu vyčerpáno v případě prvního prodeje v rámci Společenství nositelem práva nebo s jeho souhlasem (rozsudek z 28. srpna 1998, Metronome Musik, bod 19).
21. Směrnice tedy výslovně vylučuje, aby právo na pronájem oproti právu na rozšiřování mohlo být vyčerpáno jakýmkoliv aktem šíření jeho předmětu. Jak bylo uvedeno v bodě 18 tohoto rozsudku, takové vyloučení je ospravedlněné povahou samotného práva na pronájem, které bude bezvýznamné, jestliže bude vyčerpáno samotným faktem první nabídky k pronájmu.
22. Tedy, oproti tomu co podporovala žalovaná strana a strany intervenující v její prospěch, vyplývá nejen z výkladu čl. 30 a 36 Smlouvy ES ve vztahu k ochraně autorských práv, ale také z výkladu směrnice, že výlučné právo udílet svolení nebo zakázat pronájem filmu není vyčerpáno z důvodu jeho prvního výkonu v jednom z členských států Společenství. Užití takového práva za podmínek popsaných v rozhodnutí o postoupení není tedy v rozporu s těmito ustanoveními.
23. Je proto namístě odpovědět národnímu soudu, že čl. 30 a 36 Smlouvy ES a směrnice nebrání tomu, aby nositel výlučného práva na pronájem zakázal v jednom členském státě pronájem rozmnoženin kinematografického díla, když pronájem těchto rozmnoženin byl povolen na území jiného členského státu.
Mgr. Pavel Utěšený, Brno
__________
1 O významu tohoto rozhodnutí pro přijetí směrnice č. 92/100/Rady ES z 19. 11. 1992 o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví viz např. Reinbothe, J., von Levinski, S. The E. C. Directive on Rental and Lending Rights and on Piracy. London: Sweet & Maxwell, 1993, s. 8., nebo Jehoram, H. C. Rapport sur le droit d'auteur et les droits voisins dans les directives de la CEE. ALAI - Economie et les droits d'auteur dans les conventions internationales. Journées d'études a Geneve, 1994, s. 126.