Soud prvního stupně, T-198/98, [Soudní rozhledy 12/2000 str. 391]
čl. 85, 86 Smlouvy ES
směrnice č. 91/250 Rady ES z 14. 5. 1991
Vztah kartelového, resp. antimonopolního práva a práv k nehmotným statkům patří nejen v oblasti jednotlivých národních právních řádů, ale i v rámci komunitárního prostředí k velmi často diskutovaným tématům. Důvodem této skutečnosti je rozdílná povaha cílů sledovaných oběma systémy ochrany, kdy na jedné straně existuje snaha zajistit prostřednictvím norem zmíněného úseku soutěžního práva řádné fungování společného trhu a účinnou soutěž (workable competition) na něm, na straně druhé se projevuje snaha o podporu rozvoje lidského vývoje ve společnosti stimulací tvůrčího úsilí, a to přiznáním exkluzivní povahy právům k nehmotným statkům, tedy k výsledkům tohoto úsilí. I přes tyto odlišné cíle však vztah obou systémů ochrany nelze považovat za a priori antagonistický. Důkladnější analýzou jejich podstaty, příčin jejich vzniku a existence lze naopak dospět k závěru o jejich souladnosti a v určitých směrech dokonce i o jejich vzájemné podmíněnosti.
Střetávají-li se oba systémy ochrany, je tomu tak nejčastěji v okamžiku, kdy se majitel určitého nehmotného statku rozhodne během doby trvání jeho ochrany zpřístupnit jeho užití třetí osobě a kdy dohoda o převodu práv nebo dohoda licenční, které jsou nezbytným předpokladem tohoto užití, ukládá nabyvateli těchto práv v hospodářském styku omezení jdoucí nad rámec jejich příslušné zákonné ochrany (specifického obsahu práva či jeho základní funkce). Tím dochází k omezení hospodářské soutěže. Uvedené dohody tak získávají přívlastek kartelové a jejich realizace se stává nežádoucí metodou soutěže. Dalším důvodem možné kolize soutěžního práva a práv k nehmotným statkům je již zmíněná výlučná povaha posledně uvedených práv propůjčující jejich majiteli určité quasi-monopolní či dominantní postavení. Chování tohoto majitele spočívající ve výkonu jeho práv tak může za určitých okolností naplnit skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení.
Poměrně rozvinuté a již konstantní judikatury Evropského soudního dvora, Komise ES a Soudu prvního stupně opírající se při řešení výše uvedených konfliktních situací o čl. 85 a 86 Smlouvy ES (ve znění Amsterodamské smlouvy - čl. 81 a 82) se nezřídka dovolávají i účastníci řízení před naším Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a našimi soudy. Rozhodnutí výše uvedených evropských orgánů se stávají velmi vhodnou instruktivní pomůckou při aplikaci a interpretaci našeho soutěžního práva a přispívají tak k naplnění požadavku jeho harmonizace s právem komunitárním.
Níže předkládané rozhodnutí Soudu prvního stupně dotýkající se výše uvedené problematiky je zajímavé hned z několika důvodů․ Jednak umožňuje na zcela konkrétním případě sledovat, nakolik je obtížné prokázat existenci kartelové dohody (v posuzovaném případě mělo jít o price fixing kartel) či vzájemně sladěného postupu, resp. jaké důkazy je nutné předložit a jaké skutečnosti tak musí být prokázány, aby bylo možné konstatovat jejich existenci. Rozhodnutí dále potvrzuje trend nastolený v dané oblasti rozhodnutími Magill a Tiercé Ladbroke, která vymezila určitá kritéria, za kterých je nutné výkon autorských práv považovat za neslučitelný s požadavky na ochranu hospodářské soutěže a kvalifikovat jej tak jako zneužití dominantního postavení. Nakonec je nutné význam tohoto rozhodnutí spatřovat v odmítnutí režimu mezinárodního vyčerpání práva pro oblast autorských práv k počítačovým programům, kdy dosavadní judikatura Evropského soudního dvora se k tomuto problému vyslovovala jen na poli práv k ochranným známkám.
Jestliže výkon autorských práv jejich nositelem, jako zákaz dovážet určité výrobky z nekomunitárního území do členského státu Společenství, v zásadě nezakládá sám o sobě porušení článku 86 Smlouvy, takový výkon nicméně může za určitých výjimečných okolností vyvolávat zneužívající chování.
Soud prvního stupně - rozsudek z 16.12.1999, právní věc T-198/98 - Micro Leader Business v. Komise ES
K věci:
Fakta o původu sporu a řízení
1. Společnost Micro Leader Business (dále jen „žalobkyně“) komercionalizuje ve velkém kancelářské a informatické výrobky. Prodává zejména četné výrobky se značkou Microsoft, vyráběné společností Microsoft Corporation (dále jen „MC“) umístěné ve Spojených státech amerických. Až do zákazu vývozu kopií programových vybavení distribuovaných v Kanadě žalobkyně prodávala obzvláště ve Francii výrobky komercionalizované MC v Kanadě ve francouzském jazyce, identické nebo obdobné výrobkům komercionalizovaných společností Microsoft France (dále jen „MF“) ve Francii.
2. V informačním bulletinu z 27. září 1995, nazvaném „Flash Microsoft News“, MF informoval své prodejce ve Francii, že byl přijat určitý počet opatření pro posílení zákazu distribuce kanadských výrobků mimo Kanadu. Jedna z pasáží tohoto informačního bulletinu, nazvaná „Dovoz kanadských výrobků ve francouzském jazyce je v budoucnosti nezákonný“ oznamuje:
„Po 18 měsíců někteří distributoři cestou dovozů nabízeli na francouzském trhu kanadské výrobky Microsoftu ve francouzském jazyce. Tyto výrobky narušily náš trh, neboť byly komercionalizovány za ceny zřetelně nižší než ceny všeobecně zjištěné a postihly distributory, kteří užívají obvyklou síť Microsoftu. Microsoft, tváří tomuto problému nekalé soutěže a v rámci boje proti tomuto nelegálnímu dovozu, přijal určitý počet opatření, jejichž cílem je posílit zákaz distribuce kanadských výrobků mimo Kanadu [.]“.
3. Vůle projevená MF v jeho informačním bulletinu z 27. září 1995 byla znovu potvrzena ve vydáních tohoto bulletinu z 20. března a 12. června 1996.
4. Žalobkyně měla z důvodu tohoto zákazu dovozu výrobků se značkou Microsoft vydaných ve francouzském jazyce do Francie ztratit v říjnu 1995 důležité objednávky výrobků se značkou Microsoft.
5. Dne 24. září 1996 žalobkyně podala u Komise na základě článku 3 nařízení n° 17 Rady z 6. února 1962, první nařízení k provedení článků 85 a 86 Smlouvy (JO 1962, 13, p. 204, dále jen „nařízení n° 17“) žalobu, registrovanou pod číslem IV/36.219, udávající jako odporující s článkem 85 Smlouvy ES (nyní článek 81 Smlouvy ES) chování MC a MF, kteří dohodnutím se s kanadskými a francouzskými distributory měly vytvořit překážky svobodnému určení cen na komunitárním území.
6. Dne 20. února 1997 žalobkyně doplnila obsah své žaloby, zdůrazňujíc, že uvedené chování zároveň zakládá porušení článku 86 Smlouvy ES (nyní článek 82 Smlouvy ES).
7. Dne 27. ledna 1998 Komise na základě článku 6 nařízení n° 99/63/Komise ES z 25. července 1963, týkajícího se slyšení předvídaných v článku 19 odst. 1 a 2 nařízení n° 17 Rady (JO 1963, 127, p. 2268) informovala žalobkyni, že poskytnuté údaje byly nedostatečné pro příznivý účinek její žaloby.
8. Dne 23. února a 3. dubna 1998 žalobkyně v odpovědi na tento dopis Komise předložila doplňující přednes skutkových okolností ospravedlňujících podle ní oprávněnost její žaloby.
9. Dne 15. října 1998 Komise předložila žalobkyni své rozhodnutí o zamítnutí její žaloby uvádějíc, že nebylo možné konstatovat existenci porušení článků 85 a 86 Smlouvy (dále jen „napadené rozhodnutí“).
10. Za těchto okolností návrhem podaným u Soudu prvního stupně (dále jen „Soud“) dne 15. prosince 1998 žalobkyně zahájila odvolací jednání.
V jeho rámci žalobkyně požaduje zrušení rozhodnutí Komise z 15. října 1998 (právní věc IV/36.219 - Micro Leader/Microsoft) zamítající její žalobu a odsouzení Komise k výdajům. Komise naopak požaduje zamítnout odvolání jako neodůvodněné a odsoudit žalobkyni k výdajům.
Nad podstatou sporu
15. Žalobkyně uvádí na podporu svého odvolání dva důvody. První je odvozován z porušení Komisí článku 85 Smlouvy a článku 190 Smlouvy ES (nyní článek 253 Smlouvy ES). Druhý je odvozován z porušení Komisí článku 86 Smlouvy.
K prvnímu důvodu odvozenému z porušení článků 85 a 190 Smlouvy
a) argumenty stran
16. Žalobkyně poté, co připomněla, že ustanovení článku 85 Smlouvy zakazují dohody, které přímo nebo nepřímo vedou k určení nákupních, prodejních cen nebo jiných obchodních podmínek a aplikují se, i když jsou dané podniky umístěné mimo Společenství (rozsudek Evropského soudního dvora z 27. září 1988, právní věc Ahlström Osakeyhtiö e.a. v. Commission, 89/85, 104/85, 114/85, 116/85, a 125/85 až 129/85, Rec.p. 5193), uvádí, že autorská práva by neměla dovolit jejich nositelům obcházet jejich podřízení uvedeným ustanovením. V tomto směru se dovolává starších rozhodnutí Komise, týkajících se praktik vedoucích k dělení trhu [rozhodnutí E. Benn, Neuvieme rapport sur la politique de concurrence, 1979, no 118-119, a rozhodnutí 76/915 Komise z 1. prosince 1976, týkající se řízení na základě článku 85 Smlouvy ES (IV/29.018 - Miller International Schallplatten GmbH) (JO L 357, p. 40)], jakož i rozsudku Evropského soudního dvora ze 17. ledna 1984, VBVB et VBBB v. Commission (43/82 a 63/82, Rec. p. 19), z nichž plyne, že určení ukládané ceny není podřízeno specifickému obsahu autorského práva.
17. Žalobkyně ve své odpovědi zdůrazňuje, že výkon práv spojených s kvalitou autora jejich nositelem tak, jak jsou definována směrnice č. 91/250/Komise ES ze 14. května 1991, týkající se právní ochrany počítačových programů (JO L 122, p. 42, dále jen „ směrnice č. 91/250“), by neměl dovolovat tomuto poslednímu způsobovat újmu pravidlům svobodné soutěže a svobodného určování cen omezením obchodu mezi členskými státy nebo určením ukládané ceny.
18. Žalobkyně zároveň uvádí, že tak, jak vyplývá z různých informačních bulletinů publikovaných MF v roce 1995 a 1996, tato poslední koordinuje své jednání s MC a distributory programových vybavení Microsoftu umístěných jak ve Francii, tak v Kanadě. Vytýká jim přímé nebo nepřímé určení nákupních nebo prodejních cen nebo jiných obchodních podmínek těchto programových vybavení na komunitárním území a zejména ve Francii. V tomto směru trvá na totožném charakteru programových vybavení vydaných ve francouzském jazyce, komercionalizovaných ve Francii a v Kanadě. Tvrdí, že z informačního bulletinu z 27. září 1995 vyplývá, že MC chce udržet na francouzském trhu své výrobky za ceny uměle zvýšené, aby nepostihovala své distributory.
19. Zároveň vyzdvihuje, že dohoda mezi MC a kanadskými distributory pro tyto poslední spočívá v odmítnutí, v souladu s instrukcemi prvního, prodeje programových vybavení distributorům nezastoupených ve Francii.
20. Žalobkyně konečně uvadí, že Komise porušila svoji povinnost odůvodnění a dopustila se omylu v hodnocení prohlašujíc v napadeném rozhodnutí, že nešlo ani o dohodu, ani o sladěný postup mezi MC a jejími prodejci o určení prodejních cen a že nešlo o pokus ovlivnit tyto ceny. Z informačního bulletinu z 27. září 1995 jasně vyplynulo, že MC a její prodejci usilují, zakazujíc dovozy z Kanady, udržet ceny uměle zvýšené.
21. Komise rozdílné argumenty žalobkyně odmítla.
22. Nejdříve vyzdvihuje, že by MC a MF nemělo být vytýkáno, že se dohodly na porušení článku 85 Smlouvy, poněvadž vytvářejí tutéž ekonomickou entitu (rozsudek Evropského soudního dvora z 24. října 1996, Viho v. Commission, C-73/95 P, Rec. p. I-5457).
23. Upřesňuje potom, že všechny důkazy poskytnuté žalobkyní zakládají existenci iniciativ přijatých samotnou skupinou Microsoft, bez zásahu kanadských distributorů.
24. Konečně připomíná, že na základě článku 4 písm. c) směrnice č. 91/250 první prodej kopie počítačového programu MC v Kanadě nevyčerpává autorova práva k této kopii uvnitř společného trhu. V důsledku toho dovoz do Francie, bez souhlasu MC, programových vybavení Microsoftu, komercionalizovaných v Kanadě, by zakládal uzurpaci práv Microsoftu. Přijatá opatření by byla tedy jen legitimním nástrojem ochrany jejich práv.
25. Komise na druhé straně uvádí, že obsah informačních bulletinů MF uváděných žalobkyní nikterak neprokazuje existenci mechanismu o určování prodejních cen programových vybavení Microsoftu.
26. Za všech okolností Komise popírá každé porušení povinnosti v odůvodnění. Uvádí, že v napadeném rozhodnutí zdůraznila, že žalobkyně neposkytla žádný údaj o povaze zakládající, že Microsoft omezil svobodu svých prodejců určit jejich vlastní prodejní ceny.
b) hodnocení Soudu
27. Předběžně je důležité připomenout, že, jestliže Komise nedodržela provést šetření, když byla pověřena projednáním žádosti na základě článku 3 odst. 3 nařízení n° 17, je nicméně povinna pozorně posoudit skutkové a právní údaje předložené k jejímu obeznámení žalující stranou za účelem zhodnocení, zda tyto údaje prokazují chování o povaze narušit soutěž uvnitř společného trhu a vyloučit obchod mezi členskými státy. Když Komise bez provedení šetření přijala rozhodnutí o vyřízení žaloby, kontrola zákonnosti, ve které Soud musí přistoupit k ověření, zda sporné rozhodnutí nespočívá na podstatně nepřesných faktech, není obviněním ze žádného právního omylu ani žádného zjevného omylu v hodnocení nebo ze zneužití pravomoci (rozsudek Soudu prvního stupně ze 14. května 1994, BEUC et NCC v. Commission, T-37/52, Rec. p. II-285, bod 45).
28. Jak ve své žalobě z 24. září 1996, tak i ve svém dopise z 23. února 1998 žalobkyně tvrdí, že informační bulletiny MF a obzvláště pasáž z 27. září 1995, uvedené níže v bodě 2, naznačují, že MF koordinuje své jednání s MC a distributory programových vybavení Microsoftu umístěných v Kanadě a ve Francii, aby přímo nebo nepřímo určovali nákupní nebo prodejní ceny nebo jiné obchodní podmínky u těchto programových vybavení na komunitárním území a obzvláště ve Francii při porušení článku 85 odst. 1 Smlouvy.
29. V bodech 11 a 12 napadeného rozhodnutí Komise odmítá tvrzení žalobkyně uvádějíc:
„11. Co se týče domnělého porušení článku 85, neukazuje se, že jednání Microsoftu směřující k bránění dovozu kopií svých výrobků z Kanady může být posuzováno jako výsledek dohody nebo sladěného postupu mezi Microsoftem a jeho prodejci o určení prodejních cen. Počítačové programy jsou chráněny autorskými právy v Evropské unii tak, jak jsou definovány směrnicí [91/250]. Tato směrnice stanoví, že první prodej kopie počítačového programu ve Společenství nositelem práva nebo s jeho souhlasem vyčerpává právo na rozšiřování takové kopie ve Společenství. Případy, které zmiňujete ve Vašem dopise z 3. dubna 1998 (BENN a VBVB), se vztahují k vyčerpání autorských práv ke kopii chráněného díla uvedením na trh této kopie uvnitř společného trhu. Nedopadají tedy na případ posouzení vyjádřený v dopise DG IV z 27. ledna 1998. Prodej kopie počítačového programu v Kanadě nevyčerpává právní ochranu předvídanou směrnicí [91/250]. Každý pokus o užití nebo o prodej takové kopie ve Společenství by zakládal porušení autorských práv a každé jednání Microsoftu směřující k zabránění dovozu takových kopií by zakládal pokus o respektování jeho legitimních práv spíše, než dohodou sladěný postup mezi Microsoftem a jeho prodejci, ať už jsou v Kanadě nebo ve Společenství.
12. Navíc se zřetelně neukazuje, že účinek těchto jednání Microsoftu může být posuzován jako pokus ovlivnit prodejní ceny. Neposkytli jste žádný údaj prokazující, že Microsoft omezuje jakýmkoliv způsobem svobodu svých prodejců určovat jejich vlastní prodejní ceny. Vždyť prodejce bude muset mít v úmyslu prodávat za cenu vyšší než je cena, za kterou může obdržet zákonným způsobem kopie výrobků Microsoftu, jestliže si přeje dosáhnout zisk, ale to je zahrnuto v každé distribuční dohodě.“
30. Z napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že, na jedné straně, Komise bere v úvahu, že údaje předložené žalobkyní v její žalobě nedovolují stanovit, že jednání Microsoftu směřující k bránění dovozu do Francie výrobků vydaných ve francouzském jazyce, komercionalizované v Kanadě, jsou výsledkem dohody s kanadskými prodejci a/nebo francouzskými. Komise se v podstatě domnívá, že takováto jednání musí být naopak posuzována jako jednostranná v případě, že zakládají výkon MC autorských práv, která uchovává nad svými výrobky komercionalizovanými v Kanadě na základě článku 4 písm. c) směrnice č. 91/250. Na druhé straně tyto údaje nezakládají ani existenci dohody směřující k určení prodejních cen na francouzském trhu.
31. Je vhodné připomenout, že porušení článku 85 odst. 1 Smlouvy vyplývá nezbytně ze shluku několika podniků (rozsudek Evropského soudního dvora ze 14. července 1999, Commission v. Anic, C-49/92 P, bod 79). Nemělo by tedy být Komisi vytýkáno, že se dopustila právního omylu nebo zjevného omylu v hodnocení uvažujíc, že při absenci důkazu o existenci dohody nebo sladěného postupu mezi dvěma nebo několika podniky jednání skupiny Microsoft uváděné v žalobě žalobkyně nezaložila porušení článku 85 odst. 1 Smlouvy.
32. Je důležité v tomto případě ověřit, zda se Komise, uvažujíc, že údaje předložené k jejímu obeznámení žalobkyní nepřinesly žádný náznak o existenci dohody nebo sladěného postupu, dopustila právního omylu nebo zjevného omylu v hodnocení.
33. Především, pokud jde o tvrzení žalobkyně týkající se dohody mezi MC a jejími prodejci v Kanadě mající za cíl dělení trhů, je nezbytné konstatovat, že žádná pasáž informačních bulletinů MF uváděná žalobkyní jak v její žalobě, tak v jejím odvolání, a obzvláště ta z informačního bulletinu z 27. září 1995 citovaná níže v bodě 2, nenaznačuje, že distributoři programových vybavení se značkou Microsoft v Kanadě odmítají prodávat jejich výrobky distributorům nezastoupeným ve Francii. Žalobkyně na druhé straně neposkytla důkazy o jejich tvrzeních. Nemělo by být tedy z údajů uváděných žalobkyní v její počáteční žalobě z 24. září 1996 a v její korespondenci z 23. února a 3. dubna 1998 vyvozováno, že MC přijala své rozhodnutí zakázat dovoz a prodej ve Francii programových vybavení vydaných ve francouzském jazyce, komercionalizované v Kanadě, v rámci dohody nebo sladěného postupu s distributory v Kanadě mající za cíl dělení trhů. Komise tedy nikterak nepochybila ve svých povinnostech uvažujíc v bodě 11 napadeného rozhodnutí, že žalobkyně nepředložila důkaz o dohodě nebo sladěném postupu této povahy.
34. Dále, jak to zároveň vyzdvihuje Komise v bodě 11 napadeného rozhodnutí, i za předpokladu, že MC tímto způsobem účinně omezila možnost pro kanadské distributory prodávat své výrobky mimo Kanadu, MC by byla pouze vykonávala autorská práva, která má na základě komunitárního práva ke svým výrobkům. Na základě článku 4 písm. c) směrnice č. 91/250 komercionalizace v Kanadě kopií programových vybavení MC nevyčerpává autorská práva MC k těmto výrobkům v případě, že k vyčerpání práv dochází pouze, jestliže výrobky byly komercionalizovány ve Společenství nositelem těchto práv nebo s jeho souhlasem (viz obdobně rozsudky Evropského soudního dvora ze 16. července 1998, Silhouette International Schmied, C-355/96, Rec. p. I-4799, a z 1. července 1999, Sebago et Maison Dubois, C-173/98). S výhradou použití článku 86 Smlouvy (viz dále posouzení druhého důvodu) by se tedy bylo jednalo o legitimní výkon autorských práv Microsoftu.
35. Na druhém místě, pokud jde o tvrzení žalobkyně týkající se dohody mezi MC a jejími prodejci ve Francii mající za cíl určování vyšších prodejních cen, je nutné konstatovat, že údaje předložené žalobkyní nezakládají důkazy o existenci takové dohody.
36. Tedy, dovolání se v pasáži informačního bulletinu MF z 27. září 1995 citované níže v bodě 2 rozdílu mezi obchodními cenami francouzských programových vybavení a těch programových vybavení vydávaných ve francouzském jazyce, dovážených z Kanady, a dopad tohoto rozdílu pro distributory, kteří užívají obvyklé sítě Microsoftu ve Francii, by nemělo být, oproti tvrzením žalobkyně, posuzováno jako přiznání k tomu, že rozhodnutí MC zakázat dovoz a prodej ve Francii programových vybavení, komercionalizovaných v Kanadě, vyplývá z dohody mezi MC a francouzskými distributory o udržení vyšších prodejních cen na francouzském trhu. Z četby jiných pasáží informačního bulletinu MF z 27. září 1995 se ukazuje, že MF informuje své obchodní partnery ve Francii o praktických opatřeních přijatých pro boj proti dovozům a prodejům kanadských programových vybavení ve francouzském jazyce, jako připojení žluté pastilky na výrobky a pozměnění licence o užití kanadského výrobku, a civilních a trestních sankcích ukládaných těm svým partnerům, kteří by dováželi nebo prodávali ve Francii programová vybavení Microsoftu výlučně určená ke komercionalizaci v Kanadě. Vydání z 20. března a 12. června 1996 tohoto informačního bulletinu MF jsou v tomtéž smyslu. Komise tedy byla oprávněna uvažovat, že svrchu dotčená zmínka směřovala ke zdůraznění nesnází vyplývajících pro partnery Microsoftu ze zneužívání jeho autorských práv.
37. Všechny údaje shromážděné žalobkyní ve skutečnosti naznačují, že zákaz, který uvádí, je jediným činem skupiny Microsoft, jednou uchopený pod označením MC, podruhé pod označením MF.
38. V tomto směru údaje předložené žalobkyní ukazují, že MC a MF utvářejí hospodářskou jednotku, uvnitř které MF nepožívá skutečnou autonomii v určování jejího směru jednání na trhu (rozsudek Viho v. Commission, dříve zmíněný, bod 16). Nuže, zákaz vyhlášený v článku 85 odst. 1 není způsobilý k použití na případná rozhodnutí přijatá uvnitř skupiny o organizaci vztahů mezi různými složkami této entity. Tedy, i za předpokladu, že je třeba brát v úvahu, že zákaz dovozu je výsledkem rozhodnutí přijatého společně MF a MC, nemělo by se za těchto podmínek jednat o porušení článku 85 odst. 1 Smlouvy.
39. Za těchto okolností by žalobkyně neměla vytýkat Komisi, že se dopustila právního omylu nebo zjevného omylu v hodnocení, berouc v úvahu, že jí neposkytla údaje zakládající existenci dohody nebo sladěného postupu mající za cíl dělení trhů nebo určení cen mezi Microsoftem a jeho prodejci v Kanadě a/nebo ve Francii.
40. Je vhodné konečně připomenout, že podle konstantní judikatury odůvodnění vyžadované článkem 190 Smlouvy musí být přizpůsobeno povaze daného aktu a musí zřetelně a ne dvojsmyslně obsahovat úvahu instituce, autora aktu, tak, aby účastníkům dovolovalo poznat ospravedlnění opatření přijatého soudem kompetentním k výkonu jeho kontroly. Požadavek odůvodnění musí být posuzován vzhledem k okolnostem případu, zejména z obsahu aktu, z povahy dovolávaných motivů a zájmu, které adresáti nebo jiné osoby přímo a individuálně aktem dotčené mohou mít na obdržení vysvětlení. Není vyžadováno, aby odůvodnění vypočítávalo všechny příslušné skutkové a právní údaje v případě, že otázka, zda odůvodnění aktu vyhovuje požadavkům článku 190 Smlouvy, musí být posuzována nejen z pohledu jeho textu, ale také z jeho kontextu, jakož i ze souhrnu právních předpisů upravujících dotčenou věc (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Commission v. Sytraval et BrinkŞs France, C-367/95 P, Rec. p. I-1719, bod 63). V tomto případě Komise výslovně v bodě 11 a 12 napadeného rozhodnutí uvedla, že brala v úvahu, že údaje předložené žalobkyní v její žalobě a jejích dodatcích, resp. pasáž informačního bulletinu MF z 27. září 1995 citovaná níže v bodě 2, neprokázaly ani že zákaz dovozu a prodeje ve Francii programových vybavení Microsoftu vydaných ve francouzském jazyce, komercionalizované v Kanadě, vyplýval z dohody mezi Microsoftem a jeho distributory, ani že tato jednání mohou být posuzována jako pokus ovlivnit prodejní ceny. Za těchto okolností je vhodné vzít v úvahu, že žalobkyně disponovala všemi údaji nezbytnými pro odůvodnění přijatého opatření a že Soud mohl vykonat jeho kontrolu. Žalobkyně by se tedy neměla dovolávat nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto bodě.
41. Z předcházejícího vyplývá, že první důvod odvolání musí být zamítnut.
Ke druhému důvodu odvozenému z porušení článků 86 Smlouvy
a) argumenty stran
42. Žalobkyně především zdůrazňuje, že Komise se dopustila chyby nepřipouštějíc, že údaje předložené v její žalobě a jejich doplňujících přednesech skutkových okolností dovolily založit existenci dominantního postavení. V tomto směru se dovolává obsahu určitého počtu článků vyšlých ve francouzském tisku v roce 1995 a 1996 pro prokázání rozdílu existujícího mezi tržním podílem skupiny Microsoft a jeho konkurenty, jakož i nezávislosti této skupiny vzhledem k prodejcům a odběratelům, uživatelům jejich výrobků. Žalobkyně zároveň tvrdí, že struktura skupiny Microsoft charakterizovaná silnou vertikální integrací ilustruje držení dominantního postavení (rozsudek Evropského soudního dvora z 14. února 1978, United Brands v. Commission, 27/76, Rec. p. 207).
43. Ve své odpovědi si žalobkyně nárokuje vymezení relevantního trhu, v rozporu proti tvrzením formulovanými Komisí v jejím pojednání o obhajobě. Z jejich dopisů z 20. února 1997 a 23. února 1998 by tedy vyplývalo, že se hlavně jedná o trh programových vybavení. Podpůrně by se jednalo o odvozené trhy zpracování textů, tabulek a operačních systémů. Co se týče trhu geografického, měla by vždy odkazovat na trh francouzský.
44. Komise se měla na druhém místě dopustit omylu v hodnocení, neuznávajíc existenci zneužití dominantního postavení, spočívajícího pro Microsoft v jednostranném určení prodejních cen svých výrobků ve Francii. V tomto směru se opírá o obsah informačních bulletinů MF vydaných v roce 1995 a 1996. Zdůrazňuje, že zákaz dovozu takových programových vybavení je prostředkem k ukládání nepřímo svým prodejcům prodejních cen zřetelně vyšších ve Francii. Takový zákaz by dále zakládal opatření zakázané v kanadském právu. Jednajíc takovým způsobem, Microsoft by aplikoval na své kanadské a francouzské obchodní partnery nerovné podmínky při rovnocenném plnění, způsobujíc takto soutěžní nevýhodu francouzským prodejcům, odrážející se na jejich zákaznících (rozsudek Evropského soudního dvora, United Brands v. Commission, dříve zmíněný, a rozsudek z 13. února 1979, Hoffmann-la Roche v. Commission, 85/76, Rec. p. 461). Žalobkyně ještě vyzdvihuje, že obchod mezi členskými státy je tím narušen v případě, že došlo k ohrožení struktury soutěže na společném trhu.
45. Ve své odpovědi žalobkyně dále zdůrazňuje, že výkon autorských práv nedovoluje obcházet imperativní ustanovení článku 86 Smlouvy. Argumenty Komise odvozené ze směrnice č. 91/250 by tedy musely být čistě a jednoduše odmítnuty.
46. Komise odmítla rozdílné argumenty předložené žalobkyní v rámci tohoto druhého důvodu.
47. Především vyzdvihuje, že žalobkyně nikde nenabízí souvislou definici relevantního trhu nezbytnou k určení existence případného dominantního postavení Microsoftu. Údaje předložené žalobkyní by za všech okolností nedovolovaly založit existenci dominantního postavení Microsoftu na daném trhu ve smyslu článku 86 Smlouvy. Komise zároveň zdůrazňuje, že v napadeném rozhodnutí kategoricky neodmítla možnost, že Microsoft drží dominantní postavení na jednom nebo několika trzích programových vybavení, ale domnívala se, že tato otázka byla při této příležitosti zbavena příhodnosti v případě, kdy uváděné chování nebylo zneužívající.
48. Na druhé straně Komise uvádí, že zákaz učiněný Microsoftem dovážet nelegálně kopie jeho programových vybavení z Kanady nezakládá zneužití ve smyslu článku 86 ve smyslu článku 4 písm. c) směrnice č. 91/250.
b) hodnocení Soudu
49. Žalobkyně ve svém dopise z 20. února 1997 doplňujícím její žalobu z 24. září 1996 uvedla existenci zneužívajícího postupu ve smyslu článku 86 Smlouvy spočívajícím v ovlivňování prodejních cen výrobků se značkou Microsoft na francouzském trhu skrze zákaz dovozu výrobků vydaných ve francouzském jazyce, komercionalizovaných MF na kanadském trhu. Žalobkyně se zejména opírá o pasáž informačního bulletinu MF z 27. září 1995 citovanou níže v bodě 2.
50. V bodě 13 napadeného rozhodnutí Komise odmítla tvrzení žalobkyně uvádějící porušení článku 86 Smlouvy, prohlašujíc:
„13. Tvrdíte také, že chování Microsoftu by mohlo být porušením článku 86 Smlouvy, což by zakládalo zneužití dominantního postavení. Poskytly jste málo informací pro potvrzení Vašeho postoje, podle kterého by Microsoft mohl držet dominantní postavení na daných trzích; dále, výrobky Microsoftu, objekty Vaší žaloby nejsou jasně definovány. Vaše podání z 23. února 1998 obsahovalo výňatky z tisku dovolávající se vynikající pozice Microsoftu na trhu programových vybavení, a obzvláště jeho velmi důležitého tržního podílu na trhu operačních systémů pro mikropočítače. Tyto údaje, ačkoli byly více podrobnější než ve Vaší počáteční žalobě, nejsou dostatečné pro založení existence dominantního postavení na daném trhu ve smyslu článku 86 Smlouvy ES. Není vyloučeno, že šetření vedené DG IV nemůže stanovit, že Microsoft drží dominantní postavení na jednom nebo několika trzích programových vybavení. Tato otázka však nemá v této věci nalezenu odpověď, uvážíme-li, že se chování, jež žalujete, nejeví zneužívajícím, i kdyby dominantní postavení Microsoftu na daném trhu bylo založeno. Jak je uvedeno níže, jednání Microsoftu směřující k bránění dovozu kopií programových vybavení, pro která žádná licence o užívání nebyla ve Společenství poskytnuta a která tudíž požívají právní ochrany ve Společenství, jsou legitimním výkonem jeho autorských práv. Jak je zároveň níže uvedeno, neodpovídá to pokusu ovlivnit prodejní ceny. Navíc, žádný údaj nenaznačuje, že Microsoft Vás odmítl zásobovat nebo Vám prodat své výrobky za ceny rozdílné od těch nabízených srovnatelným odběratelům ve Společenství. Aby byl Microsoft vinným, že vynucoval prodejní ceny, bylo by třeba, aby bylo stanoveno, že usiloval o ovlivnění cen, za které byly jeho výrobky prodávány jeho distributory. Aby Microsoft byl vinným, že nedovoleně udržoval ceny na vyšší úrovni na trhu EEE než na trhu kanadském, bylo by třeba, aby bylo prokázáno, že Microsoft pro srovnatelné transakce aplikoval ceny nižší na kanadském trhu než na trhu evropském, a že evropské ceny byly přemrštěné. Berouc v úvahu, že není žádný náznak o takovém postupu nebo případných jiných zneužitích, nezdá se nezbytné sledovat tyto aspekty Vaší žaloby.“
51. Z napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že Komise brala na jedné straně v úvahu, že zákaz učiněný skupinou Microsoft dovážet na evropský trh kopie programových vybavení vydané ve francouzském jazyce, komercionalizované v Kanadě, vyplýval z legitimního výkonu autorských práv na základě článku 4 písm. c) směrnice č. 91/250, a na straně druhé, že údaje předložené k obeznámení žalobkyní nezahrnují žádný důkaz o zneužívajícím výkonu těchto práv. Komise dokonce i upřesnila, že takový zneužívající výkon mohl pro Microsoft spočívat v aplikaci pro rovnocenné transakce nižších cen na kanadském trhu než na trhu evropském v případě, kdy evropské ceny by byly na druhé straně přemrštěné.
52. Během jednání Komise potvrdila odůvodněnost závěru vyloženého v napadeném rozhodnutí. V odpovědi na otázku Soudu zástupci Komise dále upřesnili, že v nepřítomnosti důkazů osvětlujících případný zneužívající postup, nebylo přijato žádné opatření o zvláštním šetření pro určení, zda existoval skutečný rozdíl mezi cenami praktikovanými Microsoftem a těmi praktikovanými na komunitárním trhu a pro analyzování podkladů.
53. Je nezbytné nicméně konstatovat, že v tomto druhém bodě napadené rozhodnutí zahrnuje zjevnou chybu v hodnocení.
54. Jestliže je opravdu přesné, že na základě článku 4 písm. c) směrnice č. 91/250 komercionalizace MC kopií programových vybavení v Kanadě nevyčerpává jí samotné její autorská práva k těmto výrobkům ve Společenství (viz níže bod 34), skutkové údaje předložené žalobkyní zakládají přesto důkaz, že pro rovnocenné transakce Microsoft aplikoval ceny slabší na kanadském trhu než na trhu komunitárním a že ceny komunitární byly přemrštěné.
55. Výňatek z informačního bulletinu MF z 27. září 1995, reprodukovaný níže v bodě 2, naznačuje, že výrobky dovezené z Kanady vstoupily přímo v soutěž s výrobky komercionalizovanými ve Francii a že jejich prodejní ceny ve Francii, přes náklady vyplývající z jejich dovozu ze třetího státu do Společenství, zůstaly zjevně méně vysoké. Informace uvedené v tomto informačním bulletinu by neměly být považovány jako nemající žádnou hodnotu, poněvadž vycházejí z podniku, MF, příslušejícímu ke vlastnické skupině autorských práv k daným výrobkům. Komise mimo to disponovala těmito informacemi od podání počáteční žaloby z 24. září 1996, poněvadž informační bulletin z 27. září 1995 figuroval v příloze 3 této žaloby. Žalobkyně výslovně zmínila příslušnou pasáž z tohoto informačního bulletinu v několika přepracováních, jak ve své počáteční žalobě z 24. září 1996, tak ve svém doplnění informací z 20. února 1997. Komise o tom ostatně dokonale věděla, poněvadž se v bodě 6 napadeného rozhodnutí věnovala výkladu faktů, vyzdvihuje, že v informačních bulletinech MF „Microsoft naznačuje, že svá programová vybavení nelegálně dovážená jsou prodávána za menší ceny a, že jestliže francouzští distributoři museli prodávat za ceny stejné, bylo to na úkor jejich marže.“
56. Z judikatury vyplývá, že, jestliže výkon autorských práv jejich nositelem, jako zákaz dovážet určité výrobky z nekomunitárního území do členského státu Společenství, v zásadě nezakládá sám o sobě porušení článku 86 Smlouvy, takový výkon nicméně může za určitých výjimečných okolností vyvolávat zneužívající chování (rozsudek Evropského soudního dvora z 6. dubna 1995, RTE et ITP v. Commission, C-241/91 a C-242/91 P, Rec. p. I-743, body 49 a 50).
57. V tomto případě Komise tedy nemohla tvrdit, že údaje v jejím držení ve chvíli, kdy přijímala napadené rozhodnutí, nezakládají důkazy o existenci zneužívajícího chování Micrososftu bez důkladného prozkoumání svého posouzení žaloby. Berouc v úvahu povinnosti, které jí připadají při projednání žádosti na základě článku 3 odst. 2 nařízení n° 17 (viz níže bod 27), přísluší jí přesto ověřit, zda údaje uváděné žalobkyní na základě dokumentů nemají důkazní hodnotu, byly nebo nebyly dány, a ověřit v tomto případě, zda-li zvláštní okolnosti případu v sobě nezahrnují existenci porušení článku 86 Smlouvy.
58. Napadené rozhodnutí se tedy jeví vadné zjevnou chybou v hodnocení.
59. Z předcházejícího vyplývá, že druhý důvod musí být přijat, že odvolání musí být považováno za odůvodněné a že napadené rozhodnutí zamítající žalobu žalobkyně musí být zrušeno.
Z těchto důvodů Soud (třetí senát) prohlásil a uzavřel:
1. Rozhodnutí Komise z 15. října 1998 (právní věc IV/36.219 - Micro Leader/Microsoft), definitivně zamítající žalobu žalobkyně, udávající jako odporující článkům 85 a 86 Smlouvy ES (nyní články 81 a 82 Smlouvy ES) jednání společností Microsoft France a Microsoft Corporation směřující ke bránění dovozu do Francie programových vybavení vydaných ve francouzském jazyce, komercionalizovaných v Kanadě, je zrušeno.
2. Komise je odsouzena k výdajům.
čl. 85, 86 Smlouvy ES
směrnice č. 91/250 Rady ES z 14. 5. 1991
Vztah kartelového, resp. antimonopolního práva a práv k nehmotným statkům patří nejen v oblasti jednotlivých národních právních řádů, ale i v rámci komunitárního prostředí k velmi často diskutovaným tématům. Důvodem této skutečnosti je rozdílná povaha cílů sledovaných oběma systémy ochrany, kdy na jedné straně existuje snaha zajistit prostřednictvím norem zmíněného úseku soutěžního práva řádné fungování společného trhu a účinnou soutěž (workable competition) na něm, na straně druhé se projevuje snaha o podporu rozvoje lidského vývoje ve společnosti stimulací tvůrčího úsilí, a to přiznáním exkluzivní povahy právům k nehmotným statkům, tedy k výsledkům tohoto úsilí. I přes tyto odlišné cíle však vztah obou systémů ochrany nelze považovat za a priori antagonistický. Důkladnější analýzou jejich podstaty, příčin jejich vzniku a existence lze naopak dospět k závěru o jejich souladnosti a v určitých směrech dokonce i o jejich vzájemné podmíněnosti.
Střetávají-li se oba systémy ochrany, je tomu tak nejčastěji v okamžiku, kdy se majitel určitého nehmotného statku rozhodne během doby trvání jeho ochrany zpřístupnit jeho užití třetí osobě a kdy dohoda o převodu práv nebo dohoda licenční, které jsou nezbytným předpokladem tohoto užití, ukládá nabyvateli těchto práv v hospodářském styku omezení jdoucí nad rámec jejich příslušné zákonné ochrany (specifického obsahu práva či jeho základní funkce). Tím dochází k omezení hospodářské soutěže. Uvedené dohody tak získávají přívlastek kartelové a jejich realizace se stává nežádoucí metodou soutěže. Dalším důvodem možné kolize soutěžního práva a práv k nehmotným statkům je již zmíněná výlučná povaha posledně uvedených práv propůjčující jejich majiteli určité quasi-monopolní či dominantní postavení. Chování tohoto majitele spočívající ve výkonu jeho práv tak může za určitých okolností naplnit skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení.
Poměrně rozvinuté a již konstantní judikatury Evropského soudního dvora, Komise ES a Soudu prvního stupně opírající se při řešení výše uvedených konfliktních situací o čl. 85 a 86 Smlouvy ES (ve znění Amsterodamské smlouvy - čl. 81 a 82) se nezřídka dovolávají i účastníci řízení před naším Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a našimi soudy. Rozhodnutí výše uvedených evropských orgánů se stávají velmi vhodnou instruktivní pomůckou při aplikaci a interpretaci našeho soutěžního práva a přispívají tak k naplnění požadavku jeho harmonizace s právem komunitárním.
Níže předkládané rozhodnutí Soudu prvního stupně dotýkající se výše uvedené problematiky je zajímavé hned z několika důvodů․ Jednak umožňuje na zcela konkrétním případě sledovat, nakolik je obtížné prokázat existenci kartelové dohody (v posuzovaném případě mělo jít o price fixing kartel) či vzájemně sladěného postupu, resp. jaké důkazy je nutné předložit a jaké skutečnosti tak musí být prokázány, aby bylo možné konstatovat jejich existenci. Rozhodnutí dále potvrzuje trend nastolený v dané oblasti rozhodnutími Magill a Tiercé Ladbroke, která vymezila určitá kritéria, za kterých je nutné výkon autorských práv považovat za neslučitelný s požadavky na ochranu hospodářské soutěže a kvalifikovat jej tak jako zneužití dominantního postavení. Nakonec je nutné význam tohoto rozhodnutí spatřovat v odmítnutí režimu mezinárodního vyčerpání práva pro oblast autorských práv k počítačovým programům, kdy dosavadní judikatura Evropského soudního dvora se k tomuto problému vyslovovala jen na poli práv k ochranným známkám.
Jestliže výkon autorských práv jejich nositelem, jako zákaz dovážet určité výrobky z nekomunitárního území do členského státu Společenství, v zásadě nezakládá sám o sobě porušení článku 86 Smlouvy, takový výkon nicméně může za určitých výjimečných okolností vyvolávat zneužívající chování.
Soud prvního stupně - rozsudek z 16.12.1999, právní věc T-198/98 - Micro Leader Business v. Komise ES
K věci:
Fakta o původu sporu a řízení
1. Společnost Micro Leader Business (dále jen „žalobkyně“) komercionalizuje ve velkém kancelářské a informatické výrobky. Prodává zejména četné výrobky se značkou Microsoft, vyráběné společností Microsoft Corporation (dále jen „MC“) umístěné ve Spojených státech amerických. Až do zákazu vývozu kopií programových vybavení distribuovaných v Kanadě žalobkyně prodávala obzvláště ve Francii výrobky komercionalizované MC v Kanadě ve francouzském jazyce, identické nebo obdobné výrobkům komercionalizovaných společností Microsoft France (dále jen „MF“) ve Francii.
2. V informačním bulletinu z 27. září 1995, nazvaném „Flash Microsoft News“, MF informoval své prodejce ve Francii, že byl přijat určitý počet opatření pro posílení zákazu distribuce kanadských výrobků mimo Kanadu. Jedna z pasáží tohoto informačního bulletinu, nazvaná „Dovoz kanadských výrobků ve francouzském jazyce je v budoucnosti nezákonný“ oznamuje:
„Po 18 měsíců někteří distributoři cestou dovozů nabízeli na francouzském trhu kanadské výrobky Microsoftu ve francouzském jazyce. Tyto výrobky narušily náš trh, neboť byly komercionalizovány za ceny zřetelně nižší než ceny všeobecně zjištěné a postihly distributory, kteří užívají obvyklou síť Microsoftu. Microsoft, tváří tomuto problému nekalé soutěže a v rámci boje proti tomuto nelegálnímu dovozu, přijal určitý počet opatření, jejichž cílem je posílit zákaz distribuce kanadských výrobků mimo Kanadu [.]“.
3. Vůle projevená MF v jeho informačním bulletinu z 27. září 1995 byla znovu potvrzena ve vydáních tohoto bulletinu z 20. března a 12. června 1996.
4. Žalobkyně měla z důvodu tohoto zákazu dovozu výrobků se značkou Microsoft vydaných ve francouzském jazyce do Francie ztratit v říjnu 1995 důležité objednávky výrobků se značkou Microsoft.
5. Dne 24. září 1996 žalobkyně podala u Komise na základě článku 3 nařízení n° 17 Rady z 6. února 1962, první nařízení k provedení článků 85 a 86 Smlouvy (JO 1962, 13, p. 204, dále jen „nařízení n° 17“) žalobu, registrovanou pod číslem IV/36.219, udávající jako odporující s článkem 85 Smlouvy ES (nyní článek 81 Smlouvy ES) chování MC a MF, kteří dohodnutím se s kanadskými a francouzskými distributory měly vytvořit překážky svobodnému určení cen na komunitárním území.
6. Dne 20. února 1997 žalobkyně doplnila obsah své žaloby, zdůrazňujíc, že uvedené chování zároveň zakládá porušení článku 86 Smlouvy ES (nyní článek 82 Smlouvy ES).
7. Dne 27. ledna 1998 Komise na základě článku 6 nařízení n° 99/63/Komise ES z 25. července 1963, týkajícího se slyšení předvídaných v článku 19 odst. 1 a 2 nařízení n° 17 Rady (JO 1963, 127, p. 2268) informovala žalobkyni, že poskytnuté údaje byly nedostatečné pro příznivý účinek její žaloby.
8. Dne 23. února a 3. dubna 1998 žalobkyně v odpovědi na tento dopis Komise předložila doplňující přednes skutkových okolností ospravedlňujících podle ní oprávněnost její žaloby.
9. Dne 15. října 1998 Komise předložila žalobkyni své rozhodnutí o zamítnutí její žaloby uvádějíc, že nebylo možné konstatovat existenci porušení článků 85 a 86 Smlouvy (dále jen „napadené rozhodnutí“).
10. Za těchto okolností návrhem podaným u Soudu prvního stupně (dále jen „Soud“) dne 15. prosince 1998 žalobkyně zahájila odvolací jednání.
V jeho rámci žalobkyně požaduje zrušení rozhodnutí Komise z 15. října 1998 (právní věc IV/36.219 - Micro Leader/Microsoft) zamítající její žalobu a odsouzení Komise k výdajům. Komise naopak požaduje zamítnout odvolání jako neodůvodněné a odsoudit žalobkyni k výdajům.
Nad podstatou sporu
15. Žalobkyně uvádí na podporu svého odvolání dva důvody. První je odvozován z porušení Komisí článku 85 Smlouvy a článku 190 Smlouvy ES (nyní článek 253 Smlouvy ES). Druhý je odvozován z porušení Komisí článku 86 Smlouvy.
K prvnímu důvodu odvozenému z porušení článků 85 a 190 Smlouvy
a) argumenty stran
16. Žalobkyně poté, co připomněla, že ustanovení článku 85 Smlouvy zakazují dohody, které přímo nebo nepřímo vedou k určení nákupních, prodejních cen nebo jiných obchodních podmínek a aplikují se, i když jsou dané podniky umístěné mimo Společenství (rozsudek Evropského soudního dvora z 27. září 1988, právní věc Ahlström Osakeyhtiö e.a. v. Commission, 89/85, 104/85, 114/85, 116/85, a 125/85 až 129/85, Rec.p. 5193), uvádí, že autorská práva by neměla dovolit jejich nositelům obcházet jejich podřízení uvedeným ustanovením. V tomto směru se dovolává starších rozhodnutí Komise, týkajících se praktik vedoucích k dělení trhu [rozhodnutí E. Benn, Neuvieme rapport sur la politique de concurrence, 1979, no 118-119, a rozhodnutí 76/915 Komise z 1. prosince 1976, týkající se řízení na základě článku 85 Smlouvy ES (IV/29.018 - Miller International Schallplatten GmbH) (JO L 357, p. 40)], jakož i rozsudku Evropského soudního dvora ze 17. ledna 1984, VBVB et VBBB v. Commission (43/82 a 63/82, Rec. p. 19), z nichž plyne, že určení ukládané ceny není podřízeno specifickému obsahu autorského práva.
17. Žalobkyně ve své odpovědi zdůrazňuje, že výkon práv spojených s kvalitou autora jejich nositelem tak, jak jsou definována směrnice č. 91/250/Komise ES ze 14. května 1991, týkající se právní ochrany počítačových programů (JO L 122, p. 42, dále jen „ směrnice č. 91/250“), by neměl dovolovat tomuto poslednímu způsobovat újmu pravidlům svobodné soutěže a svobodného určování cen omezením obchodu mezi členskými státy nebo určením ukládané ceny.
18. Žalobkyně zároveň uvádí, že tak, jak vyplývá z různých informačních bulletinů publikovaných MF v roce 1995 a 1996, tato poslední koordinuje své jednání s MC a distributory programových vybavení Microsoftu umístěných jak ve Francii, tak v Kanadě. Vytýká jim přímé nebo nepřímé určení nákupních nebo prodejních cen nebo jiných obchodních podmínek těchto programových vybavení na komunitárním území a zejména ve Francii. V tomto směru trvá na totožném charakteru programových vybavení vydaných ve francouzském jazyce, komercionalizovaných ve Francii a v Kanadě. Tvrdí, že z informačního bulletinu z 27. září 1995 vyplývá, že MC chce udržet na francouzském trhu své výrobky za ceny uměle zvýšené, aby nepostihovala své distributory.
19. Zároveň vyzdvihuje, že dohoda mezi MC a kanadskými distributory pro tyto poslední spočívá v odmítnutí, v souladu s instrukcemi prvního, prodeje programových vybavení distributorům nezastoupených ve Francii.
20. Žalobkyně konečně uvadí, že Komise porušila svoji povinnost odůvodnění a dopustila se omylu v hodnocení prohlašujíc v napadeném rozhodnutí, že nešlo ani o dohodu, ani o sladěný postup mezi MC a jejími prodejci o určení prodejních cen a že nešlo o pokus ovlivnit tyto ceny. Z informačního bulletinu z 27. září 1995 jasně vyplynulo, že MC a její prodejci usilují, zakazujíc dovozy z Kanady, udržet ceny uměle zvýšené.
21. Komise rozdílné argumenty žalobkyně odmítla.
22. Nejdříve vyzdvihuje, že by MC a MF nemělo být vytýkáno, že se dohodly na porušení článku 85 Smlouvy, poněvadž vytvářejí tutéž ekonomickou entitu (rozsudek Evropského soudního dvora z 24. října 1996, Viho v. Commission, C-73/95 P, Rec. p. I-5457).
23. Upřesňuje potom, že všechny důkazy poskytnuté žalobkyní zakládají existenci iniciativ přijatých samotnou skupinou Microsoft, bez zásahu kanadských distributorů.
24. Konečně připomíná, že na základě článku 4 písm. c) směrnice č. 91/250 první prodej kopie počítačového programu MC v Kanadě nevyčerpává autorova práva k této kopii uvnitř společného trhu. V důsledku toho dovoz do Francie, bez souhlasu MC, programových vybavení Microsoftu, komercionalizovaných v Kanadě, by zakládal uzurpaci práv Microsoftu. Přijatá opatření by byla tedy jen legitimním nástrojem ochrany jejich práv.
25. Komise na druhé straně uvádí, že obsah informačních bulletinů MF uváděných žalobkyní nikterak neprokazuje existenci mechanismu o určování prodejních cen programových vybavení Microsoftu.
26. Za všech okolností Komise popírá každé porušení povinnosti v odůvodnění. Uvádí, že v napadeném rozhodnutí zdůraznila, že žalobkyně neposkytla žádný údaj o povaze zakládající, že Microsoft omezil svobodu svých prodejců určit jejich vlastní prodejní ceny.
b) hodnocení Soudu
27. Předběžně je důležité připomenout, že, jestliže Komise nedodržela provést šetření, když byla pověřena projednáním žádosti na základě článku 3 odst. 3 nařízení n° 17, je nicméně povinna pozorně posoudit skutkové a právní údaje předložené k jejímu obeznámení žalující stranou za účelem zhodnocení, zda tyto údaje prokazují chování o povaze narušit soutěž uvnitř společného trhu a vyloučit obchod mezi členskými státy. Když Komise bez provedení šetření přijala rozhodnutí o vyřízení žaloby, kontrola zákonnosti, ve které Soud musí přistoupit k ověření, zda sporné rozhodnutí nespočívá na podstatně nepřesných faktech, není obviněním ze žádného právního omylu ani žádného zjevného omylu v hodnocení nebo ze zneužití pravomoci (rozsudek Soudu prvního stupně ze 14. května 1994, BEUC et NCC v. Commission, T-37/52, Rec. p. II-285, bod 45).
28. Jak ve své žalobě z 24. září 1996, tak i ve svém dopise z 23. února 1998 žalobkyně tvrdí, že informační bulletiny MF a obzvláště pasáž z 27. září 1995, uvedené níže v bodě 2, naznačují, že MF koordinuje své jednání s MC a distributory programových vybavení Microsoftu umístěných v Kanadě a ve Francii, aby přímo nebo nepřímo určovali nákupní nebo prodejní ceny nebo jiné obchodní podmínky u těchto programových vybavení na komunitárním území a obzvláště ve Francii při porušení článku 85 odst. 1 Smlouvy.
29. V bodech 11 a 12 napadeného rozhodnutí Komise odmítá tvrzení žalobkyně uvádějíc:
„11. Co se týče domnělého porušení článku 85, neukazuje se, že jednání Microsoftu směřující k bránění dovozu kopií svých výrobků z Kanady může být posuzováno jako výsledek dohody nebo sladěného postupu mezi Microsoftem a jeho prodejci o určení prodejních cen. Počítačové programy jsou chráněny autorskými právy v Evropské unii tak, jak jsou definovány směrnicí [91/250]. Tato směrnice stanoví, že první prodej kopie počítačového programu ve Společenství nositelem práva nebo s jeho souhlasem vyčerpává právo na rozšiřování takové kopie ve Společenství. Případy, které zmiňujete ve Vašem dopise z 3. dubna 1998 (BENN a VBVB), se vztahují k vyčerpání autorských práv ke kopii chráněného díla uvedením na trh této kopie uvnitř společného trhu. Nedopadají tedy na případ posouzení vyjádřený v dopise DG IV z 27. ledna 1998. Prodej kopie počítačového programu v Kanadě nevyčerpává právní ochranu předvídanou směrnicí [91/250]. Každý pokus o užití nebo o prodej takové kopie ve Společenství by zakládal porušení autorských práv a každé jednání Microsoftu směřující k zabránění dovozu takových kopií by zakládal pokus o respektování jeho legitimních práv spíše, než dohodou sladěný postup mezi Microsoftem a jeho prodejci, ať už jsou v Kanadě nebo ve Společenství.
12. Navíc se zřetelně neukazuje, že účinek těchto jednání Microsoftu může být posuzován jako pokus ovlivnit prodejní ceny. Neposkytli jste žádný údaj prokazující, že Microsoft omezuje jakýmkoliv způsobem svobodu svých prodejců určovat jejich vlastní prodejní ceny. Vždyť prodejce bude muset mít v úmyslu prodávat za cenu vyšší než je cena, za kterou může obdržet zákonným způsobem kopie výrobků Microsoftu, jestliže si přeje dosáhnout zisk, ale to je zahrnuto v každé distribuční dohodě.“
30. Z napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že, na jedné straně, Komise bere v úvahu, že údaje předložené žalobkyní v její žalobě nedovolují stanovit, že jednání Microsoftu směřující k bránění dovozu do Francie výrobků vydaných ve francouzském jazyce, komercionalizované v Kanadě, jsou výsledkem dohody s kanadskými prodejci a/nebo francouzskými. Komise se v podstatě domnívá, že takováto jednání musí být naopak posuzována jako jednostranná v případě, že zakládají výkon MC autorských práv, která uchovává nad svými výrobky komercionalizovanými v Kanadě na základě článku 4 písm. c) směrnice č. 91/250. Na druhé straně tyto údaje nezakládají ani existenci dohody směřující k určení prodejních cen na francouzském trhu.
31. Je vhodné připomenout, že porušení článku 85 odst. 1 Smlouvy vyplývá nezbytně ze shluku několika podniků (rozsudek Evropského soudního dvora ze 14. července 1999, Commission v. Anic, C-49/92 P, bod 79). Nemělo by tedy být Komisi vytýkáno, že se dopustila právního omylu nebo zjevného omylu v hodnocení uvažujíc, že při absenci důkazu o existenci dohody nebo sladěného postupu mezi dvěma nebo několika podniky jednání skupiny Microsoft uváděné v žalobě žalobkyně nezaložila porušení článku 85 odst. 1 Smlouvy.
32. Je důležité v tomto případě ověřit, zda se Komise, uvažujíc, že údaje předložené k jejímu obeznámení žalobkyní nepřinesly žádný náznak o existenci dohody nebo sladěného postupu, dopustila právního omylu nebo zjevného omylu v hodnocení.
33. Především, pokud jde o tvrzení žalobkyně týkající se dohody mezi MC a jejími prodejci v Kanadě mající za cíl dělení trhů, je nezbytné konstatovat, že žádná pasáž informačních bulletinů MF uváděná žalobkyní jak v její žalobě, tak v jejím odvolání, a obzvláště ta z informačního bulletinu z 27. září 1995 citovaná níže v bodě 2, nenaznačuje, že distributoři programových vybavení se značkou Microsoft v Kanadě odmítají prodávat jejich výrobky distributorům nezastoupeným ve Francii. Žalobkyně na druhé straně neposkytla důkazy o jejich tvrzeních. Nemělo by být tedy z údajů uváděných žalobkyní v její počáteční žalobě z 24. září 1996 a v její korespondenci z 23. února a 3. dubna 1998 vyvozováno, že MC přijala své rozhodnutí zakázat dovoz a prodej ve Francii programových vybavení vydaných ve francouzském jazyce, komercionalizované v Kanadě, v rámci dohody nebo sladěného postupu s distributory v Kanadě mající za cíl dělení trhů. Komise tedy nikterak nepochybila ve svých povinnostech uvažujíc v bodě 11 napadeného rozhodnutí, že žalobkyně nepředložila důkaz o dohodě nebo sladěném postupu této povahy.
34. Dále, jak to zároveň vyzdvihuje Komise v bodě 11 napadeného rozhodnutí, i za předpokladu, že MC tímto způsobem účinně omezila možnost pro kanadské distributory prodávat své výrobky mimo Kanadu, MC by byla pouze vykonávala autorská práva, která má na základě komunitárního práva ke svým výrobkům. Na základě článku 4 písm. c) směrnice č. 91/250 komercionalizace v Kanadě kopií programových vybavení MC nevyčerpává autorská práva MC k těmto výrobkům v případě, že k vyčerpání práv dochází pouze, jestliže výrobky byly komercionalizovány ve Společenství nositelem těchto práv nebo s jeho souhlasem (viz obdobně rozsudky Evropského soudního dvora ze 16. července 1998, Silhouette International Schmied, C-355/96, Rec. p. I-4799, a z 1. července 1999, Sebago et Maison Dubois, C-173/98). S výhradou použití článku 86 Smlouvy (viz dále posouzení druhého důvodu) by se tedy bylo jednalo o legitimní výkon autorských práv Microsoftu.
35. Na druhém místě, pokud jde o tvrzení žalobkyně týkající se dohody mezi MC a jejími prodejci ve Francii mající za cíl určování vyšších prodejních cen, je nutné konstatovat, že údaje předložené žalobkyní nezakládají důkazy o existenci takové dohody.
36. Tedy, dovolání se v pasáži informačního bulletinu MF z 27. září 1995 citované níže v bodě 2 rozdílu mezi obchodními cenami francouzských programových vybavení a těch programových vybavení vydávaných ve francouzském jazyce, dovážených z Kanady, a dopad tohoto rozdílu pro distributory, kteří užívají obvyklé sítě Microsoftu ve Francii, by nemělo být, oproti tvrzením žalobkyně, posuzováno jako přiznání k tomu, že rozhodnutí MC zakázat dovoz a prodej ve Francii programových vybavení, komercionalizovaných v Kanadě, vyplývá z dohody mezi MC a francouzskými distributory o udržení vyšších prodejních cen na francouzském trhu. Z četby jiných pasáží informačního bulletinu MF z 27. září 1995 se ukazuje, že MF informuje své obchodní partnery ve Francii o praktických opatřeních přijatých pro boj proti dovozům a prodejům kanadských programových vybavení ve francouzském jazyce, jako připojení žluté pastilky na výrobky a pozměnění licence o užití kanadského výrobku, a civilních a trestních sankcích ukládaných těm svým partnerům, kteří by dováželi nebo prodávali ve Francii programová vybavení Microsoftu výlučně určená ke komercionalizaci v Kanadě. Vydání z 20. března a 12. června 1996 tohoto informačního bulletinu MF jsou v tomtéž smyslu. Komise tedy byla oprávněna uvažovat, že svrchu dotčená zmínka směřovala ke zdůraznění nesnází vyplývajících pro partnery Microsoftu ze zneužívání jeho autorských práv.
37. Všechny údaje shromážděné žalobkyní ve skutečnosti naznačují, že zákaz, který uvádí, je jediným činem skupiny Microsoft, jednou uchopený pod označením MC, podruhé pod označením MF.
38. V tomto směru údaje předložené žalobkyní ukazují, že MC a MF utvářejí hospodářskou jednotku, uvnitř které MF nepožívá skutečnou autonomii v určování jejího směru jednání na trhu (rozsudek Viho v. Commission, dříve zmíněný, bod 16). Nuže, zákaz vyhlášený v článku 85 odst. 1 není způsobilý k použití na případná rozhodnutí přijatá uvnitř skupiny o organizaci vztahů mezi různými složkami této entity. Tedy, i za předpokladu, že je třeba brát v úvahu, že zákaz dovozu je výsledkem rozhodnutí přijatého společně MF a MC, nemělo by se za těchto podmínek jednat o porušení článku 85 odst. 1 Smlouvy.
39. Za těchto okolností by žalobkyně neměla vytýkat Komisi, že se dopustila právního omylu nebo zjevného omylu v hodnocení, berouc v úvahu, že jí neposkytla údaje zakládající existenci dohody nebo sladěného postupu mající za cíl dělení trhů nebo určení cen mezi Microsoftem a jeho prodejci v Kanadě a/nebo ve Francii.
40. Je vhodné konečně připomenout, že podle konstantní judikatury odůvodnění vyžadované článkem 190 Smlouvy musí být přizpůsobeno povaze daného aktu a musí zřetelně a ne dvojsmyslně obsahovat úvahu instituce, autora aktu, tak, aby účastníkům dovolovalo poznat ospravedlnění opatření přijatého soudem kompetentním k výkonu jeho kontroly. Požadavek odůvodnění musí být posuzován vzhledem k okolnostem případu, zejména z obsahu aktu, z povahy dovolávaných motivů a zájmu, které adresáti nebo jiné osoby přímo a individuálně aktem dotčené mohou mít na obdržení vysvětlení. Není vyžadováno, aby odůvodnění vypočítávalo všechny příslušné skutkové a právní údaje v případě, že otázka, zda odůvodnění aktu vyhovuje požadavkům článku 190 Smlouvy, musí být posuzována nejen z pohledu jeho textu, ale také z jeho kontextu, jakož i ze souhrnu právních předpisů upravujících dotčenou věc (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Commission v. Sytraval et BrinkŞs France, C-367/95 P, Rec. p. I-1719, bod 63). V tomto případě Komise výslovně v bodě 11 a 12 napadeného rozhodnutí uvedla, že brala v úvahu, že údaje předložené žalobkyní v její žalobě a jejích dodatcích, resp. pasáž informačního bulletinu MF z 27. září 1995 citovaná níže v bodě 2, neprokázaly ani že zákaz dovozu a prodeje ve Francii programových vybavení Microsoftu vydaných ve francouzském jazyce, komercionalizované v Kanadě, vyplýval z dohody mezi Microsoftem a jeho distributory, ani že tato jednání mohou být posuzována jako pokus ovlivnit prodejní ceny. Za těchto okolností je vhodné vzít v úvahu, že žalobkyně disponovala všemi údaji nezbytnými pro odůvodnění přijatého opatření a že Soud mohl vykonat jeho kontrolu. Žalobkyně by se tedy neměla dovolávat nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto bodě.
41. Z předcházejícího vyplývá, že první důvod odvolání musí být zamítnut.
Ke druhému důvodu odvozenému z porušení článků 86 Smlouvy
a) argumenty stran
42. Žalobkyně především zdůrazňuje, že Komise se dopustila chyby nepřipouštějíc, že údaje předložené v její žalobě a jejich doplňujících přednesech skutkových okolností dovolily založit existenci dominantního postavení. V tomto směru se dovolává obsahu určitého počtu článků vyšlých ve francouzském tisku v roce 1995 a 1996 pro prokázání rozdílu existujícího mezi tržním podílem skupiny Microsoft a jeho konkurenty, jakož i nezávislosti této skupiny vzhledem k prodejcům a odběratelům, uživatelům jejich výrobků. Žalobkyně zároveň tvrdí, že struktura skupiny Microsoft charakterizovaná silnou vertikální integrací ilustruje držení dominantního postavení (rozsudek Evropského soudního dvora z 14. února 1978, United Brands v. Commission, 27/76, Rec. p. 207).
43. Ve své odpovědi si žalobkyně nárokuje vymezení relevantního trhu, v rozporu proti tvrzením formulovanými Komisí v jejím pojednání o obhajobě. Z jejich dopisů z 20. února 1997 a 23. února 1998 by tedy vyplývalo, že se hlavně jedná o trh programových vybavení. Podpůrně by se jednalo o odvozené trhy zpracování textů, tabulek a operačních systémů. Co se týče trhu geografického, měla by vždy odkazovat na trh francouzský.
44. Komise se měla na druhém místě dopustit omylu v hodnocení, neuznávajíc existenci zneužití dominantního postavení, spočívajícího pro Microsoft v jednostranném určení prodejních cen svých výrobků ve Francii. V tomto směru se opírá o obsah informačních bulletinů MF vydaných v roce 1995 a 1996. Zdůrazňuje, že zákaz dovozu takových programových vybavení je prostředkem k ukládání nepřímo svým prodejcům prodejních cen zřetelně vyšších ve Francii. Takový zákaz by dále zakládal opatření zakázané v kanadském právu. Jednajíc takovým způsobem, Microsoft by aplikoval na své kanadské a francouzské obchodní partnery nerovné podmínky při rovnocenném plnění, způsobujíc takto soutěžní nevýhodu francouzským prodejcům, odrážející se na jejich zákaznících (rozsudek Evropského soudního dvora, United Brands v. Commission, dříve zmíněný, a rozsudek z 13. února 1979, Hoffmann-la Roche v. Commission, 85/76, Rec. p. 461). Žalobkyně ještě vyzdvihuje, že obchod mezi členskými státy je tím narušen v případě, že došlo k ohrožení struktury soutěže na společném trhu.
45. Ve své odpovědi žalobkyně dále zdůrazňuje, že výkon autorských práv nedovoluje obcházet imperativní ustanovení článku 86 Smlouvy. Argumenty Komise odvozené ze směrnice č. 91/250 by tedy musely být čistě a jednoduše odmítnuty.
46. Komise odmítla rozdílné argumenty předložené žalobkyní v rámci tohoto druhého důvodu.
47. Především vyzdvihuje, že žalobkyně nikde nenabízí souvislou definici relevantního trhu nezbytnou k určení existence případného dominantního postavení Microsoftu. Údaje předložené žalobkyní by za všech okolností nedovolovaly založit existenci dominantního postavení Microsoftu na daném trhu ve smyslu článku 86 Smlouvy. Komise zároveň zdůrazňuje, že v napadeném rozhodnutí kategoricky neodmítla možnost, že Microsoft drží dominantní postavení na jednom nebo několika trzích programových vybavení, ale domnívala se, že tato otázka byla při této příležitosti zbavena příhodnosti v případě, kdy uváděné chování nebylo zneužívající.
48. Na druhé straně Komise uvádí, že zákaz učiněný Microsoftem dovážet nelegálně kopie jeho programových vybavení z Kanady nezakládá zneužití ve smyslu článku 86 ve smyslu článku 4 písm. c) směrnice č. 91/250.
b) hodnocení Soudu
49. Žalobkyně ve svém dopise z 20. února 1997 doplňujícím její žalobu z 24. září 1996 uvedla existenci zneužívajícího postupu ve smyslu článku 86 Smlouvy spočívajícím v ovlivňování prodejních cen výrobků se značkou Microsoft na francouzském trhu skrze zákaz dovozu výrobků vydaných ve francouzském jazyce, komercionalizovaných MF na kanadském trhu. Žalobkyně se zejména opírá o pasáž informačního bulletinu MF z 27. září 1995 citovanou níže v bodě 2.
50. V bodě 13 napadeného rozhodnutí Komise odmítla tvrzení žalobkyně uvádějící porušení článku 86 Smlouvy, prohlašujíc:
„13. Tvrdíte také, že chování Microsoftu by mohlo být porušením článku 86 Smlouvy, což by zakládalo zneužití dominantního postavení. Poskytly jste málo informací pro potvrzení Vašeho postoje, podle kterého by Microsoft mohl držet dominantní postavení na daných trzích; dále, výrobky Microsoftu, objekty Vaší žaloby nejsou jasně definovány. Vaše podání z 23. února 1998 obsahovalo výňatky z tisku dovolávající se vynikající pozice Microsoftu na trhu programových vybavení, a obzvláště jeho velmi důležitého tržního podílu na trhu operačních systémů pro mikropočítače. Tyto údaje, ačkoli byly více podrobnější než ve Vaší počáteční žalobě, nejsou dostatečné pro založení existence dominantního postavení na daném trhu ve smyslu článku 86 Smlouvy ES. Není vyloučeno, že šetření vedené DG IV nemůže stanovit, že Microsoft drží dominantní postavení na jednom nebo několika trzích programových vybavení. Tato otázka však nemá v této věci nalezenu odpověď, uvážíme-li, že se chování, jež žalujete, nejeví zneužívajícím, i kdyby dominantní postavení Microsoftu na daném trhu bylo založeno. Jak je uvedeno níže, jednání Microsoftu směřující k bránění dovozu kopií programových vybavení, pro která žádná licence o užívání nebyla ve Společenství poskytnuta a která tudíž požívají právní ochrany ve Společenství, jsou legitimním výkonem jeho autorských práv. Jak je zároveň níže uvedeno, neodpovídá to pokusu ovlivnit prodejní ceny. Navíc, žádný údaj nenaznačuje, že Microsoft Vás odmítl zásobovat nebo Vám prodat své výrobky za ceny rozdílné od těch nabízených srovnatelným odběratelům ve Společenství. Aby byl Microsoft vinným, že vynucoval prodejní ceny, bylo by třeba, aby bylo stanoveno, že usiloval o ovlivnění cen, za které byly jeho výrobky prodávány jeho distributory. Aby Microsoft byl vinným, že nedovoleně udržoval ceny na vyšší úrovni na trhu EEE než na trhu kanadském, bylo by třeba, aby bylo prokázáno, že Microsoft pro srovnatelné transakce aplikoval ceny nižší na kanadském trhu než na trhu evropském, a že evropské ceny byly přemrštěné. Berouc v úvahu, že není žádný náznak o takovém postupu nebo případných jiných zneužitích, nezdá se nezbytné sledovat tyto aspekty Vaší žaloby.“
51. Z napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že Komise brala na jedné straně v úvahu, že zákaz učiněný skupinou Microsoft dovážet na evropský trh kopie programových vybavení vydané ve francouzském jazyce, komercionalizované v Kanadě, vyplýval z legitimního výkonu autorských práv na základě článku 4 písm. c) směrnice č. 91/250, a na straně druhé, že údaje předložené k obeznámení žalobkyní nezahrnují žádný důkaz o zneužívajícím výkonu těchto práv. Komise dokonce i upřesnila, že takový zneužívající výkon mohl pro Microsoft spočívat v aplikaci pro rovnocenné transakce nižších cen na kanadském trhu než na trhu evropském v případě, kdy evropské ceny by byly na druhé straně přemrštěné.
52. Během jednání Komise potvrdila odůvodněnost závěru vyloženého v napadeném rozhodnutí. V odpovědi na otázku Soudu zástupci Komise dále upřesnili, že v nepřítomnosti důkazů osvětlujících případný zneužívající postup, nebylo přijato žádné opatření o zvláštním šetření pro určení, zda existoval skutečný rozdíl mezi cenami praktikovanými Microsoftem a těmi praktikovanými na komunitárním trhu a pro analyzování podkladů.
53. Je nezbytné nicméně konstatovat, že v tomto druhém bodě napadené rozhodnutí zahrnuje zjevnou chybu v hodnocení.
54. Jestliže je opravdu přesné, že na základě článku 4 písm. c) směrnice č. 91/250 komercionalizace MC kopií programových vybavení v Kanadě nevyčerpává jí samotné její autorská práva k těmto výrobkům ve Společenství (viz níže bod 34), skutkové údaje předložené žalobkyní zakládají přesto důkaz, že pro rovnocenné transakce Microsoft aplikoval ceny slabší na kanadském trhu než na trhu komunitárním a že ceny komunitární byly přemrštěné.
55. Výňatek z informačního bulletinu MF z 27. září 1995, reprodukovaný níže v bodě 2, naznačuje, že výrobky dovezené z Kanady vstoupily přímo v soutěž s výrobky komercionalizovanými ve Francii a že jejich prodejní ceny ve Francii, přes náklady vyplývající z jejich dovozu ze třetího státu do Společenství, zůstaly zjevně méně vysoké. Informace uvedené v tomto informačním bulletinu by neměly být považovány jako nemající žádnou hodnotu, poněvadž vycházejí z podniku, MF, příslušejícímu ke vlastnické skupině autorských práv k daným výrobkům. Komise mimo to disponovala těmito informacemi od podání počáteční žaloby z 24. září 1996, poněvadž informační bulletin z 27. září 1995 figuroval v příloze 3 této žaloby. Žalobkyně výslovně zmínila příslušnou pasáž z tohoto informačního bulletinu v několika přepracováních, jak ve své počáteční žalobě z 24. září 1996, tak ve svém doplnění informací z 20. února 1997. Komise o tom ostatně dokonale věděla, poněvadž se v bodě 6 napadeného rozhodnutí věnovala výkladu faktů, vyzdvihuje, že v informačních bulletinech MF „Microsoft naznačuje, že svá programová vybavení nelegálně dovážená jsou prodávána za menší ceny a, že jestliže francouzští distributoři museli prodávat za ceny stejné, bylo to na úkor jejich marže.“
56. Z judikatury vyplývá, že, jestliže výkon autorských práv jejich nositelem, jako zákaz dovážet určité výrobky z nekomunitárního území do členského státu Společenství, v zásadě nezakládá sám o sobě porušení článku 86 Smlouvy, takový výkon nicméně může za určitých výjimečných okolností vyvolávat zneužívající chování (rozsudek Evropského soudního dvora z 6. dubna 1995, RTE et ITP v. Commission, C-241/91 a C-242/91 P, Rec. p. I-743, body 49 a 50).
57. V tomto případě Komise tedy nemohla tvrdit, že údaje v jejím držení ve chvíli, kdy přijímala napadené rozhodnutí, nezakládají důkazy o existenci zneužívajícího chování Micrososftu bez důkladného prozkoumání svého posouzení žaloby. Berouc v úvahu povinnosti, které jí připadají při projednání žádosti na základě článku 3 odst. 2 nařízení n° 17 (viz níže bod 27), přísluší jí přesto ověřit, zda údaje uváděné žalobkyní na základě dokumentů nemají důkazní hodnotu, byly nebo nebyly dány, a ověřit v tomto případě, zda-li zvláštní okolnosti případu v sobě nezahrnují existenci porušení článku 86 Smlouvy.
58. Napadené rozhodnutí se tedy jeví vadné zjevnou chybou v hodnocení.
59. Z předcházejícího vyplývá, že druhý důvod musí být přijat, že odvolání musí být považováno za odůvodněné a že napadené rozhodnutí zamítající žalobu žalobkyně musí být zrušeno.
Z těchto důvodů Soud (třetí senát) prohlásil a uzavřel:
1. Rozhodnutí Komise z 15. října 1998 (právní věc IV/36.219 - Micro Leader/Microsoft), definitivně zamítající žalobu žalobkyně, udávající jako odporující článkům 85 a 86 Smlouvy ES (nyní články 81 a 82 Smlouvy ES) jednání společností Microsoft France a Microsoft Corporation směřující ke bránění dovozu do Francie programových vybavení vydaných ve francouzském jazyce, komercionalizovaných v Kanadě, je zrušeno.
2. Komise je odsouzena k výdajům.