Jak již název semináře napovídá, hlavní zájem byl zaměřen na oblast možných omezení ukládaných ze strany soutěžního práva podnikům s velkou tržní mocí, a to ve vztahu k jejich smluvní svobodě a obchodnímu chování. Obsah diskuse byl směřován k posouzení podmínek, za kterých mohou být uvedené podniky nuceny jednat s jejich existujícími či potenciálními soutěžiteli, kdy jsou povinny licencovat výsledky své činnosti a kdy lze na jejich chování pohlížet jako na soutěžně zneužívající praktiku odmítnutí jednat. Uvedené bylo přitom hodnoceno jak z pohledu evropského, tak i amerického práva.
Úvodem bylo konstatováno, že obchodní praktika nazývaná jako odmítnutí jednat (refusal do deal) s sebou přináší celou řadu otázek, jež je často velmi těžké správně zodpovědět. Tato skutečnost je dána rozdílnými pohledy na způsob jejího posuzování, a to jak z hlediska právního, tak i ekonomického. Při hodnocení její podstaty a jejich důsledků se ve Spojených státech amerických i v Evropě často střetávají odlišné přístupy, jejichž aplikace pak vede k existenci odlišných názorových proudů a rozhodnutí příslušných orgánů. Tyto rozdíly jsou dány i poněkud odlišnými koncepty, na jejichž základě je uvedená praktika v Evropě a ve Spojených státech amerických posuzována (článek 82 Smlouvy ES a sec. 2 Shermanova zákona). Bez ohledu na to však panuje víceméně obecná shoda v tom, že aplikace skutkové podstaty soutěžního práva odmítnutí jednat přichází do úvahy pouze při existenci určitých výjimečných okolností. Zároveň je však posuzována velmi přísně.
V návaznosti na toto úvodní konstatování bylo vysvětleno, v čem je podstata odmítnutí jednat vůbec spatřována. Jde o situaci, kdy podnik s velkou tržní mocí (monopolista nebo dominant) skrze odmítnutí dodávek určitých výrobků, služeb či zařízení, podstatně omezí či dokonce vyloučí hospodářskou soutěž na určitém trhu. Tímto počinem mohou být poškozeni jak soutěžitelé, tak i spotřebitelé. Pokud uvedené odmítnutí není objektivně ospravedlněno, jedná se o protiprávní jednání. Právo podniku odmítnout jednat s třetím subjektem tedy podle přednášejících není právem absolutní povahy. Jeli spojeno s určitými kvalifikovanými soutěžně nepříznivými účinky, je ze strany práva hospodářské soutěže reprobováno. Naopak však též platí, že podnik s významnou tržní mocí nemá absolutní povinnost jednat s jinými. Okolnosti, za kterých tak musí činit, jsou striktně vymezeny. Uvedené plyne ze skutečnosti, že ukládání povinnosti jednat se subjekty, které jsou či mohou být soutěžiteli monopolního či dominantního podniku, je v rozporu se základní svobodou tržní ekonomiky, a to svobodou určitého podniku vybrat si, s kým bude jednat, pokud tak chce vůbec učinit. Zásah do uvedené svobody skrze prostředky soutěžního práva proto musí být založen na pečlivém hodnocení, jež bude výsledkem vážení partikulárních zájmů zkoumaného podniku a veřejného zájmu na existenci svobodné a účinné hospodářské soutěže. Ze strany přednášejících však bylo v této souvislosti upozorněno na fakt, že jak v americké, tak i evropské rozhodovací praxi okolnosti odůvodňující zásah do svobody volby obchodního partnera nejsou zcela vyjasněny, což pro všechny dotčené subjekty s sebou přináší značnou právní a ekonomickou nejistotu.
Následovalo resumé nejvýznamnějších evropských a amerických případů, které se zkoumanou skutkovou podstatou soutěžního práva zabývají. Tyto případy byly dále rozčleněny na ty, jež se týkají odmítnutí dodávek produktů materiálního vlastnictví a služeb, a na ty, které se týkají výrobků pokrytých právy k duševnímu vlastnictví. Z oblasti evropského soutěžního práva byly zmíněny případy Commercial Solvents, Télemarketing, United Brands, Oscar Bronner (první skupina případů) a Volvo, Magill a IMS Health (druhá skupina pří- padů). Pro většinu těchto případů je společné, že v nich podnik s významnou mocí na jednom trhu (primárním) využíval bez objektivního ospravedlnění této moci k získání či posílení svého postavení na trhu jiném (sekundárním). Je zde tak typická přítomnost dvou trhů a snaha o přenos tržní moci z hlavního na sekundární (odvozený) trh cestou odmítnutí udělit přístup k produktům, jež jsou pro obchodní aktivity na tomto druhém trhu nezbytné. Tím je tento druhý trh monopolizován a dochází zde k omezení či vyloučení hospodářské soutěže (jedná se o tzv. leveraging, který, jak bylo ze strany amerického zástupce připomenuto, pochází z oblasti amerického antitrustového práva). V této souvislosti bylo poukázáno na odlišné hodnocení v situaci, kdy tržní dominant či monopolista za uvedeným účelem takto odmítl jednat s již existujícím spotřebitelem (zákazníkem), a tedy přerušil tak již fungující obchodní vztah, a kdy odmítl smluvně kooperovat se zcela novým subjektem. V prvním případě (viz například Commercial Solvents a United Brands) je pohled rozhodovacích orgánů velmi přísný. Je tomu tak zejména tehdy, je-li skutečným cílem uvedeného počínání posílení a zneužití stávající tržní pozice. Jde-li naopak o zákazníka zcela nového či pouze příležitostného, je zde na straně monopolisty či dominanta mnohem větší prostor pro méně příznivé zacházení se žádajícím subjektem, resp. pro prokázání objektivních důvodů, jejichž přítomnost ho může před antimonopolním orgánem liberovat (viz například Magill a IMS Health). V této souvislosti bylo i výstižně poznamenáno, že s těmito druhými případy je velmi často spojena aplikace doktríny základních zařízení (essential facilities doctrine), na jejímž základě dochází k postihu chování tržně silných podniků nejčastěji spočívající v odmítnutí poskytnout k žádosti potenciálních soutěžitelů přístup k zařízení, jež je nezbytné pro výkon určité obchodní aktivity na jiném trhu. Z oblasti amerického práva byl připomenut případ Aspen Skiing a zejména pak případ Trinko, jenž pochází z nedávné doby a který byl řešen Nejvyšším soudem USA. V jeho rámci bylo posuzováno chování telefonní společnosti Verizon spočívající v neposkytnutí přístupu třetím osobám (potenciálním konkurentům) k některým prvkům telekomunikační sítě, a to i přesto, že povinnost tak učinit společnosti Verizon ukládal telekomunikační zákon. Jak bylo konstatováno, rozhodnutí zmíněného soudu v dané věci bylo pro další vývoj soutěžního práva velmi důležité, zároveň je však hodnoceno jako značně kontroverzní. Na jedné straně potvrdilo, že za určitých okolností odmítnutí uzavřít smlouvu s konkurenty může založit protisoutěžní jednání a porušit sec. 2 Shermanova zákona, na druhé straně soud tyto podmínky oproti stávající praxi značně omezil a podpořil tak restriktivní výklad povinnosti monopolistů spolupracovat s jejich soutěžiteli. Zároveň odmítl v daném případě aplikovat již zmíněnou doktrínu základních zařízení (podle Nejvyššího soudu USA jde o teorii nižších soudů, kterou nikdy formálně neuznal) a odmítl možnost intervence skrze obecné antimonopolní právo, jestliže lze posuzovaný případ řešit s odkazem na již existující speciální sektorovou regulaci
V další části semináře bylo poukázáno na skutečnost, že existují určité rozdíly v posuzování případů, jež se týkají obchodního využívání práv k duševnímu vlastnictví, a případů, kdy tržní dominant či monopolista své odmítnutí jednat o práva k duševnímu vlastnictví neopírá. Zmíněné rozdíly jsou založeny skutečností, že práva k duševnímu vlastnictví s sebou přinášejí nutnost určitého specifického přístupu, jenž je odůvodněn zvýšenou ochranou inovační činnosti a investic do této činnosti. Přesto, jak bylo konstatováno, existují názory, které odlišnost v hodnotícím přístupu s odkazem na uvedenou ochranu kritizují. Přístup, jenž zpřísňuje, resp. doplňuje posuzování odmítnutí jednat ze strany vlastníka práv k duševnímu vlastnictví o další kritéria, shledávají jako neodůvodněný a právně a ekonomicky vadný. Ze strany autorů této kritiky není shledáván žádný dostatečný důvod, proč by statky materiálního vlastnictví měly požívat jiné (méně příznivé) ochrany než statky duševního vlastnictví. Jak bylo poznamenáno, tento názor je zastáván například i některými americkými soudy (věc United States v. Microsoft Corp.). Přesto, jak bylo s odkazem na evropskou rozhodovací praxi demonstrováno, současný většinový trend je takový, že posuzování případů týkajících se práv k duševnímu vlastnictví se opírá o kritéria, jež nejsou v ostatních případech zohledňována, resp. že pouhá monopolizace sekundárního trhu jiným způsobem než cestou férové soutěže (leveraging), k závěru o nepřípustném chování ještě nepostačuje. V tomto aspektu bylo zejména poukázáno na přídavné kritérium „nového výrobku“, které se poprvé objevilo v případu Magill a bylo nedávno znovu zopakováno ve věci IMS Health. Uvedené kritérium značí, že odmítnutí vlastníka práv k duševnímu vlastnictví udělit licenci k jeho výrobku lze při splnění dalších podmínek (monopolizace sekundárního trhu a neexistence objektivního ospravedlnění) hodnotit jako soutěžně zneužívající tehdy, jestliže toto licenční odmítnutí současně brání zavedení nového výrobku či služby, která ze strany uvedeného vlastníka není nabízena a po níž existuje neuspokojená spotřebitelská poptávka. Ve vztahu k uvedenému kritériu bylo však zároveň zmíněno, že jeho obsah (stupeň novosti výrobku) není doposud zcela jednoznačně vyjasněn, což zmíněná rozhodovací praxe bohužel i dokládá.
V závěru byla pozornost krátce věnována nejnovějšímu případu řešenému evropskými orgány, jenž se týká společnosti Microsoft. Tento velmi složitý a rozsáhlý případ byl již rozhodnut Evropskou komisí a je ve stadiu řízení před Soudem prvního stupně. V jeho rámci jsou řešeny dvě hlavní formy údajného zneužití dominantního postavení na trhu, jednak odmítnutí společnosti Microsoft sdílet se svými soutěžiteli informaci o rozhraní, nezbytně nutné k vývoji alternativního produktu, jenž by komunikoval s Windows PC, a umožňoval tak předmětným soutěžitelům společnosti Microsoft konkurovat na trhu se server operačními systémy, jednak vázání softwarového výrobku WMP s Windows PC operačním systémem. Ze strany zástupce Evropské komise bylo ve vztahu k aplikaci soutěžního práva na daný případ obhajováno splnění všech podmínek nutných k aplikaci článku 82 Smlouvy ES. Přitom bylo upozorněno na specifika sektoru, se kterým je zkoumaný případ spojen a na nutnost určitého zvláštního přístupu, v jehož světle má být posuzován. V souvislosti s daným případem bylo znovu zopakováno, že není mnoho situací, na které může být skutková podstata soutěžního práva odmítnutí jednat aplikována. Okolnosti, jež k této aplikaci vedou, jsou zpravidla extrémně specifické. Na případy zákazu odmítnutí jednat je třeba nahlížet spíše jako na výjimku z obecně uznávané zásady smluvní svobody. Tržní monopolisté a dominanti mají právo činit přiměřené kroky na ochranu svých obchodních zájmů, dobré pověsti a postavení na trhu. Mají právo bránit se tzv. černému jezdectví (freeriding). Pro odmítnutí jednat musí mít vždy dobré a obhajitelné objektivní důvody. Pokud tomu tak není, a je-li současně z hlediska delšího časového horizontu účinná hospodářská soutěž ohrožena, je aplikace jak evropského, tak i amerického antimonopolního práva na tyto případy zcela na místě.
Seminář na téma Povinnost jednat s jinými – omezení soutěžního práva byl na pražské konferenci IBA jistě významným příspěvkem. Umožnil prezentovat názor odborníků na tuto problematiku, a to jak z pohledu zástupců státních regulačních autorit, tak i z pohledu „druhé strany barikády“, tedy podniků, jež jsou těmito autoritami díky svému postavení na trhu velmi často kontrolovány. Je možná na škodu, že více pozornosti nebylo věnováno detailnější analýze hlavních případů (leading cases), které se odmítnutí jednat týkají. Právě kazuistika je totiž v oblasti soutěžního práva klíčovou platformou úvah. To je dáno skutečností, že normy soutěžního práva jsou velmi obecné a teprve rozhodovací praxe obsah těchto norem „dotváří.“ Ne vždy jsou přitom rozhodnutí příslušných orgánů zcela jednoznačná a jejich výklad je tak někdy velmi obtížný. Právě přítomnost osob, jež stojí u zrodu těchto klíčových rozhodnutí, mohla některá z jejich sporných aspektů blíže osvětlit. Na druhé straně je však třeba uznat, že časový prostor pro zmíněnou analýzu byl velmi omezený. K tomu je zapotřebí i dodat, že se jedná o velmi složitou problematiku, kde si často nevystačíme pouze s čistě právními úvahami. Názory na její řešení se různí, a to v závislosti na akceptaci toho kterého výchozího právního a zejména ekonomického přístupu (modelu), jenž je přitom využit. Proto lze přijmout za vděk, že jsme měli možnost seznámit se předmětnou problematikou alespoň v takovém rozsahu, jaký byl na konferenci realizován. Lze si jen přát, aby příležitostí konfrontovat poznatky z dané oblasti soutěžního práva, tak jak tomu bylo na konferenci IBA v Praze, český advokát získal v budoucnu více.
Článek byl publikován v časopise Bulletin advokacie č.: 11-12/2005
Autor článku: JUDr. Pavel Utěšený
Úvodem bylo konstatováno, že obchodní praktika nazývaná jako odmítnutí jednat (refusal do deal) s sebou přináší celou řadu otázek, jež je často velmi těžké správně zodpovědět. Tato skutečnost je dána rozdílnými pohledy na způsob jejího posuzování, a to jak z hlediska právního, tak i ekonomického. Při hodnocení její podstaty a jejich důsledků se ve Spojených státech amerických i v Evropě často střetávají odlišné přístupy, jejichž aplikace pak vede k existenci odlišných názorových proudů a rozhodnutí příslušných orgánů. Tyto rozdíly jsou dány i poněkud odlišnými koncepty, na jejichž základě je uvedená praktika v Evropě a ve Spojených státech amerických posuzována (článek 82 Smlouvy ES a sec. 2 Shermanova zákona). Bez ohledu na to však panuje víceméně obecná shoda v tom, že aplikace skutkové podstaty soutěžního práva odmítnutí jednat přichází do úvahy pouze při existenci určitých výjimečných okolností. Zároveň je však posuzována velmi přísně.
V návaznosti na toto úvodní konstatování bylo vysvětleno, v čem je podstata odmítnutí jednat vůbec spatřována. Jde o situaci, kdy podnik s velkou tržní mocí (monopolista nebo dominant) skrze odmítnutí dodávek určitých výrobků, služeb či zařízení, podstatně omezí či dokonce vyloučí hospodářskou soutěž na určitém trhu. Tímto počinem mohou být poškozeni jak soutěžitelé, tak i spotřebitelé. Pokud uvedené odmítnutí není objektivně ospravedlněno, jedná se o protiprávní jednání. Právo podniku odmítnout jednat s třetím subjektem tedy podle přednášejících není právem absolutní povahy. Jeli spojeno s určitými kvalifikovanými soutěžně nepříznivými účinky, je ze strany práva hospodářské soutěže reprobováno. Naopak však též platí, že podnik s významnou tržní mocí nemá absolutní povinnost jednat s jinými. Okolnosti, za kterých tak musí činit, jsou striktně vymezeny. Uvedené plyne ze skutečnosti, že ukládání povinnosti jednat se subjekty, které jsou či mohou být soutěžiteli monopolního či dominantního podniku, je v rozporu se základní svobodou tržní ekonomiky, a to svobodou určitého podniku vybrat si, s kým bude jednat, pokud tak chce vůbec učinit. Zásah do uvedené svobody skrze prostředky soutěžního práva proto musí být založen na pečlivém hodnocení, jež bude výsledkem vážení partikulárních zájmů zkoumaného podniku a veřejného zájmu na existenci svobodné a účinné hospodářské soutěže. Ze strany přednášejících však bylo v této souvislosti upozorněno na fakt, že jak v americké, tak i evropské rozhodovací praxi okolnosti odůvodňující zásah do svobody volby obchodního partnera nejsou zcela vyjasněny, což pro všechny dotčené subjekty s sebou přináší značnou právní a ekonomickou nejistotu.
Následovalo resumé nejvýznamnějších evropských a amerických případů, které se zkoumanou skutkovou podstatou soutěžního práva zabývají. Tyto případy byly dále rozčleněny na ty, jež se týkají odmítnutí dodávek produktů materiálního vlastnictví a služeb, a na ty, které se týkají výrobků pokrytých právy k duševnímu vlastnictví. Z oblasti evropského soutěžního práva byly zmíněny případy Commercial Solvents, Télemarketing, United Brands, Oscar Bronner (první skupina případů) a Volvo, Magill a IMS Health (druhá skupina pří- padů). Pro většinu těchto případů je společné, že v nich podnik s významnou mocí na jednom trhu (primárním) využíval bez objektivního ospravedlnění této moci k získání či posílení svého postavení na trhu jiném (sekundárním). Je zde tak typická přítomnost dvou trhů a snaha o přenos tržní moci z hlavního na sekundární (odvozený) trh cestou odmítnutí udělit přístup k produktům, jež jsou pro obchodní aktivity na tomto druhém trhu nezbytné. Tím je tento druhý trh monopolizován a dochází zde k omezení či vyloučení hospodářské soutěže (jedná se o tzv. leveraging, který, jak bylo ze strany amerického zástupce připomenuto, pochází z oblasti amerického antitrustového práva). V této souvislosti bylo poukázáno na odlišné hodnocení v situaci, kdy tržní dominant či monopolista za uvedeným účelem takto odmítl jednat s již existujícím spotřebitelem (zákazníkem), a tedy přerušil tak již fungující obchodní vztah, a kdy odmítl smluvně kooperovat se zcela novým subjektem. V prvním případě (viz například Commercial Solvents a United Brands) je pohled rozhodovacích orgánů velmi přísný. Je tomu tak zejména tehdy, je-li skutečným cílem uvedeného počínání posílení a zneužití stávající tržní pozice. Jde-li naopak o zákazníka zcela nového či pouze příležitostného, je zde na straně monopolisty či dominanta mnohem větší prostor pro méně příznivé zacházení se žádajícím subjektem, resp. pro prokázání objektivních důvodů, jejichž přítomnost ho může před antimonopolním orgánem liberovat (viz například Magill a IMS Health). V této souvislosti bylo i výstižně poznamenáno, že s těmito druhými případy je velmi často spojena aplikace doktríny základních zařízení (essential facilities doctrine), na jejímž základě dochází k postihu chování tržně silných podniků nejčastěji spočívající v odmítnutí poskytnout k žádosti potenciálních soutěžitelů přístup k zařízení, jež je nezbytné pro výkon určité obchodní aktivity na jiném trhu. Z oblasti amerického práva byl připomenut případ Aspen Skiing a zejména pak případ Trinko, jenž pochází z nedávné doby a který byl řešen Nejvyšším soudem USA. V jeho rámci bylo posuzováno chování telefonní společnosti Verizon spočívající v neposkytnutí přístupu třetím osobám (potenciálním konkurentům) k některým prvkům telekomunikační sítě, a to i přesto, že povinnost tak učinit společnosti Verizon ukládal telekomunikační zákon. Jak bylo konstatováno, rozhodnutí zmíněného soudu v dané věci bylo pro další vývoj soutěžního práva velmi důležité, zároveň je však hodnoceno jako značně kontroverzní. Na jedné straně potvrdilo, že za určitých okolností odmítnutí uzavřít smlouvu s konkurenty může založit protisoutěžní jednání a porušit sec. 2 Shermanova zákona, na druhé straně soud tyto podmínky oproti stávající praxi značně omezil a podpořil tak restriktivní výklad povinnosti monopolistů spolupracovat s jejich soutěžiteli. Zároveň odmítl v daném případě aplikovat již zmíněnou doktrínu základních zařízení (podle Nejvyššího soudu USA jde o teorii nižších soudů, kterou nikdy formálně neuznal) a odmítl možnost intervence skrze obecné antimonopolní právo, jestliže lze posuzovaný případ řešit s odkazem na již existující speciální sektorovou regulaci
V další části semináře bylo poukázáno na skutečnost, že existují určité rozdíly v posuzování případů, jež se týkají obchodního využívání práv k duševnímu vlastnictví, a případů, kdy tržní dominant či monopolista své odmítnutí jednat o práva k duševnímu vlastnictví neopírá. Zmíněné rozdíly jsou založeny skutečností, že práva k duševnímu vlastnictví s sebou přinášejí nutnost určitého specifického přístupu, jenž je odůvodněn zvýšenou ochranou inovační činnosti a investic do této činnosti. Přesto, jak bylo konstatováno, existují názory, které odlišnost v hodnotícím přístupu s odkazem na uvedenou ochranu kritizují. Přístup, jenž zpřísňuje, resp. doplňuje posuzování odmítnutí jednat ze strany vlastníka práv k duševnímu vlastnictví o další kritéria, shledávají jako neodůvodněný a právně a ekonomicky vadný. Ze strany autorů této kritiky není shledáván žádný dostatečný důvod, proč by statky materiálního vlastnictví měly požívat jiné (méně příznivé) ochrany než statky duševního vlastnictví. Jak bylo poznamenáno, tento názor je zastáván například i některými americkými soudy (věc United States v. Microsoft Corp.). Přesto, jak bylo s odkazem na evropskou rozhodovací praxi demonstrováno, současný většinový trend je takový, že posuzování případů týkajících se práv k duševnímu vlastnictví se opírá o kritéria, jež nejsou v ostatních případech zohledňována, resp. že pouhá monopolizace sekundárního trhu jiným způsobem než cestou férové soutěže (leveraging), k závěru o nepřípustném chování ještě nepostačuje. V tomto aspektu bylo zejména poukázáno na přídavné kritérium „nového výrobku“, které se poprvé objevilo v případu Magill a bylo nedávno znovu zopakováno ve věci IMS Health. Uvedené kritérium značí, že odmítnutí vlastníka práv k duševnímu vlastnictví udělit licenci k jeho výrobku lze při splnění dalších podmínek (monopolizace sekundárního trhu a neexistence objektivního ospravedlnění) hodnotit jako soutěžně zneužívající tehdy, jestliže toto licenční odmítnutí současně brání zavedení nového výrobku či služby, která ze strany uvedeného vlastníka není nabízena a po níž existuje neuspokojená spotřebitelská poptávka. Ve vztahu k uvedenému kritériu bylo však zároveň zmíněno, že jeho obsah (stupeň novosti výrobku) není doposud zcela jednoznačně vyjasněn, což zmíněná rozhodovací praxe bohužel i dokládá.
V závěru byla pozornost krátce věnována nejnovějšímu případu řešenému evropskými orgány, jenž se týká společnosti Microsoft. Tento velmi složitý a rozsáhlý případ byl již rozhodnut Evropskou komisí a je ve stadiu řízení před Soudem prvního stupně. V jeho rámci jsou řešeny dvě hlavní formy údajného zneužití dominantního postavení na trhu, jednak odmítnutí společnosti Microsoft sdílet se svými soutěžiteli informaci o rozhraní, nezbytně nutné k vývoji alternativního produktu, jenž by komunikoval s Windows PC, a umožňoval tak předmětným soutěžitelům společnosti Microsoft konkurovat na trhu se server operačními systémy, jednak vázání softwarového výrobku WMP s Windows PC operačním systémem. Ze strany zástupce Evropské komise bylo ve vztahu k aplikaci soutěžního práva na daný případ obhajováno splnění všech podmínek nutných k aplikaci článku 82 Smlouvy ES. Přitom bylo upozorněno na specifika sektoru, se kterým je zkoumaný případ spojen a na nutnost určitého zvláštního přístupu, v jehož světle má být posuzován. V souvislosti s daným případem bylo znovu zopakováno, že není mnoho situací, na které může být skutková podstata soutěžního práva odmítnutí jednat aplikována. Okolnosti, jež k této aplikaci vedou, jsou zpravidla extrémně specifické. Na případy zákazu odmítnutí jednat je třeba nahlížet spíše jako na výjimku z obecně uznávané zásady smluvní svobody. Tržní monopolisté a dominanti mají právo činit přiměřené kroky na ochranu svých obchodních zájmů, dobré pověsti a postavení na trhu. Mají právo bránit se tzv. černému jezdectví (freeriding). Pro odmítnutí jednat musí mít vždy dobré a obhajitelné objektivní důvody. Pokud tomu tak není, a je-li současně z hlediska delšího časového horizontu účinná hospodářská soutěž ohrožena, je aplikace jak evropského, tak i amerického antimonopolního práva na tyto případy zcela na místě.
Seminář na téma Povinnost jednat s jinými – omezení soutěžního práva byl na pražské konferenci IBA jistě významným příspěvkem. Umožnil prezentovat názor odborníků na tuto problematiku, a to jak z pohledu zástupců státních regulačních autorit, tak i z pohledu „druhé strany barikády“, tedy podniků, jež jsou těmito autoritami díky svému postavení na trhu velmi často kontrolovány. Je možná na škodu, že více pozornosti nebylo věnováno detailnější analýze hlavních případů (leading cases), které se odmítnutí jednat týkají. Právě kazuistika je totiž v oblasti soutěžního práva klíčovou platformou úvah. To je dáno skutečností, že normy soutěžního práva jsou velmi obecné a teprve rozhodovací praxe obsah těchto norem „dotváří.“ Ne vždy jsou přitom rozhodnutí příslušných orgánů zcela jednoznačná a jejich výklad je tak někdy velmi obtížný. Právě přítomnost osob, jež stojí u zrodu těchto klíčových rozhodnutí, mohla některá z jejich sporných aspektů blíže osvětlit. Na druhé straně je však třeba uznat, že časový prostor pro zmíněnou analýzu byl velmi omezený. K tomu je zapotřebí i dodat, že se jedná o velmi složitou problematiku, kde si často nevystačíme pouze s čistě právními úvahami. Názory na její řešení se různí, a to v závislosti na akceptaci toho kterého výchozího právního a zejména ekonomického přístupu (modelu), jenž je přitom využit. Proto lze přijmout za vděk, že jsme měli možnost seznámit se předmětnou problematikou alespoň v takovém rozsahu, jaký byl na konferenci realizován. Lze si jen přát, aby příležitostí konfrontovat poznatky z dané oblasti soutěžního práva, tak jak tomu bylo na konferenci IBA v Praze, český advokát získal v budoucnu více.
Článek byl publikován v časopise Bulletin advokacie č.: 11-12/2005
Autor článku: JUDr. Pavel Utěšený