Ze strany odborné i laické veřejnosti často opomíjeným aspektem výkonu kolektivní správy autorských práv a práv souvisejících s právem autorským je soutěžně-právní stránka věci. Důvod možného soutěžně-právního zhodnocení zmíněného výkonu je přitom více než prostý. Autorské ochranné organizace, neboli též podle litery našeho autorského zákona kolektivní správci, totiž v řadě zemí požívají postavení soutěžního monopolisty, resp. dominanta. Tato skutečnost sama o sobě ještě nevykazuje závadný charakter a nemá pro uvedené subjekty bezprostřední (sankční) právní důsledky, když monopolní či dominantní postavení zpravidla nebývá předmětem zákazu soutěžního práva, a je tak povoleno. Co však může a také často způsobuje problém, je následné chování autorských ochranných organizací, které v řadě případů může vykazovat znaky kvalifikované formy soutěžně zneužívajícího chování. Bližší posouzení soutěžně-právní relevance tohoto chování v posledně naznačeném směru přitom vždy náleží příslušným antimonopolním úřadům či následně soudům. Základním hlediskem, které je při uvedeném hodnocení sledováno, je skutečnost, zda v důsledku tohoto chování byla či mohla být narušena existence a řádné fungování hospodářské soutěže. Jakým způsobem se s výše uvedenou problematikou vypořádává naše a komunitární právní úprava a rozhodovací praxe, je i předmětem této přílohy. V jejím rámci se tak podrobně seznámíme s aplikací ustanovení českého a komunitárního antimonopolního práva (§ 10 a násl. zákona o ochraně hospodářské soutěže, článek 82 Smlouvy ES) na oblast výkonu kolektivní správy.
Obecnou podstatou všech antimonopolních právních úprav je normativní regulace praxí již prověřené skutečnosti, že každá osoba, která drží moc, je více či méně náchylná k jejímu zneužití. V oblasti antimonopolního práva konkrétně jde o bližší úpravu kontroly, resp. zákazu zneužívání moci, mající přívlastek tržní. Tato moc poskytuje svému držiteli variabilně silné postavení na trhu. Z hlediska antimonopolního zákonodárství má potom význam držení tržní moci podstatné, neboli též držení monopolního či dominantního postavení.
Úvodem jsem uvedl, že základním důvodem, proč jsou autorské ochranné organizace (dále jen "ochranné organizace") vůbec dávány do souvislosti s právem soutěžním, je právě samotné postavení těchto organizací. Toto postavení má totiž v převažující většině charakter monopolu, a to ať již faktického, nebo zákonného (právního).1) Hlavní důvod této skutečnosti lze spatřovat zejména v rovině společenské. V dané oblasti je totiž určitá monopolizace pro určitý výsek užití chráněných děl nezbytná jak pro účinné zajištění ochrany práv jednotlivých tvůrců, tak i pro uspokojování potřeb přímých uživatelů těchto děl. Řádný a účinný výkon spravovaných práv je zde vázán na podmínku maximálního soustředění výkonu práv určitého druhu v rámci jednotlivých států, což ve svém důsledku vede ke vzniku monopolního postavení uvedených organizací na daném trhu.2)
Přestože se v odborné literatuře v souvislosti s ochrannými organizacemi mluví v převažující míře pouze o jejich monopolním postavení, je třeba zmínit, že toto platí pouze při úvahách o jejich vztahu k jednotlivým vlastníkům chráněných děl. Ti, pokud se rozhodnou formou fiduciární cese (Treuhänderische Ubertragung, concession fiduciare) svěřit správu svých práv ochranné organizaci, nemají zpravidla k dispozici jiného možného poskytovatele administrativní infrastruktury, nezbytné k zajištění výkonu těchto práv.3) Možnost volby mezi několika subjekty povolanými k výkonu kolektivní správy předmětných práv tak zde chybí. Důvodem je skutečnost, že ve většině států existuje pro každou oblast a obor tvůrčí činnosti pouze jedna ochranná organizace.
V důsledku toho je pro daný segment trhu možnost jakékoliv konkurence vyloučena a činnost ochranné organizace tak má povahu monopolu. Přestože monopolní postavení ochranných organizací může z pohledu soutěžního práva vyvolávat zcela oprávněné obavy, princip monopolu je v námi posuzované oblasti všeobecně hájen, a to zejména doktrínou. Na obranu monopolu je v této souvislosti uváděno několik argumentů.4) Podle jednoho z názorů není vhodné vytvářet předpoklady soutěže mezi kolektivními správci chráněných děl, neboť "soutěž mezi autorskými společnostmi není možná z důvodu nemožnosti zastupitelnosti jednoho díla druhým, a tedy repertoáru jedné společnosti repertoárem společnosti jiné"5). Jindy je poukazováno na to, že pluralita ochranných organizací ve stejné oblasti může omezit, nebo dokonce i odstranit výhody kolektivní správy,6) nebo že existence konkurujících si společností, které spravují stejnou kategorii práv zakládajících různé repertoáry, nutí uživatele, kteří se nechtějí dopustit protiprávního jednání, získat povolení od každé z těchto společností.7) Z výše uvedeného vyplývá, že monopol ochranných organizací je z mnoha různých důvodů pojímán jako určitá nezbytnost, a to ať již z povahy předmětu spravovaných práv, nebo z důvodu zabezpečení lepší efektivnosti samotného výkonu kolektivní správy, resp. její prospěšnosti pro uživatele chráněných děl.8)
Vůči posledně zmíněné kategorii adresátů působení kolektivní správy ochranné organizace zaujímají pouze postavení dominantní. Důvodem je skutečnost, že zastoupení nositele práva k duševnímu vlastnictví ochrannou organizací, jež je svou povahou zastoupením nepřímým, nebývá příslušnými právními předpisy konstruováno jako povinné (obligatorní). I přesto, že ochranné organizace tedy požívají na trhu nehmotných práv výsadní postavení, není z moci zákona vyloučeno, aby z posledně uvedeného důvodu byly vystaveny působení soutěžních mechanismů. Ochranné organizace budou vstupovat do soutěžních vztahů s nositeli práv, kteří jim nesvěřili uplatňování, chránění a zpřístupňování předmětů svých práv, a rozhodli se tak tato svá práva vykonávat individuálně, mimo rámec kolektivní správy. S ohledem na to, že tato individuální správa práv k duševnímu vlastnictví bývá záležitostí spíše výjimečnou, konkurenční tlak na ochranné organizace nebude výrazně citelný a jejich pozice na trhu spravovaných nehmotných statků se bude blížit či rovnat soutěžní dominanci.
Mluvíme-li o konkrétní podobě soutěžního postavení jednotlivých ochranných organizací, je třeba ještě zmínit, že ať již se pohybujeme v českém nebo komunitárním právním prostředí, mají tyto úvahy pouze teoretický nádech. Právní důsledky případného zneužití tržně silného postavení ochranné organizace na relevantním trhu jsou totiž jak podle českého, tak i podle komunitárního práva stejné, jedno zdali je v konkrétním případě toto postavení monopolní nebo dominantní.
V odborné literatuře, blíže se věnující problematice ochraně práv k duševnímu vlastnictví a jejich možné korelaci s právem soutěžním, se lze setkat s blíže neodůvodněným názorem, že čl. 82 Smlouvy ES (ex čl. 86)9) je nezpůsobilý k tomu, aby umožňoval postih chování jednotlivého autora. Těžiště využitelnosti tohoto čl. je poté spatřováno v jeho aplikaci na práva příbuzná právu autorskému a na autorské organizace.10) Vrátím-li se k první části takto prezentovaného názoru, tedy k nevhodnosti použití čl. 82 Smlouvy ES na výkon autorského práva ze strany jeho individuálního nositele, vývoj judikatury v této oblasti (zejména pak rozhodnutí ve věci Magill11) dokládá, že výše uvedený článek Smlouvy ES svou působností soutěžně deliktní výkon autorského práva za určitých výjimečných okolností postihnout umožňuje.12)
Je však třeba zároveň uvést, že názory na rozhodovací praxi v tomto aspektu zkoumaného problému však ještě nejsou zcela konzistentní a z různých, blíže již specifikovaných důvodů, je komunitární jurisprudence často předmětem kritiky, a to zejména ze strany zastánců ochrany práv k duševnímu vlastnictví.
Větší jednoty se v názoru na možnou aplikovatelnost ustanovení soutěžního práva na oblast práv k duševnímu vlastnictví dostává v případě chování již zmíněných ochranných organizací, přesněji řečeno v případě výkonu kolektivní (hromadné) správy práv autorských a práv souvisejících s právem autorským ze strany těchto právních subjektů. Judikatura Komise ES a Soudního dvora již od počátku 70. let minulého století zcela jednoznačně přisvědčuje tomu, že chování těchto organizací je postižitelné podle předpisů antitrustového práva, vykazuje-li toto chování znaky zneužití jejich hospodářského postavení na trhu. Újmy se v důsledku tohoto chování přitom může dostat jak zastupovaným nositelům práv k duševnímu vlastnictví, tak i uživatelům spravovaných předmětů ochrany.
Je zcela přirozené a pochopitelné, že dotčené ochranné organizace se i přes již zmíněný vývoj rozhodovací praxe v této oblasti snaží nastartovanému trendu, usilujícímu o jejich postih v případě soutěžně závadného chování, bránit. Základním argumentem v této snaze je vyzdvihování jejich zvláštního charakteru, odvíjejícího se od povahy jimi uskutečňované činnosti.13) Tato skutečnost je podle představitelů těchto organizací dostatečným právním důvodem, umožňujícím vynětí posuzování jejich chování z pravidel hospodářské soutěže. V oblasti práva komunitárního by se podle jejich názoru mělo na ochranné organizace pohlížet jako na podniky ve smyslu čl. 86 smlouvy ES, zejména pak jeho druhého odstavce (ex čl. 90 odst. 2). V tomto ustanovení se mj. uvádí, že podniky, jimž je svěřeno poskytování služeb obecného hospodářského zájmu, podléhají ustanovením smlouvy ES a zejména pak pravidlům soutěžního práva, to však pouze jen tehdy, pokud uplatnění těchto právních norem neznemožňuje právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly přiděleny. Dále ještě musí být splněna jedna podmínka, a to, že rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Společenství. Orgánem, kterému byla svěřena pravomoc dohlížet na provádění ustanovení zmíněného čl., je Komise ES.
Odpověď na otázku, zda ochranné organizace požívají ochrany podle čl. 86 odst. 2 smlouvy ES a zda jsou tak ve své činnosti vyjmuty z aplikace ustanovení Smlouvy ES a soutěžních pravidel, vyřešila až rozhodovací praxe, opírající se o restriktivní výklad uvedeného ustanovení. Jako základní kritérium při uvedeném hodnocení podle ní sehrávají národní právní předpisy, které definují poslání v konkrétním případě posuzovaného podniku. Ve věci BRT v. SV SABAM a NV Fonior14) Soudní dvůr v této souvislosti prohlásil, "že přísluší národnímu soudci posoudit, zda podnik, který se dovolává ustanovení čl. 90, odst. 2 pro prosazení výjimky z pravidel Smlouvy, byl skutečně pověřen členským státem správou služeb obecného hospodářského zájmu.". K tomu poté dodal, že "to nemůže být případ podniku, který stát nepověřil žádným posláním a který spravuje soukromé zájmy, i když jde o práva k duševnímu vlastnictví chráněná zákonem." Soudní dvůr tímto svým závěrem potvrdil již dřívější interpretační vývody Komise ES ve věci GEMA.15)
V tomto případě, v němž se evropské rozhodovací orgány vůbec poprvé zabývaly otázkou zneužití dominantního postavení ze strany ochranné organizace v rámci výkonu kolektivní správy, Komise ES nepřiznala německé autorské ochranné organizaci GEMA ani postavení veřejného podniku, ani postavení podniku, jemuž se přiznávají zvláštní nebo výlučná práva ve smyslu čl. 90 odst. 1 smlouvy ES (nyní čl. 86 odst. 1 Smlouvy ES). Odůvodnění tohoto závěru bylo založeno na dvou skutečnostech. Za prvé, německý zákon o kolektivní správě autorských práv a práv jim příbuzným (zákon ze dne 7. 9. 1965) společnosti GEMA neuděloval žádný legální monopol. Za druhé, jestliže německý autorský zákon stanovil, že práva jím přiznávaná jednotlivým autorům mohou tito vykonávat pouze prostřednictvím autorské ochranné organizace, neznamená to, že by GEMA měla být nositelem zvláštního nebo výlučného práva, neboť jakákoliv jiná autorská organizace, včetně organizace zahraniční, se může uvedeného zákona dovolat a autorská práva tak vykonávat, získá-li povolení k této činnosti podle již zmíněného zákona o kolektivní správě.
S ohledem na to, že německý zákonodárce nevyloučil hypotézu soutěže mezi ochrannými organizacemi a stanovil tak možnost jejich plurality, a tím i fungujícího soutěžního prostředí, zabránil možnosti nahlížet na společnost GEMA jako na subjekt nadaný výlučným právem, což by za určitých okolností umožňovalo jeho vyjmutí z působnosti pravidel na ochranu hospodářské soutěže. Jak ukazuje uvedené rozhodnutí, samotný faktický monopol společnosti GEMA, jež tato společnost měla na území Německa, tento postup ještě dostatečně neodůvodňoval. Oproti názoru společnosti GEMA, ta nebyla podle Komise ES ani shledána podnikem, jemuž je svěřeno poskytování služeb obecného hospodářského zájmu. Toto poslání nebylo společnosti svěřeno ani zákonem o kolektivní správě, ani v rámci jejího povolení působit jako autorská ochranná organizace. Přestože GEMA byla podle zákona nositelem zvláštních povinností podobných těm, jež jsou obvykle ukládány bankám nebo pojišťovnám (např. kontraktační povinnost, povinnost řádné správy stanovených práv), vzhledem k tomu, že tyto povinnosti jsou ukládány všem, kdo jedná z pozice faktického monopolu, nelze v tomto spatřovat důvod pro aplikaci čl. 90 odst. 2 smlouvy ES. Tento postup v daném případě neodůvodňoval ani fakt, že GEMA byla ze zákona pověřena výkonem služeb obecné kulturní a sociální povahy (např. péče o mládež, zřizování fondů na podporu zastupovaných autorů atd.).
Jak je vidět, evropské rozhodovací orgány nepřistupují k ochranným organizacím spravujícím vybraná práva k duševnímu vlastnictví jako k podnikům ve smyslu čl. 86 odst. 2. Ani ochrana a zpřístupňování uvedených kulturních práv široké veřejnosti, jakož i absence ziskového motivu, přitom není podle názoru těchto orgánů dostatečným legitimačním důvodem.16) Vzhledem k tomu, že uvedené organizace sledují svou činností i hájení a prosazování soukromých (hospodářských) zájmů a účastní se obchodní výměny zboží a služeb, je nutné tuto jejich činnost posuzovat ve světle ustanovení smlouvy ES a zejména pak i norem práva proti omezením soutěže. V důsledku toho tak není vyloučen možný závěr o zneužití soutěžní dominance v rámci výkonu jejich vlastní činnosti.
Evropské rozhodovací orgány již od počátku posuzování chování ochranných organizací ve světle antimonopolního práva potvrzují princip dovolenosti jejich výsadního postavení a tedy jeho soutěžně - právní nezávadnost. Svůj závěr opírají o samotnou podstatu kolektivní správy, kdy podle nich efektivní ochrana práv a zájmů sdružených jednotlivců předpokládá a vyžaduje, že ochranná organizace byla nadána pozicí založenou na postoupení práv těchto osob v její prospěch v rozsahu nutném k tomu, aby jejím aktivitám byl dán požadovaný rozsah a význam.17) Základní cíle ochranných organizací tak jsou v uvedeném měřítku shledávány jako plně legitimní, kdy je zcela přirozené, že se sdružení jednotlivci (skladatelé, textaři atd.) snaží chránit své zájmy před velkými uživateli a distributory hudby18) (vysílací organizace a výrobci desek) postoupením svých práv na uvedené monopolní, resp. dominantní podniky. Jestliže však jednání těchto podniků jde nad rámec toho, co je nezbytně nutné pro výkon samotné podstaty kolektivní správy, dostává se toto jednání do konfliktu s ustanoveními soutěžního práva a může být ze strany rozhodovacích orgánů posouzeno jako protisoutěžní.19)
Ve věci BRT v. SV SABAM a NV Fonior Soudní dvůr v této souvislosti uvedl, že podnik, který byl pověřen výkonem autorského práva a který zaujímá dominantní postavení na trhu ve smyslu čl. 86 smlouvy ES, může zneužívat svého postavení, jestliže svým členům ukládá "závazky, které nejsou nezbytně nutné k uskutečňování jeho sociálního cíle a které takto nespravedlivým způsobem omezují svobodu jakéhokoliv člena ve výkonu jeho autorského práva".
Jak nám ukazuje komunitární jurisprudence, generální klauzule evropského antimonopolního práva spolu se svým demonstrativním katalogem nežádoucích soutěžních prohřešků (čl. 82 Smlouvy ES) je aplikovatelná nejen na soutěžně nepřípustné zneužívající chování, jehož se ochranné organizace dopouštějí vůči zastupovaným nositelům práva, ale i na chování, jež přivozuje objektivně neospravedlnitelnou újmu třetím osobám, tedy uživatelům chráněných děl. Zneužití dominantního postavení vůči oběma kategoriím osob bylo předmětem rozsáhlého zkoumání ze strany Komise ES v případě německé autorské ochranné organizace GEMA, jehož výsledkem byla dvě rozhodnutí, a to 71/224/EHS ze dne 2. 6. 1971 (dále jen "rozhodnutí GEMA I") a 72/268/EHS ze dne 6. 7. 1972 (dále jen "rozhodnutí GEMA II"). Obě rozhodnutí byla též vůbec prvními akty aplikace soutěžního práva v oblasti výkonu kolektivní správy. Komise ES v rámci svého šetření zkonstatovala, že GEMA je v Německu, jehož území tvoří podstatnou část společného trhu, jedinou společností zabývající se kolektivní správou autorských práv k dílům hudebním. Z pohledu ustanovení soutěžního práva zde zaujímá, a to jak vůči autorům, tak vůči uživatelům, dominantní postavení ve smyslu čl. 86 Smlouvy ES, když zde není vystavena vůbec žádné konkurenci. Vycházejíc z tohoto závěru, Komise ES shledala ve vztahu ke členům (autorům) uvedené ochranné organizace zneužívající chování ve způsobu koncipování některých ustanovení upravujících organizační strukturu (statut) této organizace a smlouvy o zastupování autorů, jež jim ukládaly závazky, které nebyly objektivně odůvodněné a které zejména ztěžovaly přenos jejich práv na jinou ochrannou organizaci. Za taková nepřípustná, diskriminační ustanovení Komise ES inter alia považovala ta, jimiž GEMA omezovala svobodu svých v členů v možnosti obrátit se na jinou autorskou ochrannou organizaci a postoupit jí zčásti nebo zcela svá práva pro území států, ve kterých GEMA přímo nevykonávala své aktivity, ustanovení týkající se doby trvání smlouvy o zastoupení, resp. výpovědní doby (šest let),20) ustanovení diskriminující příslušníky jiných zemí (právo volby do orgánů organizace, právo na sociální příspěvky z jejích fondů a právo na podíl na tzv. neidentifikovatelných příjmech měli pouze němečtí autoři; ti jediní se též mohli stát řádnými nebo mimořádnými členy, cizí příslušník mohl být pouze členem adherentním).
Zneužití dominantního postavení vůči uživatelům spravovaných děl Komise ES shledala např. ve smluvním rozšiřování autorských práv, jež GEMA spravovala, i na hudební díla, u nichž již vypršela doba ochrany nebo která přímo nebo nepřímo nenáležela do jejího repertoáru (tj. díla volná nebo díla autorů, které GEMA smluvně nezastupovala), v ukládání licenčních poplatků při importu a reimportu gramofonových desek ve volném obchodě (tj. gramofonových desek, které již byly osvobozeny od licenčních poplatků v jiném členském státě), v požadování na dovozcích při dovozu magnetofonů a videorekordérů vyšších paušálních licenčních poplatků, než jakými byla podrobena výroba tuzemská aj. Komise ES výše uvedená diskriminující ustanovení a praktiky GEMA zakázala a uložila jí, aby je ve stanovené lhůtě změnila.
Diskriminace z důvodu státní příslušnosti a absence trvalého bydliště nositele práva k duševnímu vlastnictví na území členského státu byla předmětem právního posouzení v již zmíněném případě GVL v. Komise ES.21) Po skutkové stránce šlo o následující.
Na území Německa působila ochranná organizace posledně zmíněného názvu, jejímž předmětem činnosti byla správa práv výkonných umělců, zejména pak výběr a rozdělování autorských honorářů ze zvukových a obrazových záznamů představení výkonných umělců, jež byly pořízeny s jejich předchozím souhlasem a jež byly na veřejnosti vysílány a šířeny jinými způsoby (tzv. druhotné využívání - secondary exploitation). Toto právo druhotného využívání bylo na rovnocenném základě sdíleno i s výrobci uvedených záznamů. S ohledem na to, že GVL byla na území Německa (a tedy i na podstatné části společného trhu) pro danou oblast a obor tvůrčí činnosti jedinou ochrannou organizací, zaujímala zde faktické monopolní postavení.
GVL v rámci své činnosti kolektivního správce odmítala do určité doby uzavírat smlouvy o zastupování s výkonnými umělci, kteří nebyli ani německými státními příslušníky, ani neměli bydliště na území Německa. V rámci analýzy tohoto případu jak Komise ES, tak i následně Soudní dvůr, vymezily rozhodný trh jako "trh služeb týkající se ochrany práv výkonných umělců a výrobců na druhotné využívání v Německu, který může být přesně odlišen od činností jiných podniků zabývajících se užitím práv". Pokud šlo o namítané zneužití dominantního postavení GVL, Soudní dvůr uvedl, že odmítnutí GVL, jakožto podniku majícího faktický monopol, poskytovat své služby pro všechny, kteří mohou mít potřebu tyto služby sdílet a skrze ně se dovolávat práva druhotného využívání a autorských odměn s tím spojených, kteří však nespadají do určité kategorie osob ohraničené tímto podnikem na základě státní příslušnosti a bydliště, musí být shledáno jako soutěžně zneužívající chování ve smyslu čl. 86 Smlouvy ES.
V případu Greenwich Film Production v. SACEM22) se Soudní dvůr zabýval aplikovatelností čl. 86 Smlouvy ES na případ, kdy si francouzská ochranná organizace SACEM nárokovala na výrobci filmů, pro něž dva její členové složili hudbu, autorské honoráře za filmová představení, která se uskutečňovala na území nečlenských států, ve kterých SACEM nevykonávala přímou správu, pokud jde o výběr zmíněných autorských odměn (tzv. nestatutární území). SACEM svůj nárok přitom opírala o smlouvy, které byly uzavřeny na území členského státu a mezi stranami, které byly podrobeny pravomoci toto státu. Soudní dvůr v odpověď na předběžnou otázku, jejímž předmětem byly výše uvedené skutečnosti, a která byla předložena francouzským kasačním soudem, nejdříve vyzdvihl úlohu národního soudce. Podle něj, v případě, že chování ochranné organizace je posouzeno jako zneužití soutěžní dominance ve smyslu čl. 86 Smlouvy ES, přísluší národnímu soudci určit, zda a v jaké míře konstatované zneužívající praktiky postihují zájmy autorů nebo třetích osob, a to za účelem vyvození právních důsledků pro platnost a účinnost sporných smluv nebo jejich určitých ustanovení.
Soudní dvůr dále s odvoláním se na svou dřívější rozhodovací praxi23) vyvodil že, pro posouzení, zda zneužití dominantního postavení na posuzovaném trhu může nepříznivě ovlivnit obchod mezi členskými státy, je třeba vzít v úvahu dopady tohoto soutěžně nepřípustného jednání na strukturu účinné soutěže na společném trhu. Není přitom na místě rozlišovat mezi výrobou určenou pro odbyt uvnitř společného trhu a výrobou zamýšlenou pro vývoz. Tento výklad by měl přitom obdobně platit i pro poskytování služeb jako je např. správa autorských práv. Soudní dvůr nakonec uzavřel, že činností ochranných organizací může být obchod mezi členskými státy dotčen ve smyslu čl. 86 Smlouvy ES i tehdy (a tento článek je tak aplikovatelný), když se správa autorských práv, mající soutěžně závadný charakter, týká pouze produkce hudebních děl v nečlenských státech. Smlouvy, které přitom pokrývají užití autorských práv k těmto dílům a které byly uzavřeny na území členského státu a mezi osobami podrobenými jeho pravomoci, by přitom neměly být posuzovány izolovaně, nýbrž ve světle celkové činnosti daného podniku.
Výše zmíněná francouzská autorská organizace SACEM byla též hlavním aktérem v rámci série právních sporů, započatých ke konci 70. let minulého století a ukončených v roce 1989. Jejich převažujícím tématem bylo posuzování výše autorských odměn za užití hudebních děl, jež zmíněná autorská organizace požadovala po francouzských provozovatelích diskoték. Toto počínání se stalo k žádosti jednotlivých francouzských soudů o posouzení série předběžných otázek podle čl. 234 Smlouvy ES (ex čl. 177) předmětem rozhodování Soudního dvora, a to pro možné porušení čl. 86 písm. a) smlouvy ES. V případě Francois Lucazeau a jiní v. SACEM a jiní24) Soudní dvůr dospěl k závěru, že jestliže podnik v dominantním postavení (jako např. SACEM) požaduje za své služby honoráře, které jsou citelně vyšší než honoráře vybírané v jiných členských státech, a jestliže srovnání úrovní honorářů se uskutečňuje na stejnorodém (homogenním) základě, potom tento rozdíl musí být posouzen jako indicie zneužití dominantního postavení. Soudní dvůr však zároveň připustil, že o vnucování nerovných cenových podmínek nemusí jít, je-li daný podnik schopen tento rozdíl odůvodnit na základě objektivních rozdílů mezi správou autorských práv ve Francii a v ostatních členských státech.25)
Ve věci Ministére public v. Jean-Louis Tournier26) se Soudní dvůr vedle nepřiměřených autorských odměn blíže dotkl i problematiky hromadných smluv, kdy SACEM odmítal s provozovateli diskoték uzavírat jiné než právě smlouvy hromadné, tedy smlouvy, jimiž ochranná organizace uživateli poskytuje svolení k užití celého svého repertoáru. Tuto skutečnost Soudní dvůr neshledal v rozporu s pravidly hospodářské soutěže. Podle něj umožnění přístupu pouze k části repertoáru nezajistí ochranu zájmů skladatelů autorských děl v plné míře, bez toho, že by zároveň vzrostly náklady na správu a monitorování užití jednotlivých autorskoprávně chráněných hudebních děl.
Shora uvedená rozhodnutí evropských orgánů dotýkající se problematiky vzájemného střetu soutěžního práva a výkonu kolektivní správy dokládají, že v rozhodovací praxi není pochyb o aplikovatelnosti čl. 82 Smlouvy i na ochranné organizace. Evropské rozhodovací orgány nepřistupují k těmto organizacím jako k podnikům ve smyslu čl. 86 odst. 2. Smlouvy ES, ale posuzují je jako podnik s dominantním postavením na trhu. Zneužívající chování ochranných organizací následně může mít nejrozmanitější podobu. Nejčastějších prohřešků, kterých se tyto subjekty na poli antimonopolního práva dopouštějí, souvisejí s uplatňováním a vynucováním nepřiměřených či nerovných podmínek vůči zbývajícím účastníkům hospodářské soutěže.
Posuzování chování ochranných organizací ve světle soutěžního práva je přirozeným důsledkem nazírání na jejich výjimečné postavení na trhu. Jak zdůraznil generální advokát A. G. Jacobs ve svém závěrečném projevu k případům týkajícím se SACEM, a jak i následně Soudní dvůr svými rozhodnutími většinově potvrdil, národní ochranné organizace jsou zvláštním druhem podniku s dominantním postavením. Nemají žádnou potřebu fair soutěže s cizími ochrannými organizacemi, pravděpodobnost výrazné regulace jejich činnosti ze strany orgánů veřejné moci je též minimální. S tím spojená téměř absolutní svoboda jednání a zřetelná nerovnost smluvní svobody mezi nimi a uživateli a nositeli práva, často na nich zcela závislými, umožňuje ochranným organizacím chovat se výše popsaným způsobem. Obrana ochranných organizací za pomoci argumentů, že nejsou podniky ve smyslu čl. 82 Smlouvy ES, že jejich činnost je spíše kulturní než ekonomická, nebo že individuální nositelé práva nejsou oprávněni dovolávat se ochrany posledně zmíněného soutěžního ustanovení, zůstává, jak nám rozhodovací praxe zcela zřetelně ukazuje, nevyslyšena.27)
Evropské orgány se uchylují k aplikaci soutěžních pravidel na oblast výkonu kolektivní správy, nikoliv však zcela automaticky a bezmyšlenkovitě. Pokoušejí se o nalezení citlivé rovnováhy mezi principiálním účelem kolektivní správy na straně jedné a možností zastupovaných nositelů práv maximálně svobodně se rozhodnout o způsobu dispozice s výsledky své duševně tvořivé činnosti na straně druhé. V souvislosti s tím pak zdůrazňují, že některé praktiky ochranných organizací, které by mohly být v jiné souvislosti zneužitím dominantního postavení, takto posouzeny být nemusejí, jestliže jsou nezbytné k realizaci základního účelu těchto organizací, resp. kolektivní správy. Tímto účelem je mj. i ochrana práv a zájmů jednotlivých členů zejména před velkými uživateli a distributory (provozovatelé televizního vysílání a výrobci desek).
Podobně jako u výkonu práva k duševnímu vlastnictví ze strany jeho individuálního nositele, i v případě výkonu tohoto práva ze strany kolektivního správce, evropské rozhodovací orgány tedy usilují o vymezení určitého specifického prostoru (podstaty kolektivní správy), do nějž tyto orgány zasáhnout nemohou a který je při své realizaci bezvýjimečně chráněn. Případ Lucazeau v. SACEM navíc ukazuje, že ochranná organizace se případnému nařčení ze zneužívajícího chování může vyhnout i tehdy, prokáže-li existenci objektivních rozdílů mezi správou práv v členském státě, kde se daného chování dopouští a správou práv v ostatních členských státech. Je však nutné uvést, že přestože Soudní dvůr v dané věci odmítl zohlednit SACEM uváděné skutečnosti, jež by mohly její chování ospravedlnit, a toto své rozhodnutí i blíže odůvodnil, bližší měřítko pro posuzování objektivnosti zmíněných rozdílů nepodal.28)
Závěrem je třeba ještě zmínit, že pro výše uvedená rozhodnutí je příznačné, že rozhodovací orgány v rámci nich velmi intenzivně vyzdvihují úlohu národního soudce. Ten by podle nich měl být tou rozhodující osobou, která bude sehrávat klíčovou roli nejen při posuzování možné aplikovatelnosti čl. 86 odst. 2 Smlouvy ES na ochranné organizace, ale i při samotném hodnocení, zda se tyto organizace dopouštějí zneužití soutěžní dominance na trhu a pokud ano, zda a v jaké míře se jejich zneužívající praktiky příčí zájmům zastupovaných nositelů práv nebo třetích osob. Přenechání konečného řešení konkrétního případu národním soudům je shledáváno v odborné literatuře jako šťastné, kdy jako důvod tohoto postoje ze strany evropských rozhodovacích orgánů je spatřována "péče o uznání, že sjednocení autorů ve společnostech je nezbytné pro ochranu autorských práv"29). Právě možná i v důsledku tohoto jurisprudentního doporučení lze v poslední době zaznamenat v rozhodovací praxi tendenci vracet jednotlivé případy k bližšímu a konečnému posouzení národním soudům a národním antimonopolním úřadům. Ty pak na základě národních a komunitárních právních předpisů posuzují, nakolik je konkrétní počínaní ochranných organizací soutěžně závadné.30)
Uvedl jsem, že výkon vybraných práv k duševnímu vlastnictví ze strany ochranné organizace v rámci tzv. nepřímého zastoupení může mít i soutěžně právní důsledky. Primárním důvodem této možnosti je výše nastíněná povaha postavení ochranných organizací. Tato skutečnost nás tak nutí pohlížet na důsledky chování těchto subjektů i z pohledu norem soutěžního práva. Tento závěr platí nejen v oblasti práva komunitárního, ale i pro oblast práva českého.
Právní úprava vzájemného vztahu činnosti ochranných organizací (v dikci aut. zákona31) kolektivních správců) a ochrany hospodářské soutěže před jejím narušením je obsažena ve dvou právních předpisech, a to v zákoně o ochraně hospodářské soutěže32) a v již zmíněném zákoně autorském. Autorský zákon je přitom ve vztahu k zákonu o ochraně hospodářské soutěže předpisem speciálním.33) Přestože zákon o ochraně hospodářské soutěže o ochranných organizacích výslovně nehovoří, je zcela nepochybné, že je lze podřadit pod legislativní zkratku soutěžitele ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona. Tuto skutečnost nepřímo dokládá i sám autorský zákon, který v ustanovení § 97 odst. 8 pro účely kartelového práva formou legální fikce mj. stanoví, že dohody o zastoupení jednoho kolektivního správce jiným se nepovažují za dohody narušující hospodářskou soutěž podle zvláštních předpisů.34) Přestože uvedené ustanovení autorského zákona výslovně neuvádí, že jde o dohody mezi soutěžiteli, odkaz na zvláštní právní úpravu, kterou se zcela nepochybně myslí zákon na ochranu hospodářské soutěže, tento závěr zakládá. Jediné dohody narušující hospodářskou soutěž, jež jsou v zákoně o ochraně hospodářské soutěže totiž normativně upraveny, jsou dohody mezi soutěžiteli. Jedinou výjimku představují pouze dohody podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, tedy dohody, jejichž předmětem je převod nebo licenční poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Tyto dohody, jež mohou narušovat hospodářskou soutěž, nemusejí být nutně uzavírány pouze mezi soutěžiteli.
Vzhledem k tomu, že předmětem dohod podle § 97 odst. 8 autorského zákona však není převod nebo licenční poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, uvedené ustanovení nepochybně míří na dohody podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, tedy na dohody soutěžitelů. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zákonodárce ochranným organizacím postavení soutěžitele výslovně "přiznává".
I bez ohledu na tuto zákonnou pomůcku při vymezení osobní působnosti zákona o ochraně hospodářské soutěže ve vztahu k ochranným organizacím, lze bez větších obtíží konstatovat, že zákon o ochraně hospodářské soutěže se na ochranné organizace vztahuje, a to vzhledem k již zmíněnému ustanovení § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Podle něj se za soutěžitele podle tohoto zákona považuje mj. i právnická osoba, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji může svou činností ovlivňovat, i když není podnikatelem. Toto bližší zákonné vymezení soutěžitele se s ohledem na povahu činnosti ochranných organizací jakožto právnických osob zcela nepochybně vztahuje i na tyto nepodnikatelské subjekty. Ochranné organizace se účastní hospodářské soutěže, a to jak na trhu výrobků, tak i služeb.
V prvém případě jde přitom o vztah organizace a uživatele, přičemž zbožím jsou zde spravované ideální statky. V druhém případě jde o vztah organizace a zastupovaného nositele práva. Službou je zde správa příslušných předmětů právní ochrany zahrnující jako obecný základ udílení svolení k vymezenému způsobu užití děl, činnost inkasní a činnost kontrolní. Podporu názoru o aplikovatelnosti zákona o ochraně hospodářské soutěže na ochranné organizace lze najít i v rozhodovací praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad"). Ta se přitom podpůrně dovolává i rozhodnutí Komise ES ze dne 29. 10. 1981 (IV/29 839) ve věci týkající se německé ochranné organizace výkonných umělců GVL, v jehož rámci bylo konstatováno, že ochranné organizace se účastní obchodní výměny služeb a nepřítomnost ziskového motivu je nerozhodná. I na společnosti, které nepodnikají za účelem dosažení zisku se vztahuje zákaz zneužití dominantního postavení.
Vzhledem k tomu, že od výsadního postavení na trhu odvíjející se tržní síla umožňuje ochranným organizacím chovat se ve značné míře nezávisle na úkor jiných soutěžitelů (tj. nezastupovaných nositelů práv) nebo spotřebitelů (tj. uživatelů předmětů ochrany), mají tyto organizace na dvou výše uvedených trzích ve smyslu § 10 zákona o ochraně hospodářské soutěže monopolní, resp. dominantní postavení. V důsledku této skutečnosti se tyto ochranné organizace mohou též dopustit nedovoleného omezení soutěže, spočívajícího ve zneužití tržní dominance na rozhodném (relevantním) trhu. Svým počínáním přitom mohou naplnit některou z demonstrativně vymezených skutkových podstat zneužívajícího chování (§ 11 odst. 1 věta druhá zákona o ochraně hospodářské soutěže), nebo se mohou dopustit jednání blíže typově neupraveného, tedy jednání, které není skutkově pokryto dílčí skutkovou podstatou, avšak současně ještě splňuje obecné znaky generální klauzule zákazu zneužití dominantního postavení (§ 11 odst. 1 věta první zákona o ochraně hospodářské soutěže).
Ochranné organizace se in concreto mohou dopustit deliktu zneužití tržní dominance např. formou přímého nebo nepřímého diktátu nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucováním plnění, jež je v době kontraktace v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění [§ 11 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže]. Adresáty tohoto nepřípustného soutěžního působení mohou být jak spotřebitelé, tak i ostatní soutěžitelé. V prvním případě může jít o vynucování po uživatelích spravovaných předmětů ochrany nepřiměřeně vysokých licenčních odměn za nabytí uživatelské licence. V důsledku tohoto deliktního jednání může být spotřebiteli podstatně ztížena či dokonce znemožněna jeho hospodářská činnost, odmítne-li požadované honoráře zaplatit.36) Dále může jít např. o ukládání smluvních omezení, která přesahují rámec ochrany stanovené autorským zákonem (viz § 101 odst. 2 aut. zákona). V druhém případě, tedy pokud jde o zastupované nositele práv, zde mohou ochranné organizace kupříkladu vázat uzavření smlouvy na požadavek svěření výkonu takových oprávnění, která nejsou nutná k naplnění zákonem vymezenému účelu kolektivní správy (viz § 95 odst. 1 aut. zákona).
Ochranné organizace svým jednáním mohou porušovat soutěžně právní zákaz diskriminace [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže]. Vůči jednotlivým účastníkům trhu tak mohou uplatňovat rozdílné (znevýhodňující) podmínky při shodném nebo srovnatelném plnění, jimiž budou jejich postavení v hospodářské soutěži znevýhodňovat, a tím jim zabraňovat v řádné soutěži nebo je nedůvodně poškozovat. Daného soutěžně-právního deliktu se ochranná organizace může např. dopustit v souvislosti s kolektivními smlouvami (viz § 101 odst. 4 aut. zákona), kdy bez věcného opodstatnění bude v rámci těchto smluv stanovovat výhodnější podmínky pro členy právnické osoby sdružující uživatele předmětů ochrany oproti podmínkám smluvně vymíněným s ostatními, takto nesdruženými uživateli. Ochranná organizace, jakožto hospodářsky silnější účastník na trhu ideálních statků, tak bude diskriminovat posledně uvedenou kategorii spotřebitelů, mající postavení tržně slabší strany. Následkem toho se nesdruženým uživatelům bude dostávat objektivně neospravedlnitelné újmy.
Jednou z dalších forem nenáležitého soutěžního jednání ze strany ochranné organizace může být porušení povinnosti této organizace s péčí řádného hospodáře, odborně a v rozsahu uděleného oprávnění realizovat výkon spravovaného práva, konkrétně pak porušení její kontraktační povinnosti, blíže zakotvené v ustanovení § 100 odst. 1 písm. h) autorského zákona. Zdržením se uzavření smlouvy s uživatelem nebo sdružením uživatelů spravovaného předmětu ochrany organizace porušuje zmíněný veřejnoprávní příkaz vyvinout činnost náležející do předmětu oprávnění zastupovaného nositele práva (tzv. přímus). Tímto pochybením, které je v příkrém rozporu s účelem kolektivní správy hospodářsky zhodnocovat (Verwertung) spravovaný nehmotný statek, ochranná organizace zároveň naplňuje dílčí skutkovou podstatu zneužívajícího chování podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně hospodářské soutěže, kdy zastavuje obchodní odbyt zboží (spravovaných práv) na úkor spotřebitele (uživatele).37)
Z výše uvedeného příkladného výčtu možných zneužívajících praktik ze strany ochranných organizací vyplývá, že nelze vyloučit posuzování chování těchto organizací i z hlediska potenciálního porušení soutěžně-právních pravidel. Porušení některých autorskoprávních předpisů, blíže upravujících podstatu a výkon kolektivní správy, může být zároveň jednáním poškozujícím některý ze zájmů chráněných zákonem o ochraně hospodářské soutěže. Výkon kolektivní správy tak nutně získává i soutěžně-právní rozměr. Některé aspekty v chování ochranných organizací tak mohou být předmětem zájmu Úřadu, bdícího nad dodržováním zákona o ochraně hospodářské soutěže. Zjistí-li tento orgán státní správy, ať již ex officio nebo z vnějšího podnětu, že ochranná organizace zneužila svého dominantního postavení na trhu, tuto skutečnost svým správním rozhodnutím deklaruje. Nedopustí-li se ochranná organizace daného soutěžně-právního deliktu jedním skutkem (uno acto), ale její chování bude mít naopak povahu pokračující činnosti, Úřad takové chování ve svém rozhodnutí zároveň do budoucna zakáže. Úmyslné nebo nedbalostní porušení tohoto zákazu poté zakládá oprávnění Úřadu uložit ochranné organizaci pokutu.
Pokud je mi známo, Úřad se problematikou vzájemného střetu výkonu kolektivní správy a pravidel na ochranu hospodářské soutěže zabýval s konečným výsledkem pouze jednou. Šlo o již výše zmíněné správní řízení vedené pod č. j. S 68/97 ve věci nedovoleného narušování soutěže podle ustanovení § 3 a zneužití monopolního postavení podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) zákona č. 63/1991 Sb.38) Výsledkem tohoto řízení, vedeného s Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním (dále jen "OSA"), bylo rozhodnutí č. j. S 68/97-230 ze dne 27. 3. 1998 (právní moc 24. 4. 1998). Předmětem posouzení zde byly soutěžně-právní důsledky uplatňování Tarifu OSA, zahrnujícího nároky domácích a zahraničních hudebních autorů zastupovaných OSA. Po provedeném řízení Úřad dospěl k závěru, že nebylo zjištěno porušení zákona ve smyslu ustanovení § 3 shora citovaného zákona. V případě zkoumaného zneužití monopolního postavení naopak konstatoval naplnění jeho skutkové podstaty.
Zneužívající chování Úřad spatřoval ve stanovení nejasného a neprůhledného tarifu a rozdílných podmínek při stejném plnění na úkor konečného uživatele chráněných hudebních děl, v daném případě veřejným provozovatelům hudebních děl. Vzhledem k tomu, že ze strany OSA došlo k vypracování nového tarifu, který odstranil stávající nedostatky, a došlo tak v průběhu správního řízení ke sjednání nápravy závadného stavu, Úřad z důvodu odpadnutí důvodu řízení toto řízení svým rozhodnutím zastavil.
Zhodnotíme-li v dané věci výsledek činnosti Úřadu, je nutné konstatovat dvojí pochybení.39) První se týká věcného vymezení rozhodného trhu, kdy Úřad tento trh posoudil jako "trh služeb spočívající v ochraně hudebních děl s textem nebo bez textu autorů sdružených v OSA, při jejich dalším šíření a užití daným uživatelem". Již výše bylo zmíněno, že o trh služeb jde pouze ve vztahu ochranná organizace a zastupovaný nositel práva. V dané věci se však Úřad nezabýval zneužívajícím chováním OSA vůči zastupovaným nositelům autorsky chráněných hudebních děl, ale jeho chováním vůči jejich konečným uživatelům. Ve vztahu k nim však jde o trh výrobkový. Druhého pochybení, i když bez právních dopadů na závěr o zneužívající praktice ze strany OSA, kterého se Úřad v souvislosti s daným rozhodnutím dopustil, bylo nesprávné hodnocení konkrétní podoby soutěžně-právního postavení OSA. Přestože, jak správně Úřad uvedl, z hlediska svého postavení na relevantním trhu OSA působí v ČR v oblasti ochrany autorských práv pro práva k dílům hudebním jako jediný, jeho postavení vůči uživatelům chráněných hudebních děl přesto nelze hodnotit jako monopolní. Úřad totiž opomenul, že OSA je vystaven soutěžnímu působení nezastoupených nositelů autorských práv k dílům hudebním. Ve vztahu k uživatelům hudebních děl tak jeho postavení na rozhodném trhu nemělo být posouzeno jako soutěžně-monopolní, ale pouze dominantní.
Jak je vidět, předmětné rozhodnutí Úřadu se nevyznačuje přílišnou důkladností, pokud jde o právní posouzení věci. Uvedený správní orgán nesprávně zhodnotil dvě ze tří obligatorních stránek, jež jsou nezbytné pro analýzu každého případu ve věcech zneužívajícího chování. Pochybil při hodnocení věcné dimenze relevantního trhu a při posouzení charakteru postavení OSA na něm. Přestože si Úřad v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vypomohl i s rozhodnutím evropských orgánů (viz dřívější odkaz na rozhodnutí ve věci GVL), lze uvést, že bližší znalost obecných principů vzájemného vztahu kolektivní správy a soutěžního práva, k nimž evropské orgány dospěly v rámci své dlouholeté rozhodovací praxe, neprokázal. S ohledem na to, že rozhodnutí nebylo předmětem dalšího zkoumání v rámci rozkladového řízení nebo předmětem soudního přezkumu, bližšího zjednání nápravy se v uvedených bodech danému rozhodnutí nedostalo. Jistě proto bude zajímavé sledovat, zda Úřad v některém ze svých příštích rozhodnutích dojde k právně čistějšímu hodnocení a vykáže tak lepší znalost zkoumané problematiky. Má-li být kvalitní rozhodovací praxe jedním z prostředků zvyšování právní jistoty adresátů vymezeného souboru právním norem (v daném případě navíc norem velmi obecných), lze se o posun v nastíněném směru u právně hodnoticí činnosti Úřadu jen přimluvit.
Poznámky:
1) V oblasti evropského kontinentálního práva je zákonný monopol vzácnější. Příkladem zemí, ve kterých se s tímto druhem monopolu můžeme setkat, je např. Itálie, Slovinsko nebo Nizozemí. Oproti tomu v USA, zejména v oblasti hudebních děl, autorský zákon výslovně počítá s existencí hned několika ochranných organizací. V důsledku této skutečnosti tak zde existuje účinné a fungující soutěžní prostředí.
2) Knap, K., Kunz, O.: Mezinárodní právo autorské, Academica, Praha 1981, s. 326 až 328.
3) Srv. Kretschmer, M.: The Failure of Property Rules in Collective Administration: Rethinking Copyright Societies as Regulatory Instruments, E.I.P.R., Issue 3, Sweet & Maxwell, London 2002, s. 126.
4) Souhrnně viz Dessemontet, F.: Les contrats individuels des auteurs et des interprŹtes - Rapport général. In: Protection des auteurs et artistes interprétes par contrat, Actes du XLIe Congrés de l'ALAI, 14-18 septembre 1997, Montebello, s. 490 až 491.
5) Tournier, F.: L' avenir des sociétés d' auteur, RIDA, octobre 1996, s. 95.
6) Fiscor, M.: Gestion collective des droits d'auteur et des droits voisins, Le Droit d'auteur, 1989, s. 370.
7) Freegard: Gestion collective: relations entre les sociétés d'auteurs et les utilisateurs d'oeuvres, D.A., 1985, s. 385; Dietz, A.: Le droit d'auteur, s. 177, no 566.
8) Např. Wallace (GRUR Int. 1973, 357, 358) k otázce monopolního postavení ochranných organizací a jeho regulaci normami soutěžního práva uvádí: "protikartelové předpisy jsou příliš tupým nástrojem pro kontrolu monopolu na tomto poli. Je lepší ve veřejném zájmu přijmout prospěšnost skutečnosti monopolu a kontrolovat jej jinými způsoby."- in: Goldmann, B. C.: Die Regulierung der Urhberverwertungsgesellschaften in den USA. Kollektive Wahrnehmung im Konflikt mit dem Wettbewerbsrecht, GRUR Int., Heft 5, 2001, s. 437.
9) Tento článek stanoví: "Se společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo několik podniků zneužívaly dominantního postavení na společném trhu nebo jeho podstatné části.
Takové zneužívání může zejména spočívat
a) v přímém nebo nepřímém vnucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen nebo jiných obchodních podmínek,
b) v omezování výroby, odbytu nebo technického rozvoje ke škodě spotřebitelů,
c) v uplatňování nerovných podmínek vůči obchodním partnerům pro rovnocenná plnění, čímž je znevýhodňují v soutěži,
d) ve vázání uzavření smlouvy na podmínku, že druhá strana přijme další plnění, která podle povahy věci nebo podle obchodních zvyklostí s předmětem takové smlouvy nesouvisí."
10) Colombet, C.: Droit littéraire et artistique et droits voisins, 3. vydání, Dalloz, Paris 1986, s. 508.
11) Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-241/91 & C-242/91 Radio Telefis Eirann a Independent Television Publications v. Komise ES ze dne 6. 4. 1995.
12) Blíže k tomu viz Utěšený, P.: Zneužití dominantního postavení nositelem práv duševního vlastnictví v současné komunitární judikatuře, Soudní rozhledy č. 8/2001, s. 257 až 263.
13) Obecně je poukazováno na to, že právo soutěžní se vztahuje na běžné výrobky a služby, a že "kultura není zboží jako jiné a ...kulturu nemůžeme pojímat jako pojímáme ledničky nebo automobily" - Delors - in: Desurmont, T.: Réflexions sur le devenir de la gestion collective des droits d'auteur. Ombres et lumiéres, s. 105. In: Propriétés Intellectuelles. Mélanges en l'honneur de André Franćon, Dalloz, Paris 1995.
14) Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-127/73 ze dne 21. 3. 1974.
15) Rozhodnutí Komise ES ve věci 71/224/EHS ze dne 2. 6. 1971.
16) Ve věci GVL v. Komise (viz dále) Soudní dvůr dovodil, že důvodem pro zahrnutí organizace zabývající se správou autorských práv a práv výkonných umělců do kategorie podniků ve smyslu čl. 90 odst. 2 Smlouvy ES není ani samotný fakt, že kontrola její činnosti, tak jak je stanovena národní legislativou pro tyto organizace, jde dále než veřejná kontrola mnoha jiných podniků, když daná národní legislativa nesvěřuje správu autorských práv a práv výkonných umělců určitým podnikům, ale pouze obecným způsobem definuje pravidla aplikovatelná na činnost organizací, které zamýšlejí zajišťovat kolektivní správu těchto práv.
17) Viz rozhodnutí Soudního dvora ve věci SACEM, BRT v. SV SABAM a NV Fonior (viz dále).
18) K aplikaci pravidel na ochranu hospodářské soutěže v souvislosti s výkonem kolektivní správy dochází zejména v oblasti malých provozovacích práv k dílům hudebním (performing rights).
19) Obdobně srv. Cornish, W. R.: Intellectual Property: Patents, Copyright, Trade Marks and Allied Rights, Third Edition, Sweet & Maxwell, London 1996, s. 427.
20) Podle názoru Komise ES by výpovědní doba měla činit nejvíce jeden rok. Rozhodnutím GEMA II byla tato maximální výpovědní doba prodloužena na tři roky.
21) Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-7/82 ze dne 2. 3. 1973.
22) Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-22/79 ze dne 25. 10. 1979.
23) Rozhodnutí Soudního dvora ve spojených věcech C-6 a 7/1973 Istituto Chemioterapico Italiano a Commercial Solvents Corporation v. Komise ES ze den 6. 3. 1974.
24) Rozhodnutí Soudního dvora ve spojených věcech C-110/88, 241/88 a 242/88 ze dne 13. 7. 1989.
25) Skutečnosti, které by uvedený rozdíl ospravedlňovaly, však podle názoru Soudního dvora nelze spatřovat, tak jak argumentovala SACEM, například ve vyšším vstupném vybíraném ve Francii jednotlivými diskotékami, v tradičně vyšší úrovni autorskoprávní ochrany či širší ochraně děl autorů, než v jiných státech.
26) Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-395/87 ze dne 13. 7. 1989.
27) Goyder, D.G.: EC Competition Law, 3-th edition, Oxford University Press, London 1998, s. 366.
28) Uvedené rozhodnutí bylo předmět silné kritiky, a to z toho důvodu, že jako možnou skutečnost, objektivně odůvodňující rozdíl mezi národní správou práv, nepřipustilo různou úroveň ochrany a správy autorských práv v různých členských státech - viz např. Kerever, M.: Poznámky, RIDA, říjen 1989, s. 283. - in: Svoboda, P.: Vliv autorskoprávní teritoriality na vývoj evropského práva, Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, Praha 2001, s. 69.
29) Colombet, C.: op. cit. pozn. č. 10, s. 511.
30) Srv. Decocq, A. - Decocq, G.: Droit de la concurrence interne et communautaire, L. G. D. J, Paris 2002, s. 353., Colombet, C.: op. cit. pozn. č. 10, s. 511 a 512, Goyder, D. G.: op. cit. pozn. č. 27, s. 367.
31) Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
32) Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže).
33) Zákon o ochraně hospodářské soutěže je natolik obecnou normou, že neumožňuje explicitně postihnout veškeré skutkové a právní nuance určitého fenoménu, které mohou mít dopad na existenci hospodářské soutěže. Zákonodárce tak tuto možnost ponechává dalším právním normám. Tyto pak mají povahu legis specialis.
34) Tato exempce z věcné působnosti zvláštního právního předpisu (zákona o ochraně hospodářské soutěže) způsobuje, že uvedené dohody, i kdyby vedly nebo mohly vést k narušení hospodářské soutěže, nebudou považovány za zakázané a neplatné. Jejich uzavření a následná realizace nebude nedovolenou metodou soutěže. K soutěžně-právní existenci (nezávadnosti) takových dohod proto nebude nutné získání individuální výjimky nebo jejich pokrytí výjimkou blokovou. Shodně Telec, I.: Některé základní a obecné otázky nového českého autorského práva, Bulletin advokacie č. 2/2001, s. 37 až 38.
35) Rozhodnutí ÚOHS č. j. S 68/97-230 ze dne 27. 3. 1997.
36) Zajímavý případ, který se týkal spíše než výše licenčních odměn způsobu (vzorce) jejich výpočtu, řešily v nedávné době belgické soudy. V dané věci šlo o to, že autorská ochranná organizace SABAM byla ze strany jednoho soukromého rádia nařčena za zneužívání svého dominantního postavení na trhu, jehož se měla dopustit tím, že jako základní princip pro stanovování autorských odměn stanovila reklamní příjmy rádia. Dané rádio tento způsob výpočtu odměn odmítlo. Ve svém rozsudku Odvolací soud v Antverpách stanovil, že přísluší autorovi, resp. ochranné organizaci, určit kritéria stanovení cen a že soudce v dané věci může pouze kontrolovat aplikaci těchto kritérií, potažmo i případné zneužití soutěžní dominance. Kritérium reklamních příjmů určené pro soukromé rádio bylo shledáno jako logické a spravedlivé, kdy tyto příjmy jsou objektivním kritériem úspěchu určitého rádia, jehož toto rádio dosáhlo díky chráněným dílům. V daném případě tedy podle názoru soudu nešlo o zneužití dominantního postavení (věc Victoria v. SABAM, Anvers, 27. 3. 1995, Auteurs & Media, 1996, s. 36). - in: Liste des rapporteurs nationaux - Rapport belge. Actes du XLIe Congrés de l'ALAI, 14-18 septembre 1997, Montebello, s. 776.
37) Blíže k tomuto soukromoprávnímu deliktu zneužití dominantního postavení viz Telec, I.: Kontraktační povinnost ochranné organizace a její soutěžně-právní a další důsledky (II.), Bulletin advokacie č. 10/1998, s. 32 až 39.
38) Dřívější zákon o ochraně hospodářské soutěže.
39) Shodně Hartmanová, D.: Kolektivní správa autorských práv a práv souvisejících s právem autorským, Linde, Praha 2000, s. 105.
Článek byl publikován v časopise Právní rádce č.: 11/2002
Obecnou podstatou všech antimonopolních právních úprav je normativní regulace praxí již prověřené skutečnosti, že každá osoba, která drží moc, je více či méně náchylná k jejímu zneužití. V oblasti antimonopolního práva konkrétně jde o bližší úpravu kontroly, resp. zákazu zneužívání moci, mající přívlastek tržní. Tato moc poskytuje svému držiteli variabilně silné postavení na trhu. Z hlediska antimonopolního zákonodárství má potom význam držení tržní moci podstatné, neboli též držení monopolního či dominantního postavení.
Úvodem jsem uvedl, že základním důvodem, proč jsou autorské ochranné organizace (dále jen "ochranné organizace") vůbec dávány do souvislosti s právem soutěžním, je právě samotné postavení těchto organizací. Toto postavení má totiž v převažující většině charakter monopolu, a to ať již faktického, nebo zákonného (právního).1) Hlavní důvod této skutečnosti lze spatřovat zejména v rovině společenské. V dané oblasti je totiž určitá monopolizace pro určitý výsek užití chráněných děl nezbytná jak pro účinné zajištění ochrany práv jednotlivých tvůrců, tak i pro uspokojování potřeb přímých uživatelů těchto děl. Řádný a účinný výkon spravovaných práv je zde vázán na podmínku maximálního soustředění výkonu práv určitého druhu v rámci jednotlivých států, což ve svém důsledku vede ke vzniku monopolního postavení uvedených organizací na daném trhu.2)
Přestože se v odborné literatuře v souvislosti s ochrannými organizacemi mluví v převažující míře pouze o jejich monopolním postavení, je třeba zmínit, že toto platí pouze při úvahách o jejich vztahu k jednotlivým vlastníkům chráněných děl. Ti, pokud se rozhodnou formou fiduciární cese (Treuhänderische Ubertragung, concession fiduciare) svěřit správu svých práv ochranné organizaci, nemají zpravidla k dispozici jiného možného poskytovatele administrativní infrastruktury, nezbytné k zajištění výkonu těchto práv.3) Možnost volby mezi několika subjekty povolanými k výkonu kolektivní správy předmětných práv tak zde chybí. Důvodem je skutečnost, že ve většině států existuje pro každou oblast a obor tvůrčí činnosti pouze jedna ochranná organizace.
V důsledku toho je pro daný segment trhu možnost jakékoliv konkurence vyloučena a činnost ochranné organizace tak má povahu monopolu. Přestože monopolní postavení ochranných organizací může z pohledu soutěžního práva vyvolávat zcela oprávněné obavy, princip monopolu je v námi posuzované oblasti všeobecně hájen, a to zejména doktrínou. Na obranu monopolu je v této souvislosti uváděno několik argumentů.4) Podle jednoho z názorů není vhodné vytvářet předpoklady soutěže mezi kolektivními správci chráněných děl, neboť "soutěž mezi autorskými společnostmi není možná z důvodu nemožnosti zastupitelnosti jednoho díla druhým, a tedy repertoáru jedné společnosti repertoárem společnosti jiné"5). Jindy je poukazováno na to, že pluralita ochranných organizací ve stejné oblasti může omezit, nebo dokonce i odstranit výhody kolektivní správy,6) nebo že existence konkurujících si společností, které spravují stejnou kategorii práv zakládajících různé repertoáry, nutí uživatele, kteří se nechtějí dopustit protiprávního jednání, získat povolení od každé z těchto společností.7) Z výše uvedeného vyplývá, že monopol ochranných organizací je z mnoha různých důvodů pojímán jako určitá nezbytnost, a to ať již z povahy předmětu spravovaných práv, nebo z důvodu zabezpečení lepší efektivnosti samotného výkonu kolektivní správy, resp. její prospěšnosti pro uživatele chráněných děl.8)
Vůči posledně zmíněné kategorii adresátů působení kolektivní správy ochranné organizace zaujímají pouze postavení dominantní. Důvodem je skutečnost, že zastoupení nositele práva k duševnímu vlastnictví ochrannou organizací, jež je svou povahou zastoupením nepřímým, nebývá příslušnými právními předpisy konstruováno jako povinné (obligatorní). I přesto, že ochranné organizace tedy požívají na trhu nehmotných práv výsadní postavení, není z moci zákona vyloučeno, aby z posledně uvedeného důvodu byly vystaveny působení soutěžních mechanismů. Ochranné organizace budou vstupovat do soutěžních vztahů s nositeli práv, kteří jim nesvěřili uplatňování, chránění a zpřístupňování předmětů svých práv, a rozhodli se tak tato svá práva vykonávat individuálně, mimo rámec kolektivní správy. S ohledem na to, že tato individuální správa práv k duševnímu vlastnictví bývá záležitostí spíše výjimečnou, konkurenční tlak na ochranné organizace nebude výrazně citelný a jejich pozice na trhu spravovaných nehmotných statků se bude blížit či rovnat soutěžní dominanci.
Mluvíme-li o konkrétní podobě soutěžního postavení jednotlivých ochranných organizací, je třeba ještě zmínit, že ať již se pohybujeme v českém nebo komunitárním právním prostředí, mají tyto úvahy pouze teoretický nádech. Právní důsledky případného zneužití tržně silného postavení ochranné organizace na relevantním trhu jsou totiž jak podle českého, tak i podle komunitárního práva stejné, jedno zdali je v konkrétním případě toto postavení monopolní nebo dominantní.
V odborné literatuře, blíže se věnující problematice ochraně práv k duševnímu vlastnictví a jejich možné korelaci s právem soutěžním, se lze setkat s blíže neodůvodněným názorem, že čl. 82 Smlouvy ES (ex čl. 86)9) je nezpůsobilý k tomu, aby umožňoval postih chování jednotlivého autora. Těžiště využitelnosti tohoto čl. je poté spatřováno v jeho aplikaci na práva příbuzná právu autorskému a na autorské organizace.10) Vrátím-li se k první části takto prezentovaného názoru, tedy k nevhodnosti použití čl. 82 Smlouvy ES na výkon autorského práva ze strany jeho individuálního nositele, vývoj judikatury v této oblasti (zejména pak rozhodnutí ve věci Magill11) dokládá, že výše uvedený článek Smlouvy ES svou působností soutěžně deliktní výkon autorského práva za určitých výjimečných okolností postihnout umožňuje.12)
Je však třeba zároveň uvést, že názory na rozhodovací praxi v tomto aspektu zkoumaného problému však ještě nejsou zcela konzistentní a z různých, blíže již specifikovaných důvodů, je komunitární jurisprudence často předmětem kritiky, a to zejména ze strany zastánců ochrany práv k duševnímu vlastnictví.
Větší jednoty se v názoru na možnou aplikovatelnost ustanovení soutěžního práva na oblast práv k duševnímu vlastnictví dostává v případě chování již zmíněných ochranných organizací, přesněji řečeno v případě výkonu kolektivní (hromadné) správy práv autorských a práv souvisejících s právem autorským ze strany těchto právních subjektů. Judikatura Komise ES a Soudního dvora již od počátku 70. let minulého století zcela jednoznačně přisvědčuje tomu, že chování těchto organizací je postižitelné podle předpisů antitrustového práva, vykazuje-li toto chování znaky zneužití jejich hospodářského postavení na trhu. Újmy se v důsledku tohoto chování přitom může dostat jak zastupovaným nositelům práv k duševnímu vlastnictví, tak i uživatelům spravovaných předmětů ochrany.
Je zcela přirozené a pochopitelné, že dotčené ochranné organizace se i přes již zmíněný vývoj rozhodovací praxe v této oblasti snaží nastartovanému trendu, usilujícímu o jejich postih v případě soutěžně závadného chování, bránit. Základním argumentem v této snaze je vyzdvihování jejich zvláštního charakteru, odvíjejícího se od povahy jimi uskutečňované činnosti.13) Tato skutečnost je podle představitelů těchto organizací dostatečným právním důvodem, umožňujícím vynětí posuzování jejich chování z pravidel hospodářské soutěže. V oblasti práva komunitárního by se podle jejich názoru mělo na ochranné organizace pohlížet jako na podniky ve smyslu čl. 86 smlouvy ES, zejména pak jeho druhého odstavce (ex čl. 90 odst. 2). V tomto ustanovení se mj. uvádí, že podniky, jimž je svěřeno poskytování služeb obecného hospodářského zájmu, podléhají ustanovením smlouvy ES a zejména pak pravidlům soutěžního práva, to však pouze jen tehdy, pokud uplatnění těchto právních norem neznemožňuje právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly přiděleny. Dále ještě musí být splněna jedna podmínka, a to, že rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Společenství. Orgánem, kterému byla svěřena pravomoc dohlížet na provádění ustanovení zmíněného čl., je Komise ES.
Odpověď na otázku, zda ochranné organizace požívají ochrany podle čl. 86 odst. 2 smlouvy ES a zda jsou tak ve své činnosti vyjmuty z aplikace ustanovení Smlouvy ES a soutěžních pravidel, vyřešila až rozhodovací praxe, opírající se o restriktivní výklad uvedeného ustanovení. Jako základní kritérium při uvedeném hodnocení podle ní sehrávají národní právní předpisy, které definují poslání v konkrétním případě posuzovaného podniku. Ve věci BRT v. SV SABAM a NV Fonior14) Soudní dvůr v této souvislosti prohlásil, "že přísluší národnímu soudci posoudit, zda podnik, který se dovolává ustanovení čl. 90, odst. 2 pro prosazení výjimky z pravidel Smlouvy, byl skutečně pověřen členským státem správou služeb obecného hospodářského zájmu.". K tomu poté dodal, že "to nemůže být případ podniku, který stát nepověřil žádným posláním a který spravuje soukromé zájmy, i když jde o práva k duševnímu vlastnictví chráněná zákonem." Soudní dvůr tímto svým závěrem potvrdil již dřívější interpretační vývody Komise ES ve věci GEMA.15)
V tomto případě, v němž se evropské rozhodovací orgány vůbec poprvé zabývaly otázkou zneužití dominantního postavení ze strany ochranné organizace v rámci výkonu kolektivní správy, Komise ES nepřiznala německé autorské ochranné organizaci GEMA ani postavení veřejného podniku, ani postavení podniku, jemuž se přiznávají zvláštní nebo výlučná práva ve smyslu čl. 90 odst. 1 smlouvy ES (nyní čl. 86 odst. 1 Smlouvy ES). Odůvodnění tohoto závěru bylo založeno na dvou skutečnostech. Za prvé, německý zákon o kolektivní správě autorských práv a práv jim příbuzným (zákon ze dne 7. 9. 1965) společnosti GEMA neuděloval žádný legální monopol. Za druhé, jestliže německý autorský zákon stanovil, že práva jím přiznávaná jednotlivým autorům mohou tito vykonávat pouze prostřednictvím autorské ochranné organizace, neznamená to, že by GEMA měla být nositelem zvláštního nebo výlučného práva, neboť jakákoliv jiná autorská organizace, včetně organizace zahraniční, se může uvedeného zákona dovolat a autorská práva tak vykonávat, získá-li povolení k této činnosti podle již zmíněného zákona o kolektivní správě.
S ohledem na to, že německý zákonodárce nevyloučil hypotézu soutěže mezi ochrannými organizacemi a stanovil tak možnost jejich plurality, a tím i fungujícího soutěžního prostředí, zabránil možnosti nahlížet na společnost GEMA jako na subjekt nadaný výlučným právem, což by za určitých okolností umožňovalo jeho vyjmutí z působnosti pravidel na ochranu hospodářské soutěže. Jak ukazuje uvedené rozhodnutí, samotný faktický monopol společnosti GEMA, jež tato společnost měla na území Německa, tento postup ještě dostatečně neodůvodňoval. Oproti názoru společnosti GEMA, ta nebyla podle Komise ES ani shledána podnikem, jemuž je svěřeno poskytování služeb obecného hospodářského zájmu. Toto poslání nebylo společnosti svěřeno ani zákonem o kolektivní správě, ani v rámci jejího povolení působit jako autorská ochranná organizace. Přestože GEMA byla podle zákona nositelem zvláštních povinností podobných těm, jež jsou obvykle ukládány bankám nebo pojišťovnám (např. kontraktační povinnost, povinnost řádné správy stanovených práv), vzhledem k tomu, že tyto povinnosti jsou ukládány všem, kdo jedná z pozice faktického monopolu, nelze v tomto spatřovat důvod pro aplikaci čl. 90 odst. 2 smlouvy ES. Tento postup v daném případě neodůvodňoval ani fakt, že GEMA byla ze zákona pověřena výkonem služeb obecné kulturní a sociální povahy (např. péče o mládež, zřizování fondů na podporu zastupovaných autorů atd.).
Jak je vidět, evropské rozhodovací orgány nepřistupují k ochranným organizacím spravujícím vybraná práva k duševnímu vlastnictví jako k podnikům ve smyslu čl. 86 odst. 2. Ani ochrana a zpřístupňování uvedených kulturních práv široké veřejnosti, jakož i absence ziskového motivu, přitom není podle názoru těchto orgánů dostatečným legitimačním důvodem.16) Vzhledem k tomu, že uvedené organizace sledují svou činností i hájení a prosazování soukromých (hospodářských) zájmů a účastní se obchodní výměny zboží a služeb, je nutné tuto jejich činnost posuzovat ve světle ustanovení smlouvy ES a zejména pak i norem práva proti omezením soutěže. V důsledku toho tak není vyloučen možný závěr o zneužití soutěžní dominance v rámci výkonu jejich vlastní činnosti.
Evropské rozhodovací orgány již od počátku posuzování chování ochranných organizací ve světle antimonopolního práva potvrzují princip dovolenosti jejich výsadního postavení a tedy jeho soutěžně - právní nezávadnost. Svůj závěr opírají o samotnou podstatu kolektivní správy, kdy podle nich efektivní ochrana práv a zájmů sdružených jednotlivců předpokládá a vyžaduje, že ochranná organizace byla nadána pozicí založenou na postoupení práv těchto osob v její prospěch v rozsahu nutném k tomu, aby jejím aktivitám byl dán požadovaný rozsah a význam.17) Základní cíle ochranných organizací tak jsou v uvedeném měřítku shledávány jako plně legitimní, kdy je zcela přirozené, že se sdružení jednotlivci (skladatelé, textaři atd.) snaží chránit své zájmy před velkými uživateli a distributory hudby18) (vysílací organizace a výrobci desek) postoupením svých práv na uvedené monopolní, resp. dominantní podniky. Jestliže však jednání těchto podniků jde nad rámec toho, co je nezbytně nutné pro výkon samotné podstaty kolektivní správy, dostává se toto jednání do konfliktu s ustanoveními soutěžního práva a může být ze strany rozhodovacích orgánů posouzeno jako protisoutěžní.19)
Ve věci BRT v. SV SABAM a NV Fonior Soudní dvůr v této souvislosti uvedl, že podnik, který byl pověřen výkonem autorského práva a který zaujímá dominantní postavení na trhu ve smyslu čl. 86 smlouvy ES, může zneužívat svého postavení, jestliže svým členům ukládá "závazky, které nejsou nezbytně nutné k uskutečňování jeho sociálního cíle a které takto nespravedlivým způsobem omezují svobodu jakéhokoliv člena ve výkonu jeho autorského práva".
Jak nám ukazuje komunitární jurisprudence, generální klauzule evropského antimonopolního práva spolu se svým demonstrativním katalogem nežádoucích soutěžních prohřešků (čl. 82 Smlouvy ES) je aplikovatelná nejen na soutěžně nepřípustné zneužívající chování, jehož se ochranné organizace dopouštějí vůči zastupovaným nositelům práva, ale i na chování, jež přivozuje objektivně neospravedlnitelnou újmu třetím osobám, tedy uživatelům chráněných děl. Zneužití dominantního postavení vůči oběma kategoriím osob bylo předmětem rozsáhlého zkoumání ze strany Komise ES v případě německé autorské ochranné organizace GEMA, jehož výsledkem byla dvě rozhodnutí, a to 71/224/EHS ze dne 2. 6. 1971 (dále jen "rozhodnutí GEMA I") a 72/268/EHS ze dne 6. 7. 1972 (dále jen "rozhodnutí GEMA II"). Obě rozhodnutí byla též vůbec prvními akty aplikace soutěžního práva v oblasti výkonu kolektivní správy. Komise ES v rámci svého šetření zkonstatovala, že GEMA je v Německu, jehož území tvoří podstatnou část společného trhu, jedinou společností zabývající se kolektivní správou autorských práv k dílům hudebním. Z pohledu ustanovení soutěžního práva zde zaujímá, a to jak vůči autorům, tak vůči uživatelům, dominantní postavení ve smyslu čl. 86 Smlouvy ES, když zde není vystavena vůbec žádné konkurenci. Vycházejíc z tohoto závěru, Komise ES shledala ve vztahu ke členům (autorům) uvedené ochranné organizace zneužívající chování ve způsobu koncipování některých ustanovení upravujících organizační strukturu (statut) této organizace a smlouvy o zastupování autorů, jež jim ukládaly závazky, které nebyly objektivně odůvodněné a které zejména ztěžovaly přenos jejich práv na jinou ochrannou organizaci. Za taková nepřípustná, diskriminační ustanovení Komise ES inter alia považovala ta, jimiž GEMA omezovala svobodu svých v členů v možnosti obrátit se na jinou autorskou ochrannou organizaci a postoupit jí zčásti nebo zcela svá práva pro území států, ve kterých GEMA přímo nevykonávala své aktivity, ustanovení týkající se doby trvání smlouvy o zastoupení, resp. výpovědní doby (šest let),20) ustanovení diskriminující příslušníky jiných zemí (právo volby do orgánů organizace, právo na sociální příspěvky z jejích fondů a právo na podíl na tzv. neidentifikovatelných příjmech měli pouze němečtí autoři; ti jediní se též mohli stát řádnými nebo mimořádnými členy, cizí příslušník mohl být pouze členem adherentním).
Zneužití dominantního postavení vůči uživatelům spravovaných děl Komise ES shledala např. ve smluvním rozšiřování autorských práv, jež GEMA spravovala, i na hudební díla, u nichž již vypršela doba ochrany nebo která přímo nebo nepřímo nenáležela do jejího repertoáru (tj. díla volná nebo díla autorů, které GEMA smluvně nezastupovala), v ukládání licenčních poplatků při importu a reimportu gramofonových desek ve volném obchodě (tj. gramofonových desek, které již byly osvobozeny od licenčních poplatků v jiném členském státě), v požadování na dovozcích při dovozu magnetofonů a videorekordérů vyšších paušálních licenčních poplatků, než jakými byla podrobena výroba tuzemská aj. Komise ES výše uvedená diskriminující ustanovení a praktiky GEMA zakázala a uložila jí, aby je ve stanovené lhůtě změnila.
Diskriminace z důvodu státní příslušnosti a absence trvalého bydliště nositele práva k duševnímu vlastnictví na území členského státu byla předmětem právního posouzení v již zmíněném případě GVL v. Komise ES.21) Po skutkové stránce šlo o následující.
Na území Německa působila ochranná organizace posledně zmíněného názvu, jejímž předmětem činnosti byla správa práv výkonných umělců, zejména pak výběr a rozdělování autorských honorářů ze zvukových a obrazových záznamů představení výkonných umělců, jež byly pořízeny s jejich předchozím souhlasem a jež byly na veřejnosti vysílány a šířeny jinými způsoby (tzv. druhotné využívání - secondary exploitation). Toto právo druhotného využívání bylo na rovnocenném základě sdíleno i s výrobci uvedených záznamů. S ohledem na to, že GVL byla na území Německa (a tedy i na podstatné části společného trhu) pro danou oblast a obor tvůrčí činnosti jedinou ochrannou organizací, zaujímala zde faktické monopolní postavení.
GVL v rámci své činnosti kolektivního správce odmítala do určité doby uzavírat smlouvy o zastupování s výkonnými umělci, kteří nebyli ani německými státními příslušníky, ani neměli bydliště na území Německa. V rámci analýzy tohoto případu jak Komise ES, tak i následně Soudní dvůr, vymezily rozhodný trh jako "trh služeb týkající se ochrany práv výkonných umělců a výrobců na druhotné využívání v Německu, který může být přesně odlišen od činností jiných podniků zabývajících se užitím práv". Pokud šlo o namítané zneužití dominantního postavení GVL, Soudní dvůr uvedl, že odmítnutí GVL, jakožto podniku majícího faktický monopol, poskytovat své služby pro všechny, kteří mohou mít potřebu tyto služby sdílet a skrze ně se dovolávat práva druhotného využívání a autorských odměn s tím spojených, kteří však nespadají do určité kategorie osob ohraničené tímto podnikem na základě státní příslušnosti a bydliště, musí být shledáno jako soutěžně zneužívající chování ve smyslu čl. 86 Smlouvy ES.
V případu Greenwich Film Production v. SACEM22) se Soudní dvůr zabýval aplikovatelností čl. 86 Smlouvy ES na případ, kdy si francouzská ochranná organizace SACEM nárokovala na výrobci filmů, pro něž dva její členové složili hudbu, autorské honoráře za filmová představení, která se uskutečňovala na území nečlenských států, ve kterých SACEM nevykonávala přímou správu, pokud jde o výběr zmíněných autorských odměn (tzv. nestatutární území). SACEM svůj nárok přitom opírala o smlouvy, které byly uzavřeny na území členského státu a mezi stranami, které byly podrobeny pravomoci toto státu. Soudní dvůr v odpověď na předběžnou otázku, jejímž předmětem byly výše uvedené skutečnosti, a která byla předložena francouzským kasačním soudem, nejdříve vyzdvihl úlohu národního soudce. Podle něj, v případě, že chování ochranné organizace je posouzeno jako zneužití soutěžní dominance ve smyslu čl. 86 Smlouvy ES, přísluší národnímu soudci určit, zda a v jaké míře konstatované zneužívající praktiky postihují zájmy autorů nebo třetích osob, a to za účelem vyvození právních důsledků pro platnost a účinnost sporných smluv nebo jejich určitých ustanovení.
Soudní dvůr dále s odvoláním se na svou dřívější rozhodovací praxi23) vyvodil že, pro posouzení, zda zneužití dominantního postavení na posuzovaném trhu může nepříznivě ovlivnit obchod mezi členskými státy, je třeba vzít v úvahu dopady tohoto soutěžně nepřípustného jednání na strukturu účinné soutěže na společném trhu. Není přitom na místě rozlišovat mezi výrobou určenou pro odbyt uvnitř společného trhu a výrobou zamýšlenou pro vývoz. Tento výklad by měl přitom obdobně platit i pro poskytování služeb jako je např. správa autorských práv. Soudní dvůr nakonec uzavřel, že činností ochranných organizací může být obchod mezi členskými státy dotčen ve smyslu čl. 86 Smlouvy ES i tehdy (a tento článek je tak aplikovatelný), když se správa autorských práv, mající soutěžně závadný charakter, týká pouze produkce hudebních děl v nečlenských státech. Smlouvy, které přitom pokrývají užití autorských práv k těmto dílům a které byly uzavřeny na území členského státu a mezi osobami podrobenými jeho pravomoci, by přitom neměly být posuzovány izolovaně, nýbrž ve světle celkové činnosti daného podniku.
Výše zmíněná francouzská autorská organizace SACEM byla též hlavním aktérem v rámci série právních sporů, započatých ke konci 70. let minulého století a ukončených v roce 1989. Jejich převažujícím tématem bylo posuzování výše autorských odměn za užití hudebních děl, jež zmíněná autorská organizace požadovala po francouzských provozovatelích diskoték. Toto počínání se stalo k žádosti jednotlivých francouzských soudů o posouzení série předběžných otázek podle čl. 234 Smlouvy ES (ex čl. 177) předmětem rozhodování Soudního dvora, a to pro možné porušení čl. 86 písm. a) smlouvy ES. V případě Francois Lucazeau a jiní v. SACEM a jiní24) Soudní dvůr dospěl k závěru, že jestliže podnik v dominantním postavení (jako např. SACEM) požaduje za své služby honoráře, které jsou citelně vyšší než honoráře vybírané v jiných členských státech, a jestliže srovnání úrovní honorářů se uskutečňuje na stejnorodém (homogenním) základě, potom tento rozdíl musí být posouzen jako indicie zneužití dominantního postavení. Soudní dvůr však zároveň připustil, že o vnucování nerovných cenových podmínek nemusí jít, je-li daný podnik schopen tento rozdíl odůvodnit na základě objektivních rozdílů mezi správou autorských práv ve Francii a v ostatních členských státech.25)
Ve věci Ministére public v. Jean-Louis Tournier26) se Soudní dvůr vedle nepřiměřených autorských odměn blíže dotkl i problematiky hromadných smluv, kdy SACEM odmítal s provozovateli diskoték uzavírat jiné než právě smlouvy hromadné, tedy smlouvy, jimiž ochranná organizace uživateli poskytuje svolení k užití celého svého repertoáru. Tuto skutečnost Soudní dvůr neshledal v rozporu s pravidly hospodářské soutěže. Podle něj umožnění přístupu pouze k části repertoáru nezajistí ochranu zájmů skladatelů autorských děl v plné míře, bez toho, že by zároveň vzrostly náklady na správu a monitorování užití jednotlivých autorskoprávně chráněných hudebních děl.
Shora uvedená rozhodnutí evropských orgánů dotýkající se problematiky vzájemného střetu soutěžního práva a výkonu kolektivní správy dokládají, že v rozhodovací praxi není pochyb o aplikovatelnosti čl. 82 Smlouvy i na ochranné organizace. Evropské rozhodovací orgány nepřistupují k těmto organizacím jako k podnikům ve smyslu čl. 86 odst. 2. Smlouvy ES, ale posuzují je jako podnik s dominantním postavením na trhu. Zneužívající chování ochranných organizací následně může mít nejrozmanitější podobu. Nejčastějších prohřešků, kterých se tyto subjekty na poli antimonopolního práva dopouštějí, souvisejí s uplatňováním a vynucováním nepřiměřených či nerovných podmínek vůči zbývajícím účastníkům hospodářské soutěže.
Posuzování chování ochranných organizací ve světle soutěžního práva je přirozeným důsledkem nazírání na jejich výjimečné postavení na trhu. Jak zdůraznil generální advokát A. G. Jacobs ve svém závěrečném projevu k případům týkajícím se SACEM, a jak i následně Soudní dvůr svými rozhodnutími většinově potvrdil, národní ochranné organizace jsou zvláštním druhem podniku s dominantním postavením. Nemají žádnou potřebu fair soutěže s cizími ochrannými organizacemi, pravděpodobnost výrazné regulace jejich činnosti ze strany orgánů veřejné moci je též minimální. S tím spojená téměř absolutní svoboda jednání a zřetelná nerovnost smluvní svobody mezi nimi a uživateli a nositeli práva, často na nich zcela závislými, umožňuje ochranným organizacím chovat se výše popsaným způsobem. Obrana ochranných organizací za pomoci argumentů, že nejsou podniky ve smyslu čl. 82 Smlouvy ES, že jejich činnost je spíše kulturní než ekonomická, nebo že individuální nositelé práva nejsou oprávněni dovolávat se ochrany posledně zmíněného soutěžního ustanovení, zůstává, jak nám rozhodovací praxe zcela zřetelně ukazuje, nevyslyšena.27)
Evropské orgány se uchylují k aplikaci soutěžních pravidel na oblast výkonu kolektivní správy, nikoliv však zcela automaticky a bezmyšlenkovitě. Pokoušejí se o nalezení citlivé rovnováhy mezi principiálním účelem kolektivní správy na straně jedné a možností zastupovaných nositelů práv maximálně svobodně se rozhodnout o způsobu dispozice s výsledky své duševně tvořivé činnosti na straně druhé. V souvislosti s tím pak zdůrazňují, že některé praktiky ochranných organizací, které by mohly být v jiné souvislosti zneužitím dominantního postavení, takto posouzeny být nemusejí, jestliže jsou nezbytné k realizaci základního účelu těchto organizací, resp. kolektivní správy. Tímto účelem je mj. i ochrana práv a zájmů jednotlivých členů zejména před velkými uživateli a distributory (provozovatelé televizního vysílání a výrobci desek).
Podobně jako u výkonu práva k duševnímu vlastnictví ze strany jeho individuálního nositele, i v případě výkonu tohoto práva ze strany kolektivního správce, evropské rozhodovací orgány tedy usilují o vymezení určitého specifického prostoru (podstaty kolektivní správy), do nějž tyto orgány zasáhnout nemohou a který je při své realizaci bezvýjimečně chráněn. Případ Lucazeau v. SACEM navíc ukazuje, že ochranná organizace se případnému nařčení ze zneužívajícího chování může vyhnout i tehdy, prokáže-li existenci objektivních rozdílů mezi správou práv v členském státě, kde se daného chování dopouští a správou práv v ostatních členských státech. Je však nutné uvést, že přestože Soudní dvůr v dané věci odmítl zohlednit SACEM uváděné skutečnosti, jež by mohly její chování ospravedlnit, a toto své rozhodnutí i blíže odůvodnil, bližší měřítko pro posuzování objektivnosti zmíněných rozdílů nepodal.28)
Závěrem je třeba ještě zmínit, že pro výše uvedená rozhodnutí je příznačné, že rozhodovací orgány v rámci nich velmi intenzivně vyzdvihují úlohu národního soudce. Ten by podle nich měl být tou rozhodující osobou, která bude sehrávat klíčovou roli nejen při posuzování možné aplikovatelnosti čl. 86 odst. 2 Smlouvy ES na ochranné organizace, ale i při samotném hodnocení, zda se tyto organizace dopouštějí zneužití soutěžní dominance na trhu a pokud ano, zda a v jaké míře se jejich zneužívající praktiky příčí zájmům zastupovaných nositelů práv nebo třetích osob. Přenechání konečného řešení konkrétního případu národním soudům je shledáváno v odborné literatuře jako šťastné, kdy jako důvod tohoto postoje ze strany evropských rozhodovacích orgánů je spatřována "péče o uznání, že sjednocení autorů ve společnostech je nezbytné pro ochranu autorských práv"29). Právě možná i v důsledku tohoto jurisprudentního doporučení lze v poslední době zaznamenat v rozhodovací praxi tendenci vracet jednotlivé případy k bližšímu a konečnému posouzení národním soudům a národním antimonopolním úřadům. Ty pak na základě národních a komunitárních právních předpisů posuzují, nakolik je konkrétní počínaní ochranných organizací soutěžně závadné.30)
Uvedl jsem, že výkon vybraných práv k duševnímu vlastnictví ze strany ochranné organizace v rámci tzv. nepřímého zastoupení může mít i soutěžně právní důsledky. Primárním důvodem této možnosti je výše nastíněná povaha postavení ochranných organizací. Tato skutečnost nás tak nutí pohlížet na důsledky chování těchto subjektů i z pohledu norem soutěžního práva. Tento závěr platí nejen v oblasti práva komunitárního, ale i pro oblast práva českého.
Právní úprava vzájemného vztahu činnosti ochranných organizací (v dikci aut. zákona31) kolektivních správců) a ochrany hospodářské soutěže před jejím narušením je obsažena ve dvou právních předpisech, a to v zákoně o ochraně hospodářské soutěže32) a v již zmíněném zákoně autorském. Autorský zákon je přitom ve vztahu k zákonu o ochraně hospodářské soutěže předpisem speciálním.33) Přestože zákon o ochraně hospodářské soutěže o ochranných organizacích výslovně nehovoří, je zcela nepochybné, že je lze podřadit pod legislativní zkratku soutěžitele ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona. Tuto skutečnost nepřímo dokládá i sám autorský zákon, který v ustanovení § 97 odst. 8 pro účely kartelového práva formou legální fikce mj. stanoví, že dohody o zastoupení jednoho kolektivního správce jiným se nepovažují za dohody narušující hospodářskou soutěž podle zvláštních předpisů.34) Přestože uvedené ustanovení autorského zákona výslovně neuvádí, že jde o dohody mezi soutěžiteli, odkaz na zvláštní právní úpravu, kterou se zcela nepochybně myslí zákon na ochranu hospodářské soutěže, tento závěr zakládá. Jediné dohody narušující hospodářskou soutěž, jež jsou v zákoně o ochraně hospodářské soutěže totiž normativně upraveny, jsou dohody mezi soutěžiteli. Jedinou výjimku představují pouze dohody podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, tedy dohody, jejichž předmětem je převod nebo licenční poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Tyto dohody, jež mohou narušovat hospodářskou soutěž, nemusejí být nutně uzavírány pouze mezi soutěžiteli.
Vzhledem k tomu, že předmětem dohod podle § 97 odst. 8 autorského zákona však není převod nebo licenční poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, uvedené ustanovení nepochybně míří na dohody podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, tedy na dohody soutěžitelů. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zákonodárce ochranným organizacím postavení soutěžitele výslovně "přiznává".
I bez ohledu na tuto zákonnou pomůcku při vymezení osobní působnosti zákona o ochraně hospodářské soutěže ve vztahu k ochranným organizacím, lze bez větších obtíží konstatovat, že zákon o ochraně hospodářské soutěže se na ochranné organizace vztahuje, a to vzhledem k již zmíněnému ustanovení § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Podle něj se za soutěžitele podle tohoto zákona považuje mj. i právnická osoba, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji může svou činností ovlivňovat, i když není podnikatelem. Toto bližší zákonné vymezení soutěžitele se s ohledem na povahu činnosti ochranných organizací jakožto právnických osob zcela nepochybně vztahuje i na tyto nepodnikatelské subjekty. Ochranné organizace se účastní hospodářské soutěže, a to jak na trhu výrobků, tak i služeb.
V prvém případě jde přitom o vztah organizace a uživatele, přičemž zbožím jsou zde spravované ideální statky. V druhém případě jde o vztah organizace a zastupovaného nositele práva. Službou je zde správa příslušných předmětů právní ochrany zahrnující jako obecný základ udílení svolení k vymezenému způsobu užití děl, činnost inkasní a činnost kontrolní. Podporu názoru o aplikovatelnosti zákona o ochraně hospodářské soutěže na ochranné organizace lze najít i v rozhodovací praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad"). Ta se přitom podpůrně dovolává i rozhodnutí Komise ES ze dne 29. 10. 1981 (IV/29 839) ve věci týkající se německé ochranné organizace výkonných umělců GVL, v jehož rámci bylo konstatováno, že ochranné organizace se účastní obchodní výměny služeb a nepřítomnost ziskového motivu je nerozhodná. I na společnosti, které nepodnikají za účelem dosažení zisku se vztahuje zákaz zneužití dominantního postavení.
Vzhledem k tomu, že od výsadního postavení na trhu odvíjející se tržní síla umožňuje ochranným organizacím chovat se ve značné míře nezávisle na úkor jiných soutěžitelů (tj. nezastupovaných nositelů práv) nebo spotřebitelů (tj. uživatelů předmětů ochrany), mají tyto organizace na dvou výše uvedených trzích ve smyslu § 10 zákona o ochraně hospodářské soutěže monopolní, resp. dominantní postavení. V důsledku této skutečnosti se tyto ochranné organizace mohou též dopustit nedovoleného omezení soutěže, spočívajícího ve zneužití tržní dominance na rozhodném (relevantním) trhu. Svým počínáním přitom mohou naplnit některou z demonstrativně vymezených skutkových podstat zneužívajícího chování (§ 11 odst. 1 věta druhá zákona o ochraně hospodářské soutěže), nebo se mohou dopustit jednání blíže typově neupraveného, tedy jednání, které není skutkově pokryto dílčí skutkovou podstatou, avšak současně ještě splňuje obecné znaky generální klauzule zákazu zneužití dominantního postavení (§ 11 odst. 1 věta první zákona o ochraně hospodářské soutěže).
Ochranné organizace se in concreto mohou dopustit deliktu zneužití tržní dominance např. formou přímého nebo nepřímého diktátu nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucováním plnění, jež je v době kontraktace v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění [§ 11 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže]. Adresáty tohoto nepřípustného soutěžního působení mohou být jak spotřebitelé, tak i ostatní soutěžitelé. V prvním případě může jít o vynucování po uživatelích spravovaných předmětů ochrany nepřiměřeně vysokých licenčních odměn za nabytí uživatelské licence. V důsledku tohoto deliktního jednání může být spotřebiteli podstatně ztížena či dokonce znemožněna jeho hospodářská činnost, odmítne-li požadované honoráře zaplatit.36) Dále může jít např. o ukládání smluvních omezení, která přesahují rámec ochrany stanovené autorským zákonem (viz § 101 odst. 2 aut. zákona). V druhém případě, tedy pokud jde o zastupované nositele práv, zde mohou ochranné organizace kupříkladu vázat uzavření smlouvy na požadavek svěření výkonu takových oprávnění, která nejsou nutná k naplnění zákonem vymezenému účelu kolektivní správy (viz § 95 odst. 1 aut. zákona).
Ochranné organizace svým jednáním mohou porušovat soutěžně právní zákaz diskriminace [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže]. Vůči jednotlivým účastníkům trhu tak mohou uplatňovat rozdílné (znevýhodňující) podmínky při shodném nebo srovnatelném plnění, jimiž budou jejich postavení v hospodářské soutěži znevýhodňovat, a tím jim zabraňovat v řádné soutěži nebo je nedůvodně poškozovat. Daného soutěžně-právního deliktu se ochranná organizace může např. dopustit v souvislosti s kolektivními smlouvami (viz § 101 odst. 4 aut. zákona), kdy bez věcného opodstatnění bude v rámci těchto smluv stanovovat výhodnější podmínky pro členy právnické osoby sdružující uživatele předmětů ochrany oproti podmínkám smluvně vymíněným s ostatními, takto nesdruženými uživateli. Ochranná organizace, jakožto hospodářsky silnější účastník na trhu ideálních statků, tak bude diskriminovat posledně uvedenou kategorii spotřebitelů, mající postavení tržně slabší strany. Následkem toho se nesdruženým uživatelům bude dostávat objektivně neospravedlnitelné újmy.
Jednou z dalších forem nenáležitého soutěžního jednání ze strany ochranné organizace může být porušení povinnosti této organizace s péčí řádného hospodáře, odborně a v rozsahu uděleného oprávnění realizovat výkon spravovaného práva, konkrétně pak porušení její kontraktační povinnosti, blíže zakotvené v ustanovení § 100 odst. 1 písm. h) autorského zákona. Zdržením se uzavření smlouvy s uživatelem nebo sdružením uživatelů spravovaného předmětu ochrany organizace porušuje zmíněný veřejnoprávní příkaz vyvinout činnost náležející do předmětu oprávnění zastupovaného nositele práva (tzv. přímus). Tímto pochybením, které je v příkrém rozporu s účelem kolektivní správy hospodářsky zhodnocovat (Verwertung) spravovaný nehmotný statek, ochranná organizace zároveň naplňuje dílčí skutkovou podstatu zneužívajícího chování podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně hospodářské soutěže, kdy zastavuje obchodní odbyt zboží (spravovaných práv) na úkor spotřebitele (uživatele).37)
Z výše uvedeného příkladného výčtu možných zneužívajících praktik ze strany ochranných organizací vyplývá, že nelze vyloučit posuzování chování těchto organizací i z hlediska potenciálního porušení soutěžně-právních pravidel. Porušení některých autorskoprávních předpisů, blíže upravujících podstatu a výkon kolektivní správy, může být zároveň jednáním poškozujícím některý ze zájmů chráněných zákonem o ochraně hospodářské soutěže. Výkon kolektivní správy tak nutně získává i soutěžně-právní rozměr. Některé aspekty v chování ochranných organizací tak mohou být předmětem zájmu Úřadu, bdícího nad dodržováním zákona o ochraně hospodářské soutěže. Zjistí-li tento orgán státní správy, ať již ex officio nebo z vnějšího podnětu, že ochranná organizace zneužila svého dominantního postavení na trhu, tuto skutečnost svým správním rozhodnutím deklaruje. Nedopustí-li se ochranná organizace daného soutěžně-právního deliktu jedním skutkem (uno acto), ale její chování bude mít naopak povahu pokračující činnosti, Úřad takové chování ve svém rozhodnutí zároveň do budoucna zakáže. Úmyslné nebo nedbalostní porušení tohoto zákazu poté zakládá oprávnění Úřadu uložit ochranné organizaci pokutu.
Pokud je mi známo, Úřad se problematikou vzájemného střetu výkonu kolektivní správy a pravidel na ochranu hospodářské soutěže zabýval s konečným výsledkem pouze jednou. Šlo o již výše zmíněné správní řízení vedené pod č. j. S 68/97 ve věci nedovoleného narušování soutěže podle ustanovení § 3 a zneužití monopolního postavení podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) zákona č. 63/1991 Sb.38) Výsledkem tohoto řízení, vedeného s Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním (dále jen "OSA"), bylo rozhodnutí č. j. S 68/97-230 ze dne 27. 3. 1998 (právní moc 24. 4. 1998). Předmětem posouzení zde byly soutěžně-právní důsledky uplatňování Tarifu OSA, zahrnujícího nároky domácích a zahraničních hudebních autorů zastupovaných OSA. Po provedeném řízení Úřad dospěl k závěru, že nebylo zjištěno porušení zákona ve smyslu ustanovení § 3 shora citovaného zákona. V případě zkoumaného zneužití monopolního postavení naopak konstatoval naplnění jeho skutkové podstaty.
Zneužívající chování Úřad spatřoval ve stanovení nejasného a neprůhledného tarifu a rozdílných podmínek při stejném plnění na úkor konečného uživatele chráněných hudebních děl, v daném případě veřejným provozovatelům hudebních děl. Vzhledem k tomu, že ze strany OSA došlo k vypracování nového tarifu, který odstranil stávající nedostatky, a došlo tak v průběhu správního řízení ke sjednání nápravy závadného stavu, Úřad z důvodu odpadnutí důvodu řízení toto řízení svým rozhodnutím zastavil.
Zhodnotíme-li v dané věci výsledek činnosti Úřadu, je nutné konstatovat dvojí pochybení.39) První se týká věcného vymezení rozhodného trhu, kdy Úřad tento trh posoudil jako "trh služeb spočívající v ochraně hudebních děl s textem nebo bez textu autorů sdružených v OSA, při jejich dalším šíření a užití daným uživatelem". Již výše bylo zmíněno, že o trh služeb jde pouze ve vztahu ochranná organizace a zastupovaný nositel práva. V dané věci se však Úřad nezabýval zneužívajícím chováním OSA vůči zastupovaným nositelům autorsky chráněných hudebních děl, ale jeho chováním vůči jejich konečným uživatelům. Ve vztahu k nim však jde o trh výrobkový. Druhého pochybení, i když bez právních dopadů na závěr o zneužívající praktice ze strany OSA, kterého se Úřad v souvislosti s daným rozhodnutím dopustil, bylo nesprávné hodnocení konkrétní podoby soutěžně-právního postavení OSA. Přestože, jak správně Úřad uvedl, z hlediska svého postavení na relevantním trhu OSA působí v ČR v oblasti ochrany autorských práv pro práva k dílům hudebním jako jediný, jeho postavení vůči uživatelům chráněných hudebních děl přesto nelze hodnotit jako monopolní. Úřad totiž opomenul, že OSA je vystaven soutěžnímu působení nezastoupených nositelů autorských práv k dílům hudebním. Ve vztahu k uživatelům hudebních děl tak jeho postavení na rozhodném trhu nemělo být posouzeno jako soutěžně-monopolní, ale pouze dominantní.
Jak je vidět, předmětné rozhodnutí Úřadu se nevyznačuje přílišnou důkladností, pokud jde o právní posouzení věci. Uvedený správní orgán nesprávně zhodnotil dvě ze tří obligatorních stránek, jež jsou nezbytné pro analýzu každého případu ve věcech zneužívajícího chování. Pochybil při hodnocení věcné dimenze relevantního trhu a při posouzení charakteru postavení OSA na něm. Přestože si Úřad v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vypomohl i s rozhodnutím evropských orgánů (viz dřívější odkaz na rozhodnutí ve věci GVL), lze uvést, že bližší znalost obecných principů vzájemného vztahu kolektivní správy a soutěžního práva, k nimž evropské orgány dospěly v rámci své dlouholeté rozhodovací praxe, neprokázal. S ohledem na to, že rozhodnutí nebylo předmětem dalšího zkoumání v rámci rozkladového řízení nebo předmětem soudního přezkumu, bližšího zjednání nápravy se v uvedených bodech danému rozhodnutí nedostalo. Jistě proto bude zajímavé sledovat, zda Úřad v některém ze svých příštích rozhodnutích dojde k právně čistějšímu hodnocení a vykáže tak lepší znalost zkoumané problematiky. Má-li být kvalitní rozhodovací praxe jedním z prostředků zvyšování právní jistoty adresátů vymezeného souboru právním norem (v daném případě navíc norem velmi obecných), lze se o posun v nastíněném směru u právně hodnoticí činnosti Úřadu jen přimluvit.
Poznámky:
1) V oblasti evropského kontinentálního práva je zákonný monopol vzácnější. Příkladem zemí, ve kterých se s tímto druhem monopolu můžeme setkat, je např. Itálie, Slovinsko nebo Nizozemí. Oproti tomu v USA, zejména v oblasti hudebních děl, autorský zákon výslovně počítá s existencí hned několika ochranných organizací. V důsledku této skutečnosti tak zde existuje účinné a fungující soutěžní prostředí.
2) Knap, K., Kunz, O.: Mezinárodní právo autorské, Academica, Praha 1981, s. 326 až 328.
3) Srv. Kretschmer, M.: The Failure of Property Rules in Collective Administration: Rethinking Copyright Societies as Regulatory Instruments, E.I.P.R., Issue 3, Sweet & Maxwell, London 2002, s. 126.
4) Souhrnně viz Dessemontet, F.: Les contrats individuels des auteurs et des interprŹtes - Rapport général. In: Protection des auteurs et artistes interprétes par contrat, Actes du XLIe Congrés de l'ALAI, 14-18 septembre 1997, Montebello, s. 490 až 491.
5) Tournier, F.: L' avenir des sociétés d' auteur, RIDA, octobre 1996, s. 95.
6) Fiscor, M.: Gestion collective des droits d'auteur et des droits voisins, Le Droit d'auteur, 1989, s. 370.
7) Freegard: Gestion collective: relations entre les sociétés d'auteurs et les utilisateurs d'oeuvres, D.A., 1985, s. 385; Dietz, A.: Le droit d'auteur, s. 177, no 566.
8) Např. Wallace (GRUR Int. 1973, 357, 358) k otázce monopolního postavení ochranných organizací a jeho regulaci normami soutěžního práva uvádí: "protikartelové předpisy jsou příliš tupým nástrojem pro kontrolu monopolu na tomto poli. Je lepší ve veřejném zájmu přijmout prospěšnost skutečnosti monopolu a kontrolovat jej jinými způsoby."- in: Goldmann, B. C.: Die Regulierung der Urhberverwertungsgesellschaften in den USA. Kollektive Wahrnehmung im Konflikt mit dem Wettbewerbsrecht, GRUR Int., Heft 5, 2001, s. 437.
9) Tento článek stanoví: "Se společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo několik podniků zneužívaly dominantního postavení na společném trhu nebo jeho podstatné části.
Takové zneužívání může zejména spočívat
a) v přímém nebo nepřímém vnucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen nebo jiných obchodních podmínek,
b) v omezování výroby, odbytu nebo technického rozvoje ke škodě spotřebitelů,
c) v uplatňování nerovných podmínek vůči obchodním partnerům pro rovnocenná plnění, čímž je znevýhodňují v soutěži,
d) ve vázání uzavření smlouvy na podmínku, že druhá strana přijme další plnění, která podle povahy věci nebo podle obchodních zvyklostí s předmětem takové smlouvy nesouvisí."
10) Colombet, C.: Droit littéraire et artistique et droits voisins, 3. vydání, Dalloz, Paris 1986, s. 508.
11) Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-241/91 & C-242/91 Radio Telefis Eirann a Independent Television Publications v. Komise ES ze dne 6. 4. 1995.
12) Blíže k tomu viz Utěšený, P.: Zneužití dominantního postavení nositelem práv duševního vlastnictví v současné komunitární judikatuře, Soudní rozhledy č. 8/2001, s. 257 až 263.
13) Obecně je poukazováno na to, že právo soutěžní se vztahuje na běžné výrobky a služby, a že "kultura není zboží jako jiné a ...kulturu nemůžeme pojímat jako pojímáme ledničky nebo automobily" - Delors - in: Desurmont, T.: Réflexions sur le devenir de la gestion collective des droits d'auteur. Ombres et lumiéres, s. 105. In: Propriétés Intellectuelles. Mélanges en l'honneur de André Franćon, Dalloz, Paris 1995.
14) Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-127/73 ze dne 21. 3. 1974.
15) Rozhodnutí Komise ES ve věci 71/224/EHS ze dne 2. 6. 1971.
16) Ve věci GVL v. Komise (viz dále) Soudní dvůr dovodil, že důvodem pro zahrnutí organizace zabývající se správou autorských práv a práv výkonných umělců do kategorie podniků ve smyslu čl. 90 odst. 2 Smlouvy ES není ani samotný fakt, že kontrola její činnosti, tak jak je stanovena národní legislativou pro tyto organizace, jde dále než veřejná kontrola mnoha jiných podniků, když daná národní legislativa nesvěřuje správu autorských práv a práv výkonných umělců určitým podnikům, ale pouze obecným způsobem definuje pravidla aplikovatelná na činnost organizací, které zamýšlejí zajišťovat kolektivní správu těchto práv.
17) Viz rozhodnutí Soudního dvora ve věci SACEM, BRT v. SV SABAM a NV Fonior (viz dále).
18) K aplikaci pravidel na ochranu hospodářské soutěže v souvislosti s výkonem kolektivní správy dochází zejména v oblasti malých provozovacích práv k dílům hudebním (performing rights).
19) Obdobně srv. Cornish, W. R.: Intellectual Property: Patents, Copyright, Trade Marks and Allied Rights, Third Edition, Sweet & Maxwell, London 1996, s. 427.
20) Podle názoru Komise ES by výpovědní doba měla činit nejvíce jeden rok. Rozhodnutím GEMA II byla tato maximální výpovědní doba prodloužena na tři roky.
21) Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-7/82 ze dne 2. 3. 1973.
22) Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-22/79 ze dne 25. 10. 1979.
23) Rozhodnutí Soudního dvora ve spojených věcech C-6 a 7/1973 Istituto Chemioterapico Italiano a Commercial Solvents Corporation v. Komise ES ze den 6. 3. 1974.
24) Rozhodnutí Soudního dvora ve spojených věcech C-110/88, 241/88 a 242/88 ze dne 13. 7. 1989.
25) Skutečnosti, které by uvedený rozdíl ospravedlňovaly, však podle názoru Soudního dvora nelze spatřovat, tak jak argumentovala SACEM, například ve vyšším vstupném vybíraném ve Francii jednotlivými diskotékami, v tradičně vyšší úrovni autorskoprávní ochrany či širší ochraně děl autorů, než v jiných státech.
26) Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-395/87 ze dne 13. 7. 1989.
27) Goyder, D.G.: EC Competition Law, 3-th edition, Oxford University Press, London 1998, s. 366.
28) Uvedené rozhodnutí bylo předmět silné kritiky, a to z toho důvodu, že jako možnou skutečnost, objektivně odůvodňující rozdíl mezi národní správou práv, nepřipustilo různou úroveň ochrany a správy autorských práv v různých členských státech - viz např. Kerever, M.: Poznámky, RIDA, říjen 1989, s. 283. - in: Svoboda, P.: Vliv autorskoprávní teritoriality na vývoj evropského práva, Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, Praha 2001, s. 69.
29) Colombet, C.: op. cit. pozn. č. 10, s. 511.
30) Srv. Decocq, A. - Decocq, G.: Droit de la concurrence interne et communautaire, L. G. D. J, Paris 2002, s. 353., Colombet, C.: op. cit. pozn. č. 10, s. 511 a 512, Goyder, D. G.: op. cit. pozn. č. 27, s. 367.
31) Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
32) Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže).
33) Zákon o ochraně hospodářské soutěže je natolik obecnou normou, že neumožňuje explicitně postihnout veškeré skutkové a právní nuance určitého fenoménu, které mohou mít dopad na existenci hospodářské soutěže. Zákonodárce tak tuto možnost ponechává dalším právním normám. Tyto pak mají povahu legis specialis.
34) Tato exempce z věcné působnosti zvláštního právního předpisu (zákona o ochraně hospodářské soutěže) způsobuje, že uvedené dohody, i kdyby vedly nebo mohly vést k narušení hospodářské soutěže, nebudou považovány za zakázané a neplatné. Jejich uzavření a následná realizace nebude nedovolenou metodou soutěže. K soutěžně-právní existenci (nezávadnosti) takových dohod proto nebude nutné získání individuální výjimky nebo jejich pokrytí výjimkou blokovou. Shodně Telec, I.: Některé základní a obecné otázky nového českého autorského práva, Bulletin advokacie č. 2/2001, s. 37 až 38.
35) Rozhodnutí ÚOHS č. j. S 68/97-230 ze dne 27. 3. 1997.
36) Zajímavý případ, který se týkal spíše než výše licenčních odměn způsobu (vzorce) jejich výpočtu, řešily v nedávné době belgické soudy. V dané věci šlo o to, že autorská ochranná organizace SABAM byla ze strany jednoho soukromého rádia nařčena za zneužívání svého dominantního postavení na trhu, jehož se měla dopustit tím, že jako základní princip pro stanovování autorských odměn stanovila reklamní příjmy rádia. Dané rádio tento způsob výpočtu odměn odmítlo. Ve svém rozsudku Odvolací soud v Antverpách stanovil, že přísluší autorovi, resp. ochranné organizaci, určit kritéria stanovení cen a že soudce v dané věci může pouze kontrolovat aplikaci těchto kritérií, potažmo i případné zneužití soutěžní dominance. Kritérium reklamních příjmů určené pro soukromé rádio bylo shledáno jako logické a spravedlivé, kdy tyto příjmy jsou objektivním kritériem úspěchu určitého rádia, jehož toto rádio dosáhlo díky chráněným dílům. V daném případě tedy podle názoru soudu nešlo o zneužití dominantního postavení (věc Victoria v. SABAM, Anvers, 27. 3. 1995, Auteurs & Media, 1996, s. 36). - in: Liste des rapporteurs nationaux - Rapport belge. Actes du XLIe Congrés de l'ALAI, 14-18 septembre 1997, Montebello, s. 776.
37) Blíže k tomuto soukromoprávnímu deliktu zneužití dominantního postavení viz Telec, I.: Kontraktační povinnost ochranné organizace a její soutěžně-právní a další důsledky (II.), Bulletin advokacie č. 10/1998, s. 32 až 39.
38) Dřívější zákon o ochraně hospodářské soutěže.
39) Shodně Hartmanová, D.: Kolektivní správa autorských práv a práv souvisejících s právem autorským, Linde, Praha 2000, s. 105.
Článek byl publikován v časopise Právní rádce č.: 11/2002