Soudní dvůr Evropských společenství, C-167/01, [Soudní rozhledy 1/2004 str. 40]
čl. 43, 46 a 48 Smlouvy ES
Rozhodnutí Evropského soudního dvora v níže uvedené věci bylo očekáváno s poměrně s velkou pozorností. V centru úvah totiž byla další z otázek týkajících se výkladu svobody usazovaní ve vztahu k obchodním společnostem. Předmětem bližšího hodnocení byla ustanovení nizozemské právní úpravy aplikované na tzv. zdánlivé zahraniční společnosti (společnosti „poštovních schránek“), v tomto případě na pobočku anglické obchodní společnosti, jež svou obchodní činnost vykonává výlučně v Nizozemí. Evropský soudní dvůr dospěl k závěru, že předmětná legislativa, jež ukládá při zřizování pobočky zahraniční společnosti v Nizozemí řadu povinností, v domácím právu stanoveným pro samotné založení obchodní společnosti, odporuje komunitárnímu právu, neboť znatelně brání ve výkonu svobody sekundárního usazování (svoboda zřizovat dceřinné společnosti nebo pobočky bez právní subjektivity na území jiného členského státu) zaručené Smlouvou ES. Za situace, kdy nebyl předložen žádný důkaz, který by umožňoval danou legislativu náležitě ospravedlnit, či důkaz, který by prokazoval zneužití svobody usazování, pouhá skutečnost, že dotčená společnost byla založena podle anglického práva pouze s cílem obejít přísnější předpisy nizozemského práva o zakládání obchodních společností, opačný závěr neodůvodnila. S odkazem na svou dřívější rozhodovací praxi se tak Evropský soudní dvůr opět vyslovil ve prospěch velmi široké interpretace svobody usazování. Tím zároveň posvětil často zmiňovanou konkurenci právních řádů jednotlivých členských států a s ní spojenou mobilitu obchodních společností uvnitř jednotného trhu. Nikoli jen na okraj lze ještě poznamenat, že je na škodu, že Evropský soudní dvůr blíže nevyložil, jakým způsobem (přijetím jakých opatření) se členské státy mohou zneužívání svobody sekundárního usazování bránit, resp. jaká omezení této svobody jsou právně přípustná. V této souvislosti však nezbývá než souhlasit s názorem generálního advokáta Albera obsaženém v jeho závěrečném návrhu, a to, že úkolem Evropského soudního dvora je interpretace ustanovení Smlouvy ES (čl. 220 Smlouvy ES), a tedy pouze vytýčení mezí práv, které poživatelé výhod článků 43 a 48 Smlouvy ES z těchto článků vyvozují. Je pak na samotných členských státech vyvodit závěry – žádoucí a nezbytné – které z toho pro ně vyplývají. Bez bližší iniciativy členských států v tomto směru tak odpověď na výše uvedenou otázku zůstane i nadále otevřená.
1․ Článek 2 Jedenácté směrnice brání národní legislativě, jako je WFBW, ukládat pobočce společnosti založené v souladu s legislativou jiného členského státu publikační povinnosti, jež nejsou stanoveny touto směrnicí.
2. Články 43 a 48 Smlouvy ES brání národní legislativě, jako je WFBW, podrobovat výkon sekundární svobody usazování v tomto státě společností založenou v souladu s legislativou jiného členského státu určitým podmínkám stanoveným v domácím právu pro založení společnosti týkajících se základního kapitálu a odpovědnosti jednatelů. Důvody, pro které byla společnost založena v tomto jiném státě, jakož i skutečnost, že vykonává své činnosti výlučně nebo téměř výlučně v členském státě usazení, ji kromě případů existence zneužití nezbavuje práva dovolávat se svobody usazování zaručené Smlouvou ES.
Evropský soudní dvůr – rozsudek z 30. 9. 2003, právní věc C–167/01 – Kamer van Koophandeln en Fabrieken voor Amsterdam v. Inspire Art Ltd
K věci:
K Evropskému soudnímu dvoru (dále jen „ESD“) byly ze strany Kantongerecht te Amsterdam (Amsterodamský kantonální soud) vzneseny na základě čl. 234 Smlouvy ES dvě předběžné otázky týkající se výkladu čl. 43, 46 a 48 Smlouvy ES.
Tyto předběžné otázky byly vzneseny v rámci sporu vzniklého mezi Kamer van Koophandel en Fabrieken voor Amsterdam (Amsterodamská obchodní a průmyslová komora), Nizozemí (dále jen „obchodní komora“), a Inspire Art Ltd, společností založenou podle anglického práva (dále jen „Inspire Art“), a týkajícího se povinnosti uložené pobočce Inspire Art v Nizozemí uvést spolu s její registrací u nizozemského obchodního rejstříku označení „formeel buitenlandse vennootschap“ (formálně zahraniční společnost) a užívat toto označení v jejím obchodním styku. Tyto povinnosti jsou ukládány Wet op de Formeel Buitenlandse Vennootschappen (zákon o formálně zahraničních společnostech) z 17. 12. 1997 (Staatsblad 1997, no 697, dále jen „WFBV“).
Právní rámec – komunitární právo
Článek 43 odstavec 1 ES stanoví: „V rámci níže uvedených ustanovení jsou omezení svobody usazování pro příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého zakázána. Stejně tak jsou zakázána i omezení při zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností příslušníky jednoho členského státu podnikajícími na území státu druhého.“
Za stejných podmínek jako jsou předvídány pro jednotlivce, jež jsou příslušníky členských států, článek 48 ES rozšiřuje oprávnění svobody usazování na „společnosti založené podle práva některého členského státu, které mají své sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti uvnitř Společenství.“
Článek 46 ES dovoluje členským státům omezit svobodu usazování cizích příslušníků přijetím „ustanovení zákonů a jiných předpisů“ pokud jsou „ospravedlněna z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví“.
Za účelem dosažení svobody usazování článek 44 odstavec 2 písm. g) ES předvídá možnost Rady Evropské unie vydat směrnici ke koordinaci „v míře nezbytné k dosažení jejich rovnocennosti záruk, které jsou pro ochranu zájmů společníků, akcionářů i třetích osob vyžadovány v členských státech od společností ve smyslu článku 48 pododstavec 2.“
Na tomto základě tedy byly Radou vydány různé směrnice (dále jen „směrnice o právu společností“), zejména následující směrnice vztahující ke sporu v tomto řízení. [zmínka o První, Druhé, Čtvrté a Sedmé směrnici Rady – pozn. autora]
Jedenáctá směrniceRady 89/6666/EHS z 22. 12. 1989, o publicitě poboček zřizovaných v členském státě společnostmi určitých právních forem, které podléhají právu jiného členského státu (OJ 1989 L 395, s. 36, dále jen „Jedenáctá směrnice“), se týká poboček kapitálových společností.
Podle třetího bodu preambule Jedenácté směrnice byla tato směrnice přijata s přihlédnutím ke skutečnosti, že „zřízení pobočky, stejně jako založení dceřinné společnosti, je jednou z možností, která je v současné době otevřena společnostem přejícím si vykonat své právo usazování v jiném členském státě.“
Čtvrtý bod preambule této směrnice uznává, že „pokud se týče poboček, nedostatek koordinace, zejména v oblasti publicity, způsobuje určitou rozdílnost v ochraně společníků a třetích osob, mezi společnostmi, které působí v jiném členském státě prostřednictvím zřízení poboček a těmi společnostmi, které tam působí skrze založení dceřinných společností.“
Pátý bod preambule této směrnice stanoví, že „v této oblasti rozdíly v právních úpravách členských států mohou zasahovat do výkonu práva na usazování a že je tedy nezbytné tyto rozdíly odstranit mimo jiné za účelem zachování výkonu tohoto práva.“
Dvanáctý bod preambule stanoví, že se Jedenáctá směrnice žádným způsobem nedotýká informačních povinností poboček podle ostatních ustanovení, například pracovního práva, pokud jde o právo zaměstnanců na informace, finančního práva nebo pro statistické účely.
Článek 2 odstavec 1 Jedenácté směrnice stanoví seznam informací, které musí být publikovány v členském státě, kde je pobočka zřízena. Jedná se o následující informace:
(a) adresa pobočky;
(b) označení činností pobočky;
(c) rejstřík, u kterého je veden spis společnosti zmíněný v článku 3 směrniceRady 68/1511/EHS, spolu s jejím registračním číslem v tomto rejstříku;
(d) název a forma společnosti a název pobočky, jestliže je odlišný od názvu společnosti;
(e) vznik a zánik funkcí, jakož i totožnost osob, jež jsou oprávněny zastupovat společnost ve vztahu ke třetím osobám a v soudních řízeních
– jako orgán společnosti zřízený podle zákona nebo jako členové takového orgánu podle publikace učiněné společností podle článku 2 odstavec 1 bod d) směrnice 68/151/EHS,
– jako stálí zástupci společnosti pro činnosti pobočky spolu s uvedením rozsahu jejich pravomocí;
(f) likvidace společnosti, vznik, označení a pravomoci likvidátorů, jakož i ukončení likvidace podle publikace učiněné společností podle článku 2 odstavec 1 bod h), j) a k) směrnice 68/151/EHS,
– konkurzní řízení, vyrovnání nebo jiné podobné řízení, jehož je společnost objektem,
(g) účetní dokumenty za podmínek stanovených v článku 3;
(h) uzavření pobočky.
Článek 2 odstavec 2 Jedenácté směrnice kromě toho dovoluje členskému státu, ve kterém byla pobočka zřízena, stanovit další publikační povinnosti týkající se následujících informací:
(a) podpis osob uvedených v odstavci 1 bod e) a f) tohoto článku;
(b) zakladatelský dokument a stanovy v případě, že jsou obsaženy v odděleném dokumentu v souladu s článkem 2 body a), b) a c) směrnice 68/151/EHS, jakož i změny těchto dokumentů;
(c) potvrzení z rejstříku uvedené v odstavci 1 bod c) tohoto článku týkající se existence společnosti;
(d) označení zajištění majetku společnosti umístěného v tomto členském státě za předpokladu, že se tato publikace vztahuje k platnosti těchto zajištění.
Članek 4 Jedenácté směrnice stanoví, že členský stát, ve kterém byla pobočka zřízena, může uložit, že musí být užit jiný oficiální jazyk Společenství a že překlad publikovaných dokumentů musí být ověřen, zejména pokud se týče publikace uvedené v článku 2 odstavec 2 bod b) této směrnice.
Článek 6 Jedenácté směrnice stanoví, že členské státy předepisují, že dopisy a objednávky užívané pobočkou obsahují, mimo informací předepsaných v článku 4 První směrnice, označení rejstříku, u kterého je veden spis pobočky spolu s jejím registračním číslem v tomto rejstříku.
Konečně, článek 12 Jedenácté směrnice ukládá členským státům stanovit příslušné sankce pro případ nedodržení publikačních povinností vytýčených touto směrnicí vhledem k pobočkám v hostitelském státě.
Právní rámec – národní právo
Článek 1 WFBV definuje „formálně zahraniční společnost“ jako „kapitálovou společnost mající právní subjektivitu, která byla založena podle jiné než nizozemské právní úpravy, která vykonává svou činnost zcela nebo téměř zcela v Nizozemí a která rovněž nemá jakékoli skutečné spojení se státem, ve kterém se aplikuje právní úprava, podle které byla založena…“
Článek 2 až 5 WFBV ukládá formálně zahraniční společnosti různé povinnosti, které se týkají registrace společnosti v obchodním rejstříku, označení tohoto postavení na všech jí vyhotovených dokumentech, základního kapitálu a zpracování, vyhotovení a publikace výročních dokumentů. WFBV, též stanoví sankce pro případ nedodržení těchto ustanovení.
Zejména článek 2 WFBV ukládá společnosti, jež odpovídá definici formálně zahraniční společnosti, zaregistrovat se jako taková v obchodním rejstříku hostitelského státu. Ověřený opis v holandštině, francouzštině, němčině nebo angličtině nebo jednatelem ověřená kopie zakladatelského dokumentu a stanov musí být zároveň uloženy v obchodním rejstříku hostitelského státu, jestliže jsou obsaženy v odděleném dokumentu. V tomto rejstříku též musí být uvedeno datum první registrace této společnosti, národní rejstřík, u nějž je registrována a pod jakým číslem, a v případě jednočlenných společností určité informace týkající se jediného společníka.
Článek 4 odstavec 4 WFBV stanoví solidární odpovědnost jednatelů spolu se společností pro právní úkony učiněné jménem společnosti během jejich jednatelství, dokud nebude splněn požadavek registrace v obchodním rejstříku.
Podle článku 3 WFBV veškeré dokumenty a tiskoviny, na kterých se formálně zahraniční společnost objevuje nebo které vyhotovuje, s výjimkou telegramů a reklam, musí obsahovat úplný název společnosti, právní formu, sídlo, hlavní místo podnikání a registrační číslo, datum první registrace a rejstřík, ve kterém musí být zaregistrována podle právní úpravy, jež je na ní aplikována. Stejný článek zároveň požaduje uvést, že společnost je formálně zahraniční společností a zakazuje užívat na dokumentech a tiskovinách označení, které v rozporu se skutečností vytváří klamavý dojem, že podnik náleží k nizozemské právnické osobě.
Na základě článku 4 odstavec 1 WFBV upsaný kapitál formálně zahraniční společnosti musí být přinejmenším roven základnímu kapitálu požadovaném u nizozemských společností s ručením omezeným článkem 2:178 Buregerlijk Wetboek (nizozemský občanský zákoník, dále jen „BW“), který byl k 1. 9. 2000 18 000 EUR (Staatsblad 2000, no 322). Splacený kapitál musí být přinejmenším roven základnímu kapitálu (čl. 4 odst. 2 WFBV, který odkazuje zpět na čl. 2:178 BW). Za účelem zajištění, že formálně zahraniční společnost tyto podmínky splňuje, v obchodním rejstříku musí být uloženo ověření auditora (čl. 4 odst. 3 WFBV).
Dokud nejsou podmínky týkající se kapitálu a splaceného kapitálu splněny, jednatelé jsou spolu se společností solidárně odpovědni za veškeré právní úkony spojené se společností a učiněné během jejich jednatelství. Jednatelé formálně zahraniční společnosti jsou zároveň solidárně odpovědni za jednání společnosti, jestliže upsaný a splacený kapitál klesne pod požadované minimum původně splňující podmínku týkající se základního kapitálu. Solidární odpovědnost jednatelů trvá pouze po dobu, kdy společnost má postavení formálně zahraniční společnosti (čl. 4 odst. 4 WFBV).
Článek 4 odstavec 5 WFBV nicméně stanoví, že ustanovení o základním kapitálu se nepoužijí na společnost podléhající právu členského státu nebo právu členského státu Evropského hospodářského prostoru (EHP), na kterou se aplikuje Druhá směrnice.
Článek 5 odstavec 1 a 2 WFBV ukládá jednatelům formálně zahraniční společnosti vést účetnictví a uchovat jej po dobu sedmi let. Jednatelé musí každý rok vyhotovit výroční vyúčtování a výroční zprávu. Tyto dokumenty musí být publikovány jejich uložením v obchodním rejstříku a musí splňovat podmínky uvedené v Titulku 9 Knihy 2 BW, což umožňuje garantovat jejich soulad s výročními dokumenty nizozemských společností.
Jednatelé jsou dále povinni uložit do obchodního rejstříku před 1. dubnem každého roku ověření o registraci v rejstříku určeném právem aplikovaným na společnost (čl. 5 odst. 4 WFBV). Pro účely použití WFBV jsou osoby odpovědné za každodenní správu společnosti považovány za jednatele, v souladu s čl. 7 tohoto zákona.
Články 2:249 a 2:260 BW jsou analogicky použitelné na formálně zahraniční společnost. Tyto články stanoví solidární odpovědnost jednatelů a auditorů za škodu způsobenou třetím osobám publikací nesprávných výročních dokumentů a zatímních údajů.
Článek 5 odst. 3 WFBV nicméně stanoví, že povinnosti uvedené v odstavcích 1 a 2 článku 5 WFBV vztahující se k účetnictví a výročním dokumentům se neaplikují na společnosti podléhající právu členského státu nebo právu členského státu EHP, a které jsou podřízeny působnosti Čtvrté a/nebo Sedmé směrnice.
Výchozí řízení a předběžné otázky
Inspire Art byla založena 28. 7. 2000 v právní formě „private company limited by share“ (soukromá společnost s ručením omezeným) podle anglického práva a své sídlo má zaregistrováno ve Folkestone (Spojené království). Její jediný ředitel, jež bydlí v La Haye (Nizozemí), je oprávněn jednat jménem společnosti sám a samostatně. Společnost, jež působí pod obchodním názvem „Inspire Art Ltd“ v oblasti prodeje uměleckých předmětů, zahájila svou činnost 17. 8. 2000 a má pobočku v Amsterodamu.
Inspire Art je registrována v obchodním rejstříku v Amsterodamu bez jakékoli údaje o tom, že se jedná o formálně zahraniční společnost ve smyslu čl. 1 WFBV.
Domnívajíc se, že tento údaj je povinný s ohledem na to, že Inspire Art vykonává svou obchodní činnost výlučně v Nizozemí, obchodní rejstřík požádal dne 30. 10. 2000 Kantongerecht te Amsterdam o rozhodnutí, že registrace této společnosti v obchodním rejstříku by se měla v souladu s čl. 1 WFBV doplnit o údaj „formálně zahraniční společnost“, což s sebou nese ostatní povinnosti předvídané zákonem, uvedené v bodě 22 až 33 tohoto rozsudku.
Inspire Art odmítá, že její registrace je neúplná, zejména z toho důvodu, že společnost nesplňuje podmínky uvedené v článku 1 WFBV. Podpůrně uvádí, že pokud Kantongerecht te Amsterodam rozhodl, že splňuje tyto podmínky, pak WFBV je v rozporu s komunitárním právem a zejména s čl. 43 ES a 48 ES.
Ve svém nařízení ze dne 5. 2. 2001 Kantongerecht te Amsterodam rozhodl, že Inspire Art byla formálně zahraniční společností ve smyslu článku 1 WFBV. Pokud jde o slučitelnost WFBV s komunitárním právem, rozhodl se řízení přerušit a ESD předložil následující předběžné otázky:
1) Musí být čl. 43 ES a 48 ES vykládány v tom smyslu, že zakazují Nizozemí podrobit na základě Wet op de Formeel Buitenlandse Vennootschappen ze 17. 12. 1997 doplňujícím podmínkám, takovým jako jsou uvedeny v čl. 2 až 5 tohoto zákona, usazení v Nizozemí pobočky společnosti založené ve Velké Británii s jediným cílem požívat určitých výhod ve srovnání se společnostmi založenými podle nizozemského práva, práva, které ukládá přísnější podmínky než právo anglické pokud jde o založení společnosti a splacení podílů, přičemž nizozemský zákon vyvozuje tento úmysl ze skutečnosti, že společnost vykonává svou činnost zcela nebo téměř zcela v Nizozemí a že kromě toho nemá žádné skutečné spojení se státem, ve kterém se aplikuje právní úprava, podle které byla založena?
2) Jestliže tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že ustanovení Wet op de Formeel Buitenlandse Vennootschappen je s nimi neslučitelné, musí být čl. 46 ES vykládán tak, že uvedené čl. 43 ES a 48 ES nijak neovlivňují použitelnost nizozemské úpravy obsažené v tomto zákoně z důvodu, že tato ustanovení jsou ospravedlněna z důvodů stanovených nizozemským zákonodárcem?
Z odůvodnění:
Existence překážky svobody usazování – stanovisko ESD
95. Nejdříve je vhodné uvést, že ESD již judikoval, že s ohledem na aplikaci pravidel týkajících se svobody usazování je nepodstatné, že společnost byla založena v jednom členském státě pouze za účelem svého usazení v druhém členském státě, kde vykonává hlavní nebo dokonce veškerou svou obchodní činnost (Segers, bod 16, a Centros, bod 17). Důvody, pro které si společnost zvolí být založena v určitém členském státě, jsou mimo případy podvodu z pohledu aplikace pravidel týkajících se svobody usazování nepodstatné (Centros, bod 18).
96. ESD též judikoval, že skutečnost, že společnost byla založena v určitém členském státě za pouhým účelem požívat výhody více příznivé legislativy, nezakládá zneužití, a to i když tato společnost vykonává své činnosti zcela nebo větším dílem v tomto druhém státě (Segers, bod 16, a Centros, bod 18).
97. Z toho plyne, že tyto společnosti mají právo vykonávat své činnosti v jiném členském státě prostřednictvím pobočky a že umístění jejich sídla, ústřední správy nebo hlavního sídla svých podnikatelských činností slouží jako spojující faktor s právním systémem určitého členského státu stejným způsobem jako příslušnost v případě fyzické osoby (věc 270/83 Komise v. Francie [1986] ECR 273, bod 18; Segers, bod 13 a Centros, bod 20).
98. Tedy skutečnost, v dané věci že Inspire Art byla založena ve Velké Británii za účelem obejít nizozemské právo společností, které ukládá přísnější podmínky, zejména pokud jde o základní kapitál a splacení podílů, neznamená, že zřízení pobočky touto společností v Nizozemí není pokryto svobodou usazování, tak jak je předvídáno v čl. 43 ES a 48 ES. Jak uvedl ESD v rozsudku Centros (bod 18), otázka aplikace těchto článků je odlišná od otázky, zda členský stát může přijmout opatření, aby zabránil pokusům některých svých příslušníků vyhnout se národní legislativě s odvoláním se na možnosti nabízené Smlouvou.
99. Argument, že WFBW nijak nezasahuje do svobody usazování, jelikož zahraniční společnosti jsou v Nizozemí plně uznávány a jejich registrace v obchodním rejstříku tohoto členského státu nejsou odmítány, že tento zákon má pouze za cíl ukládat určitý počet doplňujících povinností kvalifikovaných jako „administrativní“, nemůže být přijat.
100. Účinek WFBW je ve skutečnosti takový, že nizozemské předpisy práva společností týkající se základního kapitálu a odpovědnosti jednatelů jsou na zahraniční společnosti jako je Inspire Art aplikovány obligatorně, jestliže vykonávají své činnosti výlučně nebo téměř výlučně v Nizozemí.
101. Zřízení pobočky v Nizozemí společnostmi této formy je tedy podrobeno určitým pravidlům stanovených v tomto členském státě pro založení společnosti s ručením omezeným. Předmětná legislativa v případě tohoto sporu, která ukládá pobočce takové společnosti založené v souladu s legislativou členského státu respektovat předpisy státu o usazování týkající se základního kapitálu a odpovědnosti jednatelů, má za účinek bránění těmto společnostem ve výkonu svobody usazovaní udělené Smlouvou.
102. Poslední otázka nutná k posouzení se týká argumentů založených na rozsudku Daily Mail and General Trust, a sice, že členský stát zůstává svobodný při určování práva aplikovaného na společnost, jelikož pravidla týkající se svobody usazování nevedla k harmonizaci ustanovení mezinárodního soukromého práva členských států. V tomto ohledu je argumentováno, že členské státy si uchovaly právo zakročit vůči společnostem „poštovních schránek“; tato kvalifikace je v tomto případě odvozována z nedostatku jakéhokoli skutečného spojení se státem založení.
103. Je nutné zdůraznit, že na rozdíl od otázky projednávané v rámci hlavního řízení, rozsudek Daily Mail and General Trust se týká vztahů mezi společností a členským státem, podle jehož legislativy byla založena, v situaci, kdy si společnost přeje přemístit své stávající sídlo do jiného členského státu při plném zachování své právní subjektivity, kterou požívá ve státě založení. V hlavním řízení se národní soud dotazuje ESD, zda-li se legislativa státu, kde společnost skutečně vykonává své činnosti, aplikuje na tuto společnost, když byla založena podle práva jiného členského státu (věc C–208/00 Überseering [2002] ECR I–9919, bod 62).
104. Z předcházejícího plyne, že ustanovení WFBW týkající se základního kapitálu (nejen v době založení, ale i v průběhu života společnosti) a odpovědnosti jednatelů zakládají omezení svobody usazování, tak jak je garantována čl. 43 ES a 48 ES.
105. V důsledku toho proto musí být uzavřeno, že čl. 43 ES a 48 ES vylučují národní legislativu, jako je WFBW, jež podrobuje výkon svobody sekundárního usazování v tomto státě společností založenou v souladu s legislativou jiného členského státu určitým podmínkám stanoveným v domácím právu pro založení společností týkajících se základního kapitálu a odpovědnosti jednatelů. Důvody, pro které byla společnost založena v tomto jiném státě, jakož i skutečnost, že své činnosti vykonává výlučně nebo téměř výlučně v členském státě usazení, ji kromě případů existence zneužití nezbavuje práva dovolávat se svobody usazování zaručené Smlouvou.
Existence ospravedlnění – stanovisko ESD
106. Úvodem se hodí připomenout, že zde nemůže být žádného ospravedlnění pro publikační ustanovení WFBW, která byla shledána v rozporu s Jedenáctou směrnicí (viz body 71 a 72). V důsledku toho budou dále posuzovány pouze argumenty týkající se ustanovení WFBW vztahující se k základnímu kapitálu a odpovědnosti členů statutárního orgánu.
107. S ohledem na to, že tato pravidla zakládají překážku svobody usazování, musí být posouzeno, zda-li mohou být ospravedlněna některým z důvodů uvedených v čl. 46 ES nebo, není-li tomu tak, naléhavým důvodem veřejného zájmu.
…
Existence ospravedlnění – stanovisko ESD
131. Úvodem je vhodné vyzdvihnout, že žádný z argumentů uváděných nizozemskou vládou za účelem ospravedlnění legislativy projednávané v rámci hlavního řízení nespadá do oblasti čl. 46 ES.
132. Ospravedlnění uváděná nizozemskou vládou, a to ochrana věřitelů, boj proti zneužívajícímu se odvolání na svobodu usazování, ochrana nejen účinnosti daňových kontrol, ale i poctivosti obchodních transakcí, je tedy třeba posoudit s odkazem na naléhavé důvody veřejného zájmu
133. Je vhodné připomenout, že podle rozhodovací praxe ESD národní opatření schopná ztížit nebo učinit méně atraktivní výkon základních svobod zaručených Smlouvou musí, aby byla ospravedlněna, splňovat čtyři podmínky: musí se aplikovat nediskriminačním způsobem; musí být ospravedlněny naléhavými požadavky veřejného zájmu; musí být vhodná pro dosažení sledovaného cíle a nesmí jít dále, než je nezbytné pro jeho dosažení (viz věc C–19/92 Kraus [1993] ECR I–1663, bod 32; věc C–55/94 Gebhard [1995] ECR I–4165, bod 37 a Centros, bod 34).
134. V důsledku toho je nezbytné posoudit, zda jsou tyto podmínky splněny ustanoveními týkajících se základního kapitálu, takovými jako jsou ustanovení projednávaná v rámci hlavního řízení.
135. Za prvé, pokud jde o ochranu věřitelů, aniž by měl ESD potřebu posoudit, zda-li pravidla týkající se základního kapitálu sama o sobě zakládají vhodné ochranné opatření, je zřejmé, že Inspire Art se prezentuje jako společnost anglického práva a ne jako nizozemská společnost. Její potencionální věřitelé jsou dostatečně informováni o tom, že je podřízena jiné legislativě než té, jež v Nizozemí upravuje založení společností s ručením omezeným, zejména pravidla týkající se základního kapitálu a odpovědnosti jednatelů. Jak připomněl ESD v bodě 36 výše uvedeného rozsudku Centros, mohou se zároveň odvolávat na určitá pravidla komunitárního práva, která je chrání, jako je Čtvrtá a Jedenáctá směrnice.
136. Za druhé, pokud jde o boj proti zneužívajícímu se odvolání na svobodu usazování, je vhodné připomenout, že členský stát je oprávněn přijmout opatření určená k zabránění toho, aby se někteří z jeho příslušníků pokoušeli pod ochranou práv přiznaných Smlouvou podvodně obejít jejich národní legislativu nebo k zabránění jednotlivcům ve zneužívajícím a podvodném využití ustanovení komunitárního práva (rozsudek Centros, bod 24 a rozhodnutí tam citovaná).
137. Nicméně, i když Inspire Art byla v této věci založena v souladu s právem společností členského státu, v tomto případě Spojeného království, zejména za účelem vyhnout se aplikaci nizozemského práva společností, které bylo shledáno více přísnější, faktem zůstává, že ustanovení Smlouvy týkající se svobody usazování jsou speciálně určena k tomu, aby umožnila společnostem založeným v souladu s právem členského státu a mající své sídlo, ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti uvnitř Společenství vykonávat činnosti v ostatních členských státech prostřednictvím zastoupení, pobočky nebo dceřinné společnosti (rozsudek Centros, bod 26).
138. Za těchto podmínek, tak jak to potvrdil ESD v bodě 27 rozsudku Centros, skutečnost, že si příslušník členského státu, který si přeje založit společnost, může zvolit její založení v členském státě, jehož předpisy práva společností se mu zdají méně omezující a následně zřídit pobočky v jiných členských státech, je inherentní výkonu svobody usazování v rámci jednotného trhu zaručené Smlouvou.
139. Navíc, z konstantní judikatury vyplývá (Segers, bod 16 a Centros, bod 29), že skutečnost, že společnost nevykonává v členském státě, kde má své sídlo, žádnou obchodní činnost a své činnosti vykonává pouze a výlučně v členském státě, v němž má svou pobočku, není dostačující k prokázání existence zneužívajícího a podvodného chování, které by posledně uvedenému členskému státu dovolilo odepřít této společnosti prospěch ustanovení komunitárního práva týkajících se svobody usazování.
140. Nakonec, pokud jde o případné ospravedlnění WFBW na základě poctivosti obchodních transakcí a účinnosti daňových kontrol, je třeba konstatovat, že ani obchodní komora ani nizozemská vláda nepředložily jakýkoli důkaz, jež by prokazoval, že předmětné opatření splňuje kritéria účinnosti, proporcionality a nediskriminace zmíněná v bodě 133 tohoto rozsudku.
141. V míře, v níž jsou ustanovení týkající se základního kapitálu neslučitelná se svobodou usazování, tak jak je zaručena Smlouvou, musí to stejné nezbytně platit o sankcích spojených s nedodržováním těchto povinností, a to osobní a solidární odpovědnost jednatelů, jestliže kapitál nedosahuje minimální výše stanovené národní legislativou nebo jestliže v průběhu činnosti společnosti klesne pod uvedenou výši.
142. Na druhou otázku předloženou národním soudem je proto nutné odpovědět tak, že ani čl. 46 ES, ani ochrana věřitelů, boj proti zneužívajícímu se odvolání na svobodu usazování nebo ochrana nejen poctivosti obchodních transakcí, ale i účinnosti daňových kontrol nedovolují ospravedlnit překážku svobody usazování zaručenou Smlouvou, kterou zakládají ustanovení národní legislativy taková jako v tomto případě a týkající se základního kapitálu a osobní a solidární jednatelů.
143. Ve světle všech předcházejících úvah musí být odpovědi na otázky předložené k předběžnému rozhodnutí následující:
– Článek 2 Jedenácté směrnice brání národní legislativě, jako je WFBW, ukládat pobočce společnosti založené v souladu s legislativou jiného členského státu publikační povinnosti, jež nejsou stanoveny touto směrnicí.
– Články 43 a 48 ES brání národní legislativě, jako je WFBW, podrobovat výkon svobody sekundárního usazování v tomto státě společností založenou v souladu s legislativou jiného členského státu určitým podmínkám stanoveným v domácím právu pro založení společnosti týkajících se základního kapitálu a odpovědnosti jednatelů. Důvody, pro které byla společnost založena v tomto jiném státě, jakož i skutečnost, že vykonává své činnosti výlučně nebo téměř výlučně v členském státě usazení, ji kromě případů existence zneužití nezbavuje práva dovolávat se svobody usazování zaručené Smlouvou ES.
čl. 43, 46 a 48 Smlouvy ES
Rozhodnutí Evropského soudního dvora v níže uvedené věci bylo očekáváno s poměrně s velkou pozorností. V centru úvah totiž byla další z otázek týkajících se výkladu svobody usazovaní ve vztahu k obchodním společnostem. Předmětem bližšího hodnocení byla ustanovení nizozemské právní úpravy aplikované na tzv. zdánlivé zahraniční společnosti (společnosti „poštovních schránek“), v tomto případě na pobočku anglické obchodní společnosti, jež svou obchodní činnost vykonává výlučně v Nizozemí. Evropský soudní dvůr dospěl k závěru, že předmětná legislativa, jež ukládá při zřizování pobočky zahraniční společnosti v Nizozemí řadu povinností, v domácím právu stanoveným pro samotné založení obchodní společnosti, odporuje komunitárnímu právu, neboť znatelně brání ve výkonu svobody sekundárního usazování (svoboda zřizovat dceřinné společnosti nebo pobočky bez právní subjektivity na území jiného členského státu) zaručené Smlouvou ES. Za situace, kdy nebyl předložen žádný důkaz, který by umožňoval danou legislativu náležitě ospravedlnit, či důkaz, který by prokazoval zneužití svobody usazování, pouhá skutečnost, že dotčená společnost byla založena podle anglického práva pouze s cílem obejít přísnější předpisy nizozemského práva o zakládání obchodních společností, opačný závěr neodůvodnila. S odkazem na svou dřívější rozhodovací praxi se tak Evropský soudní dvůr opět vyslovil ve prospěch velmi široké interpretace svobody usazování. Tím zároveň posvětil často zmiňovanou konkurenci právních řádů jednotlivých členských států a s ní spojenou mobilitu obchodních společností uvnitř jednotného trhu. Nikoli jen na okraj lze ještě poznamenat, že je na škodu, že Evropský soudní dvůr blíže nevyložil, jakým způsobem (přijetím jakých opatření) se členské státy mohou zneužívání svobody sekundárního usazování bránit, resp. jaká omezení této svobody jsou právně přípustná. V této souvislosti však nezbývá než souhlasit s názorem generálního advokáta Albera obsaženém v jeho závěrečném návrhu, a to, že úkolem Evropského soudního dvora je interpretace ustanovení Smlouvy ES (čl. 220 Smlouvy ES), a tedy pouze vytýčení mezí práv, které poživatelé výhod článků 43 a 48 Smlouvy ES z těchto článků vyvozují. Je pak na samotných členských státech vyvodit závěry – žádoucí a nezbytné – které z toho pro ně vyplývají. Bez bližší iniciativy členských států v tomto směru tak odpověď na výše uvedenou otázku zůstane i nadále otevřená.
1․ Článek 2 Jedenácté směrnice brání národní legislativě, jako je WFBW, ukládat pobočce společnosti založené v souladu s legislativou jiného členského státu publikační povinnosti, jež nejsou stanoveny touto směrnicí.
2. Články 43 a 48 Smlouvy ES brání národní legislativě, jako je WFBW, podrobovat výkon sekundární svobody usazování v tomto státě společností založenou v souladu s legislativou jiného členského státu určitým podmínkám stanoveným v domácím právu pro založení společnosti týkajících se základního kapitálu a odpovědnosti jednatelů. Důvody, pro které byla společnost založena v tomto jiném státě, jakož i skutečnost, že vykonává své činnosti výlučně nebo téměř výlučně v členském státě usazení, ji kromě případů existence zneužití nezbavuje práva dovolávat se svobody usazování zaručené Smlouvou ES.
Evropský soudní dvůr – rozsudek z 30. 9. 2003, právní věc C–167/01 – Kamer van Koophandeln en Fabrieken voor Amsterdam v. Inspire Art Ltd
K věci:
K Evropskému soudnímu dvoru (dále jen „ESD“) byly ze strany Kantongerecht te Amsterdam (Amsterodamský kantonální soud) vzneseny na základě čl. 234 Smlouvy ES dvě předběžné otázky týkající se výkladu čl. 43, 46 a 48 Smlouvy ES.
Tyto předběžné otázky byly vzneseny v rámci sporu vzniklého mezi Kamer van Koophandel en Fabrieken voor Amsterdam (Amsterodamská obchodní a průmyslová komora), Nizozemí (dále jen „obchodní komora“), a Inspire Art Ltd, společností založenou podle anglického práva (dále jen „Inspire Art“), a týkajícího se povinnosti uložené pobočce Inspire Art v Nizozemí uvést spolu s její registrací u nizozemského obchodního rejstříku označení „formeel buitenlandse vennootschap“ (formálně zahraniční společnost) a užívat toto označení v jejím obchodním styku. Tyto povinnosti jsou ukládány Wet op de Formeel Buitenlandse Vennootschappen (zákon o formálně zahraničních společnostech) z 17. 12. 1997 (Staatsblad 1997, no 697, dále jen „WFBV“).
Právní rámec – komunitární právo
Článek 43 odstavec 1 ES stanoví: „V rámci níže uvedených ustanovení jsou omezení svobody usazování pro příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého zakázána. Stejně tak jsou zakázána i omezení při zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností příslušníky jednoho členského státu podnikajícími na území státu druhého.“
Za stejných podmínek jako jsou předvídány pro jednotlivce, jež jsou příslušníky členských států, článek 48 ES rozšiřuje oprávnění svobody usazování na „společnosti založené podle práva některého členského státu, které mají své sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti uvnitř Společenství.“
Článek 46 ES dovoluje členským státům omezit svobodu usazování cizích příslušníků přijetím „ustanovení zákonů a jiných předpisů“ pokud jsou „ospravedlněna z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví“.
Za účelem dosažení svobody usazování článek 44 odstavec 2 písm. g) ES předvídá možnost Rady Evropské unie vydat směrnici ke koordinaci „v míře nezbytné k dosažení jejich rovnocennosti záruk, které jsou pro ochranu zájmů společníků, akcionářů i třetích osob vyžadovány v členských státech od společností ve smyslu článku 48 pododstavec 2.“
Na tomto základě tedy byly Radou vydány různé směrnice (dále jen „směrnice o právu společností“), zejména následující směrnice vztahující ke sporu v tomto řízení. [zmínka o První, Druhé, Čtvrté a Sedmé směrnici Rady – pozn. autora]
Jedenáctá směrniceRady 89/6666/EHS z 22. 12. 1989, o publicitě poboček zřizovaných v členském státě společnostmi určitých právních forem, které podléhají právu jiného členského státu (OJ 1989 L 395, s. 36, dále jen „Jedenáctá směrnice“), se týká poboček kapitálových společností.
Podle třetího bodu preambule Jedenácté směrnice byla tato směrnice přijata s přihlédnutím ke skutečnosti, že „zřízení pobočky, stejně jako založení dceřinné společnosti, je jednou z možností, která je v současné době otevřena společnostem přejícím si vykonat své právo usazování v jiném členském státě.“
Čtvrtý bod preambule této směrnice uznává, že „pokud se týče poboček, nedostatek koordinace, zejména v oblasti publicity, způsobuje určitou rozdílnost v ochraně společníků a třetích osob, mezi společnostmi, které působí v jiném členském státě prostřednictvím zřízení poboček a těmi společnostmi, které tam působí skrze založení dceřinných společností.“
Pátý bod preambule této směrnice stanoví, že „v této oblasti rozdíly v právních úpravách členských států mohou zasahovat do výkonu práva na usazování a že je tedy nezbytné tyto rozdíly odstranit mimo jiné za účelem zachování výkonu tohoto práva.“
Dvanáctý bod preambule stanoví, že se Jedenáctá směrnice žádným způsobem nedotýká informačních povinností poboček podle ostatních ustanovení, například pracovního práva, pokud jde o právo zaměstnanců na informace, finančního práva nebo pro statistické účely.
Článek 2 odstavec 1 Jedenácté směrnice stanoví seznam informací, které musí být publikovány v členském státě, kde je pobočka zřízena. Jedná se o následující informace:
(a) adresa pobočky;
(b) označení činností pobočky;
(c) rejstřík, u kterého je veden spis společnosti zmíněný v článku 3 směrniceRady 68/1511/EHS, spolu s jejím registračním číslem v tomto rejstříku;
(d) název a forma společnosti a název pobočky, jestliže je odlišný od názvu společnosti;
(e) vznik a zánik funkcí, jakož i totožnost osob, jež jsou oprávněny zastupovat společnost ve vztahu ke třetím osobám a v soudních řízeních
– jako orgán společnosti zřízený podle zákona nebo jako členové takového orgánu podle publikace učiněné společností podle článku 2 odstavec 1 bod d) směrnice 68/151/EHS,
– jako stálí zástupci společnosti pro činnosti pobočky spolu s uvedením rozsahu jejich pravomocí;
(f) likvidace společnosti, vznik, označení a pravomoci likvidátorů, jakož i ukončení likvidace podle publikace učiněné společností podle článku 2 odstavec 1 bod h), j) a k) směrnice 68/151/EHS,
– konkurzní řízení, vyrovnání nebo jiné podobné řízení, jehož je společnost objektem,
(g) účetní dokumenty za podmínek stanovených v článku 3;
(h) uzavření pobočky.
Článek 2 odstavec 2 Jedenácté směrnice kromě toho dovoluje členskému státu, ve kterém byla pobočka zřízena, stanovit další publikační povinnosti týkající se následujících informací:
(a) podpis osob uvedených v odstavci 1 bod e) a f) tohoto článku;
(b) zakladatelský dokument a stanovy v případě, že jsou obsaženy v odděleném dokumentu v souladu s článkem 2 body a), b) a c) směrnice 68/151/EHS, jakož i změny těchto dokumentů;
(c) potvrzení z rejstříku uvedené v odstavci 1 bod c) tohoto článku týkající se existence společnosti;
(d) označení zajištění majetku společnosti umístěného v tomto členském státě za předpokladu, že se tato publikace vztahuje k platnosti těchto zajištění.
Članek 4 Jedenácté směrnice stanoví, že členský stát, ve kterém byla pobočka zřízena, může uložit, že musí být užit jiný oficiální jazyk Společenství a že překlad publikovaných dokumentů musí být ověřen, zejména pokud se týče publikace uvedené v článku 2 odstavec 2 bod b) této směrnice.
Článek 6 Jedenácté směrnice stanoví, že členské státy předepisují, že dopisy a objednávky užívané pobočkou obsahují, mimo informací předepsaných v článku 4 První směrnice, označení rejstříku, u kterého je veden spis pobočky spolu s jejím registračním číslem v tomto rejstříku.
Konečně, článek 12 Jedenácté směrnice ukládá členským státům stanovit příslušné sankce pro případ nedodržení publikačních povinností vytýčených touto směrnicí vhledem k pobočkám v hostitelském státě.
Právní rámec – národní právo
Článek 1 WFBV definuje „formálně zahraniční společnost“ jako „kapitálovou společnost mající právní subjektivitu, která byla založena podle jiné než nizozemské právní úpravy, která vykonává svou činnost zcela nebo téměř zcela v Nizozemí a která rovněž nemá jakékoli skutečné spojení se státem, ve kterém se aplikuje právní úprava, podle které byla založena…“
Článek 2 až 5 WFBV ukládá formálně zahraniční společnosti různé povinnosti, které se týkají registrace společnosti v obchodním rejstříku, označení tohoto postavení na všech jí vyhotovených dokumentech, základního kapitálu a zpracování, vyhotovení a publikace výročních dokumentů. WFBV, též stanoví sankce pro případ nedodržení těchto ustanovení.
Zejména článek 2 WFBV ukládá společnosti, jež odpovídá definici formálně zahraniční společnosti, zaregistrovat se jako taková v obchodním rejstříku hostitelského státu. Ověřený opis v holandštině, francouzštině, němčině nebo angličtině nebo jednatelem ověřená kopie zakladatelského dokumentu a stanov musí být zároveň uloženy v obchodním rejstříku hostitelského státu, jestliže jsou obsaženy v odděleném dokumentu. V tomto rejstříku též musí být uvedeno datum první registrace této společnosti, národní rejstřík, u nějž je registrována a pod jakým číslem, a v případě jednočlenných společností určité informace týkající se jediného společníka.
Článek 4 odstavec 4 WFBV stanoví solidární odpovědnost jednatelů spolu se společností pro právní úkony učiněné jménem společnosti během jejich jednatelství, dokud nebude splněn požadavek registrace v obchodním rejstříku.
Podle článku 3 WFBV veškeré dokumenty a tiskoviny, na kterých se formálně zahraniční společnost objevuje nebo které vyhotovuje, s výjimkou telegramů a reklam, musí obsahovat úplný název společnosti, právní formu, sídlo, hlavní místo podnikání a registrační číslo, datum první registrace a rejstřík, ve kterém musí být zaregistrována podle právní úpravy, jež je na ní aplikována. Stejný článek zároveň požaduje uvést, že společnost je formálně zahraniční společností a zakazuje užívat na dokumentech a tiskovinách označení, které v rozporu se skutečností vytváří klamavý dojem, že podnik náleží k nizozemské právnické osobě.
Na základě článku 4 odstavec 1 WFBV upsaný kapitál formálně zahraniční společnosti musí být přinejmenším roven základnímu kapitálu požadovaném u nizozemských společností s ručením omezeným článkem 2:178 Buregerlijk Wetboek (nizozemský občanský zákoník, dále jen „BW“), který byl k 1. 9. 2000 18 000 EUR (Staatsblad 2000, no 322). Splacený kapitál musí být přinejmenším roven základnímu kapitálu (čl. 4 odst. 2 WFBV, který odkazuje zpět na čl. 2:178 BW). Za účelem zajištění, že formálně zahraniční společnost tyto podmínky splňuje, v obchodním rejstříku musí být uloženo ověření auditora (čl. 4 odst. 3 WFBV).
Dokud nejsou podmínky týkající se kapitálu a splaceného kapitálu splněny, jednatelé jsou spolu se společností solidárně odpovědni za veškeré právní úkony spojené se společností a učiněné během jejich jednatelství. Jednatelé formálně zahraniční společnosti jsou zároveň solidárně odpovědni za jednání společnosti, jestliže upsaný a splacený kapitál klesne pod požadované minimum původně splňující podmínku týkající se základního kapitálu. Solidární odpovědnost jednatelů trvá pouze po dobu, kdy společnost má postavení formálně zahraniční společnosti (čl. 4 odst. 4 WFBV).
Článek 4 odstavec 5 WFBV nicméně stanoví, že ustanovení o základním kapitálu se nepoužijí na společnost podléhající právu členského státu nebo právu členského státu Evropského hospodářského prostoru (EHP), na kterou se aplikuje Druhá směrnice.
Článek 5 odstavec 1 a 2 WFBV ukládá jednatelům formálně zahraniční společnosti vést účetnictví a uchovat jej po dobu sedmi let. Jednatelé musí každý rok vyhotovit výroční vyúčtování a výroční zprávu. Tyto dokumenty musí být publikovány jejich uložením v obchodním rejstříku a musí splňovat podmínky uvedené v Titulku 9 Knihy 2 BW, což umožňuje garantovat jejich soulad s výročními dokumenty nizozemských společností.
Jednatelé jsou dále povinni uložit do obchodního rejstříku před 1. dubnem každého roku ověření o registraci v rejstříku určeném právem aplikovaným na společnost (čl. 5 odst. 4 WFBV). Pro účely použití WFBV jsou osoby odpovědné za každodenní správu společnosti považovány za jednatele, v souladu s čl. 7 tohoto zákona.
Články 2:249 a 2:260 BW jsou analogicky použitelné na formálně zahraniční společnost. Tyto články stanoví solidární odpovědnost jednatelů a auditorů za škodu způsobenou třetím osobám publikací nesprávných výročních dokumentů a zatímních údajů.
Článek 5 odst. 3 WFBV nicméně stanoví, že povinnosti uvedené v odstavcích 1 a 2 článku 5 WFBV vztahující se k účetnictví a výročním dokumentům se neaplikují na společnosti podléhající právu členského státu nebo právu členského státu EHP, a které jsou podřízeny působnosti Čtvrté a/nebo Sedmé směrnice.
Výchozí řízení a předběžné otázky
Inspire Art byla založena 28. 7. 2000 v právní formě „private company limited by share“ (soukromá společnost s ručením omezeným) podle anglického práva a své sídlo má zaregistrováno ve Folkestone (Spojené království). Její jediný ředitel, jež bydlí v La Haye (Nizozemí), je oprávněn jednat jménem společnosti sám a samostatně. Společnost, jež působí pod obchodním názvem „Inspire Art Ltd“ v oblasti prodeje uměleckých předmětů, zahájila svou činnost 17. 8. 2000 a má pobočku v Amsterodamu.
Inspire Art je registrována v obchodním rejstříku v Amsterodamu bez jakékoli údaje o tom, že se jedná o formálně zahraniční společnost ve smyslu čl. 1 WFBV.
Domnívajíc se, že tento údaj je povinný s ohledem na to, že Inspire Art vykonává svou obchodní činnost výlučně v Nizozemí, obchodní rejstřík požádal dne 30. 10. 2000 Kantongerecht te Amsterdam o rozhodnutí, že registrace této společnosti v obchodním rejstříku by se měla v souladu s čl. 1 WFBV doplnit o údaj „formálně zahraniční společnost“, což s sebou nese ostatní povinnosti předvídané zákonem, uvedené v bodě 22 až 33 tohoto rozsudku.
Inspire Art odmítá, že její registrace je neúplná, zejména z toho důvodu, že společnost nesplňuje podmínky uvedené v článku 1 WFBV. Podpůrně uvádí, že pokud Kantongerecht te Amsterodam rozhodl, že splňuje tyto podmínky, pak WFBV je v rozporu s komunitárním právem a zejména s čl. 43 ES a 48 ES.
Ve svém nařízení ze dne 5. 2. 2001 Kantongerecht te Amsterodam rozhodl, že Inspire Art byla formálně zahraniční společností ve smyslu článku 1 WFBV. Pokud jde o slučitelnost WFBV s komunitárním právem, rozhodl se řízení přerušit a ESD předložil následující předběžné otázky:
1) Musí být čl. 43 ES a 48 ES vykládány v tom smyslu, že zakazují Nizozemí podrobit na základě Wet op de Formeel Buitenlandse Vennootschappen ze 17. 12. 1997 doplňujícím podmínkám, takovým jako jsou uvedeny v čl. 2 až 5 tohoto zákona, usazení v Nizozemí pobočky společnosti založené ve Velké Británii s jediným cílem požívat určitých výhod ve srovnání se společnostmi založenými podle nizozemského práva, práva, které ukládá přísnější podmínky než právo anglické pokud jde o založení společnosti a splacení podílů, přičemž nizozemský zákon vyvozuje tento úmysl ze skutečnosti, že společnost vykonává svou činnost zcela nebo téměř zcela v Nizozemí a že kromě toho nemá žádné skutečné spojení se státem, ve kterém se aplikuje právní úprava, podle které byla založena?
2) Jestliže tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že ustanovení Wet op de Formeel Buitenlandse Vennootschappen je s nimi neslučitelné, musí být čl. 46 ES vykládán tak, že uvedené čl. 43 ES a 48 ES nijak neovlivňují použitelnost nizozemské úpravy obsažené v tomto zákoně z důvodu, že tato ustanovení jsou ospravedlněna z důvodů stanovených nizozemským zákonodárcem?
Z odůvodnění:
Existence překážky svobody usazování – stanovisko ESD
95. Nejdříve je vhodné uvést, že ESD již judikoval, že s ohledem na aplikaci pravidel týkajících se svobody usazování je nepodstatné, že společnost byla založena v jednom členském státě pouze za účelem svého usazení v druhém členském státě, kde vykonává hlavní nebo dokonce veškerou svou obchodní činnost (Segers, bod 16, a Centros, bod 17). Důvody, pro které si společnost zvolí být založena v určitém členském státě, jsou mimo případy podvodu z pohledu aplikace pravidel týkajících se svobody usazování nepodstatné (Centros, bod 18).
96. ESD též judikoval, že skutečnost, že společnost byla založena v určitém členském státě za pouhým účelem požívat výhody více příznivé legislativy, nezakládá zneužití, a to i když tato společnost vykonává své činnosti zcela nebo větším dílem v tomto druhém státě (Segers, bod 16, a Centros, bod 18).
97. Z toho plyne, že tyto společnosti mají právo vykonávat své činnosti v jiném členském státě prostřednictvím pobočky a že umístění jejich sídla, ústřední správy nebo hlavního sídla svých podnikatelských činností slouží jako spojující faktor s právním systémem určitého členského státu stejným způsobem jako příslušnost v případě fyzické osoby (věc 270/83 Komise v. Francie [1986] ECR 273, bod 18; Segers, bod 13 a Centros, bod 20).
98. Tedy skutečnost, v dané věci že Inspire Art byla založena ve Velké Británii za účelem obejít nizozemské právo společností, které ukládá přísnější podmínky, zejména pokud jde o základní kapitál a splacení podílů, neznamená, že zřízení pobočky touto společností v Nizozemí není pokryto svobodou usazování, tak jak je předvídáno v čl. 43 ES a 48 ES. Jak uvedl ESD v rozsudku Centros (bod 18), otázka aplikace těchto článků je odlišná od otázky, zda členský stát může přijmout opatření, aby zabránil pokusům některých svých příslušníků vyhnout se národní legislativě s odvoláním se na možnosti nabízené Smlouvou.
99. Argument, že WFBW nijak nezasahuje do svobody usazování, jelikož zahraniční společnosti jsou v Nizozemí plně uznávány a jejich registrace v obchodním rejstříku tohoto členského státu nejsou odmítány, že tento zákon má pouze za cíl ukládat určitý počet doplňujících povinností kvalifikovaných jako „administrativní“, nemůže být přijat.
100. Účinek WFBW je ve skutečnosti takový, že nizozemské předpisy práva společností týkající se základního kapitálu a odpovědnosti jednatelů jsou na zahraniční společnosti jako je Inspire Art aplikovány obligatorně, jestliže vykonávají své činnosti výlučně nebo téměř výlučně v Nizozemí.
101. Zřízení pobočky v Nizozemí společnostmi této formy je tedy podrobeno určitým pravidlům stanovených v tomto členském státě pro založení společnosti s ručením omezeným. Předmětná legislativa v případě tohoto sporu, která ukládá pobočce takové společnosti založené v souladu s legislativou členského státu respektovat předpisy státu o usazování týkající se základního kapitálu a odpovědnosti jednatelů, má za účinek bránění těmto společnostem ve výkonu svobody usazovaní udělené Smlouvou.
102. Poslední otázka nutná k posouzení se týká argumentů založených na rozsudku Daily Mail and General Trust, a sice, že členský stát zůstává svobodný při určování práva aplikovaného na společnost, jelikož pravidla týkající se svobody usazování nevedla k harmonizaci ustanovení mezinárodního soukromého práva členských států. V tomto ohledu je argumentováno, že členské státy si uchovaly právo zakročit vůči společnostem „poštovních schránek“; tato kvalifikace je v tomto případě odvozována z nedostatku jakéhokoli skutečného spojení se státem založení.
103. Je nutné zdůraznit, že na rozdíl od otázky projednávané v rámci hlavního řízení, rozsudek Daily Mail and General Trust se týká vztahů mezi společností a členským státem, podle jehož legislativy byla založena, v situaci, kdy si společnost přeje přemístit své stávající sídlo do jiného členského státu při plném zachování své právní subjektivity, kterou požívá ve státě založení. V hlavním řízení se národní soud dotazuje ESD, zda-li se legislativa státu, kde společnost skutečně vykonává své činnosti, aplikuje na tuto společnost, když byla založena podle práva jiného členského státu (věc C–208/00 Überseering [2002] ECR I–9919, bod 62).
104. Z předcházejícího plyne, že ustanovení WFBW týkající se základního kapitálu (nejen v době založení, ale i v průběhu života společnosti) a odpovědnosti jednatelů zakládají omezení svobody usazování, tak jak je garantována čl. 43 ES a 48 ES.
105. V důsledku toho proto musí být uzavřeno, že čl. 43 ES a 48 ES vylučují národní legislativu, jako je WFBW, jež podrobuje výkon svobody sekundárního usazování v tomto státě společností založenou v souladu s legislativou jiného členského státu určitým podmínkám stanoveným v domácím právu pro založení společností týkajících se základního kapitálu a odpovědnosti jednatelů. Důvody, pro které byla společnost založena v tomto jiném státě, jakož i skutečnost, že své činnosti vykonává výlučně nebo téměř výlučně v členském státě usazení, ji kromě případů existence zneužití nezbavuje práva dovolávat se svobody usazování zaručené Smlouvou.
Existence ospravedlnění – stanovisko ESD
106. Úvodem se hodí připomenout, že zde nemůže být žádného ospravedlnění pro publikační ustanovení WFBW, která byla shledána v rozporu s Jedenáctou směrnicí (viz body 71 a 72). V důsledku toho budou dále posuzovány pouze argumenty týkající se ustanovení WFBW vztahující se k základnímu kapitálu a odpovědnosti členů statutárního orgánu.
107. S ohledem na to, že tato pravidla zakládají překážku svobody usazování, musí být posouzeno, zda-li mohou být ospravedlněna některým z důvodů uvedených v čl. 46 ES nebo, není-li tomu tak, naléhavým důvodem veřejného zájmu.
…
Existence ospravedlnění – stanovisko ESD
131. Úvodem je vhodné vyzdvihnout, že žádný z argumentů uváděných nizozemskou vládou za účelem ospravedlnění legislativy projednávané v rámci hlavního řízení nespadá do oblasti čl. 46 ES.
132. Ospravedlnění uváděná nizozemskou vládou, a to ochrana věřitelů, boj proti zneužívajícímu se odvolání na svobodu usazování, ochrana nejen účinnosti daňových kontrol, ale i poctivosti obchodních transakcí, je tedy třeba posoudit s odkazem na naléhavé důvody veřejného zájmu
133. Je vhodné připomenout, že podle rozhodovací praxe ESD národní opatření schopná ztížit nebo učinit méně atraktivní výkon základních svobod zaručených Smlouvou musí, aby byla ospravedlněna, splňovat čtyři podmínky: musí se aplikovat nediskriminačním způsobem; musí být ospravedlněny naléhavými požadavky veřejného zájmu; musí být vhodná pro dosažení sledovaného cíle a nesmí jít dále, než je nezbytné pro jeho dosažení (viz věc C–19/92 Kraus [1993] ECR I–1663, bod 32; věc C–55/94 Gebhard [1995] ECR I–4165, bod 37 a Centros, bod 34).
134. V důsledku toho je nezbytné posoudit, zda jsou tyto podmínky splněny ustanoveními týkajících se základního kapitálu, takovými jako jsou ustanovení projednávaná v rámci hlavního řízení.
135. Za prvé, pokud jde o ochranu věřitelů, aniž by měl ESD potřebu posoudit, zda-li pravidla týkající se základního kapitálu sama o sobě zakládají vhodné ochranné opatření, je zřejmé, že Inspire Art se prezentuje jako společnost anglického práva a ne jako nizozemská společnost. Její potencionální věřitelé jsou dostatečně informováni o tom, že je podřízena jiné legislativě než té, jež v Nizozemí upravuje založení společností s ručením omezeným, zejména pravidla týkající se základního kapitálu a odpovědnosti jednatelů. Jak připomněl ESD v bodě 36 výše uvedeného rozsudku Centros, mohou se zároveň odvolávat na určitá pravidla komunitárního práva, která je chrání, jako je Čtvrtá a Jedenáctá směrnice.
136. Za druhé, pokud jde o boj proti zneužívajícímu se odvolání na svobodu usazování, je vhodné připomenout, že členský stát je oprávněn přijmout opatření určená k zabránění toho, aby se někteří z jeho příslušníků pokoušeli pod ochranou práv přiznaných Smlouvou podvodně obejít jejich národní legislativu nebo k zabránění jednotlivcům ve zneužívajícím a podvodném využití ustanovení komunitárního práva (rozsudek Centros, bod 24 a rozhodnutí tam citovaná).
137. Nicméně, i když Inspire Art byla v této věci založena v souladu s právem společností členského státu, v tomto případě Spojeného království, zejména za účelem vyhnout se aplikaci nizozemského práva společností, které bylo shledáno více přísnější, faktem zůstává, že ustanovení Smlouvy týkající se svobody usazování jsou speciálně určena k tomu, aby umožnila společnostem založeným v souladu s právem členského státu a mající své sídlo, ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti uvnitř Společenství vykonávat činnosti v ostatních členských státech prostřednictvím zastoupení, pobočky nebo dceřinné společnosti (rozsudek Centros, bod 26).
138. Za těchto podmínek, tak jak to potvrdil ESD v bodě 27 rozsudku Centros, skutečnost, že si příslušník členského státu, který si přeje založit společnost, může zvolit její založení v členském státě, jehož předpisy práva společností se mu zdají méně omezující a následně zřídit pobočky v jiných členských státech, je inherentní výkonu svobody usazování v rámci jednotného trhu zaručené Smlouvou.
139. Navíc, z konstantní judikatury vyplývá (Segers, bod 16 a Centros, bod 29), že skutečnost, že společnost nevykonává v členském státě, kde má své sídlo, žádnou obchodní činnost a své činnosti vykonává pouze a výlučně v členském státě, v němž má svou pobočku, není dostačující k prokázání existence zneužívajícího a podvodného chování, které by posledně uvedenému členskému státu dovolilo odepřít této společnosti prospěch ustanovení komunitárního práva týkajících se svobody usazování.
140. Nakonec, pokud jde o případné ospravedlnění WFBW na základě poctivosti obchodních transakcí a účinnosti daňových kontrol, je třeba konstatovat, že ani obchodní komora ani nizozemská vláda nepředložily jakýkoli důkaz, jež by prokazoval, že předmětné opatření splňuje kritéria účinnosti, proporcionality a nediskriminace zmíněná v bodě 133 tohoto rozsudku.
141. V míře, v níž jsou ustanovení týkající se základního kapitálu neslučitelná se svobodou usazování, tak jak je zaručena Smlouvou, musí to stejné nezbytně platit o sankcích spojených s nedodržováním těchto povinností, a to osobní a solidární odpovědnost jednatelů, jestliže kapitál nedosahuje minimální výše stanovené národní legislativou nebo jestliže v průběhu činnosti společnosti klesne pod uvedenou výši.
142. Na druhou otázku předloženou národním soudem je proto nutné odpovědět tak, že ani čl. 46 ES, ani ochrana věřitelů, boj proti zneužívajícímu se odvolání na svobodu usazování nebo ochrana nejen poctivosti obchodních transakcí, ale i účinnosti daňových kontrol nedovolují ospravedlnit překážku svobody usazování zaručenou Smlouvou, kterou zakládají ustanovení národní legislativy taková jako v tomto případě a týkající se základního kapitálu a osobní a solidární jednatelů.
143. Ve světle všech předcházejících úvah musí být odpovědi na otázky předložené k předběžnému rozhodnutí následující:
– Článek 2 Jedenácté směrnice brání národní legislativě, jako je WFBW, ukládat pobočce společnosti založené v souladu s legislativou jiného členského státu publikační povinnosti, jež nejsou stanoveny touto směrnicí.
– Články 43 a 48 ES brání národní legislativě, jako je WFBW, podrobovat výkon svobody sekundárního usazování v tomto státě společností založenou v souladu s legislativou jiného členského státu určitým podmínkám stanoveným v domácím právu pro založení společnosti týkajících se základního kapitálu a odpovědnosti jednatelů. Důvody, pro které byla společnost založena v tomto jiném státě, jakož i skutečnost, že vykonává své činnosti výlučně nebo téměř výlučně v členském státě usazení, ji kromě případů existence zneužití nezbavuje práva dovolávat se svobody usazování zaručené Smlouvou ES.