Zjištění o existenci úpadku, zvlášť pak majetkového, není jistě potěšující. To platí pro úpadce - tedy osobu, jejíhož majetku se úpadek týká - i pro jeho věřitele. Do tohoto vztahu (úpadce - věřitel) dále nezbytně vstupuje i soud, který se na návrh věřitele (věřitelů), či dokonce úpadce musí jeho nepříznivou majetkovou situací zabývat. Na dále uvedeném případu bude ilustrováno, že v praxi nemusí být vždy zcela zřejmé, který konkrétní soud má úpadkovou situaci věcně řešit. Tento problém, s nimž se nedávno potýkal i jeden dobře známý český podnikatel, nabývá na ještě větším významu za situace, kdy úpadce vykonává svou činnost ve více členských státech Evropské unie, respektive je-li kapitálově propojen s obchodní společností, která sídlí v jiné zemi EU než úpadce.
Rozhodnutí ESD
Evropský soud dvůr (ESD) nedávno vydal zajímavé rozhodnutí. Řešilo právě otázku, který soud je příslušný zahájit „hlavní“ úpadkové řízení, a to za situace, kdy ve vztahu k majetku jednoho dlužníka byla ve dvou různých členských státech zahájena dvě konkurzní řízení (nejdříve v Irsku a následně též v Itálii). Poznamenejme, že se tato věc týkala mediálně známé italské obchodní společnosti Parmalat a její stoprocentní dceřiné společnosti Eurofood sídlící v Irsku. ESD rozhodl, že soudem příslušným zahájit „hlavní“ úpadkového řízení, jež se týká majetku dlužníka (Eurofood) nacházejícího se ve více členských státech, je ten z členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Tím je stát, kde se nachází sídlo dlužníka, ze kterého obvykle spravuje své zájmy.
Odmítnutí úpadkového řízení
To však kupříkladu neplatí u společnosti, jež by na území členského státu, kde sídlí, nevykonávala žádnou činnost (typicky takzvané společnosti „poštovní schránky“). ESD dále s odkazem na nařízení číslo 1346/2000 o úpadkovém řízení uvedl, že „hlavní“ úpadkové řízení zahájené soudem členského státu musejí uznat soudy ostatních členů EU automaticky (od okamžiku, kdy nabude účinnosti), aniž by měly možnost přezkoumávat příslušnost soudu státu, ve kterém bylo řízení zahájeno. Členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném státě EU zcela výjimečně - kdyby účinky tohoto uznání byly ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem této země, zejména s jejími základními svobodami nebo ústavními právy a svobodami jednotlivce (například s právem na spravedlivý proces). V dané věci ESD nakonec rozhodl, že za „hlavní“ úpadkové řízení je nutné považovat to, jež bylo zahájeno v Irsku, a že irským soudům navíc příslušelo odmítnout uznat rozhodnutí toho italského, a to s odvoláním se na výhradu veřejného pořádku.
Významné důsledky
Uvedené rozhodnutí je „první vlaštovkou“ ve věci výkladu evropského nařízení číslo 1346/2000 o úpadkovém řízení, a je tedy vítaným příspěvkem pro oblast konkurzního práva. Poznamenejme, že účelem uvedeného nařízení není zavést jednotné úpadkové řízení, ale zajistit, aby ta mezinárodní probíhala účinně a koordinovaně. Jedním z proklamovaných důvodů pro vydání uvedeného nařízení byla i snaha zabránit některým dlužníkům v jejich časté aktivitě, při níž převádějí svůj majetek na území jiného členského státu za účelem získat pro sebe výhodnější právní pozice. Ač se zkoumané rozhodnutí může zdát - zejména kvůli interpretaci otázek procesní povahy - spíše suchou právní materií, jeho obsah a důsledky mohou být pro konkurzní praxi v obdobných případech velmi významné. Důvodem je nejen vyjasnění obsahu a náplně některých pojmů a postupů předvídaných v daném nařízení, ale zejména i skutečnost, že dle dotyčného nařízení z určení příslušného konkurzního soudu plyne takzvané rozhodné právo, tedy to, podle něhož se řízení povede.
Ekonomický dopad
To je velmi důležité proto, že právní úprava konkurzního řízení se může v jednotlivých členských státech značně lišit. A to nejen v ryze procedurálních otázkách (kupříkladu podmínek a náležitostí vyžadovaných k zahájení konkurzního řízení), ale i v takových aspektech, jako jsou například konkrétní práva konkurzních věřitelů, způsob a možnosti uspokojování jejich pohledávek, účinky konkurzu na majetek úpadce a na úkony s ním spojené. Může tedy být, a v praxi tomu tak zajisté bude, navýsost praktickou otázkou, kde (v jakém členském státě) se konkurzní řízení povede. Zejména pro konkurzní věřitele má vyřešení této otázky nezanedbatelný ekonomický dopad. A to nejen například ve vztahu k uspokojení výše jejich pohledávky vůči úpadci, ale i z hlediska nákladů spojených s uplatněním a prosazováním důvodnosti této jeho pohledávky - zejména právních.
Článek byl publikován v časopise Euro č.: 15/2007
Autor článku: Pavel Utěšený
Rozhodnutí ESD
Evropský soud dvůr (ESD) nedávno vydal zajímavé rozhodnutí. Řešilo právě otázku, který soud je příslušný zahájit „hlavní“ úpadkové řízení, a to za situace, kdy ve vztahu k majetku jednoho dlužníka byla ve dvou různých členských státech zahájena dvě konkurzní řízení (nejdříve v Irsku a následně též v Itálii). Poznamenejme, že se tato věc týkala mediálně známé italské obchodní společnosti Parmalat a její stoprocentní dceřiné společnosti Eurofood sídlící v Irsku. ESD rozhodl, že soudem příslušným zahájit „hlavní“ úpadkového řízení, jež se týká majetku dlužníka (Eurofood) nacházejícího se ve více členských státech, je ten z členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Tím je stát, kde se nachází sídlo dlužníka, ze kterého obvykle spravuje své zájmy.
Odmítnutí úpadkového řízení
To však kupříkladu neplatí u společnosti, jež by na území členského státu, kde sídlí, nevykonávala žádnou činnost (typicky takzvané společnosti „poštovní schránky“). ESD dále s odkazem na nařízení číslo 1346/2000 o úpadkovém řízení uvedl, že „hlavní“ úpadkové řízení zahájené soudem členského státu musejí uznat soudy ostatních členů EU automaticky (od okamžiku, kdy nabude účinnosti), aniž by měly možnost přezkoumávat příslušnost soudu státu, ve kterém bylo řízení zahájeno. Členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném státě EU zcela výjimečně - kdyby účinky tohoto uznání byly ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem této země, zejména s jejími základními svobodami nebo ústavními právy a svobodami jednotlivce (například s právem na spravedlivý proces). V dané věci ESD nakonec rozhodl, že za „hlavní“ úpadkové řízení je nutné považovat to, jež bylo zahájeno v Irsku, a že irským soudům navíc příslušelo odmítnout uznat rozhodnutí toho italského, a to s odvoláním se na výhradu veřejného pořádku.
Významné důsledky
Uvedené rozhodnutí je „první vlaštovkou“ ve věci výkladu evropského nařízení číslo 1346/2000 o úpadkovém řízení, a je tedy vítaným příspěvkem pro oblast konkurzního práva. Poznamenejme, že účelem uvedeného nařízení není zavést jednotné úpadkové řízení, ale zajistit, aby ta mezinárodní probíhala účinně a koordinovaně. Jedním z proklamovaných důvodů pro vydání uvedeného nařízení byla i snaha zabránit některým dlužníkům v jejich časté aktivitě, při níž převádějí svůj majetek na území jiného členského státu za účelem získat pro sebe výhodnější právní pozice. Ač se zkoumané rozhodnutí může zdát - zejména kvůli interpretaci otázek procesní povahy - spíše suchou právní materií, jeho obsah a důsledky mohou být pro konkurzní praxi v obdobných případech velmi významné. Důvodem je nejen vyjasnění obsahu a náplně některých pojmů a postupů předvídaných v daném nařízení, ale zejména i skutečnost, že dle dotyčného nařízení z určení příslušného konkurzního soudu plyne takzvané rozhodné právo, tedy to, podle něhož se řízení povede.
Ekonomický dopad
To je velmi důležité proto, že právní úprava konkurzního řízení se může v jednotlivých členských státech značně lišit. A to nejen v ryze procedurálních otázkách (kupříkladu podmínek a náležitostí vyžadovaných k zahájení konkurzního řízení), ale i v takových aspektech, jako jsou například konkrétní práva konkurzních věřitelů, způsob a možnosti uspokojování jejich pohledávek, účinky konkurzu na majetek úpadce a na úkony s ním spojené. Může tedy být, a v praxi tomu tak zajisté bude, navýsost praktickou otázkou, kde (v jakém členském státě) se konkurzní řízení povede. Zejména pro konkurzní věřitele má vyřešení této otázky nezanedbatelný ekonomický dopad. A to nejen například ve vztahu k uspokojení výše jejich pohledávky vůči úpadci, ale i z hlediska nákladů spojených s uplatněním a prosazováním důvodnosti této jeho pohledávky - zejména právních.
Článek byl publikován v časopise Euro č.: 15/2007
Autor článku: Pavel Utěšený