Soudní dvůr Evropských společenství, C-38/98, [Soudní rozhledy 2/2002 str. 72]
čl. 27 bod 1 Bruselské úmluvy o soudní pravomoci a příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. 9. 1968
čl. 30, 36, 86 Smlouvy ES
Níže uvedené rozhodnutí Evropského soudního dvora se zabývá výkladem konkrétních ustanovení Bruselské úmluvy o soudní pravomoci a příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Tato úmluva, spadající do oblasti tzv. terciárního komunitárního práva, byla mimo jiné přijata s cílem zjednodušit formality při vzájemném uznávání a výkonu soudních rozhodnutí mezi členskými státy a zajistit účinné a jednoduché uznávací a vykonávací řízení. Často je v této úmluvě spatřován počátek evropského civilního procesního práva.
V posuzovaném případě byl Evropský soudní dvůr, disponující pravomocí vydat předběžné rozhodnutí o otázce týkající se výkladu Bruselské úmluvy, vnitrostátním soudem požádán o výklad pojmu veřejný pořádek státu, ve kterém je žádáno o uznání rozhodnutí. Rozpor s veřejným pořádkem přitom podle úmluvy představuje jeden z taxativně vymezených důvodů, pro nějž může být uznání cizího rozhodnutí odepřeno.
Důvodem žádosti vnitrostátního soudu o posouzení interpretační otázky byly jeho pochybnosti o slučitelnosti rozhodnutí uznávajícího existenci práva duševního vlastnictví se zásadou volného pohybu zboží a svobodné soutěže. S odkazem na svou dřívější rozhodovací praxi se Evropský soudní dvůr vyslovil pro restriktivní výklad a výjimečnou aplikaci výhrady veřejného pořádku. Zároveň potvrdil, že mu nepřísluší stanovit obsahovou náplň pojmu veřejný pořádek, může však vytyčit meze, v rámci kterých se soudy členských států mohou na tento pojem, s cílem cizí rozhodnutí neuznat, odvolat.
Článek 27 bod 1 Úmluvy z 27․ 9. 1968 o soudní pravomoci a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, pozměněné Úmluvou z 9. 10. 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního a Úmluvou z 25. 10. 1982 o přistoupení Řecké republiky, musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí soudu smluvního státu, které uznává existenci práva duševního vlastnictví k dílům karoserie automobilů a které uděluje nositeli tohoto práva ochranu umožňující mu zakázat třetím osobám, ekonomickým operátorům z jiného smluvního státu, vyrábět, prodávat, provážet, dovážet nebo vyvážet z tohoto smluvního státu uvedené díly karoserie, nemůže být považováno za odporující veřejnému pořádku.
Evropský soudní dvůr - rozsudek ze dne 11. 5. 2000, právní věc C-38/98 - Régie nationale des usines Renault SA v. Maxicar SpA, Orazio Formento
K věci:
K Soudnímu dvoru byla Odvolacím soudem v Turíně (Corte d'appello di Torino) vznesena na základě Protokolu z 3. 6. 1971 o výkladu Úmluvy z 27. 9. 1968 o soudní pravomoci a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem otázka týkající se výkladu článku 27 bod 1 zmíněné úmluvy z 27. 9. 1968 (JO 1972, L 299, s. 32), pozměněné Úmluvou z 9. 10. 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (JO L 304, s. 1, a - pozměněný text - s. 77) a Úmluvou z 25. 10. 1982 o přistoupení Řecké republiky (JO L 388, s. 1, dále jen „Úmluva“), a na základě článku 177 Smlouvy ES (nyní článek 234 Smlouvy ES) dvě otázky týkající se výkladu článků 30 a 36 Smlouvy ES (nyní články 28 a 30 Smlouvy ES) a článku 86 Smlouvy ES (nyní článek 82 Smlouvy ES).
Tyto otázky byly vzneseny v rámci právního sporu vzniklého mezi Régie nationale des usines Renault SA (dále jen „Renault“), se sídlem ve Francii, a Maxicar SpA (dále jen „Maxicar“) a panem Formento, se sídlem a bydlištěm v Itálii, týkajícího se v tomto smluvním státě výkonu rozsudku vydaného Odvolacím soudem v Dijonu (Francie), odsuzujícího posledně zmíněné zaplatit Renaultu 100 000 franků na náhradu škody způsobené jednáním, naplňujícím skutkovou podstatu padělání.
Úmluva o soudní pravomoci a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
Podle jejího článku 1 odstavec 1 věty první se Úmluva „použije v občanských a obchodních věcech bez ohledu na druh soudu“.
Pokud jde o uznání a výkon rozhodnutí, základní pravidlo, vyjádřené v článku 31 odstavec 1 Úmluvy stanoví, že rozhodnutí vydaná a vykonatelná v jednom smluvním státě budou v jiném smluvním státě vykonána poté, co na návrh kteréhokoli zainteresovaného účastníka budou opatřena doložkou vykonatelnosti.
Podle odstavce 2 článku 34 Úmluvy „Návrh může být zamítnut jen z důvodů uvedených v článcích 27 a 28.“
Článek 27 bod 1 Úmluvy stanoví:
„Rozhodnutí nelze uznat:
1. jestliže by uznání odporovalo veřejnému pořádku státu, ve kterém je o ně žádáno.“
Článek 32, odstavec 1, Úmluvy stanoví, že návrh bude v Itálii předložen „corte d'appello.“
Je-li výkon nařízen, článek 36 Úmluvy umožňuje účastníku, proti němuž výkon směřuje, podat proti tomuto rozhodnutí řádný opravný prostředek. Článek 37 stanoví, že v Itálii se řádný opravný prostředek podává podle pravidel kontradiktorního řízení ke „corte d'appello“.
Je-li návrh zamítnut, článek 40 Úmluvy umožňuje navrhovateli podat odvolání, v případě Itálie ke „corte d'appello“.
Článek 2 Protokolu o výkladu Úmluvy Soudním dvorem (dále jen „Protokol“) stanoví:
„Pravomoc požádat Soudní dvůr o vydání předběžného rozhodnutí týkajícího se interpretační otázky mají následující soudy:
1) ...
- v Itálii: „la Corte suprema di cassazione“,
2) soudy smluvních států, jestliže jsou oprávněny rozhodovat o odvolání;
3) v případech stanovených v článku 37 Úmluvy, soudy uvedené v tomto článku.“
Hlavní řízení
11. Rozsudkem z 12. 1. 1990 Odvolací soud v Dijonu uznal pana Formentera vinným z padělání výrobou a komercionalizací dílů karoserie automobilů značky Renault. Dále ho odsoudil s Maxicarem, společností, kterou byl řízen, společně a nerozdílně zaplatit Renaultu, který byl žalobcem, 100 000 franků z titulu náhrady škody. Tento rozsudek se stal pravomocným poté, co dne 6. 6. 1991 francouzský Kasační soud zamítl stížnost podanou proti němu.
12. Návrhem ze dne 24. 12. 1996 Renault požádal v souladu s články 31 a 32 Úmluvy la Corte d'appello o prohlášení vykonatelnosti rozsudku v Itálii.
13. Rozhodnutim z 25. 2. 1997 la Corte d'appello návrh zamítl z důvodu, že jelikož se jedná o rozhodnutí trestní, návrh měl být podán ve lhůtě stanovené v článku 741 italského Zákona o trestním řízení.
14. Dne 28. 3. 1997 Renault podal proti tomuto rozhodnutí podle článku 40 Úmluvy k la Corte d'appello di Torino řádný opravný prostředek uvádějíc, že Úmluva se použije v občanských a obchodních věcech bez ohledu na druh soudu. Pan Formentero a Maxicar uvedli, že rozsudek Odvolacího soudu v Dijonu neměl být v Itálii prohlášen za vykonatelný, poněvadž byl neslučitelný s rozhodnutím vydaným mezi stejnými stranami v Itálii a odporoval veřejnému pořádku v hospodářských záležitostech.
15. Za těchto podmínek se la Corte d'appello rozhodl rozhodnutí odložit a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Mají být články 30 a 36 Smlouvy vykládány v tom smyslu, že zabraňují nositeli práva průmyslového nebo duševního vlastnictví v jednom členském státě uplatňovat odpovídající výlučné právo a zabránit třetím osobám ve výrobě, prodeji a vývozu do jiného členského státu jednotlivých dílů, jejichž souhrn vytváří karoserii automobilu uvedeného již na trh, jednotlivých dílů určených k prodeji jakožto náhradních dílů pro tento automobil?
2) Lze článek 86 Smlouvy ES použít k zákazu zneužití dominantního postavení každým výrobcem automobilu, které drží na trhu náhradních dílů určených pro automobily jejich výrobou, spočívajícím v usilování o celkové vyloučení soutěže mezi nezávislými výrobci náhradních dílů výkonem jeho práv průmyslového nebo duševního vlastnictví a uplatňováním soudních sankcí?
3) Je proto třeba považovat za odporující veřejnému pořádku ve smyslu článku 27 Bruselské úmluvy rozhodnutí vydané soudem členského státu, které uznává právo průmyslového nebo duševního vlastnictví ke svrchu řečeným jednotlivým dílům, jejichž souhrn vytváří karoserii automobilu, a které poskytuje ochranu nositeli tohoto údajného výlučného práva zakazujícím třetím osobám, ekonomickým operátorům z jiného členského státu, vyrábět, prodávat, provážet, dovážet nebo vyvážet z tohoto členského státu uvedené jednotlivé díly, jejichž souhrn vytváří karoserii automobilu uvedeného již na trh a sankcionujícím toto chování?
16. Třetí otázkou, která by měla být posouzena na prvním místě, jelikož posouzení prvních dvou otázek závisí na odpovědi na ní, národní soud žádá Soudní dvůr o výklad ustanovení Úmluvy a přesněji, o vyjádření se nad pojmem „veřejný pořádek státu, ve kterém je o ně žádáno“, uvedeném v článku 27, bod 1, Úmluvy.
Přípustnost
17. Renault popírá, že la Corte d'appello di Torino je oprávněn žádat Soudní dvůr o předběžné rozhodnutí týkající se výkladu Úmluvy. Uvádí, že la Corte d'appello rozhodoval v prvním stupni a věc mu byla předložena podle článku 40 Úmluvy a ne podle článku 37, což neodpovídá žádné z hypotéz uvedené v článku 2 Protokolu.
18. Maxicar a pan Formentero, jakož i francouzská vláda a Komise uvádějí, že la Corte d'appello di Torino byl příslušný podle článku 40 Úmluvy, tj. v rámci toho musí být považován za odvolací soud. Tato situace je tedy podřízena článku 2 bod 2 Protokolu.
19. Komise k tomu podpůrně přidává, že procedurální rovnováha Úmluvy a požadavek rovného jednání stran mluví ve prospěch extenzivního výkladu článku 2 bod 3 Protokolu pro rozšíření na soudy zmíněné v článku 40 Úmluvy.
20. Z tohoto pohledu je vhodné připomenout, že Úmluva směřuje k usnadnění, v největší možné míře, volného pohybu rozhodnutí předvídajíc jednoduché a rychlé vykonávací řízení (viz zejména rozsudek z 28. 3. 2000 ve věci C-7/98 Krombach [2000] Rec. p. I-0000, bod 19).
21. Aby bylo dosaženo výkonu rozhodnutí, články 31 a následující Úmluvy předvídají řízení zahrnující dvě fáze, které odrážejí hlavní smysl Úmluvy, kterým je uvést v soulad efekt překvapení, nezbytný v řízeních tohoto druhu, s respektem k právům obhajoby. Žalovaný proto není v prvním stupni oprávněn se vyjádřit, zatímco při odvolání se řízení nezbytně stává kontradiktorním (rozsudek z 12. 7. 1984 ve věci C-178/83 Firma P v. Firma K [1984] Rec. p. 3033, bod 11).
22. Je pravdou, že v Itálii tyto dvě fáze řízení probíhají před la Corte d'appello. Tato zdánlivá totožnost, která vyplývá z volby Italské republiky, by neměla zakrývat skutečnost, že řízení zahájené podle článku 32 odstavec 1 se liší od řízení předvídaného v článku 40 odstavec 1. V prvním případě la Corte d'appello rozhoduje v souladu s článkem 34 odstavec 1, aniž by účastník, proti němuž výkon směřuje, mohl v tomto stádiu řízení uplatňovat připomínky. Naproti tomu ve druhém případě účastník, proti němuž výkon směřuje, musí být v souladu s článkem 40 odstavec 2 předvolán, aby se dostavil k la Corte d'appello.
23. Z toho v daném případě vyplývá, že odvolací soud, příslušný podle článku 40 odstavce 1 Úmluvy musí být považován za soud oprávněný rozhodovat o odvolání a v důsledku toho za oprávněný podle článku 2 bod 2 Protokolu požádat Soudní dvůr o předběžné rozhodnutí týkající se výkladu Úmluvy.
Z odůvodnění:
24. Maxicar a pan Formantero očekávají od Soudního dvora, aby vymezil pojem veřejného pořádku v hospodářských záležitostech. Zejména očekávají, že potvrdí, že komunitární právo, obzvláště principy volného pohybu zboží a volné soutěže, podporuje přístup italského práva, které na rozdíl od práva francouzského neuznává existenci práv duševního vlastnictví k náhradním dílům určených pro automobily a že posvětí tento přístup jakožto princip veřejného pořádku v hospodářských záležitostech.
25. Poté, co francouzská a nizozemská vláda, jakož i Komise vyzdvihly, že úvodní otázka, zda a v jaké míře je Soudní dvůr oprávněn vyjádřit se k pojmu „veřejný pořádek státu, ve kterém je o ně žádáno“, uvedený v článku 27 bod 1 Úmluvy, a vyslovují se pro restriktivní výklad tohoto pojmu, který by měl být aplikován jen ve výjimečných případech. Údajný omyl ve výkladu pravidel komunitárního práva by sám o sobě neměl ospravedlňovat odvolání se na klauzuli veřejného pořádku.
26. Úvodem je třeba připomenout, že článek 27 Úmluvy musí být vykládán úzce, poněvadž zakládá překážku realizaci jednoho ze základních cílů Úmluvy (rozsudek z 2. 6. 1994 ve věci C-414/92 Solo Kleinmotoren, Rec. p. I-2237, bod 20, a Krombach, bod 21). Se zřetelem zvláště na klauzuli veřejného pořádku v článku 27 bod 1 Úmluvy, Soudní dvůr upřesnil, že má být aplikován jen ve výjimečných případech (rozsudek z 4. 2. 1988 ve věci C-145/86 Hoffman v. Krieg, Rec. p. 645, bod 21 a rozsudek z 10. 10. 1996 ve věci C-78/95 Hendrikman et Feyen v. Magenta Druck & Verlag, Rec. p. I-4943, bod 23).
27. Soudní dvůr z toho vyvozuje, že, jestliže smluvní státy v podstatě zůstávají na základě výhrady popsané v článku 27 bod 1 Úmluvy v souladu s jejich národnímu koncepcemi svobodné v určení požadavků jejich veřejného pořádku, meze tohoto pojmu vyplývají z výkladu Úmluvy (rozsudek Krombach, bod 22).
28. V důsledku toho nepřísluší Soudnímu dvoru definovat obsah veřejného pořádku smluvního státu. Připadá mu nicméně kontrolovat meze, v rámci kterých se národní soud smluvního státu může odvolat na tento pojem, aby neuznal rozhodnutí pocházející z jiného smluvního státu (rozsudek Krombach, bod 23).
29. Z tohoto pohledu je vhodné uvést, že neuznávajíc věcné přezkoumání cizího rozhodnutí, články 29 a 34 odstavec 3 Úmluvy zakazují národnímu soudu státu, ve kterém je žádáno o uznání, odmítnout uznání nebo výkon tohoto rozhodnutí pouze z důvodu, že zde existuje rozpor mezi pravidlem práva aplikovaného národním soudem státu původu a právem, které by měl aplikovat národní soud státu, ve kterém je o uznání žádáno, jestliže byl příslušný k řešení sporu. Stejně tak, národní soud státu, ve kterém je žádáno o uznání, by neměl kontrolovat právní a skutkové hodnocení, která pocházejí od národního soudu původu (rozsudek Krombach, bod 36).
30. Odvolání se na klauzuli veřejného pořádku v článku 27 bod 1 Úmluvy je možné, jen když uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě by mohl být nepřijatelným způsobem v rozporu s právním řádem státu, ve kterém je o ně žádáno, pokud by porušoval základní princip. Aby byl respektován zákaz věcného přezkoumání cizího rozhodnutí, porušení by muselo zakládat zjevné nedodržení právního pravidla, považovaného v právním řádu státu, ve kterém je o uznání žádáno, za základní nebo práva uznaného v tomto právním řádu za základní (rozsudek Krombach, bod 37).
31. V daném případě, to co vedlo národní soud státu, ve kterém je žádáno o uznání, k dotázání se na slučitelnost cizího rozhodnutí s veřejným pořádkem jeho státu, je možnost, že se národní soud původu dopustil omylu při aplikaci určitých pravidel komunitárního práva. Národní soud státu, ve kterém je žádáno o uznání, má pochyby, pokud jde o slučitelnost uznání existence práva duševního vlastnictví k dílům karoserie automobilů, umožňující nositeli zakázat ekonomickým operátorům z jiného smluvního státu vyrábět, prodávat, provážet, dovážet nebo vyvážet z tohoto smluvního státu uvedené díly karoserie, s pravidly volného pohybu zboží a volné soutěže.
32. Je vhodné uvést, že okolnost, že tento údajný omyl se týká pravidel komunitárního práva, nemění podmínky odvolání se na klauzuli veřejného pořádku. Přísluší národnímu soudu zajistit se stejnou účinností ochranu práv stanovených národním právním řádem a práv udělených právním řádem komunitárním.
33. Národní soud státu, ve kterém je žádáno o uznání, by neměl bez stanovení cíle Úmluvy odmítnout uznání rozhodnutí pocházejícího z jiného smluvního státu pouze z důvodu, že se domnívá, že v tomto rozhodnutí bylo národní nebo komunitární právo špatně aplikováno. Naopak, je důležité posoudit, zda v těchto případech systém opravných prostředků v každém smluvní státě, spolu s mechanismem předběžného rozhodnutí uvedeným v článku 177 Smlouvy, poskytuje osobám podléhajícím pravomoci soudu dostatečnou záruku.
34. Jelikož údajný právní omyl, takový, jako v tomto sporu, nezakládá zjevné porušení základního právního pravidla v právním řádu státu, ve kterém je žádáno o uznání, je vhodné odpovědět na třetí otázku, že článek 27 bod 1 Úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí soudu smluvního státu, které uznává existenci práva duševního vlastnictví k dílům karoserie automobilů a které uděluje nositeli tohoto práva ochranu umožňující mu zakázat třetím osobám, ekonomickým operátorům z jiného smluvního státu, vyrábět, prodávat, provážet, dovážet nebo vyvážet z tohoto smluvního státu uvedené díly karoserie, nemůže být považováno za odporující veřejnému pořádku.
35. S ohledem na odpověď na třetí otázku není nezbytné odpovídat na otázku první a druhou.
čl. 27 bod 1 Bruselské úmluvy o soudní pravomoci a příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. 9. 1968
čl. 30, 36, 86 Smlouvy ES
Níže uvedené rozhodnutí Evropského soudního dvora se zabývá výkladem konkrétních ustanovení Bruselské úmluvy o soudní pravomoci a příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Tato úmluva, spadající do oblasti tzv. terciárního komunitárního práva, byla mimo jiné přijata s cílem zjednodušit formality při vzájemném uznávání a výkonu soudních rozhodnutí mezi členskými státy a zajistit účinné a jednoduché uznávací a vykonávací řízení. Často je v této úmluvě spatřován počátek evropského civilního procesního práva.
V posuzovaném případě byl Evropský soudní dvůr, disponující pravomocí vydat předběžné rozhodnutí o otázce týkající se výkladu Bruselské úmluvy, vnitrostátním soudem požádán o výklad pojmu veřejný pořádek státu, ve kterém je žádáno o uznání rozhodnutí. Rozpor s veřejným pořádkem přitom podle úmluvy představuje jeden z taxativně vymezených důvodů, pro nějž může být uznání cizího rozhodnutí odepřeno.
Důvodem žádosti vnitrostátního soudu o posouzení interpretační otázky byly jeho pochybnosti o slučitelnosti rozhodnutí uznávajícího existenci práva duševního vlastnictví se zásadou volného pohybu zboží a svobodné soutěže. S odkazem na svou dřívější rozhodovací praxi se Evropský soudní dvůr vyslovil pro restriktivní výklad a výjimečnou aplikaci výhrady veřejného pořádku. Zároveň potvrdil, že mu nepřísluší stanovit obsahovou náplň pojmu veřejný pořádek, může však vytyčit meze, v rámci kterých se soudy členských států mohou na tento pojem, s cílem cizí rozhodnutí neuznat, odvolat.
Článek 27 bod 1 Úmluvy z 27․ 9. 1968 o soudní pravomoci a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, pozměněné Úmluvou z 9. 10. 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního a Úmluvou z 25. 10. 1982 o přistoupení Řecké republiky, musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí soudu smluvního státu, které uznává existenci práva duševního vlastnictví k dílům karoserie automobilů a které uděluje nositeli tohoto práva ochranu umožňující mu zakázat třetím osobám, ekonomickým operátorům z jiného smluvního státu, vyrábět, prodávat, provážet, dovážet nebo vyvážet z tohoto smluvního státu uvedené díly karoserie, nemůže být považováno za odporující veřejnému pořádku.
Evropský soudní dvůr - rozsudek ze dne 11. 5. 2000, právní věc C-38/98 - Régie nationale des usines Renault SA v. Maxicar SpA, Orazio Formento
K věci:
K Soudnímu dvoru byla Odvolacím soudem v Turíně (Corte d'appello di Torino) vznesena na základě Protokolu z 3. 6. 1971 o výkladu Úmluvy z 27. 9. 1968 o soudní pravomoci a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem otázka týkající se výkladu článku 27 bod 1 zmíněné úmluvy z 27. 9. 1968 (JO 1972, L 299, s. 32), pozměněné Úmluvou z 9. 10. 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (JO L 304, s. 1, a - pozměněný text - s. 77) a Úmluvou z 25. 10. 1982 o přistoupení Řecké republiky (JO L 388, s. 1, dále jen „Úmluva“), a na základě článku 177 Smlouvy ES (nyní článek 234 Smlouvy ES) dvě otázky týkající se výkladu článků 30 a 36 Smlouvy ES (nyní články 28 a 30 Smlouvy ES) a článku 86 Smlouvy ES (nyní článek 82 Smlouvy ES).
Tyto otázky byly vzneseny v rámci právního sporu vzniklého mezi Régie nationale des usines Renault SA (dále jen „Renault“), se sídlem ve Francii, a Maxicar SpA (dále jen „Maxicar“) a panem Formento, se sídlem a bydlištěm v Itálii, týkajícího se v tomto smluvním státě výkonu rozsudku vydaného Odvolacím soudem v Dijonu (Francie), odsuzujícího posledně zmíněné zaplatit Renaultu 100 000 franků na náhradu škody způsobené jednáním, naplňujícím skutkovou podstatu padělání.
Úmluva o soudní pravomoci a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
Podle jejího článku 1 odstavec 1 věty první se Úmluva „použije v občanských a obchodních věcech bez ohledu na druh soudu“.
Pokud jde o uznání a výkon rozhodnutí, základní pravidlo, vyjádřené v článku 31 odstavec 1 Úmluvy stanoví, že rozhodnutí vydaná a vykonatelná v jednom smluvním státě budou v jiném smluvním státě vykonána poté, co na návrh kteréhokoli zainteresovaného účastníka budou opatřena doložkou vykonatelnosti.
Podle odstavce 2 článku 34 Úmluvy „Návrh může být zamítnut jen z důvodů uvedených v článcích 27 a 28.“
Článek 27 bod 1 Úmluvy stanoví:
„Rozhodnutí nelze uznat:
1. jestliže by uznání odporovalo veřejnému pořádku státu, ve kterém je o ně žádáno.“
Článek 32, odstavec 1, Úmluvy stanoví, že návrh bude v Itálii předložen „corte d'appello.“
Je-li výkon nařízen, článek 36 Úmluvy umožňuje účastníku, proti němuž výkon směřuje, podat proti tomuto rozhodnutí řádný opravný prostředek. Článek 37 stanoví, že v Itálii se řádný opravný prostředek podává podle pravidel kontradiktorního řízení ke „corte d'appello“.
Je-li návrh zamítnut, článek 40 Úmluvy umožňuje navrhovateli podat odvolání, v případě Itálie ke „corte d'appello“.
Článek 2 Protokolu o výkladu Úmluvy Soudním dvorem (dále jen „Protokol“) stanoví:
„Pravomoc požádat Soudní dvůr o vydání předběžného rozhodnutí týkajícího se interpretační otázky mají následující soudy:
1) ...
- v Itálii: „la Corte suprema di cassazione“,
2) soudy smluvních států, jestliže jsou oprávněny rozhodovat o odvolání;
3) v případech stanovených v článku 37 Úmluvy, soudy uvedené v tomto článku.“
Hlavní řízení
11. Rozsudkem z 12. 1. 1990 Odvolací soud v Dijonu uznal pana Formentera vinným z padělání výrobou a komercionalizací dílů karoserie automobilů značky Renault. Dále ho odsoudil s Maxicarem, společností, kterou byl řízen, společně a nerozdílně zaplatit Renaultu, který byl žalobcem, 100 000 franků z titulu náhrady škody. Tento rozsudek se stal pravomocným poté, co dne 6. 6. 1991 francouzský Kasační soud zamítl stížnost podanou proti němu.
12. Návrhem ze dne 24. 12. 1996 Renault požádal v souladu s články 31 a 32 Úmluvy la Corte d'appello o prohlášení vykonatelnosti rozsudku v Itálii.
13. Rozhodnutim z 25. 2. 1997 la Corte d'appello návrh zamítl z důvodu, že jelikož se jedná o rozhodnutí trestní, návrh měl být podán ve lhůtě stanovené v článku 741 italského Zákona o trestním řízení.
14. Dne 28. 3. 1997 Renault podal proti tomuto rozhodnutí podle článku 40 Úmluvy k la Corte d'appello di Torino řádný opravný prostředek uvádějíc, že Úmluva se použije v občanských a obchodních věcech bez ohledu na druh soudu. Pan Formentero a Maxicar uvedli, že rozsudek Odvolacího soudu v Dijonu neměl být v Itálii prohlášen za vykonatelný, poněvadž byl neslučitelný s rozhodnutím vydaným mezi stejnými stranami v Itálii a odporoval veřejnému pořádku v hospodářských záležitostech.
15. Za těchto podmínek se la Corte d'appello rozhodl rozhodnutí odložit a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Mají být články 30 a 36 Smlouvy vykládány v tom smyslu, že zabraňují nositeli práva průmyslového nebo duševního vlastnictví v jednom členském státě uplatňovat odpovídající výlučné právo a zabránit třetím osobám ve výrobě, prodeji a vývozu do jiného členského státu jednotlivých dílů, jejichž souhrn vytváří karoserii automobilu uvedeného již na trh, jednotlivých dílů určených k prodeji jakožto náhradních dílů pro tento automobil?
2) Lze článek 86 Smlouvy ES použít k zákazu zneužití dominantního postavení každým výrobcem automobilu, které drží na trhu náhradních dílů určených pro automobily jejich výrobou, spočívajícím v usilování o celkové vyloučení soutěže mezi nezávislými výrobci náhradních dílů výkonem jeho práv průmyslového nebo duševního vlastnictví a uplatňováním soudních sankcí?
3) Je proto třeba považovat za odporující veřejnému pořádku ve smyslu článku 27 Bruselské úmluvy rozhodnutí vydané soudem členského státu, které uznává právo průmyslového nebo duševního vlastnictví ke svrchu řečeným jednotlivým dílům, jejichž souhrn vytváří karoserii automobilu, a které poskytuje ochranu nositeli tohoto údajného výlučného práva zakazujícím třetím osobám, ekonomickým operátorům z jiného členského státu, vyrábět, prodávat, provážet, dovážet nebo vyvážet z tohoto členského státu uvedené jednotlivé díly, jejichž souhrn vytváří karoserii automobilu uvedeného již na trh a sankcionujícím toto chování?
16. Třetí otázkou, která by měla být posouzena na prvním místě, jelikož posouzení prvních dvou otázek závisí na odpovědi na ní, národní soud žádá Soudní dvůr o výklad ustanovení Úmluvy a přesněji, o vyjádření se nad pojmem „veřejný pořádek státu, ve kterém je o ně žádáno“, uvedeném v článku 27, bod 1, Úmluvy.
Přípustnost
17. Renault popírá, že la Corte d'appello di Torino je oprávněn žádat Soudní dvůr o předběžné rozhodnutí týkající se výkladu Úmluvy. Uvádí, že la Corte d'appello rozhodoval v prvním stupni a věc mu byla předložena podle článku 40 Úmluvy a ne podle článku 37, což neodpovídá žádné z hypotéz uvedené v článku 2 Protokolu.
18. Maxicar a pan Formentero, jakož i francouzská vláda a Komise uvádějí, že la Corte d'appello di Torino byl příslušný podle článku 40 Úmluvy, tj. v rámci toho musí být považován za odvolací soud. Tato situace je tedy podřízena článku 2 bod 2 Protokolu.
19. Komise k tomu podpůrně přidává, že procedurální rovnováha Úmluvy a požadavek rovného jednání stran mluví ve prospěch extenzivního výkladu článku 2 bod 3 Protokolu pro rozšíření na soudy zmíněné v článku 40 Úmluvy.
20. Z tohoto pohledu je vhodné připomenout, že Úmluva směřuje k usnadnění, v největší možné míře, volného pohybu rozhodnutí předvídajíc jednoduché a rychlé vykonávací řízení (viz zejména rozsudek z 28. 3. 2000 ve věci C-7/98 Krombach [2000] Rec. p. I-0000, bod 19).
21. Aby bylo dosaženo výkonu rozhodnutí, články 31 a následující Úmluvy předvídají řízení zahrnující dvě fáze, které odrážejí hlavní smysl Úmluvy, kterým je uvést v soulad efekt překvapení, nezbytný v řízeních tohoto druhu, s respektem k právům obhajoby. Žalovaný proto není v prvním stupni oprávněn se vyjádřit, zatímco při odvolání se řízení nezbytně stává kontradiktorním (rozsudek z 12. 7. 1984 ve věci C-178/83 Firma P v. Firma K [1984] Rec. p. 3033, bod 11).
22. Je pravdou, že v Itálii tyto dvě fáze řízení probíhají před la Corte d'appello. Tato zdánlivá totožnost, která vyplývá z volby Italské republiky, by neměla zakrývat skutečnost, že řízení zahájené podle článku 32 odstavec 1 se liší od řízení předvídaného v článku 40 odstavec 1. V prvním případě la Corte d'appello rozhoduje v souladu s článkem 34 odstavec 1, aniž by účastník, proti němuž výkon směřuje, mohl v tomto stádiu řízení uplatňovat připomínky. Naproti tomu ve druhém případě účastník, proti němuž výkon směřuje, musí být v souladu s článkem 40 odstavec 2 předvolán, aby se dostavil k la Corte d'appello.
23. Z toho v daném případě vyplývá, že odvolací soud, příslušný podle článku 40 odstavce 1 Úmluvy musí být považován za soud oprávněný rozhodovat o odvolání a v důsledku toho za oprávněný podle článku 2 bod 2 Protokolu požádat Soudní dvůr o předběžné rozhodnutí týkající se výkladu Úmluvy.
Z odůvodnění:
24. Maxicar a pan Formantero očekávají od Soudního dvora, aby vymezil pojem veřejného pořádku v hospodářských záležitostech. Zejména očekávají, že potvrdí, že komunitární právo, obzvláště principy volného pohybu zboží a volné soutěže, podporuje přístup italského práva, které na rozdíl od práva francouzského neuznává existenci práv duševního vlastnictví k náhradním dílům určených pro automobily a že posvětí tento přístup jakožto princip veřejného pořádku v hospodářských záležitostech.
25. Poté, co francouzská a nizozemská vláda, jakož i Komise vyzdvihly, že úvodní otázka, zda a v jaké míře je Soudní dvůr oprávněn vyjádřit se k pojmu „veřejný pořádek státu, ve kterém je o ně žádáno“, uvedený v článku 27 bod 1 Úmluvy, a vyslovují se pro restriktivní výklad tohoto pojmu, který by měl být aplikován jen ve výjimečných případech. Údajný omyl ve výkladu pravidel komunitárního práva by sám o sobě neměl ospravedlňovat odvolání se na klauzuli veřejného pořádku.
26. Úvodem je třeba připomenout, že článek 27 Úmluvy musí být vykládán úzce, poněvadž zakládá překážku realizaci jednoho ze základních cílů Úmluvy (rozsudek z 2. 6. 1994 ve věci C-414/92 Solo Kleinmotoren, Rec. p. I-2237, bod 20, a Krombach, bod 21). Se zřetelem zvláště na klauzuli veřejného pořádku v článku 27 bod 1 Úmluvy, Soudní dvůr upřesnil, že má být aplikován jen ve výjimečných případech (rozsudek z 4. 2. 1988 ve věci C-145/86 Hoffman v. Krieg, Rec. p. 645, bod 21 a rozsudek z 10. 10. 1996 ve věci C-78/95 Hendrikman et Feyen v. Magenta Druck & Verlag, Rec. p. I-4943, bod 23).
27. Soudní dvůr z toho vyvozuje, že, jestliže smluvní státy v podstatě zůstávají na základě výhrady popsané v článku 27 bod 1 Úmluvy v souladu s jejich národnímu koncepcemi svobodné v určení požadavků jejich veřejného pořádku, meze tohoto pojmu vyplývají z výkladu Úmluvy (rozsudek Krombach, bod 22).
28. V důsledku toho nepřísluší Soudnímu dvoru definovat obsah veřejného pořádku smluvního státu. Připadá mu nicméně kontrolovat meze, v rámci kterých se národní soud smluvního státu může odvolat na tento pojem, aby neuznal rozhodnutí pocházející z jiného smluvního státu (rozsudek Krombach, bod 23).
29. Z tohoto pohledu je vhodné uvést, že neuznávajíc věcné přezkoumání cizího rozhodnutí, články 29 a 34 odstavec 3 Úmluvy zakazují národnímu soudu státu, ve kterém je žádáno o uznání, odmítnout uznání nebo výkon tohoto rozhodnutí pouze z důvodu, že zde existuje rozpor mezi pravidlem práva aplikovaného národním soudem státu původu a právem, které by měl aplikovat národní soud státu, ve kterém je o uznání žádáno, jestliže byl příslušný k řešení sporu. Stejně tak, národní soud státu, ve kterém je žádáno o uznání, by neměl kontrolovat právní a skutkové hodnocení, která pocházejí od národního soudu původu (rozsudek Krombach, bod 36).
30. Odvolání se na klauzuli veřejného pořádku v článku 27 bod 1 Úmluvy je možné, jen když uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě by mohl být nepřijatelným způsobem v rozporu s právním řádem státu, ve kterém je o ně žádáno, pokud by porušoval základní princip. Aby byl respektován zákaz věcného přezkoumání cizího rozhodnutí, porušení by muselo zakládat zjevné nedodržení právního pravidla, považovaného v právním řádu státu, ve kterém je o uznání žádáno, za základní nebo práva uznaného v tomto právním řádu za základní (rozsudek Krombach, bod 37).
31. V daném případě, to co vedlo národní soud státu, ve kterém je žádáno o uznání, k dotázání se na slučitelnost cizího rozhodnutí s veřejným pořádkem jeho státu, je možnost, že se národní soud původu dopustil omylu při aplikaci určitých pravidel komunitárního práva. Národní soud státu, ve kterém je žádáno o uznání, má pochyby, pokud jde o slučitelnost uznání existence práva duševního vlastnictví k dílům karoserie automobilů, umožňující nositeli zakázat ekonomickým operátorům z jiného smluvního státu vyrábět, prodávat, provážet, dovážet nebo vyvážet z tohoto smluvního státu uvedené díly karoserie, s pravidly volného pohybu zboží a volné soutěže.
32. Je vhodné uvést, že okolnost, že tento údajný omyl se týká pravidel komunitárního práva, nemění podmínky odvolání se na klauzuli veřejného pořádku. Přísluší národnímu soudu zajistit se stejnou účinností ochranu práv stanovených národním právním řádem a práv udělených právním řádem komunitárním.
33. Národní soud státu, ve kterém je žádáno o uznání, by neměl bez stanovení cíle Úmluvy odmítnout uznání rozhodnutí pocházejícího z jiného smluvního státu pouze z důvodu, že se domnívá, že v tomto rozhodnutí bylo národní nebo komunitární právo špatně aplikováno. Naopak, je důležité posoudit, zda v těchto případech systém opravných prostředků v každém smluvní státě, spolu s mechanismem předběžného rozhodnutí uvedeným v článku 177 Smlouvy, poskytuje osobám podléhajícím pravomoci soudu dostatečnou záruku.
34. Jelikož údajný právní omyl, takový, jako v tomto sporu, nezakládá zjevné porušení základního právního pravidla v právním řádu státu, ve kterém je žádáno o uznání, je vhodné odpovědět na třetí otázku, že článek 27 bod 1 Úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí soudu smluvního státu, které uznává existenci práva duševního vlastnictví k dílům karoserie automobilů a které uděluje nositeli tohoto práva ochranu umožňující mu zakázat třetím osobám, ekonomickým operátorům z jiného smluvního státu, vyrábět, prodávat, provážet, dovážet nebo vyvážet z tohoto smluvního státu uvedené díly karoserie, nemůže být považováno za odporující veřejnému pořádku.
35. S ohledem na odpověď na třetí otázku není nezbytné odpovídat na otázku první a druhou.