Soud prvního stupně, T-125/97;T-127/97, [Soudní rozhledy 5/2002 str. 190]
čl. 86 Smlouvy ES
nařízení č. 4064/89 Rady EHS o kontrole slučování podniků z 21. 12. 1989
Kontrola spojování podniků patří k již tradičním oblastem regulovaných nástroji soutěžního práva. V komunitárním právu je právní materie této problematiky obsažena v nařízení č. 4064/89, ve znění nařízení č. 1310/97. Jedním z hlavních důvodů přijetí této právní úpravy byla nedostatečná a málo efektivní aplikace článků 85 a 86 Smlouvy ES na neustále rostoucí počet koncentrací podniků, ohrožujících strukturu společného trhu nebo jeho podstatné části. Zejména článek 86 Smlouvy ES byl totiž zaměřen až na situace zneužívajícího chování monopolního podniku (na behaviorální aspekty nepřípustného omezování soutěže), a tedy na situace, kdy se určitý podnik v uvedeném postavení již nacházel a toto postavení určitým kvalifikovaným způsobem zneužil. Působnost zmíněného článku tak nebyla využitelná v případě, kdy v důsledku koncentrace dominantní postavení podniku teprve mělo vzniknout nebo bez existence zneužívajících praktik mělo být posíleno. Obava o zachování systému nezkreslené soutěže v těchto případech tak vedla k vytvoření preventivního nástroje, primárně zaměřeného na případy vzniku nebo posílení z pohledu soutěžního práva problematických monopolistických struktur. Ve světle posledního vývoje judikatury v této oblasti přitom aplikace výše uvedeného nařízení přichází v úvahu nejen v případě vzniku nebo posílení individuálního dominantního postavení, ale též v případě společné (kolektivní) dominance, způsobilé omezit soutěž v rámci Evropského společenství ve značném rozsahu (viz rozsudek ve spojených právních věcech C-68/94 a C-30/95 France and Others v. Komise, známých též jako případ Kali & Salz). Celkově se dá říci, že nařízení o kontrole slučování podniků vytvořilo dostatečné předpoklady účinné předběžné kontroly koncentrací podniků s komunitárním významem, jež by mohly citelným (negativním) způsobem ohrozit stávající tržní struktury v rámci Evropského společenství. O tom, že toto nařízení plní jím sledovaný cíl úspěšně, v odborných kruzích jistě není pochyb.
Níže předkládané rozhodnutí Soudu prvního stupně, dotýkající se výše uvedené problematiky soutěžněprávní kontroly spojování podniků, se zabývá zejména právním posouzením přípustnosti žaloby napadající závěr Komise o existenci dominantního postavení, a to za situace, kdy tento závěr byl obsažen v prohlášení o slučitelnosti koncentrace podniků se společným trhem, vydaným podle nařízení č. 4064/89․ Jako zásadní kritérium přípustnosti žaloby je přitom zkoumána povaha právních účinků zmíněného závěru. Přestože se tak předmětné rozhodnutí věnuje především naplnění předpokladů přípustnosti žaloby podle určitého ustanovení komunitárního práva (konkrétně článku 173 Smlouvy ES), jeho dílčí závěry týkající se soutěžněprávní stránky věci jsou s ohledem na novou, zcela zřetelně evropsky zaměřenou právní úpravu spojování soutěžitelů obsaženou v zákoně č. 143/2001 Sb. jistě aktuální.
1. Závěr Komise ES o existenci dominantního postavení, byť je způsobilý skutečně ovlivnit politiku a budoucí obchodní strategii daného podniku, nevyvolává závazné právní účinky. Takový závěr vyplývá z analýzy struktury trhu a soutěže, která tam převládá v okamžiku, kdy Komise přijímá každé rozhodnutí. Chování, které si poté daný podnik s dominantním postavením zvolí, aby se vyhnul možnému porušení článku 86 Smlouvy, je tedy utvářeno řadou parametrů, které v daném okamžiku odrážejí podmínky soutěže převládající na trhu.
2. Pouhý závěr o existenci dominantního postavení určitého podniku žádným způsobem neurčuje eventuální vývoj jeho postavení na trhu a nemá žádné definitivní právní účinky pro budoucnost.
3. Aby bylo určeno, zda určitý závazek vyvolává závazné právní účinky, je nutné posoudit, zda-li jím bylo prohlášení o slučitelnosti notifikované operace podmíněno v tom smyslu, že v případě porušení jeho podmínek by Komise mohla zrušit své rozhodnutí.
Soud prvního stupně - rozsudek ze dne 22. 3. 2000, právní věci T-125/97 a T-127/95 - The Coca-Cola Company, Coca-Cola Enterprises Inc. v. Komise ES
K věci:
Účastníci sporu
Žalobkyně, The Coca-Cola Company (dále jen „TCCC“), a anglická společnost Cadbury Schweppes (dále jen „CS“), jsou majiteli práv k různým ochranným známkám nealkoholických sodovkových nápojů komercionalizovaných ve Velké Británii a jiných státech. Nezávislým, do lahví stáčejícím podnikům, poskytují koncentráty a příměsi užívané pro přípravu nápojů komercionalizovaných s těmito ochrannými známkami a povolují distribuci jejich nápojů na určených územích.
Amalgamated Beverages Great Britain (dále jen „ABGB“), dceřinný podnik TCCC a CS, byl pověřen stáčením do láhví, distribucí, propagací a komercionalizací nápojů těchto společností a tyto aktivity uskutečňoval prostřednictvím své dceřinné společnosti, Coca-Cola & Schweppes Beverages Ltd (dále jen „CCSB“).
Coca-Cola Enterprises Inc. (dále jen „CCE“) je prvním světovým podnikem ve stáčení do lahví výrobků TCCC. Byla založena v roce 1986, když TCCC začal přeskupovat své aktivity ve Spojených státech amerických a nabídla 51% podíl CCE veřejnosti. Kromě svých aktivit ve Spojených státech amerických se CCE stala na základě akvizicí od roku 1993 podnikem stáčejícím do lahví výrobky TCCC také v Belgii, Nizozemí a Francii.
Skutkový a právní rámec sporu
Předkládané žaloby je nutné posoudit v širším rámci soutěžních řízení zahájených Komisí podle článků 85 a 86 Smlouvy ES (nyní články 81 a 82 Smlouvy ES), týkajících se TCCC a/nebo jejich evropských stáčíren. První právní věc má svůj původ v řízení zahájeném v září 1987 na základě článku 86 Smlouvy proti italské dceřinné společnosti TCCC, The Coca-Cola Export Corporation (dále jen „TCCEC“), v rámci kterého Komise došla k závěru, že tento podnik držel na trhu nealkoholických sodovkových nápojů z koly (dále jen „kola“) dominantní postavení. V rámci tohoto řízení se TCCEC, vyjadřující výhrady nad existencí relevantního trhu s kolou a nad jejím údajným dominantním postavením na tomto trhu, zavázala respektovat určité závazky, týkající se dohod uzavřených s distributory v členských státech. Tento závazek byl znovu převzat Soudním dvorem v rozhodnutí, které je předmětem těchto žalob.
Ze spisu vyplývá, že údajné dominantní postavení TCCC na trhu s kolou bylo znovu zmíněno v souvislosti se žalobou pro porušení článku 86 Smlouvy, podané v roce 1993 proti její dceřinné společnosti, francouzské stáčírně Coca-Cola Beverages SA (dále jen „CCBSA“). Ze spisu zároveň vyplývá, že v srpnu 1985 Komise uváděla, že CCBSA měla dominantní postavení na francouzském trhu s kolou a že se dopustila zneužití tohoto postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy.
Dne 9. 8. 1996 Komise obdržela od CCE na základě nařízení (EHS) č. 4064/89 Rady z 21. 12. 1989 o kontrole slučování podniků notifikaci. Notifikovaná operace se týkala dohody CS a TCCC o likvidaci ABGB prodejem jejich vlastních podílů v ní CCE, která v dané době již ve Velké Británii nevykonávala žádnou obchodní činnost.
Komise svým rozhodnutím 97/540/ES z 22. 1. 1997 prohlásila notifikovanou operaci v souladu s článkem 8 odst. 2 nařízení č. 4064/89 za slučitelnou se společným trhem a s cílem Smlouvy o Evropském hospodářském prostoru (JO L 218, s. 15, dále jen „rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“).
V odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise inter alia uvedla následující: za prvé TCCC může vykonávat rozhodující vliv na CCE a v důsledku toho tento podnik kontroluje ve smyslu článku 3, odstavec 3 nařízení č. 4064/89; za druhé kola prodávaná ve Velké Británii vytváří relevantní trh pro účely posouzení notifikovaného sloučení; za třetí CCSB zaujímá dominantní postavení na britském trhu s kolou. Komise nicméně uzavřela že: „Ačkoli navrhovaná operace vede ke strukturální změně, která zároveň může vést ke změně chování CCSB na trhu [...] není možné dostatečně jasně odlišit možnosti, které by přímo vyplývaly z dané operace, a možnosti, které již existují v současné struktuře CCBS, aby z toho byl vyvozen závěr, že navrhovaná operace posílí dominantní postavení CCSB na trhu s kolou ve Velké Británii ve smyslu článku 2 nařízení [č. 4064/1989].“
Komise ve svém rozhodnutí také uvedla, že se CCE zavázala, že dokud bude kontrolovat CCSB, CCSB bude respektovat stejné závazky, které byly uloženy TCCEC Komisí v roce 1989 (viz výše), spočívající v upuštění od určitých obchodních aktivit považovaných za nedovolené, pokud jsou uskutečňovány podnikem s dominantním postavením. Podle bodu 212 rozhodnutí „tyto závazky by zmírnily některé pochybnosti vyjádřené třetími stranami v průběhu řízení“.
Řízení
Za těchto podmínek TCCC a CCE svými žalobními návrhy ze dne 22. 4. 1997 zahájily dvě řízení o zrušení daného rozhodnutí (právní věci T-125/97 a T-127/97). Přípisem ze dne 2. 6. 1997 Komise v obou právních věcech vznesla námitku nepřípustnosti. Dne 5. a 8. 9. 1997 CCE a TCCE vznesly vůči této námitce své výhrady.
Žadostmi podanými u rejstříku Soudu prvního stupně dne 29. 9. 1997 Virgin Trading Company Ltd (dále jen „Virgin“) požádala o intervenci v obou právních věcech na podporu závěrů Komise. Dopisy z 30. 10. 1997 Spolková republika Německo požádala o intervenci v obou právních věcech na podporu závěrů Komise. Nařízeními z 18. 3. 1999 prezident prvního senátu Soudu prvního stupně vyhověl žádostem Virgin a SRN o intervenci v obou právních věcech a zamítl žádosti TCCC a CCE.
Na základě článku 50 nařízení o řízení u Soudu prvního stupně byly právní věci T-125/97 a T-127/97 pro účely vydání rozsudku spojeny.
Z odůvodnění:
Závěry Soudu o existenci dominantního postavení
77. Podle konstantní judikatury zakládají akty nebo rozhodnutí způsobilá být předmětem žaloby podle článku 173 Smlouvy opatření, vyvolávající závazné právní účinky dotýkající se zájmů žalobce, pozměňující charakteristickým způsobem jeho právní postavení (rozsudek IBM v. Komise, bod 9, rozsudek ve spojených právních věcech C-68/94 a C 30/95 France e. a. v. Komise [1998] Rec. p. I-1375, bod 62, a rozsudek v právní věci T-87/96 Assicurazioni Generali et Unicredito v. Komise [1999] Rec. p. II-0000, bod 37).
78. Pro posouzení, zda akt nebo rozhodnutí vyvolává takové účinky, je nezbytné zaměřit se na jeho obsah (nařízení Soudního dvora v právní věci C-50/90 Sunzest v. Komise [1991] Rec. p. I-2917, bod 12, a rozsudek v právní věci France e. a. v. Komise, citován výše, bod 63).
79. Z toho v daném případě vyplývá, že pouhá skutečnost, že napadené rozhodnutí prohlašuje notifikovanou operaci za slučitelnou se společným trhem a v podstatě tedy nemá nepříznivý účinek na žalobkyně, nezbavuje Soud povinnosti posoudit, zda popíraná zjištění vyvolávají závazné právní účinky dotýkající se jejich zájmů.
80. Nejdříve je třeba poznamenat, že, jak zdůraznila Komise, závazky ukládané podnikům článkem 86 Smlouvy (rozsudek Michelin v. Komise, citován výše, bod 57, rozsudky v právních věcech T-51/89 Tetra Pak v. Komise [1990] Rec. p. II-309, bod 23, T-111/96 ITT Promedia v. Komise [1998] Rec. p. II-2937, bod 139, a T-228/97 Iris Sugar v. Komise, Rec. p. II-0000, bod 112) nepředpokládají, že dominantní postavení těchto podniků je konstatováno v rozhodnutí Komise, ale přímo vyplývají z tohoto ustanovení. V důsledku toho, nachází-li se podnik v dominantním postavení, je povinen v souladu s výše uvedenou judikaturou v případě potřeby přizpůsobit důsledky svého chování tak, aby nenarušoval účinnou soutěž na trhu, nehledě na to, zda Komise za tímto účelem přijala rozhodnutí.
81. Dále, závěr Komise o existenci dominantního postavení, byť způsobilý skutečně ovlivnit politiku a budoucí obchodní strategii daného podniku, nevyvolává závazné právní účinky ve smyslu rozsudku IBM. Takový závěr vyplývá z analýzy struktury trhu a soutěže, která tam převládá v okamžiku, kdy Komise přijímá každé rozhodnutí. Chování, které si poté daný podnik s dominantním postavením zvolí, aby se vyhnul možnému porušení článku 86 Smlouvy, je utvářeno řadou parametrů, které v daném okamžiku odrážejí podmínky soutěže převládající na trhu.
82. Kromě toho, v rámci případného rozhodnutí aplikujícího článek 86 Smlouvy Komise musí znovu definovat relevantní trh a provést novou analýzu soutěžních podmínek, která nebude nutně založena na stejných úvahách, jako těch, které byly základem předchozího závěru o existenci dominantního postavení.
83. Tudíž, v daném případě skutečnost, že za předpokladu rozhodnutí aplikujícího článek 86 Smlouvy Komise může být, tak jak to sama uvedla při slyšení, ovlivněna sporným závěrem, neznamená, že pro tento samotný důvod tento závěr vyvolává závazné právní účinky ve smyslu rozsudku IBM. Oproti tomu, co uvedla TCCC, tato není zbavena svého práva zahájit před Soudem prvního stupně řízení o zrušení, napadajíc případné rozhodnutí Komise se závěrem o zneužívajícím chování CCSB.
84. Pokud jde o účinky, které může mít závěr o existenci dominantního postavení na aplikaci soutěžních pravidel národním soudem, je třeba připomenout, že napadené rozhodnutí nebylo přijato na základě článku 86 Smlouvy, ale na základě nařízení č. 4064/89 a v ničem nepostihuje pravomoc národních soudů aplikovat článek 86.
85. V každém případě, možnost, že národní soud, přímo aplikující článek 86 Smlouvy ve světle rozhodovací praxe Komise, může dojít ke stejnému závěru o existenci dominantního postavení CCSB též neznamená, že sporný závěr vyvolává závazné právní účinky. Národní soud, který posuzoval jednání CCSB po napadeném rozhodnutí v rámci sporu CCSB a třetí strany, není vázán předešlými závěry Komise. Nic nebrání závěru, že navzdory tomu, co Komise konstatovala v době přijetí napadeného rozhodnutí, CCSB již není v dominantním postavení.
86. Tyto závěry nejsou oslabovány judikaturou citovanou TCCC na podporu přípustnosti její žaloby. Za prvé, pokud jde o rozsudek BP v. Komise, je třeba uvést, že tento rozsudek se týká práva podniku napadnout před komunitárním soudem zákonnost rozhodnutí Komise, vytýkající mu porušení článku 86 Smlouvy, i když mu není uložena žádná pokuta. V případě, kdy rozhodnutí, konstatující zneužití dominantního postavení, může sloužit jako základ možné žaloby na náhradu škody podané třetí osobou u národního soudu, adresát tohoto rozhodnutí má nepopiratelný zájem na zahájení řízení o jeho zrušení. V daném případě žalobkyně neprokázaly, že mají takový zájem, protože napadené rozhodnutí ani nezpochybňovalo slučitelnost notifikované operace se společným trhem, ani netvrdilo existenci zneužívajícího chování CCSB.
87. Pokud jde o vhodnost rozsudku Deshormes v. Komise, je třeba uvést, že v tomto rozsudku žalobce, nacházející se, pokud jde o průběh jeho kariéry, ve složité situaci, byl uznán osobou mající legitimní, aktuální a osobní zájem na napadení rozhodnutí, jehož účinky by se měly realizovat teprve po jeho odchodu do penze. V daném případě je třeba uvést, že pouhý závěr, na základě napadeného rozhodnutí, o existenci dominantního postavení CCSB žádným způsobem neurčuje eventuální vývoj jejího postavení na trhu a nemá žádné definitivní právní účinky pro budoucnost. Ze stejného důvodu také rozsudek Rousseau v. Cour des comptes pozbývá vhodnosti.
89. Pokud jde rozsudek Postbank v. Komise, je třeba uvést, že žaloba proti rozhodnutí Komise, povolující třetím stranám předložit národním soudům dokumenty obsahující informace, žalobcem kvalifikované jako důvěrné, byla prohlášena za přípustnou, poněvadž Soud prvního stupně shledal, že takové rozhodnutí může zakládat porušení článku 214 Smlouvy ES (nyní článek 287 ES) a článku 20 nařízení č. 17. V daném případě ale samotný závěr o existenci dominantního postavení nemůže zakládat porušení ustanovení komunitárního práva.
90. Pokud jde o argument TCCC, podle kterého závěr o existenci dominantního postavení je nezbytný, jen když Komise přijímá rozhodnutí na základě článku 8, odstavec 3 nařízení č. 4064/89, prohlašující notifikovanou operaci za neslučitelnou se společným trhem, tento musí být odmítnut jako irrelevantní. Jestliže Komise zamýšlí prohlásit notifikovanou operaci za slučitelnou se společným trhem, je povinna s ohledem na zvláštnosti každé operace dostatečně odůvodnit své rozhodnutí, aby v případě potřeby umožnila třetím stranám napadnout podstatu své analýzy před komunitárním soudem. Jestliže je pravdou, jak na to upozornila TCCC, že z rozhodovací praxe Komise vyplývá, že tato zpravidla přistupuje k podrobné analýze definice relevantního trhu a jeho účastníků, jen když zamýšlí přijmout rozhodnutí o neslučitelnosti, nic nebrání s ohledem na výše uvedenou povinnost odůvodnění tomu, provést takovou analýzu, jestliže přijímá rozhodnutí o slučitelnosti, zejména když se jedná o rozhodnutí přijaté na základě článku 8 odstavec 2 nařízení č. 4064/89.
91. Pokud jde o žalobkyněmi uváděné nebezpečí, že jim bude uložena pokuta za porušení soutěžních pravidel, je třeba připomenout, že v daném okamžiku to není pouhý závěr o existenci dominantního postavení CCSB, který případně může žalobkyně vystavit takovému nebezpečí, ale přikročení žalobkyň k chování, které zakládá zneužití tohoto postavení. Odkaz TCCC na rozsudek Cimenteries CBR e. a. v. Komise není v tomto ohledu relevantní. Jestliže je podle Soudního dvora pro strany dohody přípustné popírat rozhodnutí Komise přijaté na základě článku 15 odstavec 6 nařízení č. 4064/89, je tomu tak proto, že takové rozhodnutí je definitivně zbavuje zákonné ochrany, kterou jim uděluje čl. 15 odstavec 5, a vystavuje je vážnému nebezpečí peněžitých trestů (s. 105 a 106; viz též rozsudek v právní věci T-19/91 Vichy v. Komise [1992] Rec. p. II-415, bod 16). Avšak tato výjimka je poskytována jedině vzhledem k činnosti popsané v notifikaci a neuděluje žádnou ochranu jiným budoucím činnostem, které nejsou předmětem uvedené dohody. V daném případě sporný závěr nezbavuje žalobkyně zákonné ochrany udělené jim speciálním ustanovením a také nezamýšlí uchopit zvláštní chování CCSB, které již bylo podrobeno zkoumání Komise.
92. Z předchozích úvah vyplývá, že pouhý závěr napadeného rozhodnutí o existenci dominantního postavení CCSB nemá závazné právní účinky, takže napadnutí jeho podstaty žalobkyněmi je nepřípustné.
93. Poněvadž napadení závěru o existenci dominantního postavení žalobkyněmi není přípustné, a fortiori napadení předběžného závěru o existenci trhu s kolou je také nepřípustné.
Sporný závazek
94. Úvodem je třeba uvést, že ačkoli CCE ve svých písemných materiálech uváděla, že sporný závazek vyvolával z jejího pohledu právní účinky, jediná TCCC ve svém návrhu žádala zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu zahrnutí uvedeného závazku do jeho odůvodnění. Ve svých odpovědích na písemné otázky Soudu prvního stupně CCE uvedla, že nežádala zrušení sporného závazku z důvodu, že „tento byl nedílnou součástí sporného rozhodnutí a nezakládal oddělený právní akt.“ Při slyšení dodala, že sporný závazek byl ve skutečnosti opatřením přijatým jí samou a v důsledku toho nemohl být předmětem žaloby na zrušení.
95. Z toho vyplývá, že jelikož CCE nepožadovala zrušení rozhodnutí s odvoláním se na sporný závazek, budou pro účely hodnocení Soudu vzaty v úvahu pouze argumenty TCCC, týkající se údajných právních účinků vyvolaných tímto závazkem.
96. Z tohoto pohledu je vhodné nejdříve odmítnout námitku Komise, podle které žalobkyně nejsou oprávněny napadnout zákonnost sporného závazku z důvodu, že tento není předmětem formální podmínky ve smyslu článku 8 odstavec 2 nařízení č. 4064/89. Podle judikatury v této věci takový závazek může být předmětem žaloby na zrušení, jestliže z analýzy jeho obsahu vyplývá, že směřuje k vyvolání závazných právních účinků ve smyslu rozsudku IBM (viz též France e. a. v. Komise, citovaný výše, bod 60 až 69). Kromě toho je vhodné uvést, že Komise sama ve svých písemných odpovědích na otázky Soudu prvního stupně prohlásila, že určité závazky, zmíněné pouze v odůvodnění rozhodnutí přijatých na základě čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení č. 4064/89, mohou takové účinky eventuálně vyvolávat.
97. Tudíž, aby bylo určeno, zda sporný závazek vyvolává závazné právní účinky, je nutné posoudit, zda-li jím bylo prohlášení o slučitelnosti notifikované operace podmíněno v tom smyslu, že v případě porušení jeho podmínek by Komise mohla zrušit své rozhodnutí, když prohlásila ve svých písemných odpovědích na otázky Soudu prvního stupně, že by to mohla udělat, pokud jde o určitá rozhodnutí o slučitelnosti přijatá na základě čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení č. 4064/89.
98. Z posouzení spisu a odpovědí stran na ústní otázky Soudu prvního stupně vyplývá, že rozhodnutí Komise z 13. 9. 1996 o zahájení řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. c) nařízení č. 4064/89 bylo mimo jiné přijato z důvodu závažných námitek vznesených během první fáze řízení třetími stranami, týkajících se slučitelnosti notifikované operace se společným trhem.
99. Ze spisu zároveň vyplývá, že dopisem zaslaným Komisi den následující po schůzce žalobkyň se členem Komise pověřeným soutěžními otázkami 19. 12. 1996, CCE navrhla přijmout sérii závazků v případě, že by to bylo nezbytné, aby Komise povolila notifikovanou operaci. Tento dopis byl sepsán následovně: „Tyto návrhy jsou určeny pro odstranění pochybností vyjádřených ve Sdělení námitek v případě, že je schváleno navrhnout zákaz operace. [.] Nicméně bez újmy tomuto rozhodnutí strany po celou dobu vyjadřovaly svou ochotu pokusit se odstranit pochybnosti vyjádřené Komisí ve Sdělení námitek předložením rozumných a přiměřených úprav operace, které mají v zásadě strukturální charakter [...]. Strany se domnívají, že navržené závazky, níže přednesené, které pro ně mají důležité obchodní důsledky, tohoto cíle dosahují a odstraňují zvláštní pochybnosti identifikované ve Sdělení námitek [...]. Jestliže tyto návrhy jsou pro Komisi přijatelné, strany jsou připraveny oficiálně je rozvést ve formě písemného závazku. Na tomto základě věříme, že bude možné předložit Komisi operaci k povolení podle článku 8, odstavec 2 nařízení o kontrole slučování.“
100. Den následující po schůzce poradního výboru dne 7. 1. 1997, během které byl závazek navržený CCE podrobně prodiskutován, ředitel MTF dopisem z 8. 1. 1997 odpověděl na výše uvedený dopis následovně: „Odkazuji na dopis z 20. 12. adresovaný komisaři, ve kterém oficiálně nabízíte určité závazky, které by strany byly ochotny převzít. Vyzýváme Vás, abyste písemně potvrdili závazek týkající se budoucího chování, a to, pokud CCE bude kontrolovat CCSB, CCSB přijme omezení navrhovaná v závazku daném Komisi Coca-Colou Export Corporation v roce 1989. [...] Domníváme se, že takový závazek, jestliže je správně plněn, odstraní určité pochybnosti vyjádřené třetími stranami.“
101. Tak jak vyplývá ze stanoviska poradního výboru, tento výslovně požádal Komisi „aby v plném rozsahu vzala v úvahu výhrady formulované v průběhu schůzky výboru, zejména pokud jde o závazky, které Coca-Cola Export Corporation převzala vůči Komisi v roce 1989“, a dopis z 8. 1. 1997 by mohl být vykládán jako vyjadřující záměr Komise podmínit povolení notifikované operace respektováním CCSB stejných závazků. Je třeba nicméně konstatovat, že ředitel MTF přesto v této souvislosti vyjádřil starost o rozptýlení pochybností, když ve stejném dopise zdůraznil, že rozhodnutí povolující notifikovanou operaci by nebylo podmíněno sporným závazkem CCE. [„Prohlášení o slučitelnosti by nezáviselo na Vašem potvrzení, ale závazek by byl uveden v konečném rozhodnutí. Poradní výbor schválil tuto linii“.
102. Dne 9. 1. 1997 ředitel MTF zaslal CCE ke schválení výtažek návrhu napadeného rozhodnutí týkající se sporného závazku. Dopisem z 13. 1. 1997 generální advokát CCE písemně potvrdil přijetí tohoto závazku a zároveň schválil rozhodnutí Komise povolit notifikovanou operaci bez připojení podmínky („CCE a ostatní strany vítají rozhodnutí schválit navrhovanou operaci bez výhrad a ráda potvrzuje, že pokud CCE bude kontrolovat CCSB, CCSB převezme závazky dané Komisi Coca-Colou Export Corporation v roce 1989. Doufáme, že tyto záruky umožní vyřešit souhrn otázek, s Komisí ještě neřešených, týkajících se této operace“).
103. Obsah této výměny korespondence mezi Komisí a CCE byl takto zopakován v bodě 212 napadeného rozhodnutí. Z tohoto bodu vyplývá, že Komise závazek převzatý CCE vzala v úvahu, aniž by ho učinila formální podmínkou ve smyslu článku 8 odstavec 2 nařízení č. 4064/89. („V každém případě Komise nicméně vzala v úvahu, že CCE se zavázala, že dokud CCE kontroluje CCSB, CCSB převezme závazky dané Komisi Coca-Colou Export Corporation v roce 1989. Tyto závazky by zmírnily některé pochybnosti vyjádřené třetími osobami v průběhu řízení.“)
104. Z předcházejícího tedy vyplývá, že přijímajíc napadené rozhodnutí, Komise nechtěla, tak jak to uvedla ve své korespondenci s CCE, učinit povolení závislým na sporném závazku.
105. V každém případě, argument TCCC, podle kterého byl tento závazek vyžádán Komisí, je v rozporu s faktem, že měsíc po přijetí napadeného rozhodnutí CCE znovu navrhla převzít stejný závazek, aby tentokrát obdržela povolení pro výlučné licenční dohody uzavřené mezi ní a CS, které, ačkoli byly nedílnou součástí notifikované operace, musely být posouzeny z pohledu článku 85 Smlouvy (viz dopis CCE Komisi z 17. 1. 1997- „jako schválený je v konečné podobě připojen závazek, který CCE v tomto případě dobrovolně poskytuje“, a tiskové sdělení Komise IP/97/148).
106. Z toho vyplývá, že sporný závazek nemá závazné právní účinky v tom smyslu, že porušení jeho podmínek nebude nijak postihovat zákonnost napadeného rozhodnutí a také nebude znamenat jeho zrušení. Nezakládá proto akt napadnutelný ve smyslu článku 173 Smlouvy, takže žaloba TCCC, pokud směřuje proti zákonnosti uvedeného závazku, musí být prohlášena za nepřípustnou.
Závěr, že TCCC kontroluje CCE
107. Pokud jde otázku, zda závěr Komise, podle kterého TCCC kontroluje CCC, zakládá akt napadnutelný ve smyslu výše zmíněné judikatury (viz výše bod 96), je třeba uvést, že pro závěr, že notifikovaná operace měla komunitární dimenzi ve smyslu čl. 1 odst. 2 nařízení č. 4064/89, Komise výlučně vycházela z obratu dosaženého CCE a ABGB na celosvětové a komunitární úrovni. Jelikož obrat TCCC, jakožto podniku dotčeného ve smyslu čl. 5 odst. 1, 4 nařízení č. 4064/89, nebyl Komisí vzat v úvahu jako základ její výlučné pravomoci pro kontrolu notifikované operace, sporný závěr nemá ve vztahu k žalobkyním právní účinky (rozsudek v právní věci T-3/93 Air France v. Komise [1994] Rec. p. II-121, body 45 až 47).
108. Tento závěr nebyl vyvrácen argumentem CCE, podle kterého sporný závěr má právní účinky v tom, že ji vzhledem k celkovému obratu dosaženého jí a TCCC zavazuje pod trestem pokut na základě čl. 4 a 14 nařízení č. 4064/89 k notifikaci Komisi každého budoucího návrhu sloučení, a v tom, že ji vystavuje nebezpečí pokut na základě nařízení č. 17 pro protisoutěžní jednání TCCC. Právě tak jako závěr o dominantním postavení, závěr, že TCCC vykonává rozhodující vliv na CCE ve smyslu čl. 3 odst. 3 nařízení č. 4064/89 závisí na řadě faktorů, které se neustále mění, takových jako účast akcionářů na každoroční valné hromadě CCE. V důsledku toho napadené rozhodnutí nevede do budoucna k paralyzování povahy obchodních vztahů nebo strukturálních nebo jiných spojení mezi TCCC a CCE. Nemůže tedy sloužit jako základ zapojující žalobkyně do jakýchkoliv budoucích řízení o aplikaci soutěžních pravidel vzhledem ke kontrole, kterou podle Komise TCCC vykonávala nad CCE v době přijetí napadeného rozhodnutí.
109. Z toho vyplývá, že žaloby jsou nepřípustné, pokud směřují ke zrušení závěru Komise, podle kterého TCCC kontroluje CCE.
Podpůrná tvrzení TCCC o zrušení
110. Jelikož sporné závěry Komise týkající se definice relevantního trhu, existence dominantního postavení CCSB a kontroly CCE TCCC nemají závazné právní účinky postihující zájmy žalobkyň a nezakládají tedy akty napadnutelné ve smyslu článku 173 Smlouvy, podpůrná tvrzení TCCC směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí v jeho celém rozsahu, pokud je takové zrušení nezbytné pro zrušení těchto závěrů, musí být také prohlášena za nepřípustná.
111. Ze všeho předcházejícího vyplývá, že žaloby musí být v jejich celém rozsahu zamítnuty jako nepřípustné.
čl. 86 Smlouvy ES
nařízení č. 4064/89 Rady EHS o kontrole slučování podniků z 21. 12. 1989
Kontrola spojování podniků patří k již tradičním oblastem regulovaných nástroji soutěžního práva. V komunitárním právu je právní materie této problematiky obsažena v nařízení č. 4064/89, ve znění nařízení č. 1310/97. Jedním z hlavních důvodů přijetí této právní úpravy byla nedostatečná a málo efektivní aplikace článků 85 a 86 Smlouvy ES na neustále rostoucí počet koncentrací podniků, ohrožujících strukturu společného trhu nebo jeho podstatné části. Zejména článek 86 Smlouvy ES byl totiž zaměřen až na situace zneužívajícího chování monopolního podniku (na behaviorální aspekty nepřípustného omezování soutěže), a tedy na situace, kdy se určitý podnik v uvedeném postavení již nacházel a toto postavení určitým kvalifikovaným způsobem zneužil. Působnost zmíněného článku tak nebyla využitelná v případě, kdy v důsledku koncentrace dominantní postavení podniku teprve mělo vzniknout nebo bez existence zneužívajících praktik mělo být posíleno. Obava o zachování systému nezkreslené soutěže v těchto případech tak vedla k vytvoření preventivního nástroje, primárně zaměřeného na případy vzniku nebo posílení z pohledu soutěžního práva problematických monopolistických struktur. Ve světle posledního vývoje judikatury v této oblasti přitom aplikace výše uvedeného nařízení přichází v úvahu nejen v případě vzniku nebo posílení individuálního dominantního postavení, ale též v případě společné (kolektivní) dominance, způsobilé omezit soutěž v rámci Evropského společenství ve značném rozsahu (viz rozsudek ve spojených právních věcech C-68/94 a C-30/95 France and Others v. Komise, známých též jako případ Kali & Salz). Celkově se dá říci, že nařízení o kontrole slučování podniků vytvořilo dostatečné předpoklady účinné předběžné kontroly koncentrací podniků s komunitárním významem, jež by mohly citelným (negativním) způsobem ohrozit stávající tržní struktury v rámci Evropského společenství. O tom, že toto nařízení plní jím sledovaný cíl úspěšně, v odborných kruzích jistě není pochyb.
Níže předkládané rozhodnutí Soudu prvního stupně, dotýkající se výše uvedené problematiky soutěžněprávní kontroly spojování podniků, se zabývá zejména právním posouzením přípustnosti žaloby napadající závěr Komise o existenci dominantního postavení, a to za situace, kdy tento závěr byl obsažen v prohlášení o slučitelnosti koncentrace podniků se společným trhem, vydaným podle nařízení č. 4064/89․ Jako zásadní kritérium přípustnosti žaloby je přitom zkoumána povaha právních účinků zmíněného závěru. Přestože se tak předmětné rozhodnutí věnuje především naplnění předpokladů přípustnosti žaloby podle určitého ustanovení komunitárního práva (konkrétně článku 173 Smlouvy ES), jeho dílčí závěry týkající se soutěžněprávní stránky věci jsou s ohledem na novou, zcela zřetelně evropsky zaměřenou právní úpravu spojování soutěžitelů obsaženou v zákoně č. 143/2001 Sb. jistě aktuální.
1. Závěr Komise ES o existenci dominantního postavení, byť je způsobilý skutečně ovlivnit politiku a budoucí obchodní strategii daného podniku, nevyvolává závazné právní účinky. Takový závěr vyplývá z analýzy struktury trhu a soutěže, která tam převládá v okamžiku, kdy Komise přijímá každé rozhodnutí. Chování, které si poté daný podnik s dominantním postavením zvolí, aby se vyhnul možnému porušení článku 86 Smlouvy, je tedy utvářeno řadou parametrů, které v daném okamžiku odrážejí podmínky soutěže převládající na trhu.
2. Pouhý závěr o existenci dominantního postavení určitého podniku žádným způsobem neurčuje eventuální vývoj jeho postavení na trhu a nemá žádné definitivní právní účinky pro budoucnost.
3. Aby bylo určeno, zda určitý závazek vyvolává závazné právní účinky, je nutné posoudit, zda-li jím bylo prohlášení o slučitelnosti notifikované operace podmíněno v tom smyslu, že v případě porušení jeho podmínek by Komise mohla zrušit své rozhodnutí.
Soud prvního stupně - rozsudek ze dne 22. 3. 2000, právní věci T-125/97 a T-127/95 - The Coca-Cola Company, Coca-Cola Enterprises Inc. v. Komise ES
K věci:
Účastníci sporu
Žalobkyně, The Coca-Cola Company (dále jen „TCCC“), a anglická společnost Cadbury Schweppes (dále jen „CS“), jsou majiteli práv k různým ochranným známkám nealkoholických sodovkových nápojů komercionalizovaných ve Velké Británii a jiných státech. Nezávislým, do lahví stáčejícím podnikům, poskytují koncentráty a příměsi užívané pro přípravu nápojů komercionalizovaných s těmito ochrannými známkami a povolují distribuci jejich nápojů na určených územích.
Amalgamated Beverages Great Britain (dále jen „ABGB“), dceřinný podnik TCCC a CS, byl pověřen stáčením do láhví, distribucí, propagací a komercionalizací nápojů těchto společností a tyto aktivity uskutečňoval prostřednictvím své dceřinné společnosti, Coca-Cola & Schweppes Beverages Ltd (dále jen „CCSB“).
Coca-Cola Enterprises Inc. (dále jen „CCE“) je prvním světovým podnikem ve stáčení do lahví výrobků TCCC. Byla založena v roce 1986, když TCCC začal přeskupovat své aktivity ve Spojených státech amerických a nabídla 51% podíl CCE veřejnosti. Kromě svých aktivit ve Spojených státech amerických se CCE stala na základě akvizicí od roku 1993 podnikem stáčejícím do lahví výrobky TCCC také v Belgii, Nizozemí a Francii.
Skutkový a právní rámec sporu
Předkládané žaloby je nutné posoudit v širším rámci soutěžních řízení zahájených Komisí podle článků 85 a 86 Smlouvy ES (nyní články 81 a 82 Smlouvy ES), týkajících se TCCC a/nebo jejich evropských stáčíren. První právní věc má svůj původ v řízení zahájeném v září 1987 na základě článku 86 Smlouvy proti italské dceřinné společnosti TCCC, The Coca-Cola Export Corporation (dále jen „TCCEC“), v rámci kterého Komise došla k závěru, že tento podnik držel na trhu nealkoholických sodovkových nápojů z koly (dále jen „kola“) dominantní postavení. V rámci tohoto řízení se TCCEC, vyjadřující výhrady nad existencí relevantního trhu s kolou a nad jejím údajným dominantním postavením na tomto trhu, zavázala respektovat určité závazky, týkající se dohod uzavřených s distributory v členských státech. Tento závazek byl znovu převzat Soudním dvorem v rozhodnutí, které je předmětem těchto žalob.
Ze spisu vyplývá, že údajné dominantní postavení TCCC na trhu s kolou bylo znovu zmíněno v souvislosti se žalobou pro porušení článku 86 Smlouvy, podané v roce 1993 proti její dceřinné společnosti, francouzské stáčírně Coca-Cola Beverages SA (dále jen „CCBSA“). Ze spisu zároveň vyplývá, že v srpnu 1985 Komise uváděla, že CCBSA měla dominantní postavení na francouzském trhu s kolou a že se dopustila zneužití tohoto postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy.
Dne 9. 8. 1996 Komise obdržela od CCE na základě nařízení (EHS) č. 4064/89 Rady z 21. 12. 1989 o kontrole slučování podniků notifikaci. Notifikovaná operace se týkala dohody CS a TCCC o likvidaci ABGB prodejem jejich vlastních podílů v ní CCE, která v dané době již ve Velké Británii nevykonávala žádnou obchodní činnost.
Komise svým rozhodnutím 97/540/ES z 22. 1. 1997 prohlásila notifikovanou operaci v souladu s článkem 8 odst. 2 nařízení č. 4064/89 za slučitelnou se společným trhem a s cílem Smlouvy o Evropském hospodářském prostoru (JO L 218, s. 15, dále jen „rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“).
V odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise inter alia uvedla následující: za prvé TCCC může vykonávat rozhodující vliv na CCE a v důsledku toho tento podnik kontroluje ve smyslu článku 3, odstavec 3 nařízení č. 4064/89; za druhé kola prodávaná ve Velké Británii vytváří relevantní trh pro účely posouzení notifikovaného sloučení; za třetí CCSB zaujímá dominantní postavení na britském trhu s kolou. Komise nicméně uzavřela že: „Ačkoli navrhovaná operace vede ke strukturální změně, která zároveň může vést ke změně chování CCSB na trhu [...] není možné dostatečně jasně odlišit možnosti, které by přímo vyplývaly z dané operace, a možnosti, které již existují v současné struktuře CCBS, aby z toho byl vyvozen závěr, že navrhovaná operace posílí dominantní postavení CCSB na trhu s kolou ve Velké Británii ve smyslu článku 2 nařízení [č. 4064/1989].“
Komise ve svém rozhodnutí také uvedla, že se CCE zavázala, že dokud bude kontrolovat CCSB, CCSB bude respektovat stejné závazky, které byly uloženy TCCEC Komisí v roce 1989 (viz výše), spočívající v upuštění od určitých obchodních aktivit považovaných za nedovolené, pokud jsou uskutečňovány podnikem s dominantním postavením. Podle bodu 212 rozhodnutí „tyto závazky by zmírnily některé pochybnosti vyjádřené třetími stranami v průběhu řízení“.
Řízení
Za těchto podmínek TCCC a CCE svými žalobními návrhy ze dne 22. 4. 1997 zahájily dvě řízení o zrušení daného rozhodnutí (právní věci T-125/97 a T-127/97). Přípisem ze dne 2. 6. 1997 Komise v obou právních věcech vznesla námitku nepřípustnosti. Dne 5. a 8. 9. 1997 CCE a TCCE vznesly vůči této námitce své výhrady.
Žadostmi podanými u rejstříku Soudu prvního stupně dne 29. 9. 1997 Virgin Trading Company Ltd (dále jen „Virgin“) požádala o intervenci v obou právních věcech na podporu závěrů Komise. Dopisy z 30. 10. 1997 Spolková republika Německo požádala o intervenci v obou právních věcech na podporu závěrů Komise. Nařízeními z 18. 3. 1999 prezident prvního senátu Soudu prvního stupně vyhověl žádostem Virgin a SRN o intervenci v obou právních věcech a zamítl žádosti TCCC a CCE.
Na základě článku 50 nařízení o řízení u Soudu prvního stupně byly právní věci T-125/97 a T-127/97 pro účely vydání rozsudku spojeny.
Z odůvodnění:
Závěry Soudu o existenci dominantního postavení
77. Podle konstantní judikatury zakládají akty nebo rozhodnutí způsobilá být předmětem žaloby podle článku 173 Smlouvy opatření, vyvolávající závazné právní účinky dotýkající se zájmů žalobce, pozměňující charakteristickým způsobem jeho právní postavení (rozsudek IBM v. Komise, bod 9, rozsudek ve spojených právních věcech C-68/94 a C 30/95 France e. a. v. Komise [1998] Rec. p. I-1375, bod 62, a rozsudek v právní věci T-87/96 Assicurazioni Generali et Unicredito v. Komise [1999] Rec. p. II-0000, bod 37).
78. Pro posouzení, zda akt nebo rozhodnutí vyvolává takové účinky, je nezbytné zaměřit se na jeho obsah (nařízení Soudního dvora v právní věci C-50/90 Sunzest v. Komise [1991] Rec. p. I-2917, bod 12, a rozsudek v právní věci France e. a. v. Komise, citován výše, bod 63).
79. Z toho v daném případě vyplývá, že pouhá skutečnost, že napadené rozhodnutí prohlašuje notifikovanou operaci za slučitelnou se společným trhem a v podstatě tedy nemá nepříznivý účinek na žalobkyně, nezbavuje Soud povinnosti posoudit, zda popíraná zjištění vyvolávají závazné právní účinky dotýkající se jejich zájmů.
80. Nejdříve je třeba poznamenat, že, jak zdůraznila Komise, závazky ukládané podnikům článkem 86 Smlouvy (rozsudek Michelin v. Komise, citován výše, bod 57, rozsudky v právních věcech T-51/89 Tetra Pak v. Komise [1990] Rec. p. II-309, bod 23, T-111/96 ITT Promedia v. Komise [1998] Rec. p. II-2937, bod 139, a T-228/97 Iris Sugar v. Komise, Rec. p. II-0000, bod 112) nepředpokládají, že dominantní postavení těchto podniků je konstatováno v rozhodnutí Komise, ale přímo vyplývají z tohoto ustanovení. V důsledku toho, nachází-li se podnik v dominantním postavení, je povinen v souladu s výše uvedenou judikaturou v případě potřeby přizpůsobit důsledky svého chování tak, aby nenarušoval účinnou soutěž na trhu, nehledě na to, zda Komise za tímto účelem přijala rozhodnutí.
81. Dále, závěr Komise o existenci dominantního postavení, byť způsobilý skutečně ovlivnit politiku a budoucí obchodní strategii daného podniku, nevyvolává závazné právní účinky ve smyslu rozsudku IBM. Takový závěr vyplývá z analýzy struktury trhu a soutěže, která tam převládá v okamžiku, kdy Komise přijímá každé rozhodnutí. Chování, které si poté daný podnik s dominantním postavením zvolí, aby se vyhnul možnému porušení článku 86 Smlouvy, je utvářeno řadou parametrů, které v daném okamžiku odrážejí podmínky soutěže převládající na trhu.
82. Kromě toho, v rámci případného rozhodnutí aplikujícího článek 86 Smlouvy Komise musí znovu definovat relevantní trh a provést novou analýzu soutěžních podmínek, která nebude nutně založena na stejných úvahách, jako těch, které byly základem předchozího závěru o existenci dominantního postavení.
83. Tudíž, v daném případě skutečnost, že za předpokladu rozhodnutí aplikujícího článek 86 Smlouvy Komise může být, tak jak to sama uvedla při slyšení, ovlivněna sporným závěrem, neznamená, že pro tento samotný důvod tento závěr vyvolává závazné právní účinky ve smyslu rozsudku IBM. Oproti tomu, co uvedla TCCC, tato není zbavena svého práva zahájit před Soudem prvního stupně řízení o zrušení, napadajíc případné rozhodnutí Komise se závěrem o zneužívajícím chování CCSB.
84. Pokud jde o účinky, které může mít závěr o existenci dominantního postavení na aplikaci soutěžních pravidel národním soudem, je třeba připomenout, že napadené rozhodnutí nebylo přijato na základě článku 86 Smlouvy, ale na základě nařízení č. 4064/89 a v ničem nepostihuje pravomoc národních soudů aplikovat článek 86.
85. V každém případě, možnost, že národní soud, přímo aplikující článek 86 Smlouvy ve světle rozhodovací praxe Komise, může dojít ke stejnému závěru o existenci dominantního postavení CCSB též neznamená, že sporný závěr vyvolává závazné právní účinky. Národní soud, který posuzoval jednání CCSB po napadeném rozhodnutí v rámci sporu CCSB a třetí strany, není vázán předešlými závěry Komise. Nic nebrání závěru, že navzdory tomu, co Komise konstatovala v době přijetí napadeného rozhodnutí, CCSB již není v dominantním postavení.
86. Tyto závěry nejsou oslabovány judikaturou citovanou TCCC na podporu přípustnosti její žaloby. Za prvé, pokud jde o rozsudek BP v. Komise, je třeba uvést, že tento rozsudek se týká práva podniku napadnout před komunitárním soudem zákonnost rozhodnutí Komise, vytýkající mu porušení článku 86 Smlouvy, i když mu není uložena žádná pokuta. V případě, kdy rozhodnutí, konstatující zneužití dominantního postavení, může sloužit jako základ možné žaloby na náhradu škody podané třetí osobou u národního soudu, adresát tohoto rozhodnutí má nepopiratelný zájem na zahájení řízení o jeho zrušení. V daném případě žalobkyně neprokázaly, že mají takový zájem, protože napadené rozhodnutí ani nezpochybňovalo slučitelnost notifikované operace se společným trhem, ani netvrdilo existenci zneužívajícího chování CCSB.
87. Pokud jde o vhodnost rozsudku Deshormes v. Komise, je třeba uvést, že v tomto rozsudku žalobce, nacházející se, pokud jde o průběh jeho kariéry, ve složité situaci, byl uznán osobou mající legitimní, aktuální a osobní zájem na napadení rozhodnutí, jehož účinky by se měly realizovat teprve po jeho odchodu do penze. V daném případě je třeba uvést, že pouhý závěr, na základě napadeného rozhodnutí, o existenci dominantního postavení CCSB žádným způsobem neurčuje eventuální vývoj jejího postavení na trhu a nemá žádné definitivní právní účinky pro budoucnost. Ze stejného důvodu také rozsudek Rousseau v. Cour des comptes pozbývá vhodnosti.
89. Pokud jde rozsudek Postbank v. Komise, je třeba uvést, že žaloba proti rozhodnutí Komise, povolující třetím stranám předložit národním soudům dokumenty obsahující informace, žalobcem kvalifikované jako důvěrné, byla prohlášena za přípustnou, poněvadž Soud prvního stupně shledal, že takové rozhodnutí může zakládat porušení článku 214 Smlouvy ES (nyní článek 287 ES) a článku 20 nařízení č. 17. V daném případě ale samotný závěr o existenci dominantního postavení nemůže zakládat porušení ustanovení komunitárního práva.
90. Pokud jde o argument TCCC, podle kterého závěr o existenci dominantního postavení je nezbytný, jen když Komise přijímá rozhodnutí na základě článku 8, odstavec 3 nařízení č. 4064/89, prohlašující notifikovanou operaci za neslučitelnou se společným trhem, tento musí být odmítnut jako irrelevantní. Jestliže Komise zamýšlí prohlásit notifikovanou operaci za slučitelnou se společným trhem, je povinna s ohledem na zvláštnosti každé operace dostatečně odůvodnit své rozhodnutí, aby v případě potřeby umožnila třetím stranám napadnout podstatu své analýzy před komunitárním soudem. Jestliže je pravdou, jak na to upozornila TCCC, že z rozhodovací praxe Komise vyplývá, že tato zpravidla přistupuje k podrobné analýze definice relevantního trhu a jeho účastníků, jen když zamýšlí přijmout rozhodnutí o neslučitelnosti, nic nebrání s ohledem na výše uvedenou povinnost odůvodnění tomu, provést takovou analýzu, jestliže přijímá rozhodnutí o slučitelnosti, zejména když se jedná o rozhodnutí přijaté na základě článku 8 odstavec 2 nařízení č. 4064/89.
91. Pokud jde o žalobkyněmi uváděné nebezpečí, že jim bude uložena pokuta za porušení soutěžních pravidel, je třeba připomenout, že v daném okamžiku to není pouhý závěr o existenci dominantního postavení CCSB, který případně může žalobkyně vystavit takovému nebezpečí, ale přikročení žalobkyň k chování, které zakládá zneužití tohoto postavení. Odkaz TCCC na rozsudek Cimenteries CBR e. a. v. Komise není v tomto ohledu relevantní. Jestliže je podle Soudního dvora pro strany dohody přípustné popírat rozhodnutí Komise přijaté na základě článku 15 odstavec 6 nařízení č. 4064/89, je tomu tak proto, že takové rozhodnutí je definitivně zbavuje zákonné ochrany, kterou jim uděluje čl. 15 odstavec 5, a vystavuje je vážnému nebezpečí peněžitých trestů (s. 105 a 106; viz též rozsudek v právní věci T-19/91 Vichy v. Komise [1992] Rec. p. II-415, bod 16). Avšak tato výjimka je poskytována jedině vzhledem k činnosti popsané v notifikaci a neuděluje žádnou ochranu jiným budoucím činnostem, které nejsou předmětem uvedené dohody. V daném případě sporný závěr nezbavuje žalobkyně zákonné ochrany udělené jim speciálním ustanovením a také nezamýšlí uchopit zvláštní chování CCSB, které již bylo podrobeno zkoumání Komise.
92. Z předchozích úvah vyplývá, že pouhý závěr napadeného rozhodnutí o existenci dominantního postavení CCSB nemá závazné právní účinky, takže napadnutí jeho podstaty žalobkyněmi je nepřípustné.
93. Poněvadž napadení závěru o existenci dominantního postavení žalobkyněmi není přípustné, a fortiori napadení předběžného závěru o existenci trhu s kolou je také nepřípustné.
Sporný závazek
94. Úvodem je třeba uvést, že ačkoli CCE ve svých písemných materiálech uváděla, že sporný závazek vyvolával z jejího pohledu právní účinky, jediná TCCC ve svém návrhu žádala zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu zahrnutí uvedeného závazku do jeho odůvodnění. Ve svých odpovědích na písemné otázky Soudu prvního stupně CCE uvedla, že nežádala zrušení sporného závazku z důvodu, že „tento byl nedílnou součástí sporného rozhodnutí a nezakládal oddělený právní akt.“ Při slyšení dodala, že sporný závazek byl ve skutečnosti opatřením přijatým jí samou a v důsledku toho nemohl být předmětem žaloby na zrušení.
95. Z toho vyplývá, že jelikož CCE nepožadovala zrušení rozhodnutí s odvoláním se na sporný závazek, budou pro účely hodnocení Soudu vzaty v úvahu pouze argumenty TCCC, týkající se údajných právních účinků vyvolaných tímto závazkem.
96. Z tohoto pohledu je vhodné nejdříve odmítnout námitku Komise, podle které žalobkyně nejsou oprávněny napadnout zákonnost sporného závazku z důvodu, že tento není předmětem formální podmínky ve smyslu článku 8 odstavec 2 nařízení č. 4064/89. Podle judikatury v této věci takový závazek může být předmětem žaloby na zrušení, jestliže z analýzy jeho obsahu vyplývá, že směřuje k vyvolání závazných právních účinků ve smyslu rozsudku IBM (viz též France e. a. v. Komise, citovaný výše, bod 60 až 69). Kromě toho je vhodné uvést, že Komise sama ve svých písemných odpovědích na otázky Soudu prvního stupně prohlásila, že určité závazky, zmíněné pouze v odůvodnění rozhodnutí přijatých na základě čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení č. 4064/89, mohou takové účinky eventuálně vyvolávat.
97. Tudíž, aby bylo určeno, zda sporný závazek vyvolává závazné právní účinky, je nutné posoudit, zda-li jím bylo prohlášení o slučitelnosti notifikované operace podmíněno v tom smyslu, že v případě porušení jeho podmínek by Komise mohla zrušit své rozhodnutí, když prohlásila ve svých písemných odpovědích na otázky Soudu prvního stupně, že by to mohla udělat, pokud jde o určitá rozhodnutí o slučitelnosti přijatá na základě čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení č. 4064/89.
98. Z posouzení spisu a odpovědí stran na ústní otázky Soudu prvního stupně vyplývá, že rozhodnutí Komise z 13. 9. 1996 o zahájení řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. c) nařízení č. 4064/89 bylo mimo jiné přijato z důvodu závažných námitek vznesených během první fáze řízení třetími stranami, týkajících se slučitelnosti notifikované operace se společným trhem.
99. Ze spisu zároveň vyplývá, že dopisem zaslaným Komisi den následující po schůzce žalobkyň se členem Komise pověřeným soutěžními otázkami 19. 12. 1996, CCE navrhla přijmout sérii závazků v případě, že by to bylo nezbytné, aby Komise povolila notifikovanou operaci. Tento dopis byl sepsán následovně: „Tyto návrhy jsou určeny pro odstranění pochybností vyjádřených ve Sdělení námitek v případě, že je schváleno navrhnout zákaz operace. [.] Nicméně bez újmy tomuto rozhodnutí strany po celou dobu vyjadřovaly svou ochotu pokusit se odstranit pochybnosti vyjádřené Komisí ve Sdělení námitek předložením rozumných a přiměřených úprav operace, které mají v zásadě strukturální charakter [...]. Strany se domnívají, že navržené závazky, níže přednesené, které pro ně mají důležité obchodní důsledky, tohoto cíle dosahují a odstraňují zvláštní pochybnosti identifikované ve Sdělení námitek [...]. Jestliže tyto návrhy jsou pro Komisi přijatelné, strany jsou připraveny oficiálně je rozvést ve formě písemného závazku. Na tomto základě věříme, že bude možné předložit Komisi operaci k povolení podle článku 8, odstavec 2 nařízení o kontrole slučování.“
100. Den následující po schůzce poradního výboru dne 7. 1. 1997, během které byl závazek navržený CCE podrobně prodiskutován, ředitel MTF dopisem z 8. 1. 1997 odpověděl na výše uvedený dopis následovně: „Odkazuji na dopis z 20. 12. adresovaný komisaři, ve kterém oficiálně nabízíte určité závazky, které by strany byly ochotny převzít. Vyzýváme Vás, abyste písemně potvrdili závazek týkající se budoucího chování, a to, pokud CCE bude kontrolovat CCSB, CCSB přijme omezení navrhovaná v závazku daném Komisi Coca-Colou Export Corporation v roce 1989. [...] Domníváme se, že takový závazek, jestliže je správně plněn, odstraní určité pochybnosti vyjádřené třetími stranami.“
101. Tak jak vyplývá ze stanoviska poradního výboru, tento výslovně požádal Komisi „aby v plném rozsahu vzala v úvahu výhrady formulované v průběhu schůzky výboru, zejména pokud jde o závazky, které Coca-Cola Export Corporation převzala vůči Komisi v roce 1989“, a dopis z 8. 1. 1997 by mohl být vykládán jako vyjadřující záměr Komise podmínit povolení notifikované operace respektováním CCSB stejných závazků. Je třeba nicméně konstatovat, že ředitel MTF přesto v této souvislosti vyjádřil starost o rozptýlení pochybností, když ve stejném dopise zdůraznil, že rozhodnutí povolující notifikovanou operaci by nebylo podmíněno sporným závazkem CCE. [„Prohlášení o slučitelnosti by nezáviselo na Vašem potvrzení, ale závazek by byl uveden v konečném rozhodnutí. Poradní výbor schválil tuto linii“.
102. Dne 9. 1. 1997 ředitel MTF zaslal CCE ke schválení výtažek návrhu napadeného rozhodnutí týkající se sporného závazku. Dopisem z 13. 1. 1997 generální advokát CCE písemně potvrdil přijetí tohoto závazku a zároveň schválil rozhodnutí Komise povolit notifikovanou operaci bez připojení podmínky („CCE a ostatní strany vítají rozhodnutí schválit navrhovanou operaci bez výhrad a ráda potvrzuje, že pokud CCE bude kontrolovat CCSB, CCSB převezme závazky dané Komisi Coca-Colou Export Corporation v roce 1989. Doufáme, že tyto záruky umožní vyřešit souhrn otázek, s Komisí ještě neřešených, týkajících se této operace“).
103. Obsah této výměny korespondence mezi Komisí a CCE byl takto zopakován v bodě 212 napadeného rozhodnutí. Z tohoto bodu vyplývá, že Komise závazek převzatý CCE vzala v úvahu, aniž by ho učinila formální podmínkou ve smyslu článku 8 odstavec 2 nařízení č. 4064/89. („V každém případě Komise nicméně vzala v úvahu, že CCE se zavázala, že dokud CCE kontroluje CCSB, CCSB převezme závazky dané Komisi Coca-Colou Export Corporation v roce 1989. Tyto závazky by zmírnily některé pochybnosti vyjádřené třetími osobami v průběhu řízení.“)
104. Z předcházejícího tedy vyplývá, že přijímajíc napadené rozhodnutí, Komise nechtěla, tak jak to uvedla ve své korespondenci s CCE, učinit povolení závislým na sporném závazku.
105. V každém případě, argument TCCC, podle kterého byl tento závazek vyžádán Komisí, je v rozporu s faktem, že měsíc po přijetí napadeného rozhodnutí CCE znovu navrhla převzít stejný závazek, aby tentokrát obdržela povolení pro výlučné licenční dohody uzavřené mezi ní a CS, které, ačkoli byly nedílnou součástí notifikované operace, musely být posouzeny z pohledu článku 85 Smlouvy (viz dopis CCE Komisi z 17. 1. 1997- „jako schválený je v konečné podobě připojen závazek, který CCE v tomto případě dobrovolně poskytuje“, a tiskové sdělení Komise IP/97/148).
106. Z toho vyplývá, že sporný závazek nemá závazné právní účinky v tom smyslu, že porušení jeho podmínek nebude nijak postihovat zákonnost napadeného rozhodnutí a také nebude znamenat jeho zrušení. Nezakládá proto akt napadnutelný ve smyslu článku 173 Smlouvy, takže žaloba TCCC, pokud směřuje proti zákonnosti uvedeného závazku, musí být prohlášena za nepřípustnou.
Závěr, že TCCC kontroluje CCE
107. Pokud jde otázku, zda závěr Komise, podle kterého TCCC kontroluje CCC, zakládá akt napadnutelný ve smyslu výše zmíněné judikatury (viz výše bod 96), je třeba uvést, že pro závěr, že notifikovaná operace měla komunitární dimenzi ve smyslu čl. 1 odst. 2 nařízení č. 4064/89, Komise výlučně vycházela z obratu dosaženého CCE a ABGB na celosvětové a komunitární úrovni. Jelikož obrat TCCC, jakožto podniku dotčeného ve smyslu čl. 5 odst. 1, 4 nařízení č. 4064/89, nebyl Komisí vzat v úvahu jako základ její výlučné pravomoci pro kontrolu notifikované operace, sporný závěr nemá ve vztahu k žalobkyním právní účinky (rozsudek v právní věci T-3/93 Air France v. Komise [1994] Rec. p. II-121, body 45 až 47).
108. Tento závěr nebyl vyvrácen argumentem CCE, podle kterého sporný závěr má právní účinky v tom, že ji vzhledem k celkovému obratu dosaženého jí a TCCC zavazuje pod trestem pokut na základě čl. 4 a 14 nařízení č. 4064/89 k notifikaci Komisi každého budoucího návrhu sloučení, a v tom, že ji vystavuje nebezpečí pokut na základě nařízení č. 17 pro protisoutěžní jednání TCCC. Právě tak jako závěr o dominantním postavení, závěr, že TCCC vykonává rozhodující vliv na CCE ve smyslu čl. 3 odst. 3 nařízení č. 4064/89 závisí na řadě faktorů, které se neustále mění, takových jako účast akcionářů na každoroční valné hromadě CCE. V důsledku toho napadené rozhodnutí nevede do budoucna k paralyzování povahy obchodních vztahů nebo strukturálních nebo jiných spojení mezi TCCC a CCE. Nemůže tedy sloužit jako základ zapojující žalobkyně do jakýchkoliv budoucích řízení o aplikaci soutěžních pravidel vzhledem ke kontrole, kterou podle Komise TCCC vykonávala nad CCE v době přijetí napadeného rozhodnutí.
109. Z toho vyplývá, že žaloby jsou nepřípustné, pokud směřují ke zrušení závěru Komise, podle kterého TCCC kontroluje CCE.
Podpůrná tvrzení TCCC o zrušení
110. Jelikož sporné závěry Komise týkající se definice relevantního trhu, existence dominantního postavení CCSB a kontroly CCE TCCC nemají závazné právní účinky postihující zájmy žalobkyň a nezakládají tedy akty napadnutelné ve smyslu článku 173 Smlouvy, podpůrná tvrzení TCCC směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí v jeho celém rozsahu, pokud je takové zrušení nezbytné pro zrušení těchto závěrů, musí být také prohlášena za nepřípustná.
111. Ze všeho předcházejícího vyplývá, že žaloby musí být v jejich celém rozsahu zamítnuty jako nepřípustné.